autor: Sajü &Lorett
Naše malý iglú
Tom
Nechápavě hledím do těch jeho nádherných očí. Rty má mírně pootevřené, po tvářích cestičky slz. Nakrčím čelo. Vypadá tak bezbranně, tak moc zoufale. Můžu v něm najednou číst jako v otevřené knížce, a zdá se mi, že jít za panem Schinbertem se svou panenkou, nebyl zrovna nejlepší nápad. Koulí na mě svůj skelný pohled. Ublíženě si mě prohlíží, jako by prosila svým pohledem, abych se přestal trápit, ovšem jde to? Jde to netrápit se pro něco, co tolik miluju a nevím, jak zabránit tomu, aby mi odešel?
„Bille, život není o tom, že když se řekne dost, vždycky to musí platit,“ chytím jeho obličej do dlaní. Palci něžně stírám černé cestičky, jež za sebou zanechaly ty proklaté slzy. „Život není o tom, že když člověk miluje, řekne si dost a z vteřiny na vteřinu toho druhého přestane milovat. Přestane k němu něco cítit…“ zavrtím urputně hlavou. Vykulí na mě ta svá veliká kukadla, párkrát zamrká a pootevře rty v němém úžasu. I přesto všechno, co se stalo… počínaje opitím se v klubu či tím, co MI udělal v noci, je pořád tak nevinný. Tak čistý. Tak neposkvrněný, andělský. „Proto ti říkám, Bille, že tě nepřestanu milovat, i kdybys mi teď stokrát řekl, že ke mně necítíš nic!“ zachraptím. Tiše se nadechnu a přivřu víčka. Proč je najednou všechno… jiné? Proč najednou ta krásná pohádka, ta nádherný idylka skončila a nám oběma kanou po tvářích slzy zoufalství?
Opatrně ho pohladím po tváři. Celý tenhle den byl promarněný. Mohli jsme dělat cokoli jiného, ne jít za tím starcem, který mi stejně nedokázal poradit, co mám udělat pro to, abych ho neztratil! Abych neztratil svůj poklad!!! Položím ho na záda. Smutně se na mě dívá, tím svým typickým pohledem, jako malé koťátko, co čeká na mističku s jídlem. Zaujmu místo vedle něj, přehodím přes něj majetnicky svou ruku a přitisknu si jej na sebe. Zašeptá tiše zdrobnělinu mého jména, dívá se na mě velkýma očima a chvěje se v mé náruči.
„Nechci odejít, Tomi. N-nechci přestat cítit sladkou a hořkou, pálivou a slanou. Nechci přestat cítit tvou vůni. Vůni sprchového gelu. N-nechci přestat…“ hlas se mu zlomí, zavzlyká hlasitě do celého pokoje a mým mozkem víří jen otázky, co bych mu měl na tohle říct? Co chce slyšet? Opakoval bych se, a to nechci. Něžně ho hladím ve vlasech. Přitulí se k mému hrudníku a při každém sebemenším doteku vnímám husí kůži, která pokrývá jeho tělo. Třese se. Pořád a už na pohled je křehčí než samotný porcelán. Je to takový paradox.
Zůstáváš tu se mnou
A tvůj spánek
Chráním před nocí temnou
Dokud budeš dýchat
Vím, že nás už nic nerozdělí
(…)
Zakloním hlavu, konce copánků mě polechtají na zádech a na mojí tváři se alespoň na pár sekund objeví úsměv. Slastně přivřu víčka, když na moje tělo dopadají prudké provazce horké vody. Hladí moje tělo, jak něžně to jen jde. Namydlím si břicho, zvrátím hlavu dozadu ještě o něco víc, tlumeně vydechnu. Je nejméně deset hodin. Celou noc jsem spal tak těžce. Neustále jsem se probouzel a kontroloval, zda-li mé panence ještě tluče srdce. Zda-li ještě dýchá. Jestli je v pořádku a není z ní pouho pouhý porcelán. Je to tak těžké. Co jsem si myslel? Že život s ním bude opravdu pohádka, jako tomu bylo doposud? V hlavě se mi přehrávají všechny okamžiky s ním. Od toho, kdy jsem ho poprvé viděl v křesle, bezbranného, s velkýma očima, rozšířenýma poznáním života. Když se chumlal do mojí mikiny a třásl se, jako by na něj někdo vysypal tři tuny sněhu. To, jak jsme se společně poprvé dívali na hvězdy, a já mu řekl poprvé, že je mou Polárkou. Když jsme se poprvé políbili. To, jak vypadal šťastně, když poprvé pekl s babičkou cukroví. Moje srdce bije jako splašené, dech mám kratší a kratší. Znovu mnou projíždí ta neskutečná úzkost, ten zatracený strach. Už jen pár dní. Pár dní a já mám jen pár dní na to, aby zůstal se mnou. Aby neodešel.
