autor: Elis
Povídka byla psána v květnu až červnu 2007 :o) J.
Něco hlasitě zařinčelo. Otevřel jsem oči. Náš minibus stál. Co se děje? Rozhlížel jsem se kolem. Bill, Gustav i Georg se na mě dívali stejně nechápavě jako já na ně. Proč jsme proboha zastavili? Že by nějaká porucha? Možná píchlý kolo. To je fakt skvělý. Doufám, že máme rezervu. Široko daleko nikdo není, nebo alespoň myslím, protože všude okolo roste kukuřice. Co byste chtěli v půlce srpna?
„Jestli přijedem na koncert pozdě, tak to bude pěknej průser.“ Zamračil se Bill. Měl pravdu. Bylo by to už podruhé. Během měsíce! A to by David asi nerozdejchal. Proto zřejmě vyběhl hned za řidičem ven, zjistit, co se vlastně stalo…
Je pravda, že by si ani jeden z nás nepřál, aby se David naštval. Minule jsem totiž za to zpoždění mohl samozřejmě já. Ale kdo mohl tušit, že se mi ty stupidní hodinky seknou a já budu žít v přesvědčení, že mám ještě hodinku čas? Dokonce mám podezření, že to ty křápy, myslím tím ty hodinky, udělaly schválně. Tak mi to pěkně šlo! Už čtvrtej týden jsem se nezpozdil ani o vteřinku na zkoušku a takhle si to pokazit…
Nicméně David vpadl zpátky do vozu v chmurný náladě a sdělil nám, že v pneumatice jsou zapíchnutý nějaký připínáčky.
„Připínáčky? Kde by se tu vzaly?“ Kroutil zamyšleně hlavou Gustav.
„Tak to by mě taky zajímalo.“ Zamračil se David, pokud to vůbec šlo, ještě víc.
Rozhodl jsem se radši vyklidit prostor. Zůstat teď poblíž našeho manažera by asi nebylo to nejšťastnější, co bych mohl udělat. A tak jsem se zvedl ze sedačky.
„Kam chceš teď jít?“ Zareagoval Georg okamžitě.
„No…“ nestačil jsem odpovědět, jelikož mě, ostatně jako vždy, předstihlo moje dvojče.
„Určitě se chce mrknout na ty připínáčky. Nebo se pokusit vyměnit to kolo sám.“ Ušklíbl se. „Myslím, že asi půjdu taky chvilku na vzduch.“
Nejradši bych ho na místě zabil! Jenže to by nesměl být největší miláček všech našich fanynek a taky hlavní zpěvák. Jo a možná bych zapomněl – módní ikonou v některejch časopisech.
„Přiznej si to, Tome. Prostě na něj žárlíš.“ Ozval se protivnej hlásek uvnitř hlavy.
„To teda nežárlím.“ Odporoval jsem. To jsem si ale neuvědomil, že mluvím nahlas.
„Nežárlíš? Na koho jako?“ Rozesmál se Gustav.
„Na… na…“
„Určitě na mě.“ Skočil mi, UŽ ZASE, do řeči Bill s úsměvem od ucha k uchu. Už jsem se rozhodl – uškrtím ho. Je to rychlý a efektivní. Jenže když jsem si uvědomil, že má vlastně pravdu, barva mýho obličeje poněkud zčervenala.
„Na tebe určitě.“ Začal jsem se svýma obvyklýma siláckýma řečma a nahodil takovej ten výraz – je mi všechno fuk.
