Život na prkně s kolečky 17.

autor: Pajule

Ještě předtím, než zmizím do Itálie, jsem vám napsala jeden kratší díl… ;o) Jako náplast na to, že je tento díl tak krátký, přibývá pohled na celý příběh ještě od někoho jiného, než od Billa a Toma ;o) Příjemné, ač velmi krátké, čtení. Díky, Pajule :o)

Psycholog?

BILL

Tom se mi svíjí v náruči, se stopami slz na tváři, avšak s lehkým úsměvem na rtech. Mám ho rád? Nebo ho… och!

„Budu si to pamatovat,“ přitaká, přičemž velmi znatelně kývá hlavou na souhlas, až jeho polodlouhé vlasy létají všude okolo, a já je mám pomalu až v krku. Políbím ho do rozcuchaných vlasů, když uslyším, jak někdo volá mé jméno. Tom to zřejmě zaslechne taktéž. Zvedne se ze mě, a když zjistí, že ten někdo se k nám přibližuje, poplašeně se na mě podívá. Nastražím uši, abych zaslechl, kdo to je.

„Klid, Tomi, to je jen Jimmy,“ uklidním ho, vstanu stejně jako on a zlehka ho chytnu za ruku. Stisk mi pevně opětuje.

„Bill’s! Bill’s! Kde jsi?“ můj mozek automaticky přepne do „režimu“ angličtiny. Chytnu Toma za ruku, abychom mohli vylézt z lesa, aby nás Jimmy viděl, ale Tom stojí jako přimrzlý k zemi.

„Co se děje? Hm, Tome?“ lehce přeju palcem přes jeho klouby u pravé ruky. Stočí na mě své čokoládky a povzdechne si. Jednou, dvakrát, třikrát. Udělá ke mně krok, aby byl blíže. Stiskne mi ruku.

„Bojím se,“ špitne tiše, klopíc zrak. Chytnu ho za druhou ruku a přivinu si ho k sobě do objetí. Jeho hlavu si položím tak, abych měl pusu u jeho ucha.

„Nemusíš se bát, Tome. Jimmy je hodnej chlap, je opravdu fajn, v pohodě. Věčnej optimista, pořád úsměvem na tváři. Nemáš důvod se ho bát. On o nás ví,“ vytuším, o co mu jde. Nechce, aby nás někdo viděl, že jsme spolu. Spolu… jako spolu. Tom přikývne a pomalými krůčky se rozejdeme ven z lesa.

„Bille! Tak jsem tě hledal! Kde jsi b-… oh, aha. Ahoj, Tome, jsem Jimmy,“ přiřítí se k nám můj energický manažer, chrlící jedno slovo za druhým. Kývne na Toma, ke kterému natáhne ruku, aby se s ním mohl řádně uvítat, představit se. Tom mi ale stiskne ruku ještě víc než předtím a přitiskne se ke mně.

„Tomi…“ pobídnu ho šeptem, ale moc nereaguje. Pohledem se soustředí jen na naše spojené ruce. To se za mě stydí? To mu vadím? Pokusím se jeho ruku pustit, ale stiskne mi ji.

„Bille, rozumí mi?“ žďuchne do mě Jimmy. Tom mi mačká ruku víc a víc.

„Jo, rozumí. Au, Tome! Sakra, to bolí!“ vypísknu bolestí, když mě Tom zmáčkne tolik, že už se to nedá vydržet. Vytrhnu se z jeho sevření a rukou začnu klepat v domnění, že mi to nějakým způsobem pomůže. Vždyť mi málem rozdrtil ruku!

„Já se omlouvám! Promiň! Promiň! Nechtěl jsem!“ začne okolo mě skákat, omlouvat se, až mě nakonec chytne za druhou ruku a ostýchavě, směřujíc svůj pohled plný strachu na Jimmyho, mě líbne zlehka na tvář. Jimmy to celé pozoruje, až se podrbe na hlavě. Oh, co zase vymyslel?

