autor: Rachel
Dlouhé, štíhlé prsty s pečlivě upravenými černými nehty se znova poslepu natáhly k malé, přeplněné poličce a nato už poněkolikáté zajely malým hřebenem do pracně vytvořeného dikobrazího účesu. Jejich majitel se sám pro sebe usmál, a zatímco hřeben vystřídal lak na vlasy, jeho oči se už asi posté stočily k odrazu v zrcadle, aby se mohly pozorně zadívat na jeho krásnou, upravenou tvář…
Jeho oči nesly slabý, až snový nádech, byly orámované černou tužkou a tenkými, sotva viditelnými černými linkami. Víčka byla zvýrazněna šedými, až postupně tmavnoucími stíny a celou tu nádheru ještě zkrášlovaly dlouhé husté řasy, nesoucí pár tahů řasenkou. Jeho pleť byla světlejší, až porcelánové barvy, tentokrát Bill použil o něco světlejší odstín make-upu, ani to mu však na jeho kráse neubralo. Na líce nanesl slabý nádech růže, aby lépe zvýraznil tvar svého obličeje. Obočí měl stejné a perfektně upravené a jeho rty se ještě více skvěly a přitahovaly díky průhlednému lesku, který na ně nepatrně nanesl, aby je zvýraznil. To celé doplnil více než skvělým outfitem… a teď se na sebe spokojeně zadíval do velkého zrcadla, stoupajíc si na špičky, aby se viděl celý.
Opravdu si dal více než záležet. Svými nekonečnými úpravami strávil více jak hodinu… a výsledek svého snažení si právě prohlížel v zrcadle. Na jeho rtech se rozlil úsměv, když se viděl opravdu celý. Nikdy nebyl samolibý ani namyšlený, tohle však byla jedna z mála chvilek, kdy se sám sobě opravdu líbil. Moc dobře však věděl, že na jeho názoru nezáleží. On se chtěl líbit jemu…
Naposledy pohledem přeletěl svůj odraz v zrcadle a nato pohledem střelil po velkých hodinách na stěně. Ukazovaly mu přesně čtyři hodiny, čas, kdy měli s Tomem vyrazit. Prsty si nervózně prohrábl své vlasy, do ruky vzal svou malou, černou kabelku se všemi nezbytnostmi a s prudce bušícím srdcem vyklouznul na chodbu ven.
Jeho kroky pomalu směřovaly ztichlou nemocniční chodbou a Bill jen netrpělivě těkal očima kolem sebe. Ještě včera odpoledne se s Tomem domluvili, že jej počká na jedné z několika laviček, které byly podél chodby umístěny. Teď však byly prázdné, ani na jedné z nich Billovy oči nespatřily známou, tolik milovanou osobu. Netušil, co dělat. Naposled se rozhlédl po rozlehlé chodbě… a na jeho rtech se rozlil krásný, zářivý úsměv, když kousek opodál spatřil známou, vysokou postavu s černými copánky a XXL oblečením. Jeho oči se rozzářily jako nejjasnější hvězdy a on už nečekal ani vteřinu. Pevně sevřel v dlaních svou malou kabelku a s úsměvem zamířil ke své lásce. Viděl, jak se Tomův pohled upírá někam do neznáma, ani to mu však úsměv z jeho rtů a hřejivý pocit, rozlévající se u jeho srdce, nedokázalo vzít. Ba právě naopak. Zářivě se usmál a rychle přicupital ke stále stojícímu Tomovi, něžně jej líbajíc na tvář.
„Ahoj, lásko. Promiň, jestli jsem tě nechal dlouho čekat, trošku jsem se zdržel,“ špitl omluvně a mírně svraštil čelo, dívajíc se do Tomovy sklopené tváře.
Její majitel sebou mírně trhl a opatrně vzhlédl k Billovým očím, rychle se probírajíc do reality. Doteď byl se svými myšlenkami sám, nevnímal nic kolem sebe… až teď černovlasého chlapce, na kterého se zadíval. Sjel jej pohledem od hlavy až k patě a do jeho očí upřel ty své, ve kterých se však zračilo jen jediné, pouhopouhé nic, jak byl stále ještě někde u svých myšlenek. Zíral na Billa pohledem, který Bill neznal, a ve kterém se černovláskovi nezračilo nic, byť jen jediný záblesk něčeho. Jakoby se Tom ani nedíval na něj, ale spíš skrze něj. Jeho mlčení, ztuhlé tělo a nic neříkající pohled Billa trošku znepokojil, proto jen mírně sklopil svůj pohled, upírajíc jej na špičky svých bot. Proč se na něj Tom takhle díval? A proč ještě ani nepromluvil? Opravdu se mu Bill v jeho očích zdál nehezký a neupravený… nebo si Bill jen něco nalhával a pohled jeho očí si vysvětloval špatně?
