Love in heart 5.

autor: Cera

Toužíme….

Každou vteřinu každého dne.

Všichni, bez výjimky…

Někdy se nám naše sny podaří vyplnit jenom proto, že jsme za nimi dokázali jít přese všechny nástrahy života a nezalekli se první větší překážky.

Někdy si plníme jen ty všední drobná přání a s velkými zvedáme svůj pohled ke hvězdám.

Avšak většinou se vzdáme vlastních snů na úkor někoho jiného.

Bill měl svoje velké přání, svůj velký sen, uzamčený hluboko ve své duši, avšak vzdal se ho a raději mlčky přihlížel štěstí svého bratra v náručí nějaké dívky. Slepě odháněl vtíravou myšlenku, že slzy, které se mu draly do očí, jsou slzy štěstí… Ale skutečnost, jak sám věděl, byla odlišná. Byly to slzy utrpení. Utrpení, které mu tiše hlodalo do srdce a vyčkávalo na tu nejvhodnější nejnevhodnější chvíli, aby zajistilo další příval slz a potlačovaného zoufalství.

Postupem času se ovšem některé věci změnily, ačkoli láska zůstala stále stejná. K jejímu naplnění, se však šlo ještě trnitější cestou.

Ta malá přání se po dopadu na ni rozpadala v prach a zůstalo jen těch několik nejsilnějších, zaklíněných hluboko v jeho srdci. Ve stínech prokletí se ale rodila nová… ovšem dětinskou rozmarnost nahradily poslední střípky naděje, jež se úzkostlivě držely slabých paprsků slunce, dokud i ty nadobro nezmizí, a ony se nezřítí do temnoty propasti.

Každou noc, bez výjimky, našeptával stěnám a stínům ve svém pokoji své sny, svěřoval se jim se svými pocity a tajemstvími. Vyléval si jim své srdce a tajně doufal, že ho někdo uslyší. Uslyší jeho tiché volání o pomoc.

Jenomže dny míjely a slova, jež z počátku plynula z úst jako jemné tóny harfy ve větru, prohánějícím se po volné krajině, se změnily v troud. Rty, již dávno vyprahlé, se už jen bezděky otevíraly a neslyšně odříkávaly tolik známé věty jako večerní motlitbu, která prosí o naplnění.

A pak… najednou… když už i naděje skomíraly, někdo zaslechl jeho úzkostlivé volání…

Dokázala ho pochopit, vnímat jeho tichá slova, samovolně mu vycházející úst, plnými doušky spolu s ním pít znovu všechnu jeho bolest, kterou doposud skrývalo jeho srdce. Namísto toho, aby se od něj odvrátila, mu podala pomocnou ruku a vedla ho za ni do o něco světlejší budoucnosti. Pomáhala mu znovu objevovat svět, všechny jeho krásy…

~ Love in Heart~

„Jsi tu ještě?“

„Jsem tady… Po tvém boku.“

„Kde?“

„Copak mě nevidíš?“

„Vidím jen černou tmu… už ani šedý stín…“

„Necítíš ten lehký dotyk vánku?“

„Cítím jen chlad proudící v mých žilách…“

„Přeháníš…“

„Mýlíš se… Ty totiž nevíš, jaké to je… nežít.“

„Ale ty žiješ! Můžeš žít!“

„Jak? Nebije mi srdce…“

„Copak na tom záleží?“

„A ne snad?“

„Co myslíš…“

Nevěděl…

Znal odpověď, byla tak snadná…

Nechtěl si ji připustit.

Padlí andělé nesbírají ztracená pírka ve větru… Nesnaží se znovu vzlétnout k oblakům…

~ Love in Heart~

Větrem zní klavírní sonáta. Hubené, dlouhé prsty tančí po černobílé klaviatuře, jemná bříška na ni lehce dosedají jako motýlek poletující z květiny na květinu… Libý zvuk, jež vyluzují jednotlivé tóny, se ti vkrádá do mysli, pláče ti srdce…

Je krásná, dokonalá…

A přesto…

Slyšíš ty falešné tóny, skryté pod přeludem půvabu?

Jsou jako ty…

Jako slova, vyřčená z tvých bledých úst…

Pokaždé, když se na něj usmála, jí ten lehký rozzářený úsměv opětoval.

Pokaždé, když na něj pohlédla, a ujišťovala se, že v jeho očích září stejná odhodlanost, v jeho hnědých duhovkách vzplanula jiskřička štěstí.

Pokaždé, když se ho zeptala, jestli to všechno nedělá zbytečně…

…jí lhal.

Klamal nejen Abigail, ale i sám sebe. Ona, však na rozdíl od něj samotného, nevnímala ta nepravdivá slůvka, kterými jí dodával víru, že to má smysl, a že mu dokáže alespoň částečně pomoci…

Světlo vyhaslo vždy, když od něj odvrátila tvář a nahradil jej opět ten klidný chlad.

