autor: Elis
Chlapec s černými vlasy a čokoládově hnědýma očima se choulil v jednom ze špinavých koutů místnosti a polekaně se rozhlížel okolo. Starými dřevěnými stěnami sem dopadal jen nepatrný zbyteček stříbrných nitek, jež sem posílal měsíc na obloze. Hoch měl ruce spoutané nějakým řetězem, který se teď chvěl stejně jako on. Nemohl to ovládnout. Strach a nejistota byly silnější. A přes to, že měl ústa volná, nevydal z nich ani sebemenší náznak výkřiku, volání o pomoc… čehokoli, co by mohlo upoutat pozornost někoho, kdo by se teď nacházel venku. Moc dobře věděl, že ve vedlejší místnosti, oddělené malými starými dveřmi, se nachází ti, kteří ho tu drží. Neměl sebemenších pochyb o tom, že kdyby je něčím rozzuřil, nemuselo by to dopadnout dvakrát šťastně. A tak radši zůstal zticha.
Škvírami mezi trámy sem proudil chladný vzduch a prosakoval mu kůží až do morku kostí. Cítil se tak unavený, ale když zavřel oči, vracel se mu ten okamžik…
Okamžik, kdy stál venku a čekal, než se jejich vozidlo opraví. Kdy ho jeho bratr varoval, ale než on stihl jakkoli zareagovat, chytlo ho zezadu několik silných paží. Pak už bylo všechno tak zmatené. Pamatoval si, jak ho ti lidé vláčeli polem, s nožem přitisknutým na hrdlo. Jen jednou jedinkrát se opovážil vykřiknout a čepel se mu přitiskla ještě silněji ke krku, že mu po něm začal stékat malý stroužek krve. Potom už slyšel jen Tomovy zoufalé výkřiky a viděl, jak se jeden z únosců odpojil a nesl s sebou velký klacek, který zvedl ze země. Srdce mu tak divoce bušilo. Snažil se vymanit ze sevření, zmítal sebou, ale vůbec mu to nepomohlo. Jenom schytal pár ran.
Tak strašně si přál, aby tohle všechno byl jenom sen. Zlý sen, ze kterého by se ráno probudil do krásného dne. Ovšem na sen bylo vše až moc reálné. Kdyby se mu to všechno jenom zdálo, určitě by necítil takový chlad, úzkost, nejistotu, strach… Strach nejen o sebe, ale i o bratra, který se tam na poli splašeně rozběhl za ním. O bratra, kterého měl rád nejvíce ze všech lidí. O bratra, který byl pro něj víc než jen dvojčetem…
Byl jeho tělem.
Byl jeho duší.
Byl jeho srdcem…
>> * <<
Policisté vzdali můj výslech už po pěti minutách, když viděli moji vyčerpanost. Přehodili přese mě deku a vedli mě – díky GPS navigaci, kterou zřejmě museli mít i ti únosci – ven z pole. Vzpomínal jsem na bratrova poslední slova: „Určitě na mě.“ Jak se při tom usmíval… Poslední slova? Poslední slova?! Co mě to proboha napadá? To přece nebyly, nejsou a nebudou bráškova poslední slova! Ještě toho napovídá… Ještě se spolu tolikrát zasmějeme, možná i pohádáme. I ty hádky mi chybí!
Došli jsme až tam, kde kukuřice končila. A to, co se mi už nějakou dobu nedařilo – zapomenout alespoň na malilinkatou chvilinku na Billa – přišlo tak náhle. Úzkost a strach o brášku byly rázem pryč…
autor: Elis
betaread: Janule
No pekne…čo sa stalo???
Ja sa rozčítam a hnedka je konec a nedozvem sa ani čo sa zase stalo???
Vy ma mučíte!!!
aa piš to delší a častějc nebo umřu.. aa xD
[2]: Bože, na co já píšu na začátek ty informace, když je nikdo nečte? Lussynko, tohle je napsaný v roce 2007, takže je to dávno hotový. Jak to autorka napsala, tak to sem dávám, jednou za tři dny, jak je to běžný…
boooze ja padnu. Jsem uplne napnuta. tAk desne to prozivam. Tesim se na dalsi dil, i kdyz nevim proc, ale mam takovej blbej pocit, ze to nebude mit happyend
[4]: Taky mám bohužel ten pocit..:(
Ale jinak se mi to strašně líbí,je to něco jiného a já sem si to oblíbila…Moc se těším na další díl..:)
Začíná to vypadat zajmavě… Ale mohla bys začít psát trochu delší díly… Je to hrozné když ti to najednou zkončí… XD
nooo…jako jak tohle dopadne…