autor: Áďa & Bitter
„Máte?!“ vyjekl Tom šťastně a do očí se mu nahrnuly slzy, zatímco Andreas radostně výsknul.
„Ano, máme, hned tam pošlu zásahovku,“ odpověděl Moris s úsměvem a vytáhl telefon, aby utajenou akci domluvil.
Akci, která však přišla vniveč. Pár hloupých minut a mohlo by být všechno jinak.
Bill už mohl být v bezpečí, ale Simon rozhodl, že bude lepší jet do klubu hned, a tak se jelo. Na hlavní křižovatce se minuli s kordonem černých policejních aut, aniž by tušili, kam a proč jedou… Bill, kterého jeli vysvobodit, unaveně spal na zadním sedadle a ani jeho běžně fungující empatie mezi ním a Tomem mu nedala vědět, jak neskutečně blízko si v ten okamžik na křižovatce byli. Ani Tom to nevycítil, na to byl příliš rozrušený, přestože na krátký okamžik spočinul pohledem na černém BMV s kouřovými neprůhlednými skly, které jeho pozornost oproti ostatním autům upoutalo. Ale hned se radši zadíval na gps, která je vedla za jeho milovaným bráškou…
Málem se zhroutil, když viděl prázdný dům plný nejrůznějších mučících a erotických pomůcek a krve… I přesto, že byl z každé strany ujišťován, že se Billovi určitě nic nestalo, on věděl, že ano. Najednou věděl, co způsobovalo veškerou tu bolest a to bylo na tom snad to nejhorší… Jestli je to skutečně tak, jak mu jeho intuice a všechno kolem nasvědčovalo, Bill už se z toho nedostane… tohle už nepřekousne.
O tři hodiny později – Tomův dům
„Budete se s ním muset, až Vám pošle číslo účtu, spojit a vysvětlit mu, že to trošku potrvá…“ Banka jim totiž před okamžikem dala jasně najevo, že takovou sumu peněz do zítra nepřevede, že na to ta pobočka ani není přizpůsobená, a taky by byl třeba podpis obou klientů, což bylo za daných okolností nemožné… Nakonec je ale inspektor přesvědčil, i tak si ale budou muset den počkat.
„Nebojte, nezabije ho,“ zodpověděl inspektor otázku, kterou už mu Tom chtěl vpálit do obličeje. „A vřele vám pane Kaulitzi doporučuju přesvědčit ho, aby vás nechal s vaším bratrem promluvit. Ať máte důkaz, že žije.“
„Do – dobře,“ hlesl Tom a bezděčně vykročil směrem k Andreasovi, který se nabídl, že ho odveze domů.
„A nezapomeňte, kdyby cokoliv, jsem na příjmu. Avšak většina situace už je teď hlavně na vás, než se peníze dostanou na účet toho muže, tak se nedá nic dělat… Držte se. Když se ozve, určitě to dopadne dobře,“ mrkl na něj povzbudivě.
„Dobře… nashle,“ pípl Tom a zkroušeně se odplížil za Andyho pomoci do auta…
„No, co je?“ zavrčel Andreas naštvaně do mobilu. Bylo něco kolem šestý ráno, Tom spal po dlouhý době, byť pod vlivem prášků, relativně klidně, a teď ho málem probudil vibrující mobil, naštěstí to ale blonďák stačil zvednout dřív, než k úplnému probuzení došlo, takže Tom se jen neklidně zavrtěl, něco ze spaní zamumlal a chrněl dál. „Ježiš, to seš ty, Egone?“
Egon byl jeho kámoš ze střední, který školu nedokončil a ve třeťáku se odstěhoval do Ameriky, neznámo kam přesně. Ale všeobecně se o něm vědělo, že je to vymetač téměř veškerých možných night clubů i privátů, a že mu v tomhle oboru nic neunikne. Nikdy se s Andym ve škole moc nebavil, leda když chtěl, aby mu Andreas půjčil úkoly na opsání. Tak co se mu teď proboha jeví?
„Jo, jsem to já,“ zahlaholil Egon do sluchátka. „A to se budeš divit, až ti povim to, co vim!“
„Ježiš, to sis nemoh vybrat lepší dobu?“ zívnul Andreas znuděně a oči se mu začaly klížit, věděl, že když se Egon rozpovídá, tak je to dycky něco z okruhu bordelů, a kde koho zase vojel, a to ho teď fakt nezajímalo. „Hele, jestli chceš pokecat, tak ráno-„
„Ne, věř mi, tohle tě bude zajímat jak sviň!“ vychrlil hned Egon a spokojeně zaznamenal Andreasovo odevzdané, spíš unavené zahučení. „Hele víš, jak jsem teď v tý Americe, žejo?“ Ani nečekal na odpověď, které by se stejně od polospícího blonďáka nedočkal, a hned pokračoval. „Tak jsem tu narazil před pár měsícema na jeden upe dokonalej klub. Je teda pro buzeranty, ale je to dobrý zpestření, jmenuje se U Růžový prdelky… Ale maj tam od včerejška, respektive od dnešní noci novinku,“ ušklíbl se a dramaticky ztišil hlas. „Pamatuješ, jak ses na střední kámošil s TéHáčkama?“
„Jasně!“ zbystřil Andreas, otupělá únava byla rázem tatam.