*flashback*
„Tomi?“ otočím se po tom nádherném hlase. Lehce se usměju, otočím se na židli a poklepu si na kolena, kde okamžitě zaujme svoji pozici. Zadívám se na jeho bačkory s králíčky. Nádherně se to moje cukrátko usmívá a pohupuje svýma dlouhýma nohama ve vzduchu, aby králičí ouška létaly.
„Copak?“ cvrnknu ho do nosíku, když se na mě zadívá. Mírně našpulí svoje božské rty. Sakra, znovu se mi svírá břicho, při pohledu na ty dva měkké, krásné polštářky a můj klín, jako by to cítil taky. Přivřu víčka, když se lehce otře rty o ty moje, dlaněmi se zapře o moje ramena, s jejichž pomocí se na mě obkročmo usadí. Z kuchyně se ozývá babiččin hlas, jak s někým horlivě diskutuje o televizním pořadu. Chytím ho dlaněmi něžně za boky, z kterých sjedu na malý zadeček, jenž stisknu v dlaních a otřu se intenzivně o jeho rty.
„Stýská se mi, víš?“ zeptá se potichu, nevinně, důležitě a roztomile. Zavrtím hlavou, pozvednu obočí.
„Stýská se mi, víš?“ zeptá se potichu, nevinně, důležitě a roztomile. Zavrtím hlavou, pozvednu obočí.
„Ne, vážně?“ ‚překvapeně‘ vydechnu a nevěřícně zavrtím hlavou.
„TOMIIII!“ zakňučí, svými prsty mě dloubne pod žebra a roztomile se zasměje, načež se mi schová do náručí, jako bych byl jeho bunkr, kam se může schovat před zlým světem. Sevřu ho s úsměvem ve svém objetí, vtiskávaje mu drobné polibky do vlasů, na čelo, tváře, přivřená víčka, nos, rty… Začenichá nosem, kterým se otře o můj krk, na který přitiskne v následující vteřině rty, a něžně mě na něj políbí. Moje tělo strne. Srdce vynechá několik úderů, než se znovu nepravidelně rozbuší. Zalapám po dechu, jak rty přejíždí z mého krku na čelist, ze které se přesune k mým rtům. Přivřu slastně víčka. Jeho bloudící rty po své kůži bych nikdy nezastavil. „Líbí se ti to?“ zašeptá. Zvedne ke mně své rudé tváře, sklopí stydlivě pohled a omotá ruce okolo mého krku. Slabě přikývnu. „Líbím se ti já?“ zašeptá, jeho tváře naberou ještě sytější odstín rudé, než měly do teď. Překvapeně se na něj zadívám, v němém úžasu přikývnu.
„Líbíš,“ zachraptím tiše. Pokývá s úsměvem hlavou. „Nejvíc na světě, cukrátko!“ zašeptám, rty přitisknu k těm jeho. Vydechne, více je rozevře, čímž mě vybídne, abych pronikl beze studu mezi jeho rty svým jazykem a já tak učiním. Propletu ho s ním ve vášnivém polibku.
*konec flashbacku*
Sakra!!! Na co to zase myslím? Pohledem sklouznu na svůj klín, který se hlásí o pozornost. Stačí, abych myslel jen na to, jak se naše jazyky proplétají, a jsem tvrdý víc jak nějaká skála! Zatraceně! Z mých roztřesených rukou se sveze sprchový gel na zem. Přivřu víčka, dlaní sjedu přes svoje břicho k mému vztyčenému klínu a hlasitě zavzdychám. To není možný, co se mnou dokáže tak nevinný bytost, jako je on, udělat. Tělo mám jako v jednom ohni, i přestože jsem si termostat nastavil na tu nejnižší, ledovější část.
Bill
Zmateně se vyhoupnu na posteli, jsem celý zpocený, hlava se mi točí a ruce i nohy se mi klepou.
