autor: Ainikki
Bill si od recepční vyzvedl klíče od archivu, ignoroval její úsměvy, pouze ji suše pozdravil a pokračoval dál na své pracoviště. Dnes přišel brzy. Pracovní doba mu oficiálně začínala až o hodinu později, on ale po zkušenostech ze včerejšího prvního dne tu chtěl být dnes dříve. Ne že by to byla kdovíjaká katastrofa. Docela se chytal, na to, že ho hodili rovnou do vody a nechali plavat. Tom se sice snažil být nápomocen, jak jen to šlo, ale měl taky svoji práci, takže tu nad ním nemohl celou dobu stát. Bill si chtěl teď všechno v klidu sám znovu projít dříve, než začne frmol, proto ten brzký příchod.
Otevřel malou skříňku, jež stála hned za dveřmi, vytáhl z ní ramínko a pověsil na ni svůj kabát. Byl oblečený malinko jinak než včera. Tom mu řekl, že se nemusí striktně držet obleku, ten mají předepsaný jako pracovní oděv právníci, ženské z účtárny taky nechodily v kostýmkách. Vzal si tedy tmavé, ne nijak pozornost poutající, přesto slušivé rifle, fialovou košili a černou vestičku, na krk pověsil jednoduchý stříbrný řetízek a oči vystínoval jemně černou, kterou neopomíjel nikdy, a přidal špetku fialové, aby to korespondovalo s oblečením. Rád dbal na to, jak vypadá. Byla to asi jediná svoboda, kterou si nenechal nikdy vzít. Nepatrný střípek v pošmourném životě, který mu činil alespoň malinkou radost, když mu po smrti rodičů nezbyla žádná jiná.
Z tašky si vytáhl malou varnou konvici, hrneček, lžičku a dvě dózičky. Jednu s cukrem a druhou s kávou. Tady na patře byl jen automat na kafe, ale to mu moc nechutnalo. Sice tady v okolí byla spousta kaváren, on ale nechodil mezi lidi, pokud to nebylo nezbytně nutné. Takhle mohl zůstat schovaný tady a vychutnat si bez potíží to, co měl rád. V rychlosti si odběhl na toalety, kde do konvice napustil vodu, u sebe ji zapojil do zásuvky a zatímco se voda ohřívala, sypal do hrnečku aromatický černý prášek s trochou sladidla. Když na to přilil vřící vodu, místnost to příjemně provonělo. Nepatrně se pro sebe usmál a pustil se do práce. Pečlivě procházel všechny police a snažil se všechno si co nejlépe zapamatovat.
Uběhla sotva půl hodinka a strčil k němu hlavu Tom.
„Dobré ráno, Bille. Jsi tu brzo.“ Zazubil se na něj a začenichal. „Páni, vlastní kafe. Ty jsi hlavička. To já se zmohl jen na tohle.“ Přiznal a zvedl výš kelímek, který si s sebou přinášel. „Z kavárny tady přes ulici. Je nejlepší v okolí, přesto se to nevyrovná vlastnímu.“
„Můžeš si přijít udělat.“ Nabídl mu Bill, sotva znatelně se pousmál a vrátil se pohledem k monitoru počítače, kde se seznamoval podrobněji s programy, které tu musel obsáhnout. Tom si ale všiml, a potěšilo ho to víc, než by si kdy pomyslel, že by mohlo.
„Určitě přijdu.“ Přislíbil. „A jak to jinak jde? Potřebuješ s něčím pomoct?“
„Ne, zatím ne.“ Stručná odpověď.
„OK. Kdykoli se zastav, kdyby se vyskytl nějaký problém.“ Mrknul na něj.
„Ano, Tome.“ Někdy měl mladý právník pocit, že slovo „pane“ vyměnil Bill za „Tome“, a to jen díky tomu, že na tom tak neodbytně trval. Bylo zvláštní, jakým způsobem to vyslovoval. Byla v tom slyšet skoro až pokorná podřízenost.
Tom už ho dál nevyrušoval, a protože chlapec se nepřestával věnovat počítači, neslyšně vycouval z místnosti a přivřel dveře. Většinou podobné lidi zastrčil do pomyslného šuplíku „podivíni“ a nijak se s nimi nezaobíral. Tenhle kluk v něm ale vyvolával touhu dostat se k němu blíž. Blázní. To už ho napadlo včera při večeři u mámy. Dlouho nikoho neměl a takhle to pak dopadá.
