autor: Rachel
Jemná bílá dlaň pomalu sjela po hebké sněhobílé peřině a zastavila se někde u jejího lemu, který pevně stiskla svými prsty. Její majitel jen vysíleně vydechl a přitáhl si teplou látku blíž ke svému třesoucímu se tělu. Uvolněně do ní zabořil nos a pevně semknul svá unavená víčka, jako by chtěl zabránit tomu moři slz, které si však stejně vždycky našlo svou cestu zpod hustých řas ven. Už opět byla jeho snaha marná, už poněkolikáté a černovlasý chlapec jen vysíleně cítil, jak se na jeho mokré tváři tvoří stále nové a nové potůčky. Cítil, jak jej něco hladí po jeho uhlově černých, do sebe zapletených vlasech, proto jen mírně pozvedl svůj uslzený pohled… a nastavil tak svou uplakanou tvář prvním slunečním paprskům. Konečně si mohl alespoň domyslet, ve které části dne a časové fázi se právě nachází. Až doteď, celých těch několik nekonečných hodin, neměl o čase ani ponětí, nevěděl, zda je den či noc, ráno či večer. Teď to však věděl a uvědomoval si to moc dobře. Právě začínalo svítat…
Celou noc nespal, dokonce ani nezamhouřil oka, byť jen na okamžik. Moře slz v jeho očích bylo bezedné, nemělo konce a stále hlouběji se vpíjelo do bílého, nemocničního polštáře, na kterém Bill ležel. Nepočítal hodiny a ani minuty, které tu strávil sám, osamocený jen se svými vlastními myšlenkami a v černočerné tmě, která mu rozhodně nepřidala. Jeho vzlyky se rozléhaly celým jeho ztichlým pokojem, ač se je Bill snažil sebevíc tlumit. Nechtěl, aby jej někdo z lékařů a ostatních pacientů slyšel… a už vůbec si nepřál, aby jej tu kdokoli navštěvoval a chodil za ním. A už vůbec ne on…
Tom. Billovo zraněné srdce se rozbušilo jako o závod a Bill opět pocítil tu ostrou, prudkou bolest, kterou v něm jen pouhá vzpomínka na mladého lékaře vyvolala. Neměl nejmenší tušení, co by měl dělat. Ještě nikdy se necítil tak strašně jako právě teď. Možná proto, že ještě nikdy nikomu předtím nedal veškerou svou lásku, ještě nikomu předtím nedůvěřoval. Nikdo si nikdy nezískal jeho srdce… až on. Tomovi dal Bill všechnu svou lásku, vyznal mu své city, otevřel mu své srdce, Tom si získal jeho plnou důvěru. Bill ještě nikdy nikomu nedůvěřoval více, než Tomovi… a to se mu teď stalo osudným. Až teď doopravdy pocítil tu bolest, tu bezmoc, které byl až doteď ušetřen. Až teď opravdu věděl, jak moc zrada bolí. Zvláště od člověka, který mu byl blíž, než všichni ostatní na celém světě. Jemu dal Bill všechno… a na to také teď tvrdě doplácel.
Nechápal sám sebe. Nechápal, jak mohl být tak hloupý, tak naivní, jak si mohl nevšimnout Tomova chování a jeho lží, kterými mu dočista zmátl jeho mysl. Ale jak by si toho také mohl všimnout? Tom se choval úplně normálně, byl milý, hodný a pozorný, nikde nebylo ani stopy po nějaké lži či zapírání. A Bill mu věřil. Věřil každému slovu, které mu Tom řekl, dokonce i včera, když mu Tom na jeho otázku odpověděl, že je unavený. Ani nad tímto se Bill nepozastavoval. Důvěřoval Tomovi a ani v nejmenším by jej nenapadlo hledat za Tomovými slovy něco jiného. A právě ve chvíli, kdy si myslel a věřil, že jejich vztah už nemůže být krásnější, přišlo tohle.
Z Billových očí se vyronilo několik dalších slz a Bill se jen ve vzpomínkách vracel ke včerejšímu osudnému večeru. Ty věty, kterým naslouchal, ta slova, která mu proudila do uší i do hlavy, a zanechávala za sebou tvrdé stopy. Bylo to jako dýky, které se tvrdě a nemilosrdně zabodávaly stále hlouběji a hlouběji do jeho zraněného srdce. A i přesto, že od té chvíle uplynulo už několik hodin, ono stále krvácelo, jen při těch několika slovech, která se stále opakovala v Billově zoufalé mysli. Bolelo to, tolik to bolelo. Co byly proti tomu všechny ty bolesti a povrchová zranění, které Bill kdy zažil. Tohle byla úplně jiná bolest, ta vnitřní a tu nedokázal vyléčit nikdo. Nikdo… ani on.