„Tomi?“ zachraptím, rukou zašmátrám vedle sebe, ale místo je prázdné. Z koupelny ke mně doléhají bubnující kapičky vody o dno sprchy, díky čemuž se mi dostatečně uleví. Zalapám po dechu, když se za dveřmi ozve hlasitý vzdech. Stejný vzdech, jako když jsem měl Tomiho v puse. Odhrnu ze sebe těžkou peřinu, alespoň mně přijde těžká. Nohy spustím z postele a okamžitě se postavím. Jsou vratké, ale přesto se malátně dobelhám až ke dveřím koupelny. Srdce mi tluče jako splašené, dlaně se mi potí nervozitou a dalšími různými pocity… v břiše mi poletují motýlci a je jich ještě víc ve chvíli, když nakouknu dovnitř. Pohled mi okamžitě sklouzne na Tomiho postavu za průsvitným sklem. Rukou se hladí tam dole a koupelnou se ozývají ještě hlasitější vzdechy, než když jsem je slyšel před chvilkou. Vzrušeně si skousnu spodní ret. Znovu se mým tělem rozbíhají ty zvláštní, šimravé pocity. Celý se chvěji a lapám po dechu. Stydlivě sklopím pohled. Určitě by se zlobil, kdyby zjistil, jak necudně ho pozoruji, nahého ve sprše.
Třas mého těla neustupuje a je snad silnější, než doteď. Celý svět se se mnou motá, v břiše mi poletují malí motýlci, tváře mi hoří studem i vzrušením. Neodolám, znovu pootevřu dveře, nakukujíc do koupelny. Proklouznu malou škvírou mezi futrem a dveřmi dovnitř koupelny. Dveře tiše cvaknou. Pootočím hlavu k Tomimu, který vypadá, jako by svět neexistoval. Dál se dlaní dotýká sám sebe tam dole a táhle vzdychá. Stáhnu lem boxerek ze svých boků, nechám je dopadnout na zem. Přeji si, aby mě sevřel v náručí. Aby se mě dotýkal a ujišťoval mě o tom, jak moc mě má rád. Aby mi dokázal, že tohle není jen sen a já jsem stále živý a s ním.
Bojácným krokem dojdu až ke dveřím sprchového koutu. Roztřeseně ho otevřu. Jeho tvář je nádherná. Rty má pootevřené a já odolávám, abych nesklouzl pohledem tam dolů. Leč, měl jsem ho v ústech, hrál jsem si s ním, ale teď se stydím jen podívat se na něj. Stoupnu si za něj, přitulím se k jeho zádům. Poplašeně vyjekne, stáhne ruku ze svého klína a otočí hlavu ke mně. Celý se chvěje, snad stejně jako já, rychle se mu zvedá hrudník. Několikrát zamrkám a zacvakám zuby, díky chladným kapičkám vody, dopadající na mé tělo. Sklopím zahanbeně tvář k zemi.
„O-omlouvám se, Tomi,“ zašeptám tiše, když se otočí čelem ke mně. Jeho penis se dotýká mého stehna, a já se to snažím přehlížet. Obejme mě svými pažemi, vtěsná mě tak do svého objetí a něžně mě políbí do již mokrých vlasů. Rty sjede na mé čelo, majetnicky mě svírá a mým tělem, mými útrobami, se rozlívá tak příjemný pocit. Takový pocit, kdy se necítím méněcenný, kdy se necítím jen jako panenka, z které bude co nevidět znovu porcelán.
(…)
Tom
Posadím se vedle svojí panenky na sedačku a podám mu hrneček horkého, ovocného čaje. Horlivě vypráví babičce všechno, co se nám přihodilo v Paříži. Od prohlídky Eiffelovky, konče tím, jak jsme se téměř zasekli v taxíku, v tom neuvěřitelném přívalu sněhu. Šťastně se usmívá, září mu oči a vypadá znovu tak radostně, tak šťastně, tak spokojeně a vyrovnaně, což mě činí šťastným, neboť všechno, co chci, je, aby byla moje Polárka šťastná. Aby se netrápil a radoval se.
„Lásko?“ zašeptá bázlivě, skloní stydlivě pohled a zahledí se na mě. Babičky pohled nemůžu přehlídnout. Pozvedne obočí, lehce na mě mrkne a usrkne ze svého šálku kávy.