„No, tak ta kurva, co si tam teď nasadili, vypadá upe stejně, jako ten prdlej zpěvák! Dlouhý černý vlasy, vychrtlý, zmalovaný, pokérkovaný… a je teda dokonalej,“ povzdychnul si toužebně. „Měl jsem ho dneska jen na tři hoďky, na víc jsem neměl, je předraženej jak sviň, ale stojí to teda za to, kouří luxusně, má brutálně těsnou prdel a poslouchá jak beránek…“
„Počkej,“ zarazil ho Andreas, který si to všechno ujasňoval s menším zpožděním, typickým pro rozespalýho člověka. „Říkals hubenej, dlouhý černý vlasy a – „
„…a mrtě pokérkovanej,“ doplnil ho Egon. „Na břiše, na krku, na ruce, na boku…“
„A… a pamatuješ si, co to bylo za kérky?“ polkl Andreas.
„No jasně, ty mě na něm rozpalovaly snad nejvíc! Na ruce a boku měl nějakou čmáranici, vzadu na krku kroužek s nějakým ornamentem, co vypadá jako ta značka, co maj mobily na displeji pro signál, a na břiše několik hvězd v sobě… nádhernej klučík,“ povzdychnul si. „A ještě k tomu mladej, něco jako my… zas bych hned šel, ale než se k němu zas dostanu, tak budu napřed muset někde vybrakovat banku,“ informoval a začal se smát své poslední větě.
„Hele… řekni mi prosím tě, kde ten klub najdu,“ zaprosil Andreas a Egon se rozesmál. „Snad bys nešel taky? Ale co by ne,“ ušklíbl se, a hned nadiktoval adresu. „Prostě dojeď do San Francisca a ptej se na Růžovou prdelku, zná to tam snad každej… no prostě jsem si to nemohl odpustit, když jsem viděl, jak je tomu tvýmu zpěvákovi tak podobnej… musel jsem ti zavolat.“
„Ještě žes to udělal,“ vydechl Andy, který už na sebe navlékl kalhoty a zrovna se natahoval po tričku, rázem úplně vzhůru. „Díky za info…“
„Nemáš za co… tak se někdy ukaž na netu, ať můžem pokecat, jo?“
„Jasný… díky, čau!“
„Čau, já jdu zatím šetřit…“
Andreas rozrušeně zastavil před policejní stanicí, zamknul auto a schody vedoucí k Morisově pracovně bral po třech najednou. Tomovi nechal vzkaz, kde je, předpokládajíc, že až se vrátí, bude Tom beztak ještě spát, a pořádně zabouchal do dveří. Z popisu mu bylo jasné, že tím člověkem, o kterém Egon mluvil, musel být zaručeně Bill, nikdo jiný. Všechno by odpovídalo, ale s Tomem to řešit nechtěl. Nejen, že ho nechtěl budit, ale doteď si pamatoval, jak dredatý chlapec vyváděl kvůli tomu, jak Billa psychicky složilo znásilnění na psychiatrii. A neuměl si představit, jak by Toma zničil fakt, že Bill teď musí v nějakým úchylně znějícím klubu dělat děvku… Podle popisu si byl jistý, že to je on, ale než to řekne Tomovi, bude se muset zjistit, zda se skutečně nejedná o omyl. A to chtěl právě s Morisem probrat…
„Dobře, dobře,“ rezignoval nakonec Moris.
Pozorně si vyslechl, co mu Andreas vychrlil, a chvíli přemýšlel. Už asi hodinu probírali nejrůznější varianty, jak se do klubu dostat, aniž by to vzbudilo u ochranky jakékoliv podezření. Moris byl samozřejmě pro to, aby se tam vypravil někdo od nich z policie, a pokud se Billova totožnost potvrdí, tak se udělá razantní zásahovka a bude po všem.