Billovy slzy se rázem zastavily jako mávnutím kouzelného proutku a Bill pevně stisknul své rty k sobě. Navzdory svému smutku a bolesti cítil i hněv – a stačilo si jen v mysli vybavit obraz mladého lékaře. Přitáhl si peřinu ještě více k tělu, ani ta však jeho neovladatelný třas nedokázala zastavit. Nechtěl jej vidět, alespoň teď ne. Netušil, jak by na něj zareagoval, kdyby se najednou zjevil ve dveřích se svým typickým úsměvem. Děsil se jen té pouhé myšlenky… netušil však, že se tak brzy stane skutečností…
Tiché zaklepání přerušilo Billovy tiché vzlyky a sotva slyšitelné cvaknutí dveří naplnilo celý nemocniční pokoj. Vysoká, štíhlá postava pomalu vstoupila dovnitř, rozhlédla se po celém pokoji… a úsměv na její tváři už nemohl být zářivější, když se jejím očím naskytlo hubené, černovlasé stvoření, ležící v bílých peřinách.
„Dobré ráno, sluníčko moje,“ Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom na okamžik odtrhl pohled od své lásky, aby za sebou mohl zavřít dveře. Pomalu se otočil zpět a tichými krůčky zamířil blíž k nemocniční posteli a k němu zády ležícímu Billovi. Konečně přistoupil blíž… úsměv z jeho rtů se však vytratil v okamžiku, kdy se jeho pohledu naskytla ta krásná, uplakaná tvář, plná slz, které volně stékaly po bílé líci a vpíjely se do bílé látky polštáře.
„Billi, ty pláčeš?“ Tomovy rty jen nevěřícně vyslovily těch několik slov a Tom se znova zadíval do nehybné tváře své lásky. Stačil však jen jediný pohled do ní… a on znal odpověď na svou otázku. Nešlo přehlédnout ty malé, slané kapičky, razící si cestu po Billově tváři. Stále však ještě netušil, proč se tam vzaly.
„Lásko, co se stalo?“ optal se první otázku, která se mu utvořila na jazyku, ani v nejmenším však netušil, jak moc tvrdou bude mít odezvu.
Billovy oči vzhlédly k těm jeho a Bill cítil, jak se při těch pouhých pár slovech všechno v jeho těle vzepřelo. Až doteď se snažil potlačovat své slzy, snažil se tišit své vzlyky a ovládat svůj třas – tohle však byla ta poslední kapka. Už nechtěl déle skrývat svou bolest a smutek… a už vůbec v sobě nechtěl potlačovat ten neovladatelný vztek, který v jedné vteřině ovládl snad každou buňku v jeho těle. Posadil se zprudka na posteli a zhluboka se nadechl.
„Co se stalo? Celou dobu jsi mi lhal, podvedl jsi mě a ty máš po tom všem ještě odvahu zeptat se co se stalo?“ zeptal se nevěřícně a cítil, jak se mu do jeho bledých tváří hrne červeň. Tomova nevědomost a nechápavost jej ještě více podráždila a on cítil, jak jeho hněv narůstá a zesiluje s každou další vteřinou, s každým dalším Tomovým pohledem. Tom však nechápavě zamrkal.
„Bille, já… já vůbec netuším, o čem mluvíš,“ přiznal klidným hlasem a rozhodně nelhal. Netušil příčinu Billova chování, a už vůbec nechápal významu jeho slov. Bill však nešel pro odpověď daleko.
„Když netušíš, tak netušíš,“ odsekl podrážděně a otočil se na druhou část postele, zády k Tomovi. Neměl už sílu jen tak klidně se dívat do jeho tváře, mladý lékař se však nevzdával. Jeho přítomnost v tomto pokoji byla sice teprve jen pár minut, už teď byl však z toho černovlasého stvoření více, než zmatený.
Rázným krokem obešel celou jeho postel… a pomalu si klekl před tiše sedícího Billa, snažíc se zadívat do jeho sklopené tváře. Už už se dotýkal jeho studené dlaně tou svou, když se však po něm Bill rychlostí blesku ohnal, zareagoval v jedné vteřině. Prudce chytil jeho ruce do těch svých a silně stiskl jeho zápěstí, až černovlásek zaúpěl bolestí. Něco tady nebylo v pořádku, tím si byl Tom jistý.