„Copak?“ chytím jeho dlaň do té svojí. Nikdy jsem nezažil, aby mi někdo dával tolik energie, tolik chuti a lásky, jako to dělá on svým pohledem, svým hlasem. On není JEN panenka, jak si pořád myslí. Je to ta nejčarovnější bytost, která mi dokázala otevřít oči a ukázat mi, že cit LÁSKA opravdu existuje, a že i člověk, jako jsem já, člověk, který chodil pořád za zábavou, jí může plně vnímat a může do ní spadnout až po uši.
„Půjdu babičce pro dárek,“ zašeptá potichu, tak, aby to babička neslyšela. Přikývnu. Jeho oči jsou tak velké, tak krásné a tak radostně rozzářené. Položí hrneček na stůl, vtiskne mi lehký polibek na tvář, než vyskočí a rychle se rozeběhne ke schodům, můj pohled ho však pozoruje, dokud nezajde do pokoje. Mám o něj čím dál tím větší strach. Strach z toho, že se mu něco stane, při sebemenším bouchnutí se, či pádu. Za okny se stále snášejí vločky a mě to nepřestane uchvacovat. Nepamatuju si, že by někdy tolik sněžilo a tak dlouho, v kuse, jako tenhle rok.
„Tome?“ babiččin hlas mě dokonale vytrhne z přemýšlení. Hlavu stočím zpátky k ní a lehce kývnu hlavou. „Pověz mi, našli jste ho?“ dychtivě se zeptá. Její otázka jí musí být zodpovězena při jediném pohledu do mých očí. Lehce přikývnu. „Pomohl ti?“ odloží šálek na stolek. Z jejího hlasu je jasně patrné napětí, dychtivost a očekávání.
„Ne,“ hlesnu tiše.
„Ne,“ hlesnu tiše.
„NE?“ pozvedne obočí a já na souhlas zatřesu hlavou.
„Neví, jak ho mám udržet při životě, ale já, babičko, já udělám všechno proto, abych to splnil, abych ho nemusel posadit mezi tyhle panenky…“ zachraptím potichu.
„Babičko?“ moje láska nesměle přicupitá k nám, s dárkovou taštičkou v ruce, okamžitě ji přistrčí k babičce, popojde ke mně, usadí se na mých stehnech a zadívá se na babičku, která z taštičky vytáhne Eiffelovku. Moje Polárka radostně zatleská a vypískne, když k němu babička natáhne dojatě ruce. Je to první dárek, který někomu věnoval, a na babičce je jasně vidět, jak je ráda, že ona dostala ten první dárek, ale mýlí se. Já byl ten, který byl první obdarovaný svým Billim. Já dostal to nejkrásnější, co jsem dostat mohl. Jeho lásku a při pohledu na objímající se dva lidi, které mám nejradši, se sám utvrzuji v tom, že udělám všechno, co bude v mých silách, aby ON tady se mnou zůstal.
Pohledem lehce sklouznu k svícnu, jenž se zapaluje každý večer, celý týden, v počtu svíček, kolik adventních nedělí je už za námi. Tři je onen počet. Podle babičky je to magické číslo a jediný, co si teď přeju je, abych dostal více síly a překonal to všechno, a svou panenku zachránil od drahého porcelánu.
Bill
Babička mi dala takovou malou, tenkou, stříbrnou věc s obrazovkou, taková podobná je i televize, leč tohle je mnohem mnohem menší. Navíc, vždycky když zmáčknu jeden ten čudlík, vyfotí to všechno před sebou. Přijde mi to trochu divné. Vždycky jsem to sice pozoroval na ostatních lidech, jak se ve městě fotili, jak se fotili na ulicích při různých skotačinách anebo jen tak na památku, ale nikdy jsem takovouhle činnost nedělal já… přijde mi to zvláštní, že naráz fotím obrázky já. Ke všemu se trochu bojím, že tu věc rozbiju. Ale i přesto mě to baví! Vždycky tak nenápadně bliknu Toma, který se pak na mě strááášně zlobí, protože prý nemá rád, když ho někdo fotí, a na všech fotkách podle sebe vypadá jako debil… Jenže když jsem se ho zeptal, jak takový debil vypadá, neodpověděl mi. S rukou před pusou a vykulenýma očima se začal přidušeně smát a líbat mě na čelo a do vlasů. Byla to jedna z mála chvil, kdy jsem jej opět svou nevědomostí, přiměl srdečně se usmát.
