autor: Ainikki
Zdravím a pozdravuji,
a doufám, že vám přináším zprávy, které vás potěší. Po povídce „Reinkarnace“ jsem si chtěla dát od psaní chvilku pauzu, ale nedalo mi to a pustila jsem se do nové věci hned. 🙂 A pokud byste si chtěli udělat malou představu o tom, co přesně se na vás řítí, tak tady je ode mě pár slov.
Stejně jako u Reinkarnace, nepůjde o TH jako kapelu, pohybující se v showbyznysu, ale děj povídky jsem zasadila do prostřední právnické firmy se sídlem v Berlíně. Bill a Tom nejsou ani bratři, a dokonce je mezi nimi i nepatrný věkový rozdíl. Konkrétní role obou prozrazovat nebudu, to přijde s povídkou. 😉 A pochopitelně, jak jinak, půjde především o lásku mezi nimi. Bez toho by to snad ani být nemohlo. 🙂
Samozřejmě je také čekají nějaké ty patálie, ty také nesmějí chybět. A jak to s nimi nakonec dopadne, neví ještě ani autorka, takže překvápko je zaručeno. Doufejme, že dobře. 😀
Přeji příjemné čtení, Ainikki
Dveře výtahu se s cinknutím otevřely v pátém patře velké poschoďové moderní budovy, ve které se z velké části nacházely především kanceláře různých firem a společností. Páté patro celé náleželo nevelké soukromé právní kanceláři, která hrdě nesla jméno svého majitele „Konrad a spol“, a právníci zde pracující byli těmi nejvyhledávanějšími v celém Berlíně. Naprosté kapacity, špičky ve svém oboru. Alespoň tak je vždycky vnímal mladý muž, vykračující si hrdě až na konec chodby, kde byla nevelká místnost s psacím stolem, policí na dokumenty a malým akváriem v rohu nalevo od okna. Prozatím nic moc, ale stal se součástí toho tady, což ho stálo nemalé úsilí, a postup výš bude jen otázkou času.
Mávl na pozdrav blondýnce za recepčním pultíkem, která se okamžitě svůdně vyprsila, ukázala mu snad všech třicet dva zubů a horlivě mu mávala nazpět. Obvykle se tenhle vítací rituál neobešel bez nějaké té bezduché konverzace se zcela očividnými pokusy flirtovat, dnes ale měla slečna k uchu přitisknuté sluchátko telefonu a něco do něj brebentila, takže objekt zájmu všech žen a dam pod čtyřicet let bez dalšího zdržení došel až ke svému cíli.
Tak jako každé ráno po dobu osmi měsíců, které tu pracoval, si hrdě prohlédl cedulku na dveřích hlásající – Judr. Tom Kaulitz – a s pyšným úsměvem vplul za ně. Na stůl odložil svůj malý černý kufřík, svlékl si sako, které přehodil přes opěradlo židle a zmáčkl tlačítko na záznamníku, aby si mohl poslechnout vzkazy.
„Dobrý den! Tady Schwarz. Volám kvůli té naší konzultaci ohledně mého majetkového vyrovnání se ženou. Termín, na kterém jsme byli domluveni, mi již nevyhovuje. Je možné nechat ho na stejný den, ale posunout to o dvě hodiny později? Děkuji.“
Přístroj pípl a spustil další zprávu. Tentokrát květinářství. Chtěli se ujistit, jestli objednávka květin, kterou dělal Tom včera, měla být v červené nebo žluté barvě. Moc se omlouvali, ale brigádník, který ji přijímal, si to zapomněl poznačit. Tom zakoulel očima. Amatéři. Myslel si v duchu a zalistoval ve svém diáři, aby se mrknul, jestli pana Schwarze může přijmout ve změněnou hodinu, a přitom přešel ke svému akváriu a dvakrát poklepal na sklo.
„Čau, Krásko, jak se máš dneska po ránu? Dáš si něco na zub?“ Promlouval k rybě a hmátl po krabičce s rybím žrádlem. Velká třpytivě pestrá skalára připlavala blíž a otvírala na Toma pusu, jako by mu snad říkala něco v odpověď.
„Tu máš, dej si.“ Švitořil na ni a z vrchu do vody sypal barevné drobení, po kterém se rybka nadšeně vrhala.