„Pánové?! Ahoj, Tome, já jsem Jimmy. Myslíš, Bille, že bych si mohl na chvíli vypůjčit tvého přítele? Rád bych s ním hodil řeč. Víš, jak to myslím, ne? Neboj, já ti ho zase za chvíli vrátím. Mezitím si můžeš přečíst tyhle papíry!“ Jimmy mi podal nějaké papíry a než jsem se stihl vzpamatovat, čapnul Toma pevně za ruku, aby šel s ním. Když jsem zvednul pohled od papírů, Jimmy byl tak pět metrů přede mnou, míříc pravděpodobně do společenské místnosti. Toma doslova táhnul za sebou. Avšak já, i přesto, jak se na mě Tom díval, nic neudělal. Myslím, že to bude pro dobrou věc. Jimmy má vystudovanou psychologii, ač to nikdy v životě nedělal. Jsem zvědavý, jak se Tom bude poté chovat. Máme ještě pár hodin do večeře, po čemž následuje… cože? Udiveně vykulím oči. Sednu si na trávu, na místě, kde jsem předtím stál, a začnu pročítat papíry. Wau!

A máme tu někoho nového ;o)

JIMMY

Táhnu za sebou toho Billova přítele. Toma, myslím. Nebo Thomase? V německých jménech se moc nevyznám. Pokaždé, když se otočím, abych se ujistil, že jde, na mě kouká s vyděšeným pohledem a pusou otevřenou dokořán. On je opravdu nějaký plachý. Troufám si říci, že až divný. Sice si toho moc z vysoké školy, kde jsem studoval psychologii, nepamatuji, je to přeci jen už nějakých těch pár let, ale jednu věci si pamatuji. Hlavní je mluvit, o ničem jiném to není. On to potřebuje. Potřebuje to jako sůl. Trochu přidám na rychlosti svých kroků, až vystoupám do chatičky, která je větší než všechny ostatní. Společenská místnost. To je ono. Zastavím se, pustím vyděšeného blonďáka. Stojí a vypadá, že by nejraději vzal nohy na ramena. Mírným tlakem zatlačím na jeho ramena, čímž mu jasně naznačím, aby se posadil. Sám se posadím na koberec, který zde je. Tom klopí zrak, nervózně si s něčím, co má v ruce, pohrává. Přesednu si do pohodlnější pozice, odkašlu si a Tom ke mně prudce zvedne pohled plný nedůvěry.

„Ehm… Tome. Myslíš, že bys mě teď mohl, prosím, chvíli poslouchat? Rozumíš mi?“ mluvím raději pomaleji než normálně. Bill mi říkal, že Tom má velmi dobrou angličtinu, ale těžko říct, odkaď-dokaď.

„Ano,“ zašeptá tak, že ho jen sotva slyším. Kývnu si sám pro sebe na souhlas.

***

„Psycholog?“

„Jimmy není psycholog. Psychologii má vystudovanou. Nikdy se jí však nevěnoval. Zřejmě neměl proč se jí věnovat.“

„A jak se dostal k tomu, že dělá manažera?“

„Udělal si vysokou školu. Jinou vysokou školu. Takových lidí dnes je plno.“

„Takže… on má dvě vysoké školy?“

„Ano, Jimmy má vystudované dvě vysoké školy. Ač se to zatím možná nezdá, Jimmy je velmi chytrý chlapík.“

„Víš, tentokrát mám jen jednu jedinou otázku… Pomůže těm dvěma? Pomůže Tomovi? Nic jiného mě nezajímá.“

„Bylo by trochu divné ti prozradit, zda Jimmy pomůže či nepomůže, ať už se to týká pomoci jakékoli. Ztratilo by to svoji pointu, ty bys pak věděl příběh na hodně dopředu a nemyslím si, že by pak mělo smysl ti to celé povídat. Přeskočili bychom, ale věř mi, že bys přišel o hodně věcí.“

„Takže mi to neřekneš?“

„Ne. Tenhle příběh je opravdu dlouhý.“

„To je jedině dobře.“

„Já vím.“

***

„Nemusíš se mě bát, Tome. Já ti opravdu chci jenom pomoct. Zkusíme to spolu, dobře?“ natáhnu ruce vpřed a dlaně dám směrem nahoru. Nesmí to být jen slova, ale i řeč těla. Musím získat důvěru.

„Ano,“ kývne, ale ruce i nohy má dále dané v pevný kříž. Vypadá to, že zatím se mnou asi skutečně nechce mluvit. No co, ztratím něco tím, když se s ním pokusím promluvit? Ne. Alespoň provětrám svůj mozek.