„Tobě… tobě se to nelíbí? Mám se jít převléci?“ šeptl nesměle a smutně sklopil svůj pohled. Tohle tedy opravdu nečekal. Veškeré jeho sebevědomí rázem zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku a Bill zahanbeně klopil svůj pohled před tím Tomovým, který se na něj znova zadíval, tentokrát však pozorněji. Jakoby Tom díky Billově otázce prozřel, trošku zamrkal a nato zavrtěl hlavou.
„Ne, to ne, lásko. Moc ti to sluší, já jen… trochu jsem se zamyslel, promiň. Už se to nestane. Můžeme tedy jít?“ optal se se zájmem, a když zaznamenal úsměv na té nádherné tváři a Billovu dlaň v té své, která jej měla několik následujících chvilek vést, zhluboka a úlevně si vydechl. Musel ovládat své reakce a gesta… alespoň na těch několik desítek minut. Musel se alespoň na chvíli dostat z toho děsivého světa, který jej vevnitř svíral… a zapomenout…
Uplynulo už pár desítek minut od chvíle, kdy společně vyrazili z brány nemocnice do červnového slunečného odpoledne, do nedalekého parčíku. Dnes bylo všechno na Billovi, černovlásek mohl rozhodovat úplně o všem… a proto jejich následující kroky směřovaly k úzkým, písčitým cestičkám v nekonečně dlouhé spletité aleji, kterou právě procházeli. Přeci jen tu však bylo něco jinak. Něco nápadného, něco, čeho si nešlo nevšimnout. Zatímco Billova upovídaná pusa se ani na okamžik nezastavila a černovlásek vesele poskakoval po písčité cestičce a pozorně si prohlížel všechno kolem, to samé se vůbec nedalo říci o mladém lékaři, kráčejícím jen pár kroků za ním…
Tomovy rty opustil slabý výdech a on jen tiše, až téměř neslyšně našlápl na měkký, sypký písek pod nohama. Párkrát zamrkal a prázdným pohledem přeletěl po nedalekém jezírku, zatímco v jeho mysli se opět vynořily ty dotěrné, tolik neodbytné myšlenky, aby jej znova mohly potrápit a odepřít mu to, po čem tolik toužil. Po pohodě, klidu a štěstí, které mu však ani trošku nechtěly dopřát, ba právě naopak. Trápily Toma už od včerejšího večera, od okamžiku, kdy… Jen ta chvíle, ten okamžik se neustále opakoval v jeho ztrápené mysli, a znova a znova se vracel do Tomova podvědomí v podobě těch nejhrůznějších snů a představ. Jen ta děsivá skutečnost se mu znova a znova jako živý obraz promítala v jeho, už tak dost zmatené a ztrápené mysli a nedovolovala mu sdílet s Billem tyhle okamžiky, jejich společné štěstí…
Znova pozvedl svůj pohled a zadíval se na to rozesmáté stvoření před sebou. Copak mu to teď mohl říci? Teď, když vesele poskakoval sem a tam a těšil se z každé květiny, z každého motýla a za všeho, co jej obklopovalo? Větřík lehce cuchal jeho uhlově černé vlasy, slunce zanechávalo na jeho dokonalé tváři teplo svých dlaní a on cítil, že už nemůže být šťastnější. Copak mu to Tom teď mohl udělat? Už od rána přemýšlel, váhal, jestli by s ním opravdu měl jít ven, copak jej ale mohl odmítnout? Ještě včera byl jeho nápadem nadšený, slíbil mu, že dnešek bude pro oba krásný, nemohl proto jen tak zničehonic couvnout. Raději by trpěl a bude trpět, bude se usmívat a užívat si jeho blízkosti a jeho úsměvu, jen aby byl Bill v pořádku, a aby se netrápil. Ne dřív, než to bude nezbytně nutné…
„Tomi, copak se stalo?“ Billova otázka přerušila ticho mezi nimi a vytrhla tak Toma z jeho myšlenek, zatímco Bill popošel o pár krůčků zpátky k Tomovi. Netušil, jestli se mu to zdá, nebo Tom opravdu zpomaluje, proto se vrátil a lehce stisknul jeho nataženou dlaň. Překvapilo jej, jak moc je studená. A ještě více jej překvapila Tomova nehybná tvář. Stále byl tak zamyšlený, už od chvíle, co vyšli z nemocnice. Tak nesoustředěný a zvláštně tichý, až zakřiknutý. Takového jej Bill neznal. Zadíval se do jeho očí, uhýbajících před těmi jeho, a když se ani po chvíli nedostavila žádná odpověď z Tomovy strany, smutně sklopil svůj pohled.
