autor: Janule
TOM
„Ahoj, File, vydrž chvilku, jdu na chodbu,“ šeptám do telefonu, který se mi rozvrněl v kapse a probral mě z mrákot. Nechci vzbudit Billa, i když to se asi hned tak někomu nepodaří, vypadá to, že díky injekci bude spát ještě dlouho. „No… co se děje?“ zavřu za sebou tiše dveře nemocničního pokoje a musím přimhouřit oči před ostrým světlem zářivek. V pokoji bylo příjemný šero, aby Billa nerušilo denní světlo, bude něco kolem devátý.
„No co by se asi tak dělo? Já tady na tebe čekám, kde seš?“ udiveně se zeptá Filip, a mně v tu chvíli dojde, že jsme byli na devátou domluveni. No jo… jenže to bylo…
„Jsem v nemocnici s Billem,“ zachrchlám, potřebuju se napít. „Sorry, Filipe, já na to v tom zmatku úplně zapomněl,“ omluvím se mu cestou k nápojovýmu automatu, zatímco se snažím volnou rukou vydolovat z kapsy drobný. Potřebuju se nejen napít, ale ještě víc mi chybí kafe. Celou noc jsem skoro nespal, jen občas, když se zrovna Bill ze spaní chvíli nehýbal a nechal mě zdřímnout, a teď se musím probrat, abych byl schopen vůbec vnímat.
„Stalo se mu něco?“ vyhrkne Filip, je slyšet, že má obavy. Nahážu mince do automatu, namačkám, co chci a pozoruju čůrek kafe, jak teče do kelímku, už se ho nemůžu dočkat, voní mi to pod nos.
„Bill včera omdlel, upadl na skleněnej stolek a rozbil si hlavu. Má otřes mozku a naražený rameno, tak jsem tady s ním,“ rychle vydrmolím, než si konečně s úlevou srknu horkýho nápoje a usadím se na židli. Na chodbě je pár lidí, sem tam někdo kolem projde, ale naštěstí si mě nikdo nevšímá. Trochu si popotáhnu kšilt do očí, abych nebyl k poznání, ale je to asi zbytečný. Zatím to vypadá, že o nás nikdo neví, novináři se tu nepotulujou a nikdo se nesnaží mě vytofit. V personálu týhle kliniky zřejmě není žádná krysa, která by si chtěla vydělat informací o tom, koho sem včera přivezli zraněnýho. Aspoň něco…
„Aha, tak to je blbý, pozdravuj ho, že mu přeju brzký uzdravení,“ odpoví Filip, v jeho hlase je slyšet nefalšovaná starost. „Hele, ale jak to teď uděláme? Potřebuju s tebou mluvit. V noci jsem dělal nějaký testy, vypadá to všechno dobře, takže by to eventuelně mohlo klapnout. Jenže když seš u Billa…“ zklamaně dodá, a čeká, co já na to.
„Fakt? No to je skvělý… hele, víš co? Tak já to nějak zařídim… on Bill spí, protože mu píchli injekci na uklidnění, včera se děly i další věci, to ti všechno řeknu potom. Já zařídím, aby tu s ním někdo byl, a přijedu, jak nejdřív budu moct, jo?“ slíbím Filipovi. Tahle zpráva mě neskutečně potěšila. Čím dřív to Filip spustí, tím dřív se toho všeho zbavíme. Rozloučím se s naším geniálním vědcem, slíbím, že cestou koupím nějakou čínu k obědu, a jdu udělat to nejtěžší, co mě teď čeká… myšlenka na Bédu je to jediný, co mě přinutí zmáčknout tlačítko rychlý volby s číslem dvě, a zatímco poslouchám vyzváněcí tón, připravuju si první větu, kterou řeknu.