„Tomi?“ špitnu tiše a přicupitám za ním. Nohy i ruce se mi pořád samy od sebe chvějí, ale tak nějak jsem si už zvyknul na to, jak opatrně a lehce se musím pohybovat. Je mi jasné, že kdybych začal skákat dva metry vysoko, nejspíš by to mé slabé nohy nevydržely a já bych se skácel k zemi jak pytel brambor, kde bych si ještě při své šikovnosti udělal několik modřin a možná zlomil i tu moji bolavou ruku. Zjistil jsem, že se teď také o hodně rychleji unavím, než kdy dřív. Když vstanu a zničehonic si rychle stoupnu nebo se leknu, rozbolí mě hlava a já se zapotácím, neboť se všechno okolo mě točí. Proto na mě teď taky Tom pořád tak ostražitě kouká. Všiml jsem si toho během posledních dvou dnů ve Francii. Pořád se po mně tak ohlíží, stará se o mě snad víc než kdy dřív, abych náhodou neupadl a nic se mi nestalo. Je mi jasné, že za to také částečně může ten muž, jenž mě vyrobil a nedokázal nám pomoci, také ale vím, že za to jistě může blížící se konec adventu, a tím pádem i konec mého života.
Silně přivřu oči k sobě a skloním hlavu, abych pootevřenými ústy ztěžka oddychl. Téměř celý den se mi na tohle daří úspěšně nemyslet, celý den se snažím žít tak radostně jako jindy. Poznávat nové a neobjevené, protože zatím každý den pro mě, který jsem tady zažil, byl neobyčejný. Byl jiný než ten druhý. Každý z těch několika dnů mě něco naučil, něco mi přinesl a daroval. Každý z těchto dnů, každý do jednoho, je přece taková ta pomyslná premiéra, která se už nikdy více nebude moci zopakovat. Až teď… až teď na ztrátu téhle krásy a rozmanitosti opět pomyslím a zničím si veškeré své naivní naděje. Zatřepu vzpurně hlavou a foťák v ruce schovám do kapsy od černých měkkých tepláků. Přijdu za svou láskou a se skleněnýma očima a širokým úsměvem, podbarvený zvídavým výrazem, se na ni zadívám. I když bolest a zármutek sžírá mé srdce, nemohu přece plakat a smutnit. Na to přece budu mít ještě hodně dlouhou dobu, co jako porcelánová panenka budu přetrvávat etapy dlouhého bytí sama, schovaná někde v koutě, kde se na mě budou snášet chuchvalce prachu, jak časem bude moje krása a modernost upadat.
„Copak?“ jemně se na mě usměje. Je tak moc smutný. Cítím, že každým jeho gestem nekoluje radost ani štěstí, ale pouho pouhá beznaděj a zpytování svědomí, dotěrný smutek sužuje jeho duši. Nemohu přece Toma tak trápit!
„Nesmutni, lásko,“ šeptnu tiše a stoupnu si na špičky, abych jej mohl rukama obejmout okolo krku, a nosem se procítěně otřít o ten jeho. Vdechnu jeho překrásnou vůni, jež snad ještě více roztřese má kolena, a do výšky se na něj zadívám. S lehkým úsměvem se ke mně skloní, neboť je příliš vysoký a já jsem moc malý – i když mívám podpatky nebo stojím na špičkách.
Mlčí. Vůbec neodpovídá. Jen velmi pomalu si natáčí mé dlouhé černé vlasy na svůj prst. Zhluboka se nadechnu. Chtěl jsem mu zlepšit náladu, ale nemám ponětí, jak bych to mohl učinit, když se na mě tak smutně dívá. Něco se jistě změnilo.
Skousnu si spodní ret, načež si ten horní špičkou jazyka navlhčím a oba je promnu mezi sebe. Byly moc vyprahlé. „Co bych měl udělat, abys nebyl smutný?“ tichou otázkou opět prolomím ticho panující mezi námi dvěma. Rukama mě pevně obejme okolo pasu a přitiskne si mě ještě více k sobě. Stočím hlavu na jeho hruď. Cítím tlukot jeho srdce.
