autor: Bitter & Áďa
„Ano, Tom Kaulitz,“ vydechl Tom zničeně do telefonu a protočil oči, když Moris zbystřil a okamžitě sednul ke svému počítači, jako by se mu snad měl ozvat někdo, kdo Billa unesl. Andreas, který za ním přijel jako duševní opora, na něj sice se zájmem upřel své zarudlé oči, ale taky v nich byla vidět prázdnota, přestože se snažil svého kamaráda držet nad vodou, jak jen to šlo, byť marně. Tom to sice oceňoval, ale i tak mu kamarádova snaha přišla absolutně zbytečná, tak jako jakákoliv víra v záchranu jeho bratra. Věděl, že to už není možné, případný únosce měl tolik času se ozvat, ale nikde se nic nedělo. Člověk by to mohl nazvat klidem před bouří, ale tohle byl spíš klid po pohřbu, klid beznaděje. Občas si říkal, proč nevěřit, tak jako Moris? Třeba ještě není pozdě…
Ne. Bill byl pryč už týden, Nadyn byla mrtvá. Dávno se vzdal naděje, že svou lásku ještě někdy uvidí. Věděl sice, že Bill ještě žije, ale věděl přitom, jak trpí. Cítil to. V noci se budil s křikem a bolestí, kolikrát ucítil prudkou bolest i přes den. I bez své deprese by cítil přílivy melancholie a beznaděje, které se s prudkou bolestí působenou někým cizím střídaly jako noc a den.
Pomalu už z toho šílel, šílel z myšlenky, že někdo Billovi ubližuje a on proti tomu nemůže nic udělat… nemůže zabránit tomu, aby Bill zemřel jako Nadyn. A to ho trápilo ze všeho nejvíc. Tolikrát si přece slibovali, že budou navždy spolu, a kdyby stáli na pokraji osudové propasti, neskočil by ani jeden, nebo naopak oba. Tolikrát si to přísahali…
A teď tu ta propast je, veliká, strašlivá a temná. Avšak tentokrát nestáli na stejné straně, držíc se navzájem za ruce. Tentokrát byl každý na jiné straně. Tom na straně bezpečí, ale přitom strašlivé bezmoci plné výčitek, a Bill byl na straně druhé, na straně bolesti a utrpení. Měli společnou už jen poslední věc. Beznaděj. Už nedokázali věřit, že se ještě kdy uvidí…
„Dobrý den, pane Kaulitzi… a dobrý den i policii, která jistě poslouchá každé slůvko,“ ozvalo se z telefonu a Tom jen zalapal po dechu. Dávno uhašená naděje vzplála…
„Kdo – kdo jste?“ vyhrkl do telefonu a s bušícím srdcem sledoval, jak se na monitoru objevuje kousek po kousku místo, kde ten neznámý je. Nejdřív stát… město… jenže aby se zobrazila celá adresa, bylo třeba hovor co nejdéle natahovat.
„To není podstatné, důležité je, co mám a co chci,“ zavrněl Hans do mobilu a zadíval se na Billa, který klečel u jeho nohou v koženém oblečku a s pokorně svěšenou hlavou.
Ani nedutal, i přesto, že v něm všechno křičelo. Tolik chtěl s Tomem mluvit, slyšel ho, trhalo mu to srdce, ale nemohl, věděl, jak by zaplatil za byť jediné slůvko. Zákazníci si nebudou přát, aby mluvil, tak se to přece musí odnaučit a on se pod ranami bičem učil velice rychle.
„Co chcete?“ vydechl Tom a dychtivě naslouchal každému zvuku z druhé strany. Jsi tam, Bille?
„To poznáš, teď už musím končit,“ ušklíbl se Hans a zavěsil.
„Ne! Počkejte!“ křičel Tom do mobilu, ale odpověď byla jasná. Tůt… tůt… tůt…
Moris naštvaně zaklapl svůj laptop a Tom se svezl na křeslo.