„Tome?“ ozve se hlas v telefonu. „Co se děje? Proč jsi vzhůru tak brzy?“
„Ahoj, mami, něco bych potřeboval,“ vydechnu nakonec to jediný, co moje hlava za tu chvíli vymyslela. Není to nic moc, ale máma už je zvyklá, že volám, jen když něco chci. Tak do toho…
SABINE
„Ahoj,“ ozve se vedle mě váhavý vysoký hlásek, a já zvednu hlavu. Usmívají se na mě modré oči asi tak tříleté copaté holčičky v tyrkysových šatičkách.
„Ahoj,“ odpovím s úsměvem, a rozhlížím se po chodbě, kde je vychovatelka. K mému údivu je ale chodba, na které sedím, úplně prázdná. „Hledáš někoho?“ zeptám se malé blondýnky, která stojí pořád na stejném místě, v ruce drží panenku a zvědavě si mě prohlíží. Na mou otázku neodpoví, jen pokrčí rameny a nespouští ze mě velké modré oči.
„Kirsten, kde jsi!?“ ozve se najednou zvučný hlas, a holčička sebou mírně trhne. Lekly jsme se obě, vysoký ženský hlas se chodbou nepříjemně rozlehl, až se i s ozvěnou zařízl do uší. „Á, tady jsi, zase jsi utekla? Kolikrát ti mám říkat, že sama na chodbu nesmíš,“ doběhne k nám mladá sestřička v bleděmodré uniformě, a omluvně se na mě usměje. „To je naše malá výletnice, jak chvilku nedáváme pozor, tak uteče a toulá se po chodbách,“ dodá příjemná štíhlá brunetka, když bere malou Kirsten za ruku, aby si ji odvedla zpátky do herny. „Nemůžeš takhle utíkat,“ nabádá holčičku, zatímco ji vede směrem ke dveřím za ostatními dětmi. Ta ji ale evidentně neposlouchá, panenku si tiskne k hrudi a s otočenou hlavičkou mě bez ustání propichuje očima. Těsně předtím, než ji sestřička vtáhne do místnosti, se na mě nepatrně usměje. Zvláštní… než jí to stihnu vrátit, a mimoděk zvednu ruku, abych jí zamávala, dveře se za nimi zavřou. Připomněla mi malou Tery, kterou jsme tu potkali s Billem, když jsme tu byli poprvé za Davídkem. Ta už je ale nejspíš dávno v nějaké rodině, určitě se má dobře. Byla roztomilá, a takové děti si rád někdo vezme do péče. Bůhví, jaký osud má tahle malá Kirsten, co se stalo, že musí být v tomhle smutném zařízení pro děti. Snad se brzy najde někdo, kdo si ji vezme a bude ji brát na výlety každý den, když tak ráda utíká.
„Paní Kaulitzová,“ ozve se ze dveří příjemný tichý hlas Mandy, a já zvednu hlavu jejím směrem, přestože mi tohle jméno nepatří. Nebaví mě pořád lidem vysvětlovat, že jsem si Billovo příjmení nevzala, asi to nikdo nechápe. „Pojďte dál, už jsme hotovi,“ usměje se na mě a pokyne mi, abych ji následovala do dveří. Zvednu se ze židle, kde jsem proseděla poslední půlhodinu čekání na Davídka. Nechtěl nejdřív s Mandy ani mluvit, když nás vzbudila a po snídani odvedla sem, ale nakonec se v její přítomnosti otrkal, a podařilo se nám ho přesvědčit, že budu čekat hned vedle na chodbě a nikam mu neuteču. Mandy znal, nikdy mu neublížila, když sem za ní jezdili s Billem pár měsíců po jeho odchodu, takže se celkem rychle otrkal v její kanceláři a já mohla odejít, aby si spolu nerušeně popovídali. Teď jsou hotovi a já s obavami sleduju výraz psycholožky, jestli mi napoví, jak to dopadlo. Netuším, o čem spolu mluvili, ale zatím to vypadá, že není nijak naštvaná, tak snad dobře. Davídek ani nezvedne pohled, když vejdu do místnosti, sedí u stolečku, po stole má rozházené pastelky, a něco soustředěně kreslí na papír.