„Nic, Bille. Stačí, když budeš u mě…“
Tom
Nevím, co se to se mnou během několika okamžiků stalo. Nemohl jsem potlačit své emoce, a tak jsem jen zbídačeně koukal někam, vlastně ani nevím, kam jsem se to díval. Přišel za mnou opět tak krásný jako vždycky. Tulil se ke mně a stoupal si na špičky, aby byl trochu vyšší a mohl mě políbit. Nevěděl jsem, co mám dělat. Chvěl se, už zase se mi chvěl v náručí, což mi pořád připomínalo to, jak více se stává slabým. Připomínalo mi to, že se každou minutou stává více křehčím a křehčím. Že každým dnem je bělejší a bělejší. Oh bože… vždyť když se teď tak podívám na ten sníh a na jeho pleť, není v nich skoro žádný rozdíl!! Bill má téměř totožnou barvu pokožky jako ten bělostný sníh, jak moc s ní kontrastují jeho černě nastíněné oči, které svou zásobu stínu nikdy nevyčerpaly, a ty jeho ebenové vlasy, tmavé, mandlové oči. Je tak bledý, a přesto se mi zdá, že i když je na pokraji hranice mezi lidskou a nadpozemskou podobou, že je každým dnem čím dál tím krásnější a krásnější. Zdá se mi, že i přes tohle všechno kvete a dospívá. Mohl bych s klidným srdcem a rukou na něm říci, že jeho smyslnost od prvního adventního dne jeho proměny ještě více posílila. Proč tedy musí to nekrásnější a nejčistší stvoření na světě odejít někam pryč?! Proč musí ztratit své tělo a být uvězněn jen v nějaké porcelánové schránce jeho duše?! Tak sakra proč?
Kdykoliv slyším tikot hodinových ručiček, kdykoliv sleduji z postele, jak se den střídá se dnem, anebo jak pan den předává žezlo paní noci, dostávám téměř hysterický záchvat, že se náš čas opět o něco zkrátil.
Trhavě polknu a uhladím všechny strany zmrzlého sněhu. Bill v televizi viděl reportáž o umělcích, kteří tesají ledové sochy, a taky děsně předražený hotel, celý z ledu. Tak obdivně mi o tom povídal a snažil se se mnou zavést nějakou řeč, že jsem ho raději zavedl na zasněženou zahradu, abychom si postavili malé iglú. Nejenom proto, aby si vyzkoušel, jaké to v té zmrzlé kouli je, ale také i proto, že jsem chtěl, aby se zabavil. Aby si hrál se Scottym a nenudil se. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky do vodorovné linie… zjistil jsem však, že za celou dobu, co jsme stihli jakousi napodobeninu iglú postavit, ani jednu myšlenku jsem si pořádně nerozebral a nedovtípil se ani jediného rozumného důvodu, jak si ponechat svou lásku na tomhle světě.
„Pááni, už to je, Tomi?“ pár kroků ode mě to moje malé kuřátko obdivně pípne. V rukách nese strašnou hromadu sněhu, která je snad větší než on a po boku mu líně našlapuje Scotty, jenž v zubech drží malý kyblík, ve kterém má samozřejmě naloženou malou kupku bílého sněhu. Ti dva se stali kamarády, parťáky tělem i duší. Nehledě na to, že oba vypadají jako dva malí ďáblíci, neboť Billovy černé vlasy jsou téměř totožné se Scottyho temnou srstí.
Přikývnu. „Je to hotový,“ usměju se a vybídnu ho k sobě. V momentě pustí všechen sníh na zem a rozeběhne se se Scottym v zádech ke mně.
„To je skvělý!“ zubí se širokým úsměvem. „Můžeme si tam vlézt?“ koukne na mě s očima plnýma otázek. Je jako malý čertík, nedovedu mu to zakázat. Opět němě přikývnu a nechám jej prvního vlézt do toho našeho sněhového opevnění. Jakmile se připlazím za ním, zjistím, že je to vevnitř celkem velké a v pohodě by se sem ještě vešel jeden člověk, ne-li Scotty. Bill roztomile zatleská rukama, široce se usmívá, zdá se mi to, anebo je opravdu plně šťastný? Nemohu nad tím moc dlouhou chvíli přemýšlet, protože se ke mně přitulí a obejme mě rukama okolo pasu. S psíma očima hledá můj pohled, otře se svými ledovými rty o ty mé.
„Lásko,“ šeptne tiše a smutně, téměř zahanbeně, se na mě kouká. „Copak tobě se to tady nelíbí?“ otřese se zimou, načež své zkřehlé hubené tělíčko přitiskne na to mé. Tak smutně se na mě dívá. Na zlomek vteřiny zavřu své oči, mohu cítit, jak zběsile se chvějí moje řasy. Zavrtím hlavou. Nemohu se přece takhle odtažitě chovat. Jsem tady přece pro něj, pro svoji panenku. Měl bych tady být přece až do jeho posledního nadechnutí. Trhavě polknu a vytřeštím oči. Srdce mi bije tak silně. Jako kdybych se teď pobudil z nějaké noční můry celý zpocený a vystrašený. Přitulím si jej k sobě. Schová si hlavu někam do mé bundy. Tiše vydechnu.