Jenže Andreas se proti tomu poměrně šíleně vzpouzel. Z filmů, kriminálek, knih a koneckonců, bohužel i ze samotné reality věděl, že policejní mise jsou kolikrát neúspěšné, a že kdyby se jejich léčka prokoukla, Bill by za to trpce zaplatil, a kdo ví, jestli by ho to nestálo samotný život. Snažili se tedy vymyslet nějakou bližší alternativu, až se nakonec Andymu rozsvítilo a podal relativně přijatelný návrh.
„Dobře,“ zopakoval Moris a zkoumavě se na Andrease zadíval. „Tak k Tomovi pošlu Petera, ať tam má alespoň nějakou společnost… a vám hned nechám přinést naše maskovací pomůcky, abyste nebyl tak snadno k poznání. Jednak jste velice výrazný člověk, který se snadno zapamatuje, což by pro vás v budoucnu mohlo být velmi nebezpečné, bude – li tahle vaše výprava neúspěšná… a zadruhé, kdyby to byl skutečně Bill a poznal by vás, mohl by vás snadno prozradit. Takže když dovolíte, tak společně vymyslíme nějaký převlek, a pak můžete rovnou jet. Vemu partu šikovných kluků a pojedeme za vámi. Samozřejmě se na začátku San Francisca odpojíme a přes telefon dohodneme, kde na vás počkáme. Peníze na čas strávený s případným panem Kaulitzem samozřejmě zajistíme… a pokud je vaše domněnka správná a vše dobře dopadne, pak bychom se dnes večer měli vrátit sem na služebnu… a to všichni.“
„Super!“ vyjekl Andy a rázem mu zajiskřily oči, když konečně od inspektora přijal ranní kávu a něco na zakousnutí, a přitom mu mezitím přinesli značné množství převleků.
Chvíli s Morisem vybírali, načež stál po asi hodině v kanceláři úplně jiný člověk, než ten mladý kluk, který se sem přiřítil ráno tak zběsile, že málem vjel do protisměru a skoro tak způsobil havárku. Místo něj tu byl muž, vypadající kolem třiceti až pětatřiceti lety, oděný v ošoupaných džínách a kostkaté košili. Barvu vlasů si nakonec Andreas vydupal svoji, ale nasadil si paruku, která se mu linula až po ramena, pod nos nalepil falešný, peroxidně svítící knír a do obočí sem tam vlepil delší blond chlup, aby vypadal poněkud zanedbaněji. A výsledek se povedl na výbornou, přestože postavou a svým vzhledem byl sám sobě dost podobný, knír a zhuštěné obočí ho dělalo o dost starším a jen málokdo by ho skutečně poznal. Ještě zbývalo narvat peněženku bankovkami, které mu Moris podstrčil, protože na netu si přečetli cenu za Billa, která byla skutečně závratná, načež vyšli spolu s partou šesti dalších policajtů ven a hurá do San Francisca za Billem, pokud to tedy bude nakonec skutečně on…
Byl to skutečně on. Aniž by tušil, že mu z Los Angeles už před značnou dobou vyjela nečekaná pomoc, roztřeseně dopadl na postel a zachumlal se do tenké peřiny. Byl tady svou první noc, věděl, že další klienti přijdou až večer, že teď má přes den čas na to se aspoň trošku vyspat, umýt, upravit se… a večer to zažít nanovo. Dohromady se na něm vystřídalo pět chlapů. Ten první byl ještě docela milý, přibližně v jeho věku, ale s dalšími už zažíval solidní peklo.
Avšak ani jednou se neodvážil se jakkoliv vzepřít, i když mu občas tekly slzy, které jen tak tak stíhal potají utírat, aby si jich zákazníci nevšimli. Dělal přesně to, co mu nařídili, mlčel jako hrob, dokud ho sami nevyzvali k hovoru, což se za celou noc stalo jen dvakrát a na chvíli, jediné zvuky, které vydávaly jeho hlasivky, byly naučené, bičem a násilím do chování vštípené slastné steny a vzdychání. Všechno bylo tak umělé, jeho rádoby svůdné úsměvy a opticky dobrovolné a nadšené chování, jakmile ale na chvíli osaměl, než přišel někdo další, bylo mu z něj samého zle. Nebyl ničím jiným než otrokem, který musel poslouchat, a on radši poslouchal s přetvářkou dobrovolnosti, než aby zažil další bolest.