Mandy mě kývnutím hlavy vyzve, abych se posadila na druhou židli u jejího psacího stolu, a obě chvilku pozorujeme, jak se Dejv pere s modrou pastelkou, a soustředěně vystrkuje špičku jazyka, když se snaží udělat něco přesně. Tak moc mi v tuhle chvíli připomíná Billa, když se na něco soustředí, neuvěřitelný… Obě naráz se na sebe podíváme, a Mandy se na mě povzbudivě usměje. Možná ji napadlo to samý…
„Nemusíte mít strach, vypadá to, že si zvykl a je momentálně v pohodě. Proti tomu, jak vypadal, když jste včera přijeli… Můžete mi povědět, co se u vás přesně dělo, že byl tak rozrušený?“
„Jistě…“ kývnu hlavou a dám se do vyprávění. Vylíčím Mandy všechno, co se stalo od chvíle, kdy se u branky ozval zvonek sociálky, až po chvíli, kdy jsme vystoupili z auta před Bambulkou. Mandy chvilkama pokyvuje, občas si něco napíše, ale nepřerušuje mě, nechá mě volně mluvit.
„Dobře,“ odloží svůj sešit na stůl, když odpovím ještě na několik jejích doplňujících otázek, a zvedne ke mně pohled. „Myslím, že se nemáte čeho bát, paní Kaulitzová. Podle toho, jak znám Davídka, a jak proběhlo první vyšetření, to vypadá zatím dobře. Podle mých zkušeností se dítě, vystavené něčemu takovému, z čeho vašeho manžela obviňují, chová jinak, ale to nám ještě ukáže čas. Pravděpodobně mě soud požádá o posudek, takže s Davídkem ještě budu muset mluvit, ale prozatím jsme hotovi.“
„A co se teď bude dít dál, paní doktorko?“ zeptám se s obavou v hlase.
„Vzhledem k předběžnému opatření soudu musí zatím zůstat Davídek u nás, ale myslím, že to nebude na dlouho. Záleží na tom, jak dopadne vyšetřování vašeho muže, jestli zahájí trestní stíhání nebo ne, pak uvidíme. Policie se to v takových případech, kdy jde o malé děti, snaží urychlit, ale přece jen, je to holt úřední věc, a ta musí proběhnout podle pravidel. Kdyby se to nějak víc protáhlo, rozhodoval by soud o náhradní pěstounské rodině, aby tu Davídek nemusel být dlouho, ale to je ještě předčasné.“
„Mohla bych… myslíte, že bych tady mohla s Davídkem zůstat? Nebo někde poblíž, já bych se ubytovala ve vedlejším městě a jezdila bych třeba za ním,“ zeptám se a čekám na ortel.
„O tom se musím poradit s paní ředitelkou, snad by to nějaký čas mohlo jít, ale nemůžu vám to prozatím slíbit určitě. Nejsme tady na takové situace zařízeni,“ odpoví mi vyhýbavě, nejspíš mi nechce rovnou říct ne.
„Děkuju,“ usměju se na ni, i ten příslib mi stačí, jsem ráda, že to rovnou nezamítla. „Mám v plánu Davídka adoptovat, víte? Abychom byli jako opravdová rodina,“ vymejšlím si něco, o čem jsem ve skutečnosti nikdy ani neuvažovala, ale teď by to mohlo pomoct. Náš rozvod totiž nejspíš jen tak nepřijde, protože teď bude důležitý udržet zdání šťastnýho manželství trochu dýl, než bylo původně v plánu. Mandy se na mě usměje, zřejmě nečekala, že se s Davídkem tak rychle sžijeme. „Záleží mi na tom, aby byl Davídek pokud možno v klidu a měl normální dětství, i přesto, že jsou naše životy díky manželově profesi veřejné. Myslím, že útoky proti němu budou časté, a lidi jsou zlí…“ pokračuju a jsem ráda, že mě Mandy pozorně sleduje. „Víte, oni mají s bratrem k sobě opravdu hodně blízko, to člověk nemůže pochopit, pokud nemá dvojče, a oni o tom vždycky všude tak hezky mluvili, že zřejmě někoho napadlo to zneužít. Bill je zvláštní osobnost, je svůj, a lidi ho buď milují nebo nenávidí, ale já můžu říct, že je opravdu úžasný manžel a otec. Nezaslouží si, aby se mu děly tyhle věci, ale je to asi daň za slávu,“ dodám ještě, musím prostě hrát skvělou manželku a milující macechu, jinak mi to nezblajznou. Ale naštěstí nemusím ani moc lhát, docela to zatím jde.