Flashback
„Ne, mami, dík. To už stačí.“ Zastavil horlivost svojí matky, když se mu snažila na talíř přisypat další hranolky.
„Ale, Tománku. Jsi pořád tak hubený.“ Snažila se namítnout. „Nemyslím si, že byl dobrý nápad bydlet sám. Jíš celé ty dny vůbec něco?“ Tom potlačil chuť protočit oči v sloup a Gordon si nenápadně bublal smíchy pod vousy. On si téhle péče svojí ženy užíval každý den, takže bylo docela příjemnou změnou, že se do Simonina ohniska pozornosti dostal někdo jiný.
„Tak mámo, nech ho.“ Zželelo se mu nevlastního syna nakonec, když žena ve své vytrvalosti vnutit Tomovi dvojitou porci vytrvávala. „Vždyť vypadá dobře. Chodíš cvičit, že jo?“ Zareagoval otčím na to, že Tom byl zcela nepřehlédnutelně širší v ramenou, než býval dřív.
„Jo, občas jo.“ Zahuhlal oslovený s plnou pusou v odpověď.
„No prosím. Nejí, a ještě se někde dře navíc. Jako by nestačilo, kolik ti toho nakládají v práci.“ Měla další vodu na svůj mlýn. Tom už to nevydržel.
„Ježiš, mami!“ Obrátil oči ke stropu. „Jím a do tělocvičny se nechodím zhuntovat, ale odreagovat. A byl bych ti vděčný, kdybychom už přešli k něčemu jinému.“
Simone se krátce zamyslela, dožvýkala sousto, které měla právě v puse a pak se zeptala.
„A kdy nám taky přivedeš domů ukázat nějakou slečnu?“ Nakousla další Tomovo oblíbené téma, až se mladý muž málem zakuckal. Bezděčně si totiž vybavil hnědé duhovky, malý nosík, plné rty a havraní vlasy – půvabný archivář. On byl z něj u vytržení, každopádně si byl jist tím, že matka by asi jeho nadšení tolik nesdílela, kdyby si domů za ručičku přivedl právě jeho. Vůbec s její touhou po vnoučatech. A pak, než se zmohl na odpověď, ho zarazila jiná věc. Myslí na kluka, kterého dnes viděl poprvé v životě. V podstatě nic o něm neví, protože z něj pracně vymáčkl jen pár slov. Když ho někdo nečekaně osloví, tak úlekem nadskakuje, nevydrží přímý oční kontakt, nejspíš je to do sebe uzavřený malý blázen, a on ho má plnou hlavu. Pravděpodobně se pomátl taky.
„Nemám na holky čas.“ Odpověděl to, co obvykle a rázným gestem ruky matku umlčel, když se nadechovala, že k tomu něco dalšího dodá.
Konec flashbacku
Myslel, že ve svém postavení je už moc rozumný na to, aby se mu hlavou honily podobné ztřeštěnosti, ale zřejmě tomu tak nebylo. V podstatě si uvědomil, že ani nechce, aby to tak bylo. Co na tom záleží, jakou má práci? Pořád mu bylo pouhých pětadvacet, měl čas na to být příliš dospělým. Celých těch osm měsíců, co se tu dřel, si to nepřipouštěl, ale najednou se mu plně zastesklo po životě dřív. Byl nespoutaný, veselý, užíval si s klukama, oddával se zábavě a sexu. A teď spadnul jen do dospěláckého stereotypu. Je z něj přeci pan právník. Kolikrát za tu dobu šel ven a nebo si s někým povyrazil? Spočítal by to na prstech jedné ruky. A vždyť k tomu nebyl důvod. Pořád tu byl čas, který mohl využít k zábavě, románku a nebo se konečně zamilovat. Cokoli. Jen nebýt starým páprdou, který je jen zavalený ve stozích papírů.
Pozve dnes Billa na oběd. To byl start, kterým mínil začít. Hlavně působit nenuceně. To malé pískle by se mohlo snadno vyděsit, což by mu nepříjemně pokazilo jeho plán obnovit znovu randění. On postupem času přijde na to, jak na něj.