„Ale ne… to vůbec ne, Billi,“ oslovím jej měkce, protože vím, jak moc to má rád. Rukama započnu přejíždět po jeho zádech. „Je to skvělý iglú, skoro takový jako v televizi. Jsi šikulka.“ Usměji se a natáhnu se pro jeho drobný polibek. Horlivě se ke mně přitiskne, jako kdyby po mých polibcích byl hladový. V tu chvíli si uvědomím, jak špatně se chovám. Jako kdybych měl někde v mozku zabudovanou určitou klapku, která když spadne, zabraňuje mi normálně uvažovat a do mé mysli pouští akorát samé pesimistické, černé myšlenky. Zároveň si však ale plně uvědomuji, jak moc ho miluju. Tak moc, že pro mě existuje jen on. On je celý můj svět, a pokud mi odejde, všechno se zbortí jako domečky z karet a nikdy už se to nebude moci obnovit. Pocítím silnou vlnu odhodlání dokazovat svojí panence, jak moc ji mám rád. Srdce mi zaplesá a poskočí, když se ten jeho čarovný a plný pohled zabodne do toho mého. Pohladím jej po tváři.
„Říkal jsem ti už někdy, že tě miluju?“
(…)
Strach a zmatek mnou koluje stejně tak jako rudá čirá tekutina. Jak spokojeně si teď sní v mé posteli, v těch měkkých a voňavých peřinách. Vyčerpáním mi usnul v náručí ještě v tom iglú. Strašně moc se se mnou chtěl vyfotit a já jsem jej nemohl nijak zadržet. Natáhnu se pro foťák na nočním stolku a najedu si na posledních několik fotek. Tulí se ke mně s dětským výrazem a jemně pootevřenými ústy. Dává mi pusinky na tváře a pevně mě objímá. Já jej na některých dokonce líbám. Široce se směje, tak šťastně se do toho blesku zubil. Bože, je tak překrásný. Pohlédnu na něj. Jeho vlasy jsou rozprostřeny po polštářích, jsou tak rovné a dokonalé, černější než tma, často se i zablýští a mně připomínají stříbro. Jeho pleť je opět o nepatrný stupínek bělejší. Vypadá tak nezdravě. Přesto je tak strašně krásný. Nejkrásnější bytost, jež kdy mohla kde existovat. S obavou se k němu nakloním, abych mu spočítal předlouhé řasy. Zdá se mi to, anebo je má ještě delší a hustší. Skoro jako mrkací panenka… Srdce se mi zadrhne.
Zbídačeně se ohlédnu po tichém tikotu dvou hodinových ručiček, které obíhají okolo ciferníku na mých hodinkách. Zuřivě se také zahledím na digitální budík na mém nočním stolku, když se tam opět před mýma očima přemění minuty. Vzpurně zavrtím hlavou, tak vzpurně, jak jen to jde. Jako kdybych si tím chtěl dokázat, že všechen čas je mi volný, že pro nás dva čas neexistuje a nehraje žádnou roli. Přitisknu se k mé spící lásce, jež se ke mně automaticky oddaně přitulí. Ochranitelsky si jej k sobě tisknu. Cítím, jak se v mé náruči třese.
Jeho krása, ta jeho nadpozemská krása, jej pomalu ale jistě začíná ničit.
Když slyším hodiny, jak jdou a jdou
a vidím tmu, jak hltá světlo denní
a fialky, jak záhy uvadnou,
jak vlasy havraní se v stříbro mění.
Bezděky vzpomenu na krásu tvou,
že krutý čas i tu pomalu ničí.
Květiny dobrovolně dokvetou,
když pochopí, že jejich zrna klíčí.
Před smrtí nic nemůže uchránit,
Jen zrna květů budou opět žít.
autor: Sajü &Lorett
betaread: Janule
mám pocit, že vím jak zabránit Billovi v proměně…záleží na tom, jestli na to přijde i Tom
Já nechi aby Billí umřel 🙁
Chudák panenka 🙁
Ať to dobře skončí prosíííím 🙂
Překrásné,jako vždy ♥♥♥!!!!Tomi by měl poslechnout hlas svého srdce,protože je úplně jasné,že musí svoji Polárku připravit o nevinnost,jenom tak se z něho stane člověk…..Miluju tuhle nádhernou povídku,až skončí,tak to pořádně obrečím!!!!
