Otravná ozdravovna? Ne, něco víc! 12.

„Jsme tady.“ Zaradoval se Bill, když stáli před dětským hřištěm.
„Tohle mi je povědomé.“
„Určitě jsme sem museli chodit. Je to totiž nejbližší park od našeho domu.“
„Myslíš?“
„No, myslím. Koukni, tamhle je volná lavička a hned ve stínu. Pojď honem.“ Rozběhl se k ní a Tom za ním šel pomalu s kočárkem před sebou. Jen zakroutil hlavou nad tím, jak se jeho mladší dvojče zavrtělo na lavičce. „Dvojče…“ povzdychl si. Pořád mu to nedocházelo. Ještě včera byli jen kluci, dneska jsou sourozenci a dokonce dvojčata. Ale byl za to rád. Dělal něco, co je zakázané. Miloval ho.

„Co tady budeme dělat?“ přisedl si a kočárkem jezdil tam a zpátky a dvojčata se smála.
„Přece si budou hrát.“
„Sami?“
„Chceš s nimi?“
„Mohl bych?“
„Ty se ptáš?“
„Nemůžu?“
„Ne.“
„Ne?“
„Proč bys nemohl?“
„Nemohl co?“
„Si s nimi hrát.“
„Raději se zeptám.“
„Teď jsou to i tvoje děti, lásko.“ Políbil ho na ouško poté, co mu do nich zašeptal tato slova.

„Ne, nejsou.“
„Ale jo. Vlastně… ani jsem se nezeptal, jestli je… chceš…“
„Co jsem říkal?“
„Co?“
„Že vás mám rád všechny tři.“
„Takže… jsou i tvoje.“
„Ty jsi táta, a máma je bůhví kde.“
„No, však právě. Potřebují oba rodiče. Je jedno, jestli jsi jejich pravý rodič, nebo mé dvojče, nebo cokoli. Jsi můj, a tak i jejich náhradní rodič.“
„Co jim řekneš, až vyrostou?“
„Do toho je čas.“
„Uběhne to jako voda.“
„To si nemyslím.“ Zakroutil hlavou. „Až se budou ptát na mámu, co jim řekneš?“
„Nemusí vědět, že my dva…“
„Když budeme spolu?“
„Prostě jsi jen dvojče… oni to nebudou vědět… chápeš?“
„Jen?“
„Pro ně.“
„Jo, chápu.“
„Konečně.“
„Jsem velmi chápavý člověk.“
„Fakt?“
„Copak to nevidíš?“
„Právě že ne.“
„Tak ty jsi potom slepej člověk.“
„Náhodou vidím, že Seb ti cucá rukáv od mikiny.“ Založil ruce na prsou.
„Cože?“ okamžitě se na něho podíval. „Tohle nesmíš prcku, jasný?“ zasmál se a vzal mu ji. Ale on se rozplakal.
„Sakra, co teď?“
„Vrať mu jí.“
„Ani náhodou.“
„Tak ho potom budeš muset nějak zabavit.“ Pokrčil rameny.
„Zabavit jo? No… něco mě napadlo.“ Postavil se, vzal ho do náruče a začal s ním lítat… jako letadlo. Seb přestal okamžitě plakat a smál se.
„Nespadni s ním!“ zasmál se Bill. „A jak k tomu přijdeš ty, co?“ koukl s úsměvem na Chrise, kterého si vzal a posadil si ho na klín. Taky se začal šťastně smát. „Nechtěl by sis hrát v písku, prcku?“ cvrnknul ho do jeho malinkého nosu. Ještě hlasitěji se zasmál. „Beru to jako ano.“ Vstal s ním v náruči a z kočárku vytáhl hračky. Všelijaká auta, bábovky na písek… vysypal to z tašky a společně s Chrisem si sedl do toho čistého písku. Dal si ho mezi nohy, kdyby mu třeba spadl dozadu, tak ho jistí.
„Tome! Nechceš jít k nám?“ zamával na něj, když už tam dalších pět minut lítal jako blázen s malým dítětem nad hlavou.
„Když to tak moc chceš.“ Dal si Seba do náruče a rozešel se k nim. Přesně, jako Bill si sedl a před sebou měl tohle malinké stvoření.

„Chtěl jsi být táta?“ zeptal se z ničeho nic Bill.
„Časem jo. Ale netušil jsem, že tak brzo. Sice nejsem pravý táta, ale náhradní, jestli to tak můžu říct.“
„Říkej tomu jak chceš… Budeš se o ně… starat?“ zeptal se opatrně.
„Budu se starat o vás všechny, jestli chceš, jo? Najdeme si nějaký dům a-„
„Musím dodělat školu.“
„Tak potom.“
„Potom, jo?“
„Jasně. Chci být už navždy s tebou a dvojčatama. Teď už nás nic nemůže rozdělit.“
„Nic?“
„Nic. Víš proč?“
„Ne.“
„Protože tě děsně miluju a jsme dvojčata… Rodina… A ta má být spolu.“
„Taky tě miluju.“
„Bille, strká si písek do pusy.“
„Oh, fuj, Chrisi, to nesmíš.“ Okamžitě mu vytáhnul ruku z pusy a otřel mu ji… i pusu. „Ty jsi takové čuně.“ Zasmál se svému synovi…

betaread: Janule