Mezitím Bill usrkával svoji kávu, klepal tužkou do stolu, do rytmu si něco pobrukujíc, a při tom dál projížděl záznamy v počítači. Bylo toho docela hodně. Alespoň mnohem víc, než na co byl zvyklý v tiskárně, ale o to se mu to zdálo lepší. Něčemu novému se přiučí. Nejspíš to bude jednotvárné, ale s tím se nějak popere. Věděl, že by mohl mít na víc, ale jednoduše, každý nemá to štěstí, aby dělal to, po čem by toužil. Na gymnáziu maturoval s vyznamenáním. Přál si jít na vysokou školu. Lingvistika by byla fajn, nebo umění. Ale pan Brenig, který si ho vzal k sobě, když mu v šestnácti umřela maminka, ho v tom nepodpořil. Musel se stát výdělečně činným, jinak by ho prý vyrazil na ulici. Bill nikdy nepřemýšlel o tom, že má možnost volby, že jsou tu úřady, které pomáhají sirotkům, jako je on, nemusel u toho člověka zůstávat. Byl to ale jejich soused a dobrý známý rodiny. Máma chtěla, aby žil u něj. Viděla v tom lepší možnost než dětský domov a Bill to tak prostě přijal. Svým způsobem si zvykl na všechno, co se kolem něj dělo, jen to prázdno po mámě se nikdy nezaplnilo. Někdy mu chyběla strašně moc. To pak po nocích plakal do polštáře, ale jen potichu. Nechtěl přeci nikoho probudit…
Místo v tiskárně měl zajištěné ještě dřív, než dodělal školu. Paní Trümperová se znala s ředitelem podniku ze školy a zůstali dobrými přáteli i potom, co se jejich cesty rozešly a oba založili své vlastní rodiny. Umřela pět let po smrti Billova otce, kterého chlapec nikdy moc v lásce neměl, a k panu Schumannovi se její odchod pochopitelně donesl. Zaměstnal Billa tedy v Schubert s.r.o. a nyní mu to zařídil i tady. Byl za to docela rád. Se svojí bázlivou povahou by asi v klasickém výběrovém řízení nikdy neuspěl. Neuměl se prosadit. Věděl to o sobě, bohužel se nedokázal vyprovokovat k tomu, aby tuhle svoji stránku osobnosti překonal. Bylo to v něm, a on s tím nedokázal nic dělat.
Teď mu jen záleželo na tom, se tady co nejdříve zaučit, aby s ním byli spokojení. Nechtěl o tohle místo přijít. Sice tu byl teprve krátce na to, aby mohl říct, zda to tu bude skutečně dobré či nikoli, ale první dojem nebyl špatný. A líbil se mu jeho nadřízený Tom, nešel z něj strach. Tedy ne takový, jako v něm vyvolávali ostatní lidé.
„Právní kancelář Konrad, jak vám mohu pomoci?“ Vyslovil do telefonu naučenou formulku potom, co přístroj zapípal.
„Tady Schwarz. S kým to mluvím?“ Zřejmě stálý klient, kterého zmátl neznámý hlas v telefonu.
„Bill Trümper. Jsem tu nový za paní Stuzovou.“ Vysvětlil chlapec a doufal, že jméno té bývalé pracovnice nepopletl. Recepční o ní chvíli mluvila, než si ho tam Tom včera vyzvedl.
„Aha, pane Trümpre, potřebuji mluvit s doktorem Kaulitzem ohledně mého rozvodu.“
„Jistě. Vydržte. Já zjistím, jestli má chvilku s vámi hovořit.“ Bill zvedl sluchátko druhého aparátu, zmáčkl devítku, což byla Tomova kancelář, a následně zelený knoflík pro spojení.
„Tome, volá nějaký pan Schwarz, chceš s ním mluvit?“
„No, nechci, ale přepoj mi ho.“ Ozval se Tom ne moc nadšeně. Bill už tedy raději nic neříkal a poslal hovor dál.
Dopoledne utíkalo ve svižném tempu. Všechno zvládl, až na jednu drobnost. Nemohl najít jeden spis. Zavalitý právník s potící se pleškou mu postával před jeho stolem a neustále opakoval, jak moc spěchá. Billa tím znervózňoval a o to hůř se mu dařilo splnit jeho požadavek. To bylo poprvé, kdy Toma zavolal o pomoc. Nakonec se ukázalo, že ten chlap mu nepřesně hlásil název dokumentu. Jinak měl sám ze sebe docela radost.