Když cvakly dveře a viděl v nich Hanse, k smrti se vyděsil. Vždyť mu říkali, že dnes by měl mít klid a pokoj! Ačkoliv by se nejradši zavrtal ještě hlouběji pod peřinu, roztřeseně vstal, došel až k němu, klesnul na kolena a svěsil hlavu, čekajíc na příkazy. Strašně moc se mu tohle jeho chování protivilo, ale neměl na vybranou…
„No vidíš,“ pochválil ho Hans a uchopil jej za bradu tak, aby mu Bill musel koukat do krutých očí. „Slyšel jsem dneska na tebe samé chvály… tak je šikovná kurvička,“ zapředl a lusknul prsty, načež do dveří vešel číšník, který přinesl talíř jídla. Bill se na to nevěřícně podíval. Nejen, že to byla normální porce, ale byl to řízek s bramborama. A k němu nikoliv sklenička vody, ale sklenička pomerančového džusu… Zmateně se podíval na Hanse, který mu to položil na noční stolek.
„Je sice teprv dopoledne, ale budeš muset jíst jen dopol a občas i odpol, abys byl na klienty po večerech ready,“ ušklíbnul se. „A neboj, je to všecko tvoje… po tom, co jsem na tebe slyšel, jak se s tebou dobře pracuje, si to myslim zasloužíš, Markus měl pravdu, když říkal, že potřebuješ trošku přibrat… ale pamatuj si, že takovéhle porce budeš dostávat jen tehdy, když se budeš chovat tak, jak máš, rozuměl jsi?“
„Ano,“ šeptnul Bill, a jen stěží maskoval snad ten nejšťastnější výraz na světě. Poprvé po tolika dnech hladovění dostane normální porci, a ještě k tomu dobrého jídla… Opět sklopil hlavu k zemi, objal rukama Hansovy nohy a mazlivě se o ně tváří otřel.
„Děkuju,“ šeptnul vděčně, přestože se mu ale žaludek rozkručel jako blázen, netroufl si pohnout se, dokud ho k tomu Hans sám nevyzve. Co když to je jen další zkouška toho, co vydrží? Setrval tedy několik vteřin v podřízené poslušnosti, než se Hans konečně pousmál.
„Mám z tebe radost, maličký… opravdu… jen tak dál,“ ušklíbl se. „Jo a večer se koukej snažit, přijde úplně nový zákazník a hodlá tu nechat solidní prachy, takže se koukej snažit, jak to půjde, rozumíš?“ syknul a opustil pokoj.
Teprve když zaslechl zamykání dveří, se Bill hladově vrhnul na jídlo. Bylo ještě teplé, a na talíři se dokonce i bělala tatarka! S očima přivřenýma slastí Bill začal žvýkat první porci. V životě mu snad nikdy nic víc nechutnalo! Jedl svůj příděl velice pomaličku, ta řada dní, kterou tady ve svém zajetí strávil, ho naučila, jak i z maličkatých porcí vytěžit co největší pocit sytosti. Když dopil i dojedl vše, co se z talíře a skleničky zkonzumovat dalo, zaznamenal, že poprvé od doby, co patří těm dvěma, mu nekručí v břiše.
Radostně se protáhl, svět mu najednou přišel mnohem krásnější. Ano, trápilo ho, že se odsud nikdy nedostane, ale pokud bude hodný a poslušný, tak to vypadá, že budou hodní i oni na něj. Rezignovaně odkráčel do své koupelny, které vévodila veliká rohová vana, a protože si uvědomoval volno, které do večera měl, rozhodl se napustit si ji. I ta koupel mu připadala nádherná, když z ní vylezl, měl pocit, že je najednou někým úplně jiným. Povzdychnul si při pomyšlení na noc, nastavil si budíka, kterého mu nechali na nočním stolku, a když se po pár hodinách spánku začal upravovat, aby vypadal hezky, skončil právě v momentu, kdy do pokoje vběhnul Hans.
„Tak už seš připravenej?“ vyhrknul a pochvalně Billa pohladil po půlkách, které mu vykukovaly zpoza černých tang. „Skvělý, maličký… děláš mi radost!“
Rychle odnesl z pokoje nádobí, a zatímco Bill přešel z koupelny do pokoje, přivedl do pokoje blonďatého muže.
Bill se na něj překvapeně zadíval. Tak moc mu připomněl Andrease! Ty oči měly úplně stejný smaragdový odstín! Přesto však naučeně poklekl vedle Hansových nohou a pokorně čekal, než Hans tomu někomu ukáže, kde jsou veškeré erotické pomůcky, biče a pouta. Doufal, že k používání posledních jmenovaných věcí nikdy nedojde, bylo mu však hned zezačátku rázně řečeno, že někteří zákazníci si potrpí na sado maso praktiky, a věděl, že pokud k tomu dojde, opět mu nezbyde, než se podřídit. Radši ale tyhle myšlenky zaplašil z hlavy a pokorně hleděl do země. Ne, Andreas to být nemůže. Už jen kvůli tomu kníru, Andy přece vždycky říkal, jak nenávidí fousy. Byla v tom prostě jen náhodná podoba, nic víc.
