Únos, bordel a láska 11.

autor: Kiki

„No tak, Bille, vydrž. Ještě tričko a pojedeme.“ Soukal na něj oblečení.
„Usnu.“
„Mám tě zase opláchnout, aby si se alespoň trošku probral?“
„To není nutné.“ Snažil se vyvalit oči, aby přesvědčil Toma, že nespí, ale nedařilo se mu to.
„Jen to tričko a pak vyrazíme. Natáhni ty ruce.“
Bill je líně zvedl a Tom mu natáhl tričko. „Mám ho naopak.“
„Není to jedno?“
„Ne.“ Sundal si ho a oblékl tak, jak se má.
„Já se tu s tebou už nejmíň dvacet minut morduju, a ty se dokážeš oblíknout sám.“
„To byla výjimečná situace.“ Pokrčil rameny.
„Výjimečná situace… až po tolika pokusech?“
„Jo. Tak jedeme? Slíbil jsi to.“
„Jo. Počkej, musím najít klíče.“ Začal je hledat.
„Jsou tady, Tomi.“ Sehnul se pro ně.
„Díky. Jsi zlato.“
„Které nejde nahradit.“
„K nezaplacení.“ Políbil ho, chytil za ruku, do druhé vzal špinavé oblečení a vydali se k autu. Bill se posadil, Tom hodil věci do kufru a vrátil se zamknout dům.

„Jsem tady. Chyběl jsem ti?“
„Moc.“ Natáhl se, aby mu mohl dát pusinku.
„Jedeme. Jsi připnutý?“
„Jo, jsem. Taky se připni.“
„O mě se nestarej.“ Usmál se.
„Proč ne? Ty se o mě taky staráš.“
„Jsi mladší.“
„O deset minut.“
„Však právě.“
„Jak právě? Jsme stejně staří.“
„Ty potřebuješ, abych se o tebe staral.“
„Myslíš?“ ačkoli to neříkal, dával Tomovi za pravdu. Potřebuje ho.
„Nechci, aby se ti cokoli stalo.“
„Já taky nechci, aby se ti něco stalo. Proto ti říkám, aby ses připnul.“
„No tak dobře.“ Připnul se.
„Díky.“
„Není za co. Obyčejně se ale nepřipínám. Jen, když si vzpomenu.“
„To abych s tebou jezdil pokaždé a pokaždé ti to připomínal.“
„Nejsem proti.“
„Fajn. Začínej si zvykat.“
„Na tebe si nemusí člověk zvykat.“
„Jak to?“ zasmál se.
„Ty jednoduše přirosteš k srdci.“
„Fakt?“
„Fakt.“
„Taky tě miluju.“
„Já vím. I já tebe.“

„Ty máš řidičák, že?“
„Jo. Mám. Proč?“
Tom zastavil u cesty, vylezl z auta, obešel si to k Billově straně a otevřel dveře. „Řídíš.“ Usmál se.
„Já? Zbláznil ses? Neřídil jsem rok.“ Zvedal se.
„Já vím. Proto si zvykej.“
„Zapomněl jsem, jak se řídí.“
„Tohle nejde zapomenout, lásko.“
„Jak to víš.“
„Když sedneš za volant, vzpomeneš si.“
„No, dobře, ale co když domu nedojedeme… celý?“
„Já ti věřím.“
„To máš teda odvahu.“ Připnul se. Tom už vedle něho seděl připnutý a připraven vyjet.
„Nebojím se.“
„Netrefím tam.“
„Budu „Navigace Tom Kaulitz“!“
„Dobře, „Navigace Tom Kaulitz“, kam teď?“
„Vyjedeš na cestu.“
„To je mi jasný, že tady nebudu stát.“
„No vidíš, jak si chytrej.“
„Já vždycky.“
„Někdy to tak nevypadá.“
„Teď jo. Fajn, vyjeli jsme a teď rovně?“
„Přesně tak.“

„Jde ti to skvěle, Bille. Říkal jsem ti to.“
„Ještě si na cestě nejsem moc jistý.“
„Je to o zvyku.“
„Já vím, ale nejsem si jistý.“
„Čím?“
„Že dojedeme domů.“
„Proč?“
„Protože se mi chce spát.“
„Tady zastav.“ Ukázal na menší parkoviště.
„Dobře.“ Pomalu začal brzdit.
„Vedl jsi si skvěle, zlato.“
„Myslím, že pro začátek to nebylo špatné.“ Zhodnotil svou jízdu i on.
„Tak se zase prohodíme a ty si zdřímni, jo?“
„Pořád spím.“
„To je dobře. Aspoň máš dost energie.“
„Kdybych ji měl, nechce se mi spát tak brzo.“
„To je v pořádku. Nemůžeš za to.“
„To moje tělo.“
„Nestěžuj si a spi, ano?“ nastartoval auto.
„Co kdybychom tuto noc strávili v autě?“
„Chceš?“
„Chce se mi spát. Teď hned a chci spát ve tvé náruči. Takhle se spí nejlíp.“ Mluvil prosebným tónem.
„Tak dobře. Ještě nikdy jsem to nezkoušel. Vzadu mám nějaké deky. Skočím pro ně.“
„Počkej.“ Chytil ho za ruku, když chtěl vylézt. „Budeme spát vzadu, nebo tady?“
„Tady to asi nebude pohodlné.“
„Tak dobře.“ Vylezl i on a pomohl Tomovi s dekami, které měl v kufru.

Pohodlně se uvelebili v zadní části auta. Bill si lehl na Tomovu hruď a on je oba přikryl dvěma dekami. Slíbil, že ho večer umyje, na to se nejvíce těšil, ale změna plánu. Umyje ho zítra. Jen co se po této myšlence koukl na Billa, měl zavřené oči a spokojeně oddychoval. ,Asi jsi byl moc utahaný, že, broučku můj.‘ Pohladil ho po vlasech, a poté se tady vydal do říše snů.