[3]: Souhlas!:(,,Jsem zvědavá,..Nemůžu se dokčat dalšího dílu..♥
To jsou nerwy tohle! Tak se s nim už sakra wyspi! To ti mam říkat jak se to dělá? Poslouchal tys toho dědulu wůbec?
Já jen doufám, pravděpodobně stejně jako všichni ostatní, že Tomi přijde na to, jak Billa zachránit, aby se neproměnil zpět v porcelánovou panenku. Myslím, že taktéž, jako píšou holky v předešlých komentářích, tuším, co je třeba k tomu, aby se Bill neproměnil. Je to zvláštní, číst si tuhle povídku… Vedle mě tu jedna z porcelánových panenek stojí.
Jako vždy, když tuhle povídku čtu, si také neodpustím nechápavé kroucení hlavy ze strany na stranu. Smekám před tím, jak je tahle povídka dokonale kouzelná.
Taky se divim, že nepřemýšlí o sexu, když mu to ten děda naznačil, co by měl udělat…ale na druhou stranu..si to nedovedu moc představit…on je opravdu tak nevinnej…nejspíš by to teda chtěl, nejspíš určitě :), ale Toma chápu…je mi jich tak neskonale líto a přesto mě vždycky něco tak rozesměje, třeba tohle: Vždycky tak nenápadně bliknu Toma, který se pak na mě strááášně zlobí, protože prý nemá rád, když ho někdo fotí, a na všech fotkách podle sebe vypadá jako debil…atd 😀 to je krásný :D…to je tak dokonalá povídka, miluju ji a prostě…děsí mě, jak ten čas ubíhá, už by fakt měli něco udělat nebo se picnu, áá! dokonalé!!!
čau lidi chci se jen zeptat jestli někdo nechcete koupit lístek na TH za 500,-, je to pod podium, koupila jsem si ho, ale už teď vím že nepůjdu, předpokládám že už všichni lístek máte :), ale zkouším to. Když tak mě kontaktujte na e-mail sg-praha@volny.cz, lístek je origoš z TICKETPRO….
pěkná povídka:)
Sakriš… kdybych věděla, že učitel na anglinu dneska nebude ve škole, tak jsem se na ten úkol mohla vykašlat a přečíst si to už včera, aspoň by mi to zlepšilo tu moji depkoidní náladu před novým týdnem… aspoň některé pasáže…
Tento díl byl… nevím, jak bych ho měla popsat. Některé scénky mě nutily se usmívat, třeba, když Bill Toma nachytal ve sprše. 'Stejný vzdech, jako když jsem měl Tomiho v puse.' Tak konkrétně tahle věta mě úplně dostala, protože jsem si opět vzpomněla na ten ÚŽASNÝ díl, který prostě miluju z celé téhle povídky nejvíc, mě už to asi nikdy nepustí, prostě byl forever xD No a potom jsem se musela usmívat, když Bill fotil Toma a Tom říkal, že vypadá na fotkách jak debil, načež se ho Bill zeptal, jak debil vypadá xD Měl by se podívat na mě a věděl by…:-D Tohle se mi na tom nejvíc líbí, že i přes to, že se jim čas krátí, Bill objevuje stále něco nového a pořád má ta povídka takový krásný, něžný a pohádkový ráz, který na ní zbožňuju…:-D♥
No a potom jsou tu ty pasáže, kde se mluví o Billově proměně a o času, který se krátí. Nebudu tady k tomu nic vypisovat, svůj názor prostě znám. Celá tahle povídka je krásnou pohádkou a myslím, že jako pohádka taky skončí. Jenom jsem pořád strašně zvědavá, jak jste to vymyslely, určitě v tom budou zase nějaké zázraky a kouzla a na to já se těším:-D I když mám přeci jenom trochu strach, jak se to bude dál odvíjet, vždycky se moc těším na další díl:-D Je to nádhera, holky, vážně… Dostává mě to čím dál víc:-D♥
musí tomu zabránit musíííí
Záchranu má před očima ,kdyby se tak nebál a řidil srdcem,tak by ho zachránil.