V jednu hodinu odpoledne se Tom u něj ukázal znovu.
„Pauza. Jdeme na oběd. Zvu tě.“ Zahlaholil zvesela. Taktiku neptat se, ale jen to oznámit, nakonec shledal za tu nejvhodnější. Počítal s tím, že si Bill nedovolí se mu vzepřít. Černovlásek zvedl prst, aby si tak vyžádal chvilku strpení.
„Nemáte zač. Přeji hezký den.“ Rozloučil se do telefonu a zavěsil.
„Nemůžu.“ Koukl na Toma. „Ten telefon pořád zvoní.“ Rozhodil ruce v zoufalém gestu.
„Neblázni. Od toho jsou tu záznamníky. Máš nárok se jít najíst. Telefon ignoruj a prostě pojď.“
„Mám s sebou svačinu.“ Pípl další ze svých výmluv. Nedovedl si představit, že by šel. Byl mizerný společník. Odjakživa s ním byla nuda. Nebo on si to aspoň myslel. Tom povytáhl obočí v údivu.
„Máš svačinu? A můžu se zeptat co?“
„Ech,“ zadrhnul se Bill v rozpacích. „Chleba se šunkou a sýrem.“
„OK.“ Křenil se Tom a snažil se ovládnout, aby na něm nebylo poznat, jak moc ho to pobavilo. „Tak si ji nech na později, a teď pojď na pořádný jídlo.“
Bill neodpověděl. Jen se mu přes obličej mihlo něco jako obava, zvednul se ze židle a přešel ke skřínce, kde měl uložené své věci. Vytáhl odtamtud kabát a oblékl si ho. Tomovi se zdálo, že snad ani nechce jít, jen zareagoval na rozkaz. Byl zaskočený a zmatený.
„Ehm, Bille,“ oslovil ho opatrně. „Já tě do ničeho nenutím. Nemusíš chodit, jestli skutečně nechceš.“
„Já vím.“ Zvednul k němu Bill plaše oči. „Chci jít.“ Řekl prostě a vykročil ke dveřím.
Výtahem sjeli mlčky, až když byli na chodníku před budovou, Tom znovu promluvil.
„Jsme v docela fajn oblasti. Tady kolem je spousta restaurací. Na co máš chuť?“ Bill pokrčil rameny. Byl by raději, kdyby to prostě rozhodnul Tom a na nic se ho neptal.
„Řekni, támhle za rohem je thajská, přes ulici čínská, tady napravo je běžná restaurace s klasickými minutkami. Co rád jíš? Stačí si vybrat.“
„Pizzu.“ Odpověděl stručně Bill. Tom se usmál.
„Tak to jsme na tom podobně. Pizzerka je tu naštěstí taky kousek odsud.“ Chtěl Billa popadnout za ruku, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Pravděpodobně by se mu vysmekl a celé to špatně pochopil. Navíc tu byl ještě risk, že pokud by ho viděl někdo ze spolupracovníků, asi by to taky nevypadalo moc lichotivě. Nechal to tedy plavat a vyrazil k nedaleké pizzerii s Billem v těsném závěsu.
Usadili se v zadní části podniku.
„Co?“ Chtěl vědět Tom, když postřehl, že si ho Bill prohlíží.
„Nic.“ Podíval se rychle jinam. „Já jen,“ osmělil se a vrátil se pohledem k Tomovi. Nešlo jenom utíkat. A Tom nevypadal, že by mu od něj něco hrozilo. Nebo alespoň v to Bill doufal. „Máš zvláštní vlasy. Chci říct na právníka.“ Dodal na vysvětlenou. Tom si přejel rukou po svých spletených copáncích a uculil se.
„Jo asi jo. Nejdřív jsem si myslel, že po škole, až budu chtít někam nastoupit, budou muset dolů. Já pocházím z Magdeburgu, což je docela malý město, tam bych si to asi dovolit nemohl, ale tady jsme v Berlíně. Můžeš si tu v podstatě nosit cokoli a nikdo se nad ničím nepozastaví. A nějaký copánky na právníkovi jsou to poslední, co by mělo lidi pobuřovat. To bys měl ale znát, ne? Nebo tu nežiješ dlouho?“
„Narodil jsem se tu.“ Odpověděl Bill.