„Prosím, že ho máte?“ šeptl zoufale, ale Moris jen nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Je mi líto. Hovor byl moc krátký,“ povzdychl si inspektor a Tom jen bolestně sevřel oči. Tatam byla naděje, kterou pocítil při prvních slovech toho muže. Plamínek radosti okamžitě uhasl pod přílivem ledového mrazu, který čišel z těch slov. Zdrceně vydechl a otřel si z koutků očí slzy, které se mu draly na povrch. Ach, Bille…
„No vidíš, jak umíš být hodný,“pochválil si Hans a pohladil Billa po vlasech.
„Už ani roubík nepotřebuješ… šikovná kurvička… moc šikovná…teď si hezky pohrajeme, pak ještě jednou zavoláme bráškovi, a když budeš takhle hodný, tak dostaneš dáreček,“ ušklíbl se a Bill jen poslušně kývl. Dáreček znamenal něco navíc k jídlu a to on opravdu potřeboval. Dostával poloviční porce toho, co jedl normálně, a navíc, mohl jen snít o tom, že by to bylo něco, co by mu chutnalo. Dokonce i když dostal za odměnu normální jídlo, ač to byla zapečená brokolice, hltal tu zelenou věc jako tu největší lahůdku na světě. Nedostával jíst nijak zvlášť pravidelně, ale minimálně k večeři vždycky dostal aspoň krajíček okoralého chleba, a vzhledem k tomu, že ostatní případné jídlo obsahovalo podobné směšně malé porce, slabé kručení mu ze žaludku bručelo čtyřiadvacet hodin denně, už mu však díky postupné adaptaci nepůsobilo nesnesitelné hladové křeče.
„Tak kotě, víš co dělat,“ vyzval ho Hans a Bill se postavil. Svůdně se usmál, zavlnil se v bocích a sednul si na něj. Spojil ruce za jeho krkem a párkrát se zhoupl.
Chtělo se mu ze sebe samého zvracet, Tom se o něj bojí, určit dělá všechno pro to, aby ho našel, Nadyn umřela, protože ho bránila a on se jako vděk kurví s Hansem a Simonem, kdykoli si ti dva jen řeknou. Jenže mohl on jinak?
Kdyby neposlouchal a nedělal, co mu bylo řečeno, čekal by ho trest, hodně velký trest.
Flashback
„Tak ty neposlechneš?“ sykl Simon a vytáhl k sobě Billa za vlasy. Trápil ho už několik desítek minut, ale stále se mu nedařilo Billa ovládat tak, jak si představoval, a ten fakt se mu příčil. Však jemu se to povede, vždyť ten kluk je u nich teprve třetí den… Zlomí ho tak, jako všechny před ním. „Já ti radil, ať se vyspíš, jenže když ty po nocích řveš, je to s tebou těžký.“
Uchechtl se, škodolibě se zadíval do zarudlých opuchlých očí a plivl mezi ně, načež vstal a odtáhl chlapce do vedlejší místnosti. Bill se snažil vykroutit, ale marně… křik a prosby umlčoval roubík.
„Tak, tohle tě odnaučí vzdoru,“ uchechtl se a bez problému Billa připoutal k velkému X a vzal si železem potažený vibrátor, který do něj bez kouska citu zarazil a upevnil popruhy tak, aby náhodou nevyklouzl.
„Tohle tě naučí,“ sykl a pobaveně sledoval Billovy bolestí zavřené oči, když vibrátor spolu s přírazy začal díky signálům z dálkového ovládání vysílat do křehkého těla elektrické výboje, které se stupňovaly čím dál tím víc, zcela podle Simonovy vůle a zvrácené radosti…
Konec flashbacku
„Tak je hodnej…“ pochválil si znova Hans, když Billův jazyk oblizoval a dráždil jeho penis a v příštím okamžiku mu ho vrazil do úst. Bill už se nedivil, čekal to. Poslušně otevřel pusu a nechal Hanse, ať si přiráží, jak chce. Neměl sice daleko k tomu, aby se pozvracel, ale to by bylo taky potrestáno, tak držel… bylo to menší zlo…
Hans ho po chvilce znova vytáhnul nahoru a Bill pochopil. Otočil se k němu zády a vystrčil zadeček. Hans ho po něm chtivě pohladil a odsunul na stranu černá tanga. Bill se ještě víc prohnul a nechal se stáhnout na Hansův klín.