A pokud tam někdy bylo, zahubila jej pouhá letmá vzpomínka. Ubíjející skutečnost, která se den ode dne opakovala a nedovolovala mu zapomenout.

Kvůli jedné malé chybě…

Kvůli strachu…

Kvůli bolesti…

Lásce…

Nucen nastoupit do kolotoče, jenž se nikdy nezastaví…

~Love in Heart~

Před očima viděl její barvu. Cítil její chuť na svých rtech – pokaždé stejně hořce nasládlou, a přesto pokaždé něčím odlišnou. Volala ho a on jí nedokázal dlouho odolávat. Stala se jeho součástí, a i když mu promlčené křivdy stále lpěly v srdci a šeptaly mu tiše své prosby, on už je neslyšel. Byl ohlušen a oslepen bolestí, jež prostupovala celým jeho tělem a jeho mysl se upírala k tomu jedinému, co ho doposud udržovalo při životě. Co z hloubi svého srdce nenáviděl a miloval…

Pomalu kráčel po schodech, znovu se opíraje o stěnu ve smrtící agonii plné bolesti. Jakoby z nekonečné dálky slyšel bratrův vystrašený hlas, ale nedokázal na něj jakkoli zareagovat.

Ona v tu chvíli byla důležitější…

Jeho duše, prahnoucí po odepřeném životě, se až příliš bála ji neuposlechnout.

Tentokrát však bylo něco jinak… Ona palčivá touha se mísila s Tomovými kroky a vtíravým varujícím hlasem v hlavě, kterému však nevěnoval pozornost, a namísto toho ho raději násilím umlčel.

Ještě pár posledních kroků, stačí jen natáhnout ruku, otevřít kufřík a bude ji mít…

Ztemnělou místnosti se rozezněl přiškrcený výkřik. Výkřik plný překvapení, bolesti a zoufalství. Prohry…

Byl prázdný. Bez jediné rudé kapky, jež by dokázala utišit jeho žízeň, prahnoucí vyschlá ústa… Bez jediné šance na jeho záchranu.

Tom rychle vyběhl do Billova pokoje. Jen těsně ho minul chladný kus olova, který jeho bráška v zoufalství vrhl proti stěně a následně se v křečích zhroutil na podlahu, pevně svírajíc rty, aby nevydaly byť sebeslabší hlásku.

Jeho starší dvojče k němu vyděšeně přiskočilo a vzalo do dlaní bratrovu tvář zkřivenou bolestí.

„Bille, co je ti?“ zašeptal a vypíjel se do těch vystrašených čokoládových tůní.

Chlapcova ústa se jen slabě pohnula, ale nevydala ani hlásku. Pouze strach v jeho očích se ještě více prohloubil. Strach ze slov, klidně mu poletující hlavou, aniž by je někdo mohl zastavit a zbavit toho strašlivého nutkání, nutící k činům.

„Běž… dokud… máš… čas.“ Promluvil mdle z posledních sil, snažíc se posbírat i ty nejmenší zbytky energie a násilím bratra od sebe odstrčit. Marně…

„Neblázni. Nemůžu tě tu takhle nechat. Odvezu tě k doktorovi…“ odporoval Tom a snažil se ho vzít do náruče.

„Ty… nechápeš….Musíš…“ Pokusil se to znovu vysvětlit černovlasý hoch.. „Nedokážu… Nedokážu se už dlouho….ovládat.“

„To mi řekneš potom, Bille. Teď pojedem do nemocnice.“ Nevnímal chlapcova slova Tom a ještě o něco se přiblížil k bráškovu obličeji, jak se úporně snažil ho zvednout.

Tepna na Tomově krku nepatrně vystoupla. Zřetelně slyšel její pravidelný tep, přímo vybízející k ďábelskému tanci.

Měl by odolat tomu vábícímu rytmu, ale copak to jde? Tak krásně zní…

Stačilo se jen malinko naklonit, jakoby se podvolit jeho dlaním a pít vysněnou hořce nasládlou tekutinu. Vychutnávat si každičký doušek, jakoby to mělo být naposledy a neslyšet plačící hvězdy za oknem. Nevnímat ochablé tělo, ze kterého vyprchává život. Nehledět do bledé tváře zakleté do věčného spánku…

Žít pouze tou chvíli, poslední příležitostí…

Cítit, jak se ti do těla pomalu vrací život a odplouvá bolest…

Co na tom, že jsi ho právě někomu vzal…

Teď je to jedno.

A až to zjistíš, bude až příliš pozdě…

Ztemnělou místnosti se rozezněl přiškrcený výkřik. Výkřik plný překvapení, bolesti a zoufalství. Prohry…

Výkřik lásky, jež se nyní až příliš pozdě probudila v kamenném srdci…