autor: Cera
Tak tohle je takový flashback všech flashbacků… aneb co se tenkrát vlastně stalo…
Cera
Kráčel potemnělým městem. Jeho pomalé kroky zněly nocí a pozvolna se změnily v zoufalý běh.
Stíny mě chtějí předejít…
Pohlcuje mě temnota…
Dusí mě!
Utíkal. Před ním. Před ní. Co nejdál… Od jejich zamilovaných pohledů, letmých doteků, vášnivých polibků. Pronásledovaly ho. Vtíraly se mu do mysli a on jim nemohl uniknout. I když se snažil sebevíc…
Vyhýbal se kruhům světla pouličních lamp. Ukrýval se pod černý háv tmy. Každý jejich i sebeslabší paprsek světla protínal tmu jako dýka a vytrvale mu tepal do spánku. Nepřinášela naději, lásku… ale strach. Nevěděl odkud se vzal, ale najednou tu byl. Objevil se odnikud a zaklínil se v jeho krvácejícím srdci…
Ochlazuje se…
Ne vzduch, ne má tvář od hořkých slz…
Ochlazuje se mé srdce…
Proč tam vůbec šel? Proč dobrovolně vstupoval do těch hlubin pekla?
Protože to chtěla ona…
Láska…
Zosobněná v jedné jediné osobě…
Co očekával? Že se mu Tom bude věnovat? Nevšímat si všech těch holek, co za nimi chodily k baru, prosily o podpis a tály pod jeho třeba jen lehkým úsměvem a pohledem jeho uhrančivých ebenově zbarvených očí?
Usměj se na mě…
Prosím…
Alespoň jednou tak jako na ně…
Tisíckrát ti to vrátím…
Nikdo nedokáže číst myšlenky. On by ale mohl… Jen kdyby se mu jednou jedinkrát podíval zpříma do očí…
On však už něco takového dávno zapomněl. Protože se ztratil ve víru slávy a nechal se strhnout okolím…
Vždycky se poneseme…
Jedno kam, proti komu…
Stačí, že budeme spolu…
Kdysi mu to bráška říkal pokaždé, když měl strach z budoucnosti. Z toho, co bude dnes večer, zítra, za týden nebo klidně i za rok, či deset let. Utěšoval ho, šeptal mu ta slova do vlasů a kolébal s ním v náručí, dokud neusnul.
Kde jsi teď?
Když tě potřebuji…
Slyšíš, jak tě volám…
Prosím…
Ležím ti na dlaních…
Nepouštěj mě…
Padám…
Plazím se ti u nohou…
Našlapuj jemně…
Bolí to…
Nikdy mu nechtěl lhát, nikdy… Ale teď musel, i když to znamenalo smrt. Smrt jeho duše, smrt jeho srdce. Nemůže mu to říct, nedokáže to… Ta dvě slůvka mu vždy uváznou v krku, když ho jen na malou chvíli napadne, že by je mohl vyslovit nahlas. Lepší je spokojit se s málem a moci snít… Lepší je spokojit se s pouhým přátelstvím, než nemít nic…
Pouze snít nestačí…
Sny…
Zaslepují mysl…
Zabíjí srdce…
Pomalu…
Zastavil se. Stála tam. Uprostřed chodníku. Dlouhé černé vlasy jí vlály ve větru. Upírala na něj své nebesky modré oči. Usmívala se. Nebezpečně krásná… Esriel…
Měl tehdy odejít, dokud ještě neslyšel její jemný, vábivý hlas, kterým ho lákala do svých sítí…
Pak už bylo až příliš pozdě…
Malý střípek překvapení…
Krátká bolest…
A všechno, co kdysi bylo, je nenávratně pryč…
autor: Cera
betaread: Janule
Uh! ♥
U Cery musím vždycky trošku přemýšlet,a trošku se domýšlet….Miluju její slovní spojení,přirovnání a metafory,prostě každé slovo,které napíše!!
jako opět Cera nezklamala…x)
wow<3
[3]: nezklamala… ta prostě nemůže, protože je to tak dokonalý, že se to nedá ani popsat…