Ani nedutal, když do něj pronikl, naopak, slastně zasténal, tak, jak ho to tady naučili, a ač jeho tělo hořelo bolestí a duše umírala, poslušně se začal na Hansovi pohybovat, ukázkově u toho vzdychal, a když cítil, že Hans se blížil k vrcholu, okamžitě sesedl, otočil se a nechal ho, aby se mu udělal do pootevřených rtů.
„Hodnej… moc hodnej… pozítří půjdeš do klubu,“ usmál se Hans a gestem ruky ho odkázal do jeho pokoje, kam se Bill hned odebral a okamžitě zamířil k záchodu a posléze do sprchy…
„Tak co chcete?“ vydechl Tom do telefonu hned, jak přijal hovor od neznámého čísla a vpíjel se do Morisových očí, které napjatě sledovaly monitor, tak jako Andreas, který byl napřímený, jako by spolknul pravítko.
„Pán je nedočkavý…“ zasmál se Hanz a zapálil si cigaretu. Tolik jej bavilo mít lidi ve své moci a hrát si s nimi.
„Na kolik si bratříčka ceníš?“ zavrněl úlisně a čekal sumu.
„Dám vám všechno… cokoliv budete chtít,“ odpověděl Tom popravdě, a přitom vyhýbavě, aby hovor zdržoval co nejvíc, přesně jak mu Moris nakázal.
„No, to není špatnej nápad… dáš mi všechno, co máš na účtě a neboj, já vím moc dobře, kolik to je… mám svoje zdroje,“ ušklíbl se Hans. „A zapamatuj si přitom, že pokud uděláš jakejkoliv úskok nebo si z tý částky odskrblíš nějakou sumičku, pak to ten malej buzíček pěkně odsere.“
Tom jen zalapal po dechu.
„Ne… neubližujte mu, prosím…“ šeptl a jako nůž do srdce mu byl Hansův krákavý škodolibý smích.
„Snad by sis nemyslel, že jsem tu jeho sexy prdelku nechal nedotčenou,“ ušklíbl se a Tom zoufale vydechl.
„Ne… prosím… nechte ho být…“
„Ale no tak, snad se taky nerozbrečíš jako ten tvůj cíťa,“ ušklíbl se Hans a slastně natáhl do plic nikotin.
„Zítra mi pošleš všechny prachy na účet, číslo ti pošlu.“
„A co Bill?“
„Neboj, nejdřív prachy, a pak se uvidí,“ štěkl Hans a típnul hovor, který byl podle jeho mínění dostatečně krátký, opak byl však pravdou…
„Máme ho.“
autor: Bitter & Áďa
betaread: Janule
Bill je dobrá kurvička teda xD
Jahooo, poslední věta je úúžasná…nedočkám se dalšího pondělí 🙂
Ja čítam túto poviedku od začiatku…a ešte nebol jediný diel ktorý sa mi nepačil…užastné
No nevím,myslím,že Bill už nikdy nebude normální….
[3]: mezi námi, on někdy byl? XD
Jinak děkujem. že komentujete, posledních pár dílů už to wypadalo, že už wás to neba. Děkujeme :-*
přesně tak… a ono to vypadá, že pár věrných čtenářů ještě setrvalo 🙂
no uvidíte, jak to s ním dopadne 😉
já tu normálně upe brečím….fakt s Billem uplně cítím a sem z toho dost v háji ….oh bože…prosím…at to dobře dopadne…Prosím :'(
Mě ta povídka baví ať už dopadne jak chce xD. Moc hezky se to čte.
[4]: No,než jste ho totálně utýraly,vy dvě sadistky,tak docela byl…xD