„Dělám něco špatně, Tome? Nudím tě? Pověz,“ vyzval jej znova a nato uviděl, jak se jeho pohled střetnul s tím Tomovým. Tom párkrát zamrkal a snažíc se si vybavit Billovu předchozí otázku, zavrtěl hlavou.
„Ne, to ne, Billi…“ rázným nesouhlasem utnul všechny ty zlé myšlenky a podvědomě se je snažil zahnat do nejtemnějšího zákoutí své mysli, dívajíc se do očí černovlasého chlapce, který si dlaní něžně natočil jeho tvář k té své, lehce po ní přejíždějíc bříšky svých prstů.
„Tak co se děje, lásko?“ zašeptal tiše a znova se zadíval do Tomových očí, avšak pozorněji. Viděl v nich tu nejistotu, to, co mu říkalo, že něco není v pořádku. A on chtěl vědět co.
„Nic, nic se neděje, Billi, jen… jsem trošku unavený z práce, měl jsem toho dnes trošku víc, než jsem si myslel. To je všechno, vůbec o nic nejde,“ dodal jistě a na jeho rtech se dnes vůbec poprvé objevil úsměv.
Vůbec však nebyl jako ty ostatní, ty krásné a tolik upřímné. I tohle byl úsměv… jen Tom však věděl, jak moc je umělý, jak moc je nucený. Že se za ním neskrývá nic, co by jej dokázalo opravdu vyvolat. Ani radost a ani ten poslední zbyteček štěstí, který ještě včera naplňoval celé Tomovo nitro a hřál jej u srdce. Jen bolest, strach a prázdno, pouhopouhé nic.
Znova vzhlédnul k těm nádherným čokoládovým očím a cítil, jak se jeho srdce rozbušilo o poznání rychleji. Výčitky okamžitě zaplnily celou jeho mysl a on si jen slabě skousl ret. Jak mohl být tak zbabělý? Jak mohl lhát těm nádherným, upřímným očím, které k němu oddaně vzhlížely? Byl to vůbec poprvé, co jim lhal… co lhal jemu, jak to jen mohl dopustit? Ale copak by pravda byla lepší? Pokazila by všechno to nádherné kolem nich, zničila by to hluboké, rozzářené moře čokolády, zničila by jej… To stvoření, které proti němu stálo a které tolik miloval. Copak by i to nebylo strašné? Bylo, možná mnohem horší, než ta milosrdná lež, kterou právě použil, a kterou si ve své mysli zpětně uvědomoval.
Nedokázal už déle odolávat tomu moři čokolády. Sklopil svůj pohled a přivřel víčka, zatímco jeho srdce krvácelo nad významem těch několika slov, která před chvílí použil, a ve kterých nebyla ani stopa, ani špetka pravdy.
Ach, lásko… Kdybys jen věděl… Kdybych ti tak mohl říci všechno, co mě trápí. Kdybych jen měl jistotu, že bude všechno zase dobré a v pořádku, kdybych jen věděl, že to všechno bude jinak, úplně jinak… Nemůžu to udělat, ne teď, už jen proto, že mi na tobě záleží, a že tě mám rád, tak moc rád. Tak strašně moc tě miluju…
„Chudáčku můj, měl jsi mi to říci dřív, nemuseli jsme nikam chodit,“ Billova tvář trošku posmutněla a Bill se zadíval do Tomových očí, které k němu vzhlédly. Tom však zavrtěl hlavou.
„Ne, to je v pořádku, lásko. Jsem rád, že můžu být s tebou,“ pousmál se a cítil, jak jej Bill jemně tahá za ruku, vedouc jej k malému trávníku pod stromy. Jsem rád, že můžu být s tebou. Kolik takových chvil mi ještě bude dovoleno prožít?
„Posaď se, Tomi, chvilku si odpočineme, a potom můžeme jít nazpět, hm?“ Billovy rty se zvlnily do úsměvu a Bill Toma pomalu posadil do měkké, voňavé trávy. Tomovy oči trošku zamrkaly a Tom tiše vydechl. Nemohl to v sobě déle držet. Nedokázal to, výčitky a hlas jeho svědomí byl silnější, než on. Musel mu to říct… za každou cenu.
„Bille, j-já…“ začal opatrně, příval jeho slov však ukončil Billův ukazováček, zlehka položený na jeho rtech.
„Pšššt, Tomi, teď už nic neříkej, hm?“ zašeptal a s jemným úsměvem se položil do jeho hřejivé náruče, pokládajíc si hlavu na Tomovu hruď. Pohled jeho očí spočinul na přímo pohádkové krajině kolem a Bill se zasněně pousmál.