Bráška jen pokrčil rameny a vyšel ven ze dveří. Vydal jsem se hned za ním. Kluci zůstali v busu. Asi si chtěli ještě zdřímnout. Pokud se jim to v Davidově přítomnosti podaří…
Sestoupil jsem po těch miniaturních schodech a tam se zastavil, abych se protáhnul. Náš řidič něčím lepil píchlý kola. To snad ani tu rezervu nemáme? A pak jsem si všiml těch připínáčků. Fakt divný. Co všechno lidi nevyhoděj z auta…
Bill se pomalu šoural ke krajnici a botou si pohrával s jasně zeleným kamínkem na zemi. Pak se ohnul a zvedl ho. Řekl jsem, že ho zvedl? Tak to musím podotknout, že jsem se tomu divil. Můj brácha zvedl ze země nějakej šutr. No jo… byl to hezkej kámen. Teda spíš menší, akorát jako palec.
Básním tu o kamínku… Ale byl vlastně moc hezkej. Měl takovou zvláštní barvu… Jasně zelenou. Že by dožluta? Chtěl jsem se na něj taky podívat, a tak jsem vykročil směrem k Billovi, když vtom…
„Bille! Pozor!“ Zakřičím, jak nejvíc můžu.
Ale to už vidím, jak se z pole řítí čtyři černě oblečení, maskovaní chlápci a svýma silnýma pažema chytají Billa. Tohle se přece nemůže dít. Stává se to jen v akčních filmech. Nemůžou unýst mýho bráchu! Mám ho rád. Moc rád! Víc než sebe. Srdce mi divoce bušilo. Mozek pracoval na plný obrátky, ale přes to všechno jsem nemohl normálně uvažovat. Jinak bych třeba vytáh z kapsy mobil a volal policii. Ale instinkt mi v tom zabránil. Stál jsem neschopnej pohybu. Já to přece tak nemyslel. Žádný škrcení! Nikdy bych mu neublížil. A nikdy bych nechtěl, aby se mu něco stalo. Když teď zavolám policii, utečou mi a já už Billa možná neuvidím. Prostě ho nenajdou…
Probral jsem se z několika sekundového přemýšlení a rozhodl se za každou cenu nějak zabránit tomu, aby Billa odvlekli.
„Pusťte ho!“ Zaječím a ženu se jako smyslů zabavenej za nima. Měli přede mnou nějakej ten náskok, a hlavně – pomalu se mi začali ztrácet z dohledu. To ne! To se nesmí stát! Zhluboka jsem oddychoval. Před očima jsem měl stále bratrovu tvář, jak se na mě směje, když mu řeknu jeden ze svých vtípků, nebo když ho lechtám a on se bezmocně svíjí smíchy.
Prodíral jsem se kukuřicí, která mě šlehala do obličeje. Bylo mi to fuk. Bylo mi fuk všechno kromě jednoho – musím dohnat ty zatracený parchanty a dostat brášku zpátky do bezpečí. Kdo je starší? Já. Mám za něj přece taky zodpovědnost. Jak pitomá myšlenka v tuhle chvíli. Ale mozek si dělal skoro co chtěl. Zhluboka jsem oddychoval. Vlastně spíš sípal. Bille! Bille!!! Křičel jsem celou svou bytostí.
„Tome!“ Ozval se přidušenej výkřik. Sakra, z jaký strany šel? Ztratil jsem se.
„Bille!“ Zakřičel jsem co nejvíc nahlas. Žádná odezva. Z toho divokýho běhu mě začalo píchat u srdce. Ale nejen z toho běhu. Srdce mě bolelo i z toho, jak moc velkej strach jsem měl o Billa. Bolelo mě, protože tu byla i ta možnost, kterou jsem si ovšem nechtěl přiznat – že jej už neuvidím. Nesmí se mu nic stát. Nesmí! Nepřežil bych to. Jenomže co mám ksakru dělat? Co? Zhluboka jsem se nadechoval. Musel jsem se zastavit. Už jsem je neviděl. Ale já vlastně neviděl skoro nic. Obraz přede mnou se rozostřoval. Co se to se mnou děje? Vdechoval jsem chladnej, skoro podzimní vzduch. Nesmím to vzdát. Teď ne!