FILIP
„Takže čím dřív, tím líp,“ povzdechnu si, když mi Tom dovypráví, co se u nich doma včera stalo. Bože, ti kluci z průšvihu snad nevylezou, jak to tak vidím. „Hele, tak se jdeme najíst, myslím, že to potřebuješ jako sůl, a pak mi budeš vyprávět, co se všechno stalo od toho požáru,“ poplácám Toma po ramenou, a zamířím ke dveřím laborky.
„Jo, tak jo,“ rezignovaně povzdechne Tom, a zvedne se ze židle i s taškou jídla. „Nedovedeš si představit, jak už se těším, až to bude za náma,“ dodá, když vychází ze dveří, a já jen přikývnu. Docela dobře si to představit dovedu, ale chápu, jak to myslel. Jsme na tom podobně, akorát já už měl o hodně víc času se se svým problémem vypořádat, a začít znova. Tom je v tom teď namočenej až po uši, a má pocit, že je to to nejhorší, co kdy zažil. Ještě si ten stav mysli pamatuju. Bill se prý nervově zhroutil, nejspíš si ho v nemocnici nechají delší dobu, říkal prý dneska doktor, tak se nedivím, že je Tom na tom takhle. Mají prý mezi sebou nějaký zvláštní spojení, a když je jednomu z nich těžko, druhej to cítí. To je snad vážně lepší být jedináček.
TOM
„Máš tady nějaký pivo?“ zeptám se Filipa, když oba dojíme. „Mám žízeň, od včerejška jsem nic nepil, v nemocnici měli jenom samý hnusný břečky, takže jsem si dal kafe.“
„Jo, jsou tam dvě plechovky, vem mi tu druhou, musíme pak koupit,“ odpoví Filip a rozvalí se na židli. „Dobře’s to uvařil,“ pochválí čínu, co právě zblajznul a usměje se na mě. Celou dobu, co jsme v klidu jedli, jsme probírali naši minulost, vyptával se mě podrobně na všechno, co se nám s Billem stalo, ale abych pravdu řekl, nevím dost dobře proč. Jestli je jenom zvědavej, nebo to má nějakej jinej účel… nevím, ale rozhodně mu věřím, takže jsem mu vyklopil v podstatě všechno, co jsem mohl, včetně svýho podílu na všech těch průserech, co nás poslední dobou potkaly. Filip, jako by poznal, o čem přemýšlím, si loknul piva a zadíval se na mě přes stůl.
„Víš, Tome, mám takovej nápad…“ začne a já si netrpělivě poposednu. „Potřebuju, abys všechno to, cos mi tady teď vyprávěl, a možná ještě něco navíc, to je na tobě, hodil na papír. Neboj,“ rychle dodá, když vidí můj nesouhlasnej pohled a hned odhadne, co se mi honí hlavou. „Není to nic, čeho by ses měl bát, nikomu jinýmu než mně, se to nedostane do ruky, a je to hlavně pro tebe.“
„Jak to myslíš pro mě? Já to všechno přece vím?“ zeptám se a pořád mi nedochází, co tím vlastně sleduje. Když něco takovýho napíšu, je to přece strašně nebezpečný, může to proti nám kdokoliv zneužít.