„Neodejdu odsud, dokud mi neřekneš, co se děje. Proč se takhle chováš?“ zašeptal svou otázku a na zlomek vteřiny se zadíval do jeho tváře. Bill sebou jen nepatrně cukl a plaše sklopil své oči, uhýbajíc tak svým pohledem před tím jeho. Nemohl se dívat do jeho očí, ne teď. Věděl, že by v něm přebily a zvítězily nad tím, co právě cítil ve svém nitru – a to on nechtěl. Chtěl být alespoň jednou silnější a své city přemoci. Stále ještě nezapomínal, zřetelně však cítil, jak jeho hněv s jedním jediným Tomovým pohledem o kousek ustoupil. Ne, tohle nemohl dopustit! Nesměl jej po tom všem něčeho ušetřit… za žádnou cenu.
„A jak se mám chovat? Jak se mám chovat, když vím, že mi zbývá jen pár dnů života, a že nemám ani tu nejmenší naději na ten nový? Mám být veselý, radovat se, smát se? Tohle já nedokážu, Tome, tohle ne,“ zašeptal o poznání klidněji a hlas se mu zlomil nad významem svých slov. Vytratil se kamsi do neznáma – stejně, jako ten Tomův, jehož majitel teď vzhlédnul k Billově tváři. Stačilo jen pár Billových slov a on věděl, která bije. Moc dobře tušil, odkud vítr fouká… a konečně si uvědomil to, co mu trvalo tolik dlouho.
„Ty jsi nás včera slyšel, viď?“ zašeptal jistě… a když mu bylo odpovědí slabé pokývání hlavou, tiše vydechl. Kde a kdy jindy by se to Bill mohl dozvědět? Už už chtěl něco říct, přerušil jej však Billův tichý hlas.
„Jak jsi mi to mohl udělat, Tome? Jak jsi mi mohl takhle lhát? Co jsem ti udělal, čím jsem se ti provinil? Tím, že jsem ti tolik důvěřoval? Kdyby jsi mě doopravdy miloval a záleželo ti na mně, byl by jsi ke mně upřímný. Ale takhle… Nemáš ani tušení, jak moc to bolí,“ odmlčel se a cítil, jak si další slza našla cestu po jeho tváři. Nedokázal potlačit ve svém hlase zklamání… i přes všechen ten vztek, který jej ovládal. Tom však zavrtěl hlavou.
„Tak to není, Bille, nevíš všechno…,“ odvětil, přerušila jej však Billova slova.
„Ne? A co ještě nevím? Přesný čas, kdy umřu?“ pronesl uštěpačně a zlostně svraštil čelo. Vztek se v něm opět začínal ozývat… a on jej musel nějak ventilovat ven.
Z Tomovy tváře vymizel i ten poslední zbyteček její záře a Tom k Billovi vzhlédl. I on už začínal pociťovat jistý hněv vůči tvrdohlavému Billovi… a cítil, jak jej s každou další vteřinou naplňuje stále víc a víc. Tón jeho klidného hlasu se vytratil někam do neznáma, aniž by si to lékař sám uvědomil.
„Není to tak, jak si myslíš…“
„Ne, a jak to tedy je? Slyšel jsem náhodou každé slovo, Tome, tak už přestaň zapírat a lhát! Slyšel jsem všechno… a kdybych se náhodou neocitl u těch dveří proto, že jsem tě chtěl navštívit a udělat ti radost, nejspíš bych ještě teď neměl o ničem ani potuchy! Nechápu, jak jsem mohl být tak hloupý a naivní, jak jsem ti mohl věřit. Byla to ta největší chyba v mém životě!“ Billova slova se roznesla celým pokojem jako ozvěna, Bill se však nechtěl vzdát. Konečně si mohl svou zlost a hněv vylít na tom, kdo jej u něj vyvolal – a on toho chtěl využít.
„Já vím, že umřu, Tome, nemusíš mi to říkat. Slyšel jsem to moc dobře a jsem s tím smířený. Myslel jsem si to hned od začátku, a kdybych neuvěřil těm tvým falešným nadějím, možná bych se s tím vyrovnával mnohem lépe. Zradil jsi mě, Tome, a to ti nikdy neodpustím!“ vykřikl zoufale a nedokázal už déle bránit svým slzám. Netrvalo dlouho a ony se naskytly Tomovu pohledu, který na něj Tom upíral. Billova slova je zraňovala a bolela zároveň, zdaleka však ne tak jako slzy, stékající po jeho krásné tváři.