„No vidíš. Ostatně přiznejme si, že ty taky nevypadáš zrovinka standardně.“ Mrknul na něj Tom a usrknul ze svého džusu s minerálkou, který mu mezitím stačila donést obsluha. Bill míchal brčkem ve svém ananasovém džusu, až kostky ledu v něm narážely do sklenice.
„Možná.“ Zatvářil se zamyšleně. „Nikdy jsem nad tím moc neuvažoval. Prostě se mi to takhle líbí.“
„To mně taky.“ Vypadlo spontánně z Toma. Až když to vyslovil, uvědomil si, že s podobnými narážkami nejspíš začal moc brzo. Bill se ale nenaježil. Jen mu nepatrně zacukaly koutky a hned na to si strčil do pusy konec brčka, aby se napil.
„Máte vybráno, pánové?“ Zjevila se nad nimi znovu servírka.
„Já si dám kuřecí s feferonkami.“ Poručil si Tom.
„Žampiónovou.“ Nahlásil stručně slečně Bill.
„A žiješ ještě s rodiči?“ Začal Tom z jiného soudku, když se mu zdálo, že už mlčení mezi nimi trvalo moc dlouho. S Billem se klábosilo docela obtížně. On sám nic neřekl a na otázky odpovídal velice stručně. Tom se o něm ale chtěl něco dozvědět. On nepochyboval, že nepotrvá dlouho a s ním se brzy rozmluví. Bill zavrtěl hlavou v zamítavém gestu.
„Já bydlím… u pěstouna.“ Vyslovil to nakonec nahlas. Nevěděl přesně, jak by měl pana Breniga označit. Před úřady jím ale v podstatě byl. Tedy do jeho plnoletosti. Nadále tam ale měl své trvalé bydliště.
Tom se zarazil a vykulil oči. „Ty jsi…?“
„Umřeli. Táta… to už je dlouho. A maminka před šesti lety.“ Podal mu Bill ujasňující vysvětlení a malinko se zachmuřil. Bylo poznat, že tohle je bolavé téma.
„Promiň. Neměl jsem o tom začínat. Chci říct… mrzí mě to.“ Omlouval se Tom o překot. Neměl v plánu zabrousit do nějakých nepříjemností. Měl to být pohodový oběd s přátelskou konverzací a tímhle se tedy vskutku moc nevyznamenal. Na druhou stranu to mohly být informace, které by mu pomohly osvětlit Billovu plachost a odtažitost.
„V pořádku. Nevěděl jsi to.“ Ujistil ho Bill, že se nic nestalo a sundal lokty ze stolu, protože jim donesli jídlo.
„A zůstal jsi sám? Žádní sourozenci nebo tak něco?“ Nedalo mu to a ptal se dál.
„Mám bratra a sestru. Jsou o mnoho starší než já. Naši mě měli dost pozdě. Moc se spolu nevídáme. Oni o to nestojí. Mají vlastní rodiny. Nezbývá jim čas.“ Pokrčil Bill nevzrušeně rameny, jako by snad považoval jejich jednání za normální.
„No promiň. Jak někdo nemůže mít čas na vlastního sourozence? To oni se o tebe měli postarat a ne tě nechat nějakému pěstounovi!“ Rozohnil se Tom. Nemohl si pomoct, nešlo to ovládnout. Nechápal, jak něčeho takového mohla být schopná nejbližší rodina. Billovi se bezděčně roztřásly ruce, až se jim v nich viditelně chvěl příbor.
„Nikdy bych u nich být nechtěl!“ Vyhrknul plačtivě a rychle mrkal víčky. Snad se snažil zahnat slzy. Tom tak prudkou a zároveň lítostivou reakci nečekal. Snad se i vylekal. Nechtěl mu nijak ublížit.
„Omlouvám se. Nemyslel jsem to špatně. Slyšíš? Klid, Bille, už o tom nebudeme mluvit, ano?“ Chlácholivě k němu promlouval a natáhl se po Billových rukách, které už příbor nedržely, jen volně ležely vedle jeho talíře. Uchopil je do svých dlaní a palci je z vrchu konejšivě hladil. Bill ho nechal, uklidňoval se pod tím dotekem.