„Ahoj, Tomíku. Doufám, že v pondělí dorazíš na tu moji narozeninovou večeři. Já i Gordon se na tebe moc těšíme. Máma.“
„Dobrý den! To jsem znovu já. Schwarz. Omlouvám se za ty zmatky, ale nakonec mohu přijít v tom původním termínu. Nashledanou.“
Ozvalo se poslední táhlé pípnutí a byl konec. Vskutku nic světoborného. Matka a pomatený klient, který se se svojí ženou rozváděl už asi po šesté, a podle toho, co mu řekli jeho starší kolegové, se vždycky nepochopitelně z ničeho nic těsně před koncem rozvodu usmířili, půl roku až rok vrkali jako dva čerstvě zamilovaní holoubci, a pak se tu ukázali znovu. Starší pár, dvě děti, které jim už vyletěly z hnízda, a oni na sebe měli nejspíš mnoho času, který jim nesvědčil. A tenhle případ byl pochopitelně házen na krk nováčkům. Tom si nestěžoval. Každý nějak začínal. Trpělivě tedy řešil drobnosti, které mu byly přidělovány, a těšil se na skutečný velký případ před soudem.
A máma? To byla taky kapitola sama o sobě. Potřeštěná umělkyně, která ve dvaceti do těhotenství spadla s nějakým kamioňákem. Osudová láska. Tedy tak to vnímala ona, dokud mu neoznámila, že je v tom, a celoživotní osud nevzal kramle. Tomovi to bylo ale jedno. Táta mu totiž nikdy nechyběl. Když mu bylo pět, objevil se Gordon. Muzikant, zapálený rocker. Nikdy toho moc nevydělal, ale miloval Simone i s jejím synem, a doteď je neopustil. Ti dva se dokonce i před pár lety vzali. Tom už ani nevěřil, že to udělají po všech těch letech, kdy spolu žili jen na hromádce.
Byla i doba, kdy se snažili tomu neuvěřitelně živému a zvídavému dítěti s nezbednými plamínky v očích zplodit sourozence, ale nikdy se to nepodařilo. Zůstal tedy sám a podle toho to také vypadalo. Zbožňované dítě, kterému by snad snesli i modré z nebe, kdyby o ně projevilo zájem. Matka mu doteď s oblibou říkávala Tomíku, nebo Tománku a štípala ho do tváří kdykoli je přijel navštívit. Také byl první v rodině, kdo měl skutečně vážený titul a ona se s ním neopomínala chlubit všude, kde jen to bylo možné. Proto se také oprávněně bál, že by jednou mohlo přijít rozčarování a zklamání. On totiž věděl o jedné své nedokonalosti a obával se dne, kdy bude muset s pravdou ven.
V dohlednu se ale žádné zvraty nechystaly, takže proč si s tím zbytečně dopředu dělat vrásky? Prozatím může mámě dělat radost, jak jen to bude v jeho silách. Hmátl tedy po telefonu a vymačkal číslo. Na druhém konci to dvakrát zazvonilo a pak se ozvalo:
„Květinářství „Bílá orchidej“. Co si budete přát?“
„Dobrý den. Tady Kaulitz. Já jsem včera objednával narozeninovou kytici a vy jste mi volali zpět kvůli nejasnostem v objednávce.“
„Ano, ano, pane Kaulitzi. Ještě jednou se moc omlouváme. Příště se to nestane a ujišťujeme vás, že i tak budou květiny doručeny v termínu.“
„To doufám.“ Neodpustil si Tom ucedit. Máma si potrpěla na donáškovou službu, a on chtěl, aby ty kytky dorazily dříve, než on na tu její večeři.
„Buďte si jist. Nuže… ty růže měly být tedy červené nebo žluté?“ Tom v sobě potlačil odfrknutí a naučeně klidným tónem hlasu odpověděl.
„Nic takového. Já požadoval dvě barvy, ale růžovou a světle fialovou.“ Vysvětlil.
„Oh. Dobře. Růžová a fialová. Žádný problém. Přeji příjemný den.“
„Vám taky.“ Rozloučil se Tom akorát v momentě, kdy mu na dveře klepla slečna z recepce, a hned za její blonďatou hřívou se v místnosti zjevil i ten zbytek.
