autor: Bajik
Ahoj, ahoj, ahoj:) jsem tu zase.
Berte to jako takovou výplň, protože já na vás opravdu nezapomněla ;), jenom mám v poslední době problémy Dvojče dopsat a to samé vlastně s mýma upírkama. Věřím, že se to zlepší.
Ehm, byla jsem teď nemocná, možná jsem měla horečku nebo tak něco, když jsem to psala, takže buďte trošku hodní, protože mi zase ujela fantazie, tentokrát víc než kdy jindy. Kdybyste viděli nejasnosti, napište to do komentů. Já za svou chorou hlavu neručím:)
Bajik
Btw: i když je v příběhu napsáno o osudu něco jiného, neumím vymýšlet názvy povídek, to je vždycky ten nejtěžší krok, takže ten název neberte nijak vážně;)
„Dejte ho na nosítka, fofrem!“ zakřičel záchranář a tupá bolest v mé hlavě se rozlila ještě víc. Musel tak moc křičet? Chtěl jsem otevřít oči, ústa, nebo udělat jen hloupý pouhý posunek, ale nešlo to. Nedokázal jsem udělat nic. Jen tam ležet a z poloviny vnímat svět okolo mě.
„No tak, dělejte přece něco!“ zakřičel zoufale další hlas. Znal jsem ho. Poznal bych ho na sto honů, na sto mil. Usmál bych se, kdyby to šlo. Můj bráška si o mě zase dělal starosti. Byl občas ták starostlivý. Neboj, Tomi, jsem v pořádku.
Chytili mě. Cítil jsem, jak moje bezvládné tělo někdo položil na něco tvrdého, studeného. Sahala na mě najednou spousta rukou. Na krk, na bříško, téměř všude jsem cítil cizí prsty, cizí dlaně.
Okolo mě se rozproudila ještě větší vlna paniky a obav. Tenhle pocit přicházel od Toma, poznal jsem to. Jak bych to nemohl za těch dvacet let poznat…
„Zvládneš to, Billí,“ zašeptal mi Tom do vlasů. Netušil jsem, že je tak blízko. Hubené mozolnaté, avšak přesto jemné ruce, co nikdy nepracovaly, chytly mou dlaň. Bylo to hezké gesto.
„Heinrichu, ztrácíme ho!“ ozval se ženský hlas a vlastně to bylo poslední, co jsem v té chvíli slyšel. Cítil jsem, jak mi někdo zmáčkl hrudník, a pak jsem spadl do temnoty.
~*~
„Haló, budíček,“ ozvalo se někde blízko mě. Bylo to jako slyšet hlas nějaké víly; zvonkový, hravý, milý, vstřícný. „No tak, vstávej. Vím, že stejně nespíš,“ zkusil hlas znovu. Tenhle hlas… jsem nepoznával. Slyšel jsem jej poprvé.
Pomalu jsem otevřel oči. Nade mnou byla skloněná postava, blondýnka se zelenýma očima. Tak zvláštní krásnou zelenou jsem ještě nikde neviděl; byla tmavá, avšak tak světlá jako jakákoli zářící hvězda. Oči tvaru mandle jí lemovaly dlouhé husté řasy posypané třpytkami, žádná tužka na oči, pouze světlé oční stíny – stříbrné nebo šedé. Baculatý nosík nad bledými rty, lehce růžové tváře. Její obličej vypadal jako výstavní kousek neobyčejné porcelánové panenky, víly z pohádky nebo… obličej anděla.
Stoupla si a natáhla ke mně ruku, aby mi pomohla vstát. Chytl jsem ji a nechal si pomoct. Jakmile jsem stál na nohách, všimnul jsem si, o kolik je menší. Byla mi sotva po ramena. Jemné blond lokýnky jí sahaly až skoro do pasu