„Jo, teď to víš, ale co pak? Já skočím do Bédy, všechno změním a zmizí to jako mávnutím proutku… jako když se to nikdy nestalo. A ty budeš vědět prdlačku,“ dodá ještě, aby mi konečně došel jeho úmysl.
„Ale já…“ nadechnu se, jenže mě nenechá domluvit.
„Zapomeň na to, že bych tě vzal s sebou do minulosti,“ rovnou mě zarazí. „Nepřipadá to v úvahu. Nejsem si vůbec jistej, jestli neuvíznu někde v meziprostoru, takže to chci podniknout sám.“
„Já myslel, že bych… Nojo… co kdybychom se nevrátili,“ začíná mi docházet, jak to myslel.
„No, to je přesně ono… jestli se nevrátím, nic nezměním, kdo se tady postará o Billa, o Dejva. Musíš tady zůstat, a když to nevyjde, žít dál. Já jsem na svoje riziko připravenej, o nic mi nejde… teda nešlo mi, dokud jsem nezjistil, v jakým jste průšvihu, ale stejně… mě se to vlastně tolik netýká, takže když zůstanu v meziprostoru, budu prostě mrtvej a bude to… jenže vy dva se tady potřebujete, nemůžeš to podnikat se mnou,“ uzavře tuhle kauzu, a mně je jasný, že má pravdu.
„Ale tím pádem přijdeš o všechny vzpomínky na tenhle život. Takže si vem blok, propisku a začni sepisovat všechno, co chceš, abys věděl, co je důležitý, abyste se všemu tomuhle nějak vyhnuli. Je to zpráva pro tvý druhý já, tak si dej záležet,“ usměje se na mě. „Až se potkáme v tom novým životě, dám ti dopis a ty už budeš vědět, co a jak.“
„Jsi geniální, fakt… už ti to někdo řekl?“ zazubím se na toho blonďatýho chytrolína, mě by tohle v životě nenapadlo. Ale je fakt, že s tímhle nemám moc zkušeností, byl jsem jenom v budoucnosti, a jak to funguje opačně, to netuším. Bill to zažil, ale já ne.
„Dobře, sepíšu to, ale na tužku zapomeň, nacvakám to na laptopu, to jde rychlejc,“ ušklíbnu se na něj, když dopiju poslední hlt piva. „Jdu na to, mám málo času, než se probere Bill,“ dodám, přesně mířeným hodem se trefím plechovkou do odpadkovýho koše, a zvednu zadek. Máma je sice u Billa, ale jsem nervózní, že až se probudí, já tam nebudu, tak musím máknout, abych se k němu mohl rychle vrátit.
FILIP
Jsem rád, že mi to tak hladce prošlo, a Tom sepisuje u sebe v pokoji „Paměti Toma Kaulitze“. Bál jsem se, jestli mu Bill nevyprávěl podrobnosti o cestách časem, protože to by na mě mohl vyrukovat s možností, že prostě počká v laboratoři, kde se ve chvíli startu do minulosti vytvoří časoprostorový vakuum, na rozdíl od cest do budoucnosti, kterou zažil, a on by si tak mohl pamatovat, co se tu dělo. Naštěstí o tom nemá páru. Upřímně… chci ho toho ušetřit. Nemyslím si, že by to pro něj bylo dobrý, kdyby si to všechno pamatoval i s pocitama, který u toho měl, zvlášť včerejší večer, ten ho viditelně sebral nejvíc. Vyprávěl mi, jak se cejtí zodpovědnej za to všechno, obviňoval se z každý drobnosti, která se tu stala. Je to zbytečný. Když si to jen přečte suše na papíře, bude mít stejný informace, ale neponese si po zbytek života v sobě tu bolest a trauma, který z něj teď čiší na všechny strany. Takhle to bude lepší. Určitě si to všechno pečlivě vypíše, aby na nic nezapomněl, o tom nepochybuju. A kdyby náhodou, nechal jsem si od něj všechno vyprávět, abych mu to když tak připomněl. Než odešel, ještě jsem ho nabádal, aby si to napsal opravdu podrobně, každou myšlenku, která ho napadne, jak by se tomu všemu dalo vyhnout, tak snad na nic nezapomene…