Tom si ji krátce prohlédl. Ta holka byla hloupá, ale uměla se oblékat. Dnes to byl smetanově bílý kostýmek s krátkou uplou sukní, vínová blůzka s hlubokým výstřihem a lodičky na jehlovém podpatku ve stejné barvě. Ke všemu měla sladěné doplňky, a dokonce i lak na nehty s líčením. Kompletně celé mužské části těch, co se tu pohybovali, z ní tekla slina, jeho ovšem nechávala naprosto chladným. On upřednostňoval úplně jiné půvaby.
„Tome, posílá mě za tebou šéf. Chce s tebou mluvit. Máš přijít hned, jak budeš mít chvilku.“ Oslovila ho familiérně, i když všem ostatním právníkům tady vykala. On měl tu nevýhodu, že ho tu zhruba před rokem a půl zažila ještě jako praktikanta, a to si pochopitelně tykali. A když potom Tom dostal po promoci tohle místo, připadalo mu moc povýšené najednou po ní chtít, aby mu říkala dobrý den a oslovovala ho pane.
„No…“ Protáhl Tom. „Tu mám v podstatě hnedka.“ Odhodil tužku, se kterou si hrál mezi prsty, na stůl a zvedl se ze své otočné židle. „Ještě něco?“ Zareagoval na dívku, která tu dál postávala.
„Jen jsem se chtěla zeptat, jestli bychom spolu nezašli v pauze na oběd?“ Vysvětlila prostince a vyzývavě se na něj uculila. Tom se jí zdvořile pokusil pousmání vrátit, ale muselo to zřejmě vypadat pěkně křečovitě. Tohle byly momenty, kdy litoval toho, že nedokázal být při nástupu tvrdším a nevyžadoval striktně pracovní jednání. Takhle neodbytných lidí se pak zbavovalo o to hůř. Proti kamarádce by nic neměl, to by mu nevadila, ale jděte si na oběd, nebo kamkoli jinam, se ženskou, u které máte více než stoprocentní jistotu, že se po vás při první příležitosti začne sápat. To bylo to poslední, co by toužil zažít. Odstrkovat od sebe rozvášněnou saň.
„Víš, Birgit,“ začal a nenápadně se přibližoval ke dveřím. „Dnes toho mám docela dost, a nevím, kdy budu mít možnost udělat si čas na jídlo, a nechtěl bych tě nějak omezovat. Tak snad někdy jindy.“ Pokoušel se z toho vymluvit a už bral za kliku.
„Nevadí. Já klidně počkám. Stejně tomu jídlu moc nedám.“ Mávla rukou.“ Musím si hlídat linii.“ Přimhouřila oči a koketně si přejela dlaní od pasu, přes bok až na zadek.
„Já myslím, že ten čas nebudu mít vůbec. A teď mě omluv, musím za šéfem.“ Otevřel dveře a než se stačila blonďatá slečinka vzpamatovat, byl ten tam.
Tom si za rohem úlevně vydýchl a zaklepal na dveře vedoucího právníka a majitele firmy. Vzápětí se mu dostalo vyzvání ke vstupu. Byl klidný. Nebyl si vědom žádné svojí chyby, tudíž na kobereček k pokárání si ho určitě nezval. Vlastně o tom ani nestihl moc přemýšlet, vzhledem k tomu, kolik práce mu dalo zbavit se Birgit.
„Přeju dobrý den.“ Pozdravil s úctou a přešel místností blíž ke stolu, za kterým seděl postarší muž s šedivějícími skráněmi a malými kulatými brýlemi se stříbrnými obroučkami.
„Dobrý den, Tome. Posaďte se.“ Pokynul k volné židli. Tom se posadil a zvednul k muži pohled.
„Měl bych pro vás jeden takový úkol. Bude to nad rámec vašich povinností, ale bohužel tu není nikdo jiný, kdo by se toho mohl ujmout. Pochopitelně se to odrazí i na vašem platě.“ Tom pokyvoval, jakože všemu doposud rozumí, tak tedy pan Konrad pokračoval. „Jistě víte, že paní Stuz, co pracovala v archivu, musela tuto pozici ze zdravotních důvodů minulý týden opustit a nastoupit do předčasného důchodu. Nebude ani schopná za sebe zaučit náhradu, takže je potřeba, aby to udělal někdo jiný. Vy jste si tím místem prošel jako stážista, tudíž víte, jak to tam chodí, navíc jste tu také nejkratší dobu. Zajisté chápete, že tím nemůžu obtěžkat někoho z vašich starších kolegů.“
„Jistě, pane, to je pochopitelné.“ Přikývl Tom, na povrchu se tvářící neutrálně, i když se mu vyhlídka na blížící se přesčasy moc nelíbila. Navíc ta práce byla nudná, jednotvárná a pro něj na zešílení. Když tu byl na stáži, nenáviděl to. S chutí se toho zbavil, a teď ho to čeká znovu.