Běžel jsem dál. Párkrát jsem zakopl, ale okamžitě se zase zvedl. Možná jsem se při těch pádech i poranil. Jenomže to jsem neměl čas zkoumat. Správně. Neměl jsem čas!
Přitom jsem měl pocit, že jsem blízko, ale zároveň zase tak daleko… Připadalo mi to jako věčnost. Věčnost, co jsem slepě utíkal někam daleko. Co jsem běžel pro Billa. Sice jsem neměl ani páru, co bych dělal, kdybych je opravdu dohonil, ale to mě nezajímalo. Musel jsem alespoň vědět, kam Billa vezou nebo tak něco… Hlavně bych nemohl jen tak nečinně sedět. Myslím tím o nic se nepokusit. Nepokusit se vymanit mé druhé já z ohavných spárů, jež ho lapily do své pasti a asi ho jen tak nepustí. Možná tak za milion. Nebo i víc… a nebo taky… Ne! Na to nechci myslet!
„Vraťte mi bráchu!“ Zařval jsem hystericky a hlas mi přeskakoval sem a tam. Srdce mi splašeně bilo, až jsem měl pocit, že se prorve na povrch. Utíkal jsem dál a dál, víc a víc někam do středu, možná i konce pole. Nohy se mi pletly. Už jsem nemohl. Nešlo to. Ať jsem se přemáhal sebevíc.
Něco jsem zaslechl. Nějaký podivný šustění. Srdce mi začalo bít ještě splašeněji. Jeho tlukot snad musel být i slyšet. Poslouchal jsem pozorněji. Nehnutě jsem stál a přerývaně se nadechoval a zase vydechoval.
„Bille!“ zakřičel jsem znovu. Zaťal jsem obě ruce v pěst. Byl jsem tak zoufalej. Hrdlo se mi stáhlo při pomyšlení, že bych brášku už nikdy neměl vidět.
Já ho dostanu zpátky! Opakoval jsem si v duchu a pokusil se zavolat, jak nejvíc to šlo: „Bille! Bille!“ Kde jsi? Kam tě to vlečou?
,Možná je to moje vina. Měl jsem na něj dávat pozor. Víc si všímat, co se kolem děje. Už ty připínáčky byly podezřelý. Mohlo mě to napadnout!´ začal jsem se obviňovat.
,Já tě dostanu zpátky! To ti slibuju!´ Zase jsem se rozběhl. Náhle mě však něco tvrdě udeřilo zezadu do hlavy a já se propadal nekonečnou tmou až na samotné dno temné propasti. Oči se mi zastřely. Mysl vypnula. V tom okamžiku se svět kolem rozplynul, až z něj nezbylo vůbec nic.
>> * <<
Když jsem se probudil, všude okolo mě byla tma. Ale ta tma skutečná. Hvězdy jasně plály, ale mně to bylo jedno. Byl jsem tu sám a ztracen někde vprostřed kukuřičnýho pole. Musely uběhnout tak dvě hodiny od toho, co se to stalo. Nemohl jsem tomu uvěřit. Byl pryč. Prostě pryč! Bill, můj bráška…
Jen jediná věc mi vyvstala v hlavě – Musím ho najít!
autor: Elis
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
BOŽE to je dkonaůej začatek rychle DAAAAL
Moc pěkná pohádka:)
Já už jsem úplně napnutá na další dílek!
Začíná to úžasně..! 🙂
Nadherný začiatok, fakt úžasné…ale prečo musia vždy unášať len Billa a Tom je potm na nervy…fakt neviem čo je horšie ale som zvedavá čo bude ďalej!!!
Tak to, jeslti bude pokračovat.. to bude zajmavý…
Jé,to už jsem četla u Elis na blogu,moc se mi to líbilo.
boží:)
už se těším:)
no co to?? xD
Tak ja skúsim. Ale únos hneď na začiatku… to bude asi každý trpieť celý čas až do konca 🙁
Hned na začatku takovej nervák doufám že to dobře skonči.