„Tomi, pamatuješ? Sem jsi mě pozval na naše úplně první rande,“ zašeptal tak tiše, jako by se bál, že jen pouhá slova můžou krásnou chvilku mezi nimi zničit. Svou dlaní vyhledal tu Tomovu, aby si s ní mohl proplést prsty, a aniž by očekával Tomovu odpověď, pokračoval.
„Tolik věcí se stalo od té doby. A já tě stále víc a víc miluju, každým dnem to cítím víc a víc. Tu lásku a radost, kterou jsi mi vnesl do života. Jsi to největší štěstí, jaké mě kdy mohlo potkat, Tome. Můj pozorný přítel, nejhodnější bráška, nejkrásnější pan doktor, něžný romantik a i roztomilý nešika, který na sebe občas vyleje gulášovou polévku, když se na něj jen usměju,“ Billovy rty se zvlnily do úsměvu a Bill se neubránil tichému smíchu, nato se však znova zasnil.
„Víš, co bych si přál, Tomi? Chtěl bych být jako ty. Léčit lidi, pomáhat jim a dávat jim znova život. A jednou to tak doopravdy bude, uvidíš. Naučíš mě všechno, všechny ty lékařské věci a dovednosti. A potom si spolu uděláme malou, soukromou ordinaci, jen my dva. Budeme léčit a uzdravovat lidi a budeme je dělat šťastnými stejně, jako budeme šťastní my dva. Nikdo už nebude nemocný a nikdo se nebude trápit, všichni budou šťastní… a nejšťastnější budeme my dva, slibuju,“ šeptl tiše a se zasněným úsměvem na rtech přivřel víčka, užívajíc si nádherné vůně své lásky, rozprostírající se všude kolem něj.
Tomovy rty opustil slabý výdech a Tom tiše vydechl, pevně tisknouc víčka k sobě. Jeho srdce okamžitě probodl osten smutku a bolesti, když se sklopenému pohledu jeho očí naskytlo to šťastné, spokojené stvoření, ležící v jeho náruči. Věděl, že Billovo přání se nikdy nestane skutečností.
Bolestivý pocit zasáhl celé jeho nitro a on už jej nedokázal déle skrývat v sobě. Ne teď, když věděl, že už nic nebude jako dřív. Nikdy… První slza si našla cestu po jeho tváři… a vpila se do hebkých, uhlově černých vlasů nic netušícího stvoření…
autor: Rachel
betaread: Janule
Oh, ne! Oh, ne! Oh, ne! Tohle nevypadá absolutně vůbec dobře. Nemám slov, snad jen otevřenou papulku dokořán. Na jednu stranu se nemohu dočkat dalšího dílu, ale na druhou stranu se neuvěřitelně bojím toho, co se v něm bude skrývat…
To bylo smutný, takže Bill bude umírat? To né, Tom ho přeci musí vyléčit. No i když láskou asi těžko xD Ale tak je doktor, určitě bude vědět co má dělat! Rachel ne! Bill nesmí umřít! Nebo ať jen spletli výsledky testu, to by taky šlo, vždyť to přeci neměl tak hrozný. A měl jít na tu operaci ne? Kdyby se zvětšil. A ty Tome řekni mu to raději! A nám taky! xD Teď jsem tu zas nedočkavá na další dílek…
Rachel!!!!Jestli necháš Billa umřít,tak tě normálně vypátrám a vlastnoručně uškrtím!!!!!Přece nemůžeš být tak krutá!!!Že,ne??!!!
to ne! Bill nesmí umřít! Nedovol to! Děsně se těším na další díl….
Nee xD špatný jméno… srr XD
[3]: Proč bych nemohla xD A nevíš, kde bydlím, ha!!!:-D
Děkuju za komentáře, děkuju moc xD Uvidíte, jak to bude dál, ale jsem opravdu potěšená, že se vám to pořád líbí a že komentujete. Jen tak dál:-D♥
[6]: Jsem psala,že to vypátrám xD!
Prosííííím,nenechej ho umřít!!!Představ si třeba,že Bill v Adventu umře,a máš moje pocity u tvojí jinak dokonalé povídky…..si říkám,že když ti budu pochlebovat,tak se smiluješ..xD
[7]: Hahá, to bych chtěla vědět, jak to zjistíš:-D
No, to je na mě, jestli ho nechám umřít nebo ne, ale nevypadá to dobře… Jenom pochlebuj, aspoň někdo xD
[8]: FBI,CIA,CI5,MI6,BIS,KGB…xD xD
no tohle?? xO
Na toto ani nedokážem nechať zmysluplný komentár. Och…