„Dobře. Takže ještě abyste věděl, koho čekat. Jmenuje se Bill Trümper, je mu 22 let, má maturitu a hned po ní nastoupil do tiskárny Schubert s.r.o. do evidence skladu. V tiskárně se propouštělo a on byl jeden z těch, kdo o místo přišel. Pan Schumann, ředitel tiskárny je můj dobrý známý a dlouholetý klient, takže na základě jeho přímluvy jsem slíbil, že ho vezmeme alespoň na zkušební dobu. Bude se toho muset dost naučit. Pokud nebude zvládat, tak se mi to nebojte říct. Nikoho z milosti si tu nemůžeme dovolit, potřebujeme, aby pracoval efektivně. I když Schumann mě ujistil, že je schopný, jen mě upozornil na to, že je hodně tichý a zakřiknutý, což by ale v archivu vadit nemělo. A třeba to bude příjemná změna po té klevetivé Stuzové.“ Vyjádřil naději. Ta starší rozložitá dáma se tu vskutku velké oblíbenosti netěšila. Svoji práci ale zvládala, takže se jí v podstatě nedalo nic vytýkat.
„OK, kdy ho mám čekat?“ Zeptal se Tom již plně smířený s nastalou situací. A vlastně už nebyl ani tak moc rozladěný. Byl tu totiž navíc jeden faktor, který dopad téhle nelibosti tak trochu zmírnil. Původně čekal, že bude zaučovat nějakou novou ženskou, ale byl to kluk. Dokonce mladší o tři roky, což byl věk, který preferoval. Sice si nedokázal představit chlapce, který by měl zájem o tak nudné a nezáživné místo v podstatě s nulovou možností profesního růstu, ale co. Je předčasné nad tím dumat. Snad brzy ho pozná a bude tak mít možnost udělat si o něm mnohem komplexnější obrázek.
„Hned v pondělí dopoledne. Dám to ještě vědět Birgit a ta vám ho nahlásí hned, jak dorazí.“ Tom kývl a zvedl se k odchodu.
„Prozatím hezký zbytek dne.“ Rozloučil se a odcházel.
„Vám taky, Tome.“ Ozvalo se ještě za ním.
…
Ráno po uplynulém víkendu ho recepční vyrušila přímo v jednání s klientem.
„Tome, je tu ten nový zaměstnanec.“ Oznámila mu do telefonu.
„Birgit, já teď nemůžu. Mám to tu ještě tak na čtvrt hodinky. Ať počká.“
„Jistě, Tome, vyřídím.“ Odvětila a zavěsila.
„Tak, kde jsme to skončili?“ Zvedl pohled k černovlasé ženě ve středních letech a profesionálně se usmál.
„Ta hlasitá hudba.“ Navedla mladého právníka stručně.
„Á jistě. Takže vy tvrdíte, že váš soused v bytě nad vámi pouští pravidelně nahlas hudbu a dupe tak, že se vám klepe lustr?“
„Ano, přesně tak. Je to k zešílení, to mi věřte.“ Líčila zainteresovaně a rozhazovala při tom rukama v rozevlátých gestech.
„Nepříjemnost. To rád věřím. Madam, pochopitelně je možné právní cestou vašeho souseda přimět, aby s tímto počínáním přestal, ovšem bude nezbytné, abyste měla nějaký důkaz. Postačí krátký záznam. Také by pomohlo, kdyby byli ochotni to dosvědčit i ostatní obyvatelé domu.“ Objasňoval jí potřebné nezbytnosti.
„V tom by neměl být problém.“ Ujistila ho a kývla hlavou. „Ještě něco dalšího?“
„Prozatím ne. Až budete mít vše shromážděné, domluvíme si další schůzku a provedeme první právní kroky.