Počkal, dokud dveře pokoje nezacvakly, když Hans odešel, a stěží potlačoval nutkání se na zákazníka lépe podívat. Chtěl, tak moc, ale věděl, že nesmí, že musí zůstat podřízeně klečet, dokud ho sám klient nevyzve k něčemu jinému. Jinak by to potom u Hanse šeredně odskákal. Odevzdaně hleděl do podlahy, co ho však po chvíli překvapilo, bylo to, že si zákazník taky kleknul, hned před něj. Podřídil se jeho dvěma prstům, které mu nadzvedly zlehka bradu, a konečně mohl opět hledět do jasně zelených očí. Chvíli vládlo naprosté ticho, pak se ale svítivá zeleň začala rozplývat, jak do očí blonďáka začaly vnikat slzy, a Bill ke svému šoku ucítil, jak ho ten člověk vytahuje na nohy, a jak mu vzápětí padá kolem krku. Zalapal po dechu, když si ten muž stáhnul paruku i knír…
„Andreasi!“
Vyjeknutí toho jména bylo slabé, protože už několik dní Bill nesměl mluvit, než bylo nezbytně nutné, vzápětí ale bezděčně opět klesl na kolena a pevně objal Andyho nohy. Věděl, že je to on, ale netroufl si mezi těžce utajenými vzlyky poprosit o pomoc. Nesměl mluvit… Věděl, že to je skutečně jeho kamarád, ale pak si uvědomil další věc. Tady se už svět nedělí na kamarády. Tady, minulost neminulost, není a ani nebude ničím jiným, než děvkou, se kterou si jeho kamarád užije, a pak ji odkopne jako vyžvýkanou žvýkačku… A Andreas to přece musel vědět dřív, než sem přišel. Tohle přece ví každý, kdo do takovéhohle podniku zamíří…
Slzy dojetí se okamžitě začaly měnit na slzy hořkosti, když se Bill odtáhnul od jeho nohou. Aniž by se začal předvádět tak, jak ho to Hans se Simonem naučili, lehnul si na břicho na postel a zmohl se jen na vyšpulení zadku. Zaznamenal, jak se Andreas nadechl, aby něco řekl, ale předběhl ho.
„Nemusíš mi nic vysvětlovat… vždyť jsem přece jenom děvka, tak si šetři řeč,“ zachraptěl Bill hlasem plným hořkosti a trpce se na Andyho podíval. „Nevím, proč jsi přišel zrovna sem… ale od tebe jsem to teda nikdy nečekal.“
Zabořil obličej do dlaní, aby nebyly vidět slzy, ale neunikl mu jediný vzlyk, když Andreasovi, který v šoku nad tím, co právě slyšel, zůstal stát jako solný sloup, nabídl své tělo plně k dispozici…
autor: Áďa & Bitter
betaread: Janule
holky,prosím, já tohle už psychicky nedávám…tohle týrání..prosím at se od tama Bill dostane…prosíím
Sss, to je tak krutý!
Tohle je na psychiku opravdu..
Chudák Bill..on věří že jeho nejlepší kamarádd chce po něm jen sex a neví že ho chce zachránit..to je smutný 🙁
Ale..je tu jedna věc, a to že jedna ze dvou autorek je Bitter xD A Bitter velice ráda páruje Andrease a Billa..to tedy usuzuju z jejích povídek x)
Takže se tu vyskytuje možnost že by Andreas neodolal..ale snad ne, ještě je tam Áďa 🙂
Holky, povídka je nádherná ale to čekání do dalšího pondělka mě opravdu jednou zabije..to napětí nejde opravdu vydržet xD
[3]: no dowol! Tentokrát w tom nejedu, blondýnku si tam wecpala Áďa, ae tak když tak už jse u těch pairingů, že bych tam nahnala i Dawida XD
[4]: Tak to se omlouvám, to jsem netušila že v tom má prsty Áďa xD
nj, tenhle díl je z drtivý většiny můjm na Bitter se těš příště 🙂
Chudák Billí,už mu z těch vašich ukrutností přeskočilo…božátko malé moje,ať už ho zachrání!!!Jestli to zase nevyjde,tak se nejspíše zblázním!!
[4]: Tak už tam chybí jenom Anis….xD
No nech ho konečne odtial vytiahnu…lebo ma odvezu na vlastný pohreb…
No sa budem čudovať keď sa Bill ešte aj z tohoto niekedy vôbec spametá.
ježiš tahle povídka je dokonalá. Já se tak těšim na další díl. Doufam že fakt Billa odtamtud dostanou .