Čas vypršel 2.

autor: Elis

Hlava mi šíleně třeštila. Sáhl jsem si dozadu na temeno a sykl bolestí. Otočil jsem hlavu na stranu. Nic nebylo vidět. Tma mě obklopovala a čím dál víc mě stahovala dolů a dusila mě. Sáhl jsem do kapsy. Poprvé od té chvíle, co jsem se rozběhl, jsem si uvědomil, že nikdo o ničem neví. Vytáhl jsem jeden z těch předraženejch luxusních mobilů a chtěl někomu zavolat, ovšem když jsem zmáčkl tlačítko pro odemknutí kláves, přístroj se jen na malou, kratinkou chvíli rozsvítil, a potom zhasl nadobro.

„Sakra! Zrovna teď vybitá baterka. Skvělý. Fakt skvělý!“ začal jsem si pro sebe mumlat. „Tam nahoře mě má někdo fakt moc rád. Mě a taky Billa. Na nás dva si tam očividně někdo zasedl.“

Zuřivě jsem praštil mobilem o zem. Ani jsem neviděl, co se s ním stalo. Jediný světlo šlo shora. To jen měsíc a hvězdy mi sesílaly drobné pavučinky jemné záře. Ale má beznaděj se tím ještě víc prohloubila. Světlo mi nedokáže vrátit brášku!

Je to snad daň za to, že jsme si splnili svoje sny? Za to, že jezdíme na turné do cizích zemí, že zpíváme v halách, kde se mačkají tisíce našich fanoušků a především fanynek, šílících jen při pohledu na nás? Možná. Ale proč to odnesl právě Bill? Proč proboha on? Proč ne já? Kdyby namísto jeho unesli mě, stál by tu tak, jako tu teď stojím já? Byl by stejně zoufalý? Měl by o mě stejně tak obrovský strach, jako teď já o něj?

Už jsem to nevydržel. Nešlo to. Ten proud slz hořkosti, beznaděje, i vzteku, se nedal zastavit. Prostě to nešlo. Kdyby mě takhle viděl někdo z novin… Už vidím ty články na titulních stranách: Z tvrďáka citlivka! Nebo: Zdánlivě pohodářský Tom Kaulitz se rozbrečel jako malé dítě.

Jenomže já se tak opravdu cítil. Jako malé dítě, kterému ublížili. Kterému vzali víc než jen jeho oblíbenou hračku. Kterému vzali část jeho samotného. A nic s tím nemůže udělat. Nemůže se bránit, nemá jak…

Otřel jsem si rukávem mikiny tvář, ale vtom jsem zjistil, že ho mám celej promočenej. Vlastně jsem měl mokrý úplně všechno. To by vysvětlovalo, proč nás s Billem nešli hledat. Nebo přesněji – proč mě ještě nenašli. Muselo pršet. Nějaká přeháňka. Déšť zahladil stopy. V tom nekonečném bludišti pole mě takhle mohli jen stěží brzo najít. Rozhodl jsem se, že se za každou cenu musím co nejrychleji dostat odsud a vše oznámit, i když bych to nejraději nedělal, policii. Moc jí nevěřím. Ale nejspíš to byla právě policie, která by mi jako jediná mohla vrátit Billa zpět. „Pokud ovšem ještě žije.“ Ozval se vtíravý hlásek někde uvnitř mé hlavy. Okamžitě jsem tuto myšlenku zahnal, ale nemohl jsem zarazit další proud horkých slz, jež mi kanuly po tvářích. To už jsem se ale vydal jedním z mnoha směrů (doufám) ven z pole a každé půl minuty volal: „Halo! Slyší mě někdo?“

Po asi dalších dvou hodinách, jež mi připadaly jako věčnost, mi na tuto otázku někdo odpověděl: „Slyšíme vás. Zůstaňte tam, kde jste!“

Během dvaceti sekund se u mě objevila pátrací skupinka policistů a na zpáteční cestě se mě začala vyptávat na strašné množství věcí a hlavně na to – Kde je Bill.