BILL
Je mi zima… a nejen to, všechno mě bolí, ze všeho nejvíc hlava. Brodím se hustou mlhou, a nemůžu najít žádný záchytný bod, ke kterému bych mohl zamířit. Jsem ztracený v mlze, všude kolem je šero, a já se marně snažím vymyslet způsob, jak najít cestu ven. „Haló?“ zkusím zavolat, ale nikdo mi neodpovídá. „Tak haló? Je tu někdo?“ zkusím to znovu, ale ani ozvěna se mi zpátky neozývá, jako by se neměla od čeho odrazit, a všude je jen ta ošklivá studená hustá mlha, líně se převaluje, a způsobuje, že nevidím na krok. Už nemám sílu jít dál… klesnu na kolena, a skoro celý se ztratím v mlze, nevidím vlastní tělo… „Haló!“ zkusím to ještě jednou, jestli se někdo neobjeví, aby mi pomohl se odtud dostat ven.
„Bille,“ slyším najednou odpověď. Sláva, někdo mě už hledá, někdo mě našel…
„Haló, tady jsem!“ zavolám zpátky, a snažím se vydrápat zpátky na nohy, aby mě ten dotyčný viděl. Teda dotyčná, ten hlas je ženský…
„Bille!“ ozve se znovu, a já konečně vím, čí je to hlas. „Mami… maminko,“ zavolám potichu, a snažím se běžet směrem, odkud se její hlas ozývá.
„Tady jsem, Billí, neboj se,“ ozývá se blíž u mě. „Už bude dobře, synáčku, neboj,“ chlácholí mě máma, ale já ji pořád nikde kolem sebe nevidím. Kde je? Odkud na mě mluví?
„Mami,“ slyším sám sebe, jak chraptím, když se snažím promluvit.
„Tady jsem, vedle tebe,“ slyším ten krásnej hlas, co mě v dětství tak hezky konejšil, když mě něco bolelo. Zase to pomáhá, jsem rád, že ji slyším. „Všechno bude dobrý, jsem s tebou,“ kolíbá mě její hlas zpátky do spánku. Máma… když je u mě máma, je všechno v pořádku, nemůže se mi nic stát…
autor: Janule
betaread: Áďa
Waaaw
Je mi děsně líto Davídka – chudáček malej musí být v Bambulce, ale ještě že si to nebude pamatovat. A Fíla je taky poklad – to jak nechce aby si Tom pamatoval svoje pocity … Jen ať pěkně píše Tom "paměti T. K." aby v tom novým životě neudělal neudělal nějakou blbost … Tak mě napadá že v jedničce když se Bill přenesl do minulosti tak dal taky tom uBillovi co tam byl na té oslavě dopis, ale ten se pak vypařil :-D:-D. Tak aby vůbec tenhle dopis "přežil", ale snad jo … A chudáček Bill má takový noční můry … Ať už tam přijde Tom a řekne mu všechno o Bedovi .. Uaa .. sem zvědavá na Filipovu cestu do minulosti na jeho pocity a tak .. snad se z něja nestane zase albín i když by to nevadilo …
Těším se na příští tejden .. .DOKONALEJ DÍL <3
No krucinál, to jsem teda zvědavá, jak to bude postupovat. Sabine to zatím hrála přímo ukázkově. Chudák Bill toho je mi líto, co všechno musí prožívat, nadruhou stranu Tom to má taky těžké, ale je na tom líp, když alespoň ví, že cesta časem proběhne za chvíli. Už podruhé tomu všemu bude muset uvěřit, ale tak snad jo. Já jenom doufám, že se nic nezvrtne nebo by mě asi kleplo. Budu se šíleně těšit na neděli a další díl časoprostoru.