„Moc vám děkuji, pane doktore.“ Vstala a podávala mu ruku na rozloučenou.
„Za málo. Naše právní kancelář je vám vždy k službám. Na shledanou.“ Křenil se na ni Tom a vyprovázel ji ke dveřím. Už teď se nemohl dočkat, až se dáma přiřítí znovu a bude se tomu muset začít věnovat. Rozvody byly OK, majetkové spory také, konkurzy krachujících firem, to všechno dělal docela rád. Co ale bez výhrady patřilo do jeho top nejhoršího, byly takovéhle sousedské strkanice a žabomyší hádky. Kvůli těm tedy na práva rozhodně nešel. Bohužel i takové případy musel někdo řešit a k jeho nelibosti to byl momentálně on.
Přejel si rukou po obličeji a frustrovaně zafuněl. Start do nového pracovního dne nemohl dopadnout lépe, a to měl před sebou ještě toho nováčka. Jestliže v sobě zvládl v pátek na malý moment vyvolat těšení, dnes bylo fuč. Jen mu to o to víc kalilo jeho nepříliš dobrou náladu. Rozhodně by teď nechtěl být v kůži toho kluka, protože se rozhodl pěkně si na něm smlsnout v naději, že mu alespoň malý pocit převahy vylepší den. Ne, že by snad byl nějaký tyran, který by se rád vozil na podřízených. To rozhodně ne. V podstatě byl striktně proti takovému jednání, ale kdo by si občas nepotřeboval zchladit žáhu? Však se přeci nechystal na nic drastického.
Povolil si kravatu, usrknul ze svého chladnoucího hrnku ranní kávy, který vzápětí zase odložil na stůl, prudce se zvedl a razantním krokem si to zamířil k recepci. Když se mu ale do zorného pole dostala osoba, která tam přikrčená seděla vedle Birgitina pracovního místa na židli, veškerá chuť ukázat mu, jaký je tady boss, s každým centimetrem, kterým mu byl blíž, kamsi vyprchávala. Rychlá chůze zvolňovala, a dokonce mu snad i mírně poklesla čelist. Takovéhle zjevení tedy skutečně nečekal. Útlý chlapec, jemné rysy, dlouhé černé vlasy, splývající kolem jeho až žensky vypadající tváře, když se dostal na vzdálenost asi dvou metrů, všiml si dokonce i lehkého nalíčení. Tohle byl přesně ten typ krásy, který mu podlamoval kolena. Kam se na něj hrabala lacině vyzývavá Birgit.
„Á Tome, už jsi tady.“ Vyskočila recepční na nohy, až se jí její čtyřky zhouply ve výstřihu. „Tohle je Bill Trümper, náš nový archivář.“ Přešla k jmenovanému a položila mu ruku na rameno. Klučina se pod tím dotekem nepříjemně ošil a krátce se zadíval na nově příchozího. Postavil se, a když Tomovi podával ruku k seznámení, klopil zrak opět kamsi dolů.
„Dobrý den.“ Špitnul téměř neslyšně, když mu Tom jeho pravici stisknul. Neuniklo mu, že jí nechybí bezchybná manikúra.
„Ahoj. Jsem Tom Kaulitz. Ukážu ti, co budeš dělat.“ Pokusil se na něj povzbudivě usmát, ale černovlasý chlapec se díval jinam. Měl pocit, že ho snad ani nevnímá, nebo že z něj má dokonce strach. Ještě neviděl nikoho, kdo by působil tak neuvěřitelně křehce.
Tom hodil pohled plný otazníků po Birgit. Byl zmatený tím chováním. Ta jen pokrčila rameny.
„Moc toho nenamluví, ale je fajn. Tak na něj buď hodnej.“ Poplácala právníka rozverně po zádech a odběhla ke svému pultíku, protože se jí tam rozdrnčel telefon.
„Tak pojď za mnou.“ Instruoval Tom kluka, a ten za ním poslušně vykročil. Archiv byl přímo proti Tomově malé kanceláři, takže alespoň tu nebude muset pobíhat po celém patře, až ten kluk začne nestíhat a bude ho bombardovat dotazy, co s tímhle a co s tamtím. Pokud tedy vůbec někdy něco řekne. Prolétlo Tomovi hlavou.