„Bille, není to pravda, takhle to nemůžeš brát. Musíš…,“ nedořekl, jeho slova přerušil Billův hlasitý křik, který se v mžiku roznesl celým pokojem až k jeho uším. Billova zlost už nemohla být větší. Netřásl se vzlyky, ale hněvem. Tomova slova na něj působila jako voda na oheň… a on už úplně ztratil všechny své zábrany.
„Dost!!! Přestaň mi říkat, co nemůžu a co musím, přestaň mi už konečně lhát a zasahovat do života! Vím, že nemám žádnou naději a nenadělám s tím nic ani já, ani ty a ani všichni kolem,“ rozkřikl se a naposled se zadíval do Tomových očí těmi svými, ze kterých sršely blesky.
„Nech si své plané lži a lékařské řečičky pro sebe, Tome, já už o ně nestojím! A raději se mi už ani na očích neukazuj! Jsi jen obyčejný, sobecký lhář a do mého života už nepatříš! Nechci tě už nikdy vidět, nikdy!“ vykřikl a složil hlavu do svých dlaní, aby se mohl znova nadechnout.
„A teď odejdi, prosím. Chci tu být sám,“ odvětil o poznání klidnějším hlasem, když však jeho slova zůstala nenaplněnými, vysíleně se nadechl. „Neslyšel jsi? Běž pryč!“ vykřikl z posledních sil a naposled se zadíval do Tomových očí, které se na něj u dveří zadívaly. Uhnul svým pohledem směrem k oknu a stočil se na své nemocniční posteli do malého, roztřeseného klubíčka…
Tomovy oči pomalu sklopily svůj pohled a Tom se naposled ohlédnul ke dveřím, které za sebou právě zavřel. Jeho kroky volně dopadaly na bílou podlahu nemocniční chodby, aniž by si jejich majitel uvědomoval, kam směřují. Bylo mu to však úplně jedno. Teď už mu bylo jedno úplně všechno a Tom jen pomalu kráčel nemocničními chodbami, nevědomky tak vrážejíc do lidí kolem. Nic už nemohlo být horší. Nic už pro něj nemohlo být smutnější a bolestivější. Neexistovalo nic, co by jej dokázalo stáhnout ještě níž a ještě hlouběji, až na pomyslné dno. On už na něm totiž byl. Tohle byl konec, konec všeho… a Tom si to moc dobře uvědomoval.
Nenapadalo jej nic, co by měl v tuto chvíli udělat. Neměl ani tu nejmenší sílu, nedokázal nic… ani mluvit, ani myslet… a ani bojovat dál. Jeho rty opustil poslední, vysílený výdech, jeho tělo se sesunulo po bílých dveřích jeho ordinace dolů a on jen bezmocně složil tvář do svých dlaní, tiše plačíc… stejně, jako černovlasý chlapec o pár pokojů dál.
autor: Rachel
betaread: Janule
Myslím že mu to dal vyžryť…ale keby si to možno dal vysvetliť.Veď aj Tom trpí a toto mu moc nepridalo…no dobre len dúfam že Tom alebo Bill neurobia nejakú hovadinu…
Pomalu jsem dospěla k názoru,že mě Rachel chce zabít…!!!!
Tome nebuď bábovka, padej za Billem. Bille ty by ses měl uklidnit, chápej Toma, chtěl tě toho ušetřit… tohle by jako nešlo že by se rozešli x( Začíná to být hoodně smutný.. Bill nesmí zemřít… minulí díl jsem četla až dnes… nějak sem nečetla nic se mi nechtělo… xD Tak snad neva…. ale pls já chci happy end téhle povídky, Rachel to musí dopadnout dobře! Nemužeš Billa tak bezcitně zabít! Tom je lékař, ať najde to řešení!
no jistě…místo, aby si pomáhali tak se pohádaj…x(
Moc děkuju, holky, jsem ráda, že povídka má pořád takové ohlasy, ať už jakékoli. Děkuju moc a budu se těšit zase ve středu… na další depresivní díl xD
Ježiši, on nevie čo by mal robiť??? Umiera mu láska tak by ho mal objať aj násilím a nechať sa trebárs zmlátiť, ale určite ho nemal nechať osamote. Do prdele. Toto ma tak štve.