Tak se ti to nakonec podařilo, dohnala jsi mě k slzám. 🙂 To ten poslední odstavec, ten o těch matkách, bulím tady u toho jak želva. 🙂
A vůbec, dojala mě i Sabine, takhle se za ty dva bít, tedy vlastně za ty tři, to jí opravdu slouží ke cti. Jsem docela zvědavá, jestli nás protáhneš soudním řízením, nebo jestli bude Filip rychlejší. Skutečně nevím, co bych brala spíše, ta současná situace je naprosto šílená, ale zase na druhou stranu, tohle je prostě život, každý si nemůže své nezdary řešit v jiných dimenzích. Ovšem je pravda, že těch katastrof už je na mě nějak moc, asi si vyberu Filipovu metodu 🙂
Ach, chudacik Bill 🙁 … je mi ho strasne luto 🙁 a aj Toma … preto dufam, ze sa to Filipovy podari, lebo ak ne, a Filip by tam zostal, boze, takt o fakt ne! strasne som si ho oblubila :)) Hlavne jaku ma starost o dvojčata …
A to malicke dievcatko, ktore stretlo Sabine ? ze by z toho neskor nieco bolo ? Bolo by to milucke, potom by Sabien tiez niekoho mala, lebo asi nebude navzdy s dvojcatami ..ale zase, ked Filip zmeni minulost, ju sabien ani nespozna, ze? chjo, no tak nic no 🙂
Kazdopadne, ako vzdy, velmi pekny diel to bol 🙂 milujem tuto poviedku <33
Pche! Taj já se těšim, že už konečně něco bude a ono prdlačku! Teda jako tohle je už normálně týrání! 😀
no jsem zvědavá jak to bude dál…x)
Je to všechno takový zamotaný:( a já se bojím myslet na každý rozmotaní situací každé z postav…hlavě prosím Janulko nenech umřít Fila 🙁
Filip měl dobrý nápad, aby to Tom zapomněl. Nejdřív jsem si říkala, že by si to radši měl pamatovat, aby částečně zůstal tím samým člověkem, ale když pak Filip přemýšlel, jak Toma události posledních dní zničily a způsobily mu trauma, usoudila jsem, že bude lepší, když si to jenom přečte.
Výlet do minulosti už klepe na dveře, snad se nevyskytnou žádné komplikace. Je totiž nejvyšší čas všechno napravit, Bill je v nemocnici, Davídek v Bambulce…
Doufám, že se mi na další díl povede dorazit dřív než po týdnu, trošku jsem se minulý týden přepočítala. Ale konečně mám dohnané všechny resty a budu se snažit neudělat si další:-) V každém případě se těším na další díl, bez ohledu na to, kdy se k němu dostanu:)
Aj ja na to chcem zabudnúť tak ako Tomi a napísané to už mám 🙁 takže keby niečo tak si to zase prečítam.
Len nech tam Filip niekde nezostane. To by ma už museli kriesiť.
Ale je to vynikajúci nápad, na všetko zabudne a papier až tak bolieť nebude, keď to zatiaľ nebude realita a stačí už len žiť podľa návodu a vyhnúť sa tým zlým situáciám.
Filip je vážně geniální! Já jsem si taky celou dobu říkala, že přece když Fil změní minulost, tak kluci nebudou vědět, co se stalo a tak se ani nebudou moci vvyhnout. I když mě taky napadlo, že možná, když Vall neumře, tak možná nedojde do Bambulky ani ten anonym ohledně incestu, ne? Tyjo, tedďka si to všechno mo nevybavuju..ale hlavní je, že kluci budou na cokoli připravení a budou bojovat! A taky je od Filipa moc hezké, že chce Toma tohohle traumatu ušetřit. Mě by to nějak ani nenapadlo, on je vážně génius! 🙂
Tak snad se to povede. Už se na to těším!!