„Tak tady budeš pracovat.“ Rozmáchl se Tom rukou, aby tak postihl prostor, o kterém mluvil. Byla to docela prostorná prosvětlená místnost plná kancelářského nábytku ze světle zelenkavého lamina přeplněná od podlahy až po strop všemožnými lejstry. „Nejdůležitější je vyznat se v tom, jak je to tu řazené. Ale to snad nebude problém. Je to tu celkem jasně značené. V těchhle policích jsou dokumenty s případy spadajícími do občanského práva, tady trestního, tady najdeš mimosoudní spory a soupis žalob. Však to už si prohlídneš sám. Důležitý je, aby veškeré složky, které ti sem budou zaneseny, nebo naopak ty někomu vydáš, byly evidovány v počítači.“ Ukázal k pracovnímu stolu, na kterém si trůnil velký monitor. Bill kývl. Nic neříkal. Tom se na chvilku odmlčel, ale když viděl, že zřejmě nebude přerušen, pokračoval dál. „Ten program není složitý. Možná bude i podobný tomu, se kterým si dělal v tiskárně. Pojď se podívat.“ Vybídl ho, hýbnul myší, aby zmizel spořič a zapíchl prst do skla. „Sem se vyplní hlavička dokumentu. To máš napsaný na každejch těch deskách z vrchu.“ Hmátl do nejbližší police a vytáhl jeden dokument na ukázku. „Vidíš, tady.“ Podal Billovi ony papíry. „Tady napíšeš datum a sem jméno osoby, která si složku převzala, nebo naopak donesla tobě. Kolegové si je také mohou vyžádat po telefonu. Potom jim to jednoduše zaneseš do kanclu. Všechno jasný?“ Bill jen kývl. „Dobře. Hele, kdybys měl jakejkoli dotaz, tak mě klidně přerušuj, jo?“ Další kývnutí.
„Fajn. Potom máš na starost ještě tuhle linku.“ Ukázal na aparát na druhém konci stolu. „Všechny hovory jdou nejprve přes recepci, ale protože tu pracuje asi devět právníků, plus nějací notáři, daňový poradci, překladatelé a tak dál, takže Birgit občas nestíhá. Telefony, co nezvedne, se proto přepojujou k tobě. Sice jsou tu ještě dvě sekretářky, ale to je taky zoufale málo na tolik lidí, takže ty jsou zaměstnaný jinak. V podstatě nic těžkýho. Většinou volají klienti. Řeknou ti v jaké věci a jakého k tomu chtějí právníka. Buď ti nechají vzkaz, který zapíšeš a pak předáš, a nebo chtějí mluvit s advokátem přímo. K tomu je tu tenhle druhej telefon. Zmáčkneš příslušné číslo kanceláře, člověk tam ti to zvedne, oznámí jestli má nebo nemá čas s klientem hovořit, což přetlumočíš, a ať tak či tak, tímhle zeleným knoflíkem spojení přepojíš a klient buď mluví se záznamníkem nebo přímo s právníkem. Někteří kolegové jsou chroničtí nezvedači telefonů a klienti se občas rozčilují. Tím se ale nenech rozhodit, buď nad věcí, ty vinu neneseš.“ Shrnul Tom ve stručnosti to nejpodstatnější a očekával konečně nějaký ujasňující dotaz. Bill ale jen těkal očima po místnosti a žmoulal v prstech cíp svého malého černého sáčka. Toma napadlo, že musí být možná dámské, protože v pánském číslování se snad něco tak drobného nevyrábí.
„Bille,“ oslovil chlapce měkce. „Rozumíš všemu?“
„Ano, pane.“ Vypadlo z něj jednoduše. Tom povytáhl jedno obočí a zvažoval jestli je ten kluk buď naprosto hloupý, a nebo naopak geniální, že se orientuje v něčem, co nikdy dřív nedělal.
„No, ono to na začátek asi nevypadá moc složitě, ale když do toho pak spadneš, narazíš na spoustu drobností, se kterými si nebudeš vědět rady. Konkrétně tobě by třeba mohlo dělat problém spousta právních termínů a dost to celé ztížit, je to prostě nové, takže se nemusíš stydět, když nebudeš něco vědět, OK?“
„Ano, pane.“ Tom svraštil čelo.