„To já se omlouvám.“ Vypravil ze sebe. Zhluboka se nadechl a zase vydýchl. „Chovám se hystericky. Neřekl jsi nic špatnýho.“
„Možná. Ale neměl jsem právo soudit někoho, koho neznám.“ Tom nepřestával s hlazením a dokonce měl i pocit, že Bill jeho ruce slabě stiskl také. „Otočíme list, jo? Nebudeme se k tomu vracet, pokud ty sám nebudeš mít zájem. Jen chci, abys věděl, že kdykoli můžeš, kdyby ses potřeboval vypovídat, ano?“ Povzbudivě se na Billa usmíval. Vycítil, že tady toho bylo mnohem víc, spousta otevřených ran a bolístek, se kterými by se Bill měl někomu svěřit. Přál si, aby v něm našel tu důvěru. To ale ještě nejspíš nějakou dobu potrvá. On je ale trpělivý. Dá mu času, kolik jen bude potřebovat, a třeba mu jednou bude odměnou Billův skutečný úsměv, který doposud neměl to štěstí spatřit. Pokud to už nezašlo tak daleko, že by se umět smát dočista zapomněl.
„Budu si to pamatovat.“ Drobně zvedl koutky a zopakoval znovu hluboký nádech a výdech.
„Cítíš se už líp?“ Staral se Tom dál.
„Jo, myslím, že jo. Díky.“
„Za málo.“ Ujistil ho Tom. „Tak přeju dobrou chuť.“ Pustil jeho ruce a chopil se příboru.
Zbytek oběda se už nebavili o ničem závažném. Tom se zajímal o to, co Bill poslouchá za muziku a co rád dělá ve svém volném čase. Dozvěděl se, že Bill je skutečný fanda do hudby a pouští si ji kdykoli k tomu dostane příležitost. Dokonce se mu i přiznal, že když zrovna nemá v uších sluchátka, automaticky si něco prozpěvuje sám. Když má čas, tak čmárá do skicáku návrhy oblečení, ale jinak moc nikam ven nechodí. Tom si zamanul, že to se musí změnit. Bill žije v tak skvělém multikulturním městě a evidentně vůbec netuší, co všechno nabízí.
„Tak zvládni zbytek pracovního dne a moc dík, že jsi se mnou šel na ten oběd.“ Rozcházeli se každý po své práci, když se z restaurace vrátili zpět.
„To já děkuju.“ Odvětil Bill a snad se i trochu zarděl. Hned na to zmizel za dveřmi archivu s drobným úsměvem na rtech. Tom se taky culil, když za sebou zavíral dveře své kanceláře. Měl toho ustrašeného kuřátka plnou hlavu a nemohl se dočkat zítřejší pauzy na oběd. Bill totiž slíbil, že půjde zase.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
best 😉
tak zrovna při první schůzce narazit na bolavé téma…x(
To sa mi páči…
No dúfam že Bill zistí že mu Tom neublíži…ich vzťah bude ale zaujímavý…
Skvělé,skvělé,skvělé!!!Hrozně jsem se těšila,a měla jsem proč.Je to prostě perfektní,výborně napsané a moc dobře se to čte,jako bych tam s nima byla!!!!Moc chválím a nemůžu se dočkat pokračování♥♥♥
A já se zase neuvěřitelně moc těším na další díl…
Sakriš…tohle je teprve druhý dílek a já už sem do ní totálně zblázněná…:-)
[1]: moje řeč:)
Líbí se mi, že tu Bill není protivně nevinný. Úplně mě vytáčí, když Bill dělá nějakou panenku s andílkovskou tvářičkou, která se bojí všeho, co vidí. Tady je prostě uzavřený a doufám, že se z něho nestane právě ten vlezlý Bill.. ;))
Ten Bill se stejně má, takowýho šéfa bych brala taky, místo toho mího šediwýho a tlustýho XD
takou práci chci takýý 😀
juuj, to je kraasne <33 strasne moc sa mi to paci :)) Take zaujimave to cele je, som zvedava, co sa stane dalej 🙂
[9]: kdo by nechtěl 😀
Opravdu překrásné. Je to hrozně čtivé a jemné.
moc hezké
Krásne, som nadšená. Bill ako zranené mačiatko a Tomi mu bude fúkať ranky 🙂
Tento príbeh sa mi páči 😀 Bill je strašne roztomilý, keď je taký nesmelý. Dúfam, že sa to pri Tomovi zmení 🙂