„Žádný pane. Jmenuju se Tom. Klidně mi tykej.“ Nabídl mu. Měl pocit, že by to mohlo prolomit ledy a Bill by se více uvolnil, pokud se k němu bude chovat přátelsky, jednoduše jako k sobě rovnému, a ne jako k podřízenému.
„Jistě pa… jistě.“ Pípnul.
„Tome.“
„Ano, Tome.“ Zopakoval po něm Bill nejistě. Tom se usmál a malinko se přikrčil, aby ho zaregistrovaly Billovy sklopené oči. Chlapec s ním na moment spojil pohled, ale hned zase uhnul.
Na stole se rozdrnčel telefon.
„Vida, takže si to můžeme rovnou vyzkoušet. Zvedneš to a řekneš: právní kancelář Konrad, jak vám mohu pomoci.“ Bill kývl a sáhl po sluchátku.
„Právní kancelář Konrad, jak vám mohu pomoci?“ Pronesl překvapivě docela pevným hlasem. Tom spíše očekával, že Bill ze sebe vypraví jen jakési nesrozumitelné zapípání, kupodivu ale první krok zvládl docela dobře. Černovlasý chlapec se pozorně zaposlouchal do hlasu na druhém konci a pak hmátl po tužce a malém stohu poznámkových papírů. „Ano, jistě. Ještě jednou, prosím, vaše jméno. Pan Krifka?“ Bill si to rychle zapsal. Samozřejmě. Váš vzkaz předám co nejdříve. Hezký den.“ Rozloučil se, zavěsil a dopsal svou poznámku.
„Tak co?“ Dožadoval se Tom podání informace. Z toho, co odposlechl, to vůbec neznělo špatně. Potřeboval si být ale jistý, že Bill nic nepopletl.
„Nějaký pan Krifka si žádá, aby se mu pan doktor,“ odmlčel se a zadíval se na lístek, „Schneider ozval co nejdříve. Jako důvod udal nějaký problém se závětí.“
„Perfektní.“ Vydechl Tom ohromený a docela překvapený. Možná se nakonec ukáže, že se v něm úplně spletl. Jak tak Billa totiž sledoval při tom svém výkladu, jeho roztržitost, bojácnost, nemluvnost, totálně ho odepsal. Byl si jistý tím, že nezvládne ani tu největší jednoduchost, která se tu po něm bude chtít, on mu ale teď předvedl pravý opak. Pochopitelně to nebylo nic velkého. Ten telefonát nebyl nijak složitý, ale přesto stačil k tomu, aby se Tom přesvědčil, že Bill je schopný příjemného vystupování, jistého hlasu, kultivovaného jednání, které bylo nezbytností.
„Fajn. Doktor Schneider má linku tři, ale řekneme mu to osobně. Pojď, já tě tu provedu a ukážu pár lidí, kteří tu pracují, aby ses lépe zorientoval.“ Zubil se na něj Tom malinko pubertálně. Nemohl si pomoct. Ten kluk ho přinejmenším fascinoval, a teď, když zjistil, že není tak úplně retardovaný, se ten úžas prohloubil o to víc. Byl pro něj malou záhadou, uzavřenou krabičkou plnou tajemství a on se rozhodl nakouknout dovnitř a postupně objevovat, co všechno je v ní ukryté.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
Jééé já miluju plachýho Billa:D
vypadá to na nádhernou povídku… sakra, já se svýmu oborou nevyhnu, tomu archivaření, ani ve svým volným čase na blogu… rozhodně teda nehodlám v tomhle oboru zkejsnout, jde mi hlavně o titul, žejo 🙂
no ale prostředí povídky se mi moc líbí, snad Tom na práva nestudoval v Plzni 🙂
začíná to skvěle. mám moc ráda to, jak píšeš, Ainikki. <3
woow, zaujimavee :)) Je to prvy diel no, vela sa od toho ocakavat este neda, to pride az potom, ale ozaj to vyzera zatial zaujimavo … no som zvedava, co sa stane dalej … a dufam, ze na dalsie diely nebude potreba cakat mesiac alebo tak, ale ze pojdu co najrychlejsie :))
PS: chválím kresbu, málem bych na to zapomněla :-ú máš fakt zvláštní styl kreslení, takový svůj…
PS2: zdá se mi to, nebo má Bill na tom obrázku svázané ruce?
Ježiši!!!!!Já se tak neskutečně těším!!Když jsem viděla,že je tady nová povídka od Ainikki,skákala jsem radostí až do stropu xD!!První díl je úplně senzační,a jestli tohle bude jenom z poloviny tak skvělé,jako Reinkarnace,tak to bude dokonalé xD!
[5]: Taky se mi zdá,že je má svázané.
PS Dívala jsem se k tobě na blog,a zjistila jsem,že mezi doporučenýma máš všechny moje oblíbené povídky =)I Borůvky,které totálně zbožňuju,a právě si je jdu asi po páté přečíst,to zas půjdu spát až ráno xD!!!
[5]:
[6]: Holky, vidíte to správně. Má je svázané.
Jinak všem moc děkuju za první kladné ohlasy a doufám jen, že se vám to bude líbit i s dalšími díly. :o)
[8]: ha! já to tušila!! 🙂 a ještě ten stín postavy nad ním, co vypadá, jako by na něj mířila pistolí… hele že Bill, až se vrátí domů z archivu, tak bude muset do sklepa, kde na něj bude čekat žárlivý tyranský manžel a Tom ho bude muset zachraňovat od týrání? žejo? 🙂
[9]: 😀 😀 😀 Áďo, já se z tebe picnu… :o)
Myslím, že něco až takhle brutálního bych asi nevyplodila. Bill to sice nebude mít lehký, ale ten obrázek je spíš ilustrační. ;o)
[10]: nenene, hlavně se nepicej!! respektive… můžeš, ale až dopíšeš tuhle povídku 😀
no, obrázek je sice ilustrační, ale sama jsi říkala, že nevíš jak to dopadne, takže tohle neřeš, to si zase moje šílené já popustilo uzdu fantazii 🙂 no každopádně šup šup s dalším dílem!
Krásný.Nemám slov.
HH tohle se mi líbí 😉
wow už teď tu povídku zbožňuju…a to je u mě co říct…když jí zbožňuju už od prvního dílu…x)
Áďo?!?!?!? Nenaváděj ji!!!!! Je tohle vůbec možný!!!! 🙂 Opovaž se, ty s těma svejma motorovejma pilama!!! :)))))
Ainikki, já už se upokojila, co se týče ilustrace, mimochodem velmi zdařilé, líbí se mi tvůj styl; a teď mě Áďa znovu vyděsila!!! Doufám, že jsi ta uklidňující slova myslela vážně! 🙂
tak tohle je úžasná povídka. Doufam že aspoň Tom nebude jako nějakej tyran, ale naopak jako zachránce. Jinak moc hezká kresba 😉
Moc se mi to líbí..:) Začínáto dokonale ajá sem zvědavá, jak seto bude všecko vyvíjet dál…;)
je to moc pěkný. Těším se na další díl. Ale, jak už tady byl komentář od Ádi, jsem na tom stejně. Potřebuju titul, abych mohla vypadnout ze zarovnávání smluv, razítkování exekucí, a podobně.
Ale tahle povídka se mi líbí, stejně jako reinkarnace. Těším se až se Bill trochu odváže 🙂
To je naprosto úúžasné ♥♥ Opravdu luxusní, moc se mi to líbí. Je to skvěléé !!
pááni,začíná to opravdu velmi zajímavě :o)
Začína to krásne. Mám takého Billa rada a teším sa na to ako sa Tom postupne bezhlavo zamiluje.
Tuhle povídku jsem už sice četla, ale když jsem si projížděla seznam povídek a uviděla tuhle, tak se mi po ní zastesklo a já se rozhodla, že si ji jednoznačně musím předčíst znova. Vím, jak moc se mi tehdy líbila 🙂 Opět mě hnedka první díl dostal. Tom jako právník 🙂 Nádhera. Když si ho představím v obleku, jak vyřizuje sousedské spory..prostě krása 🙂 Líbí se mi inteligentní, rozumný Tom 🙂 Bill je tak strašně krásně plachý a křehký. I když vím proč je takový, i přesto mi to přijde kouzelné. 🙂
Hnedka se jdu vrhnout do dalších dílů, protože si sice pamatuji podstatné věci, ale různé drobnosti ne, takže se na tuhle povídku strašně těším 🙂
Jdu se kochat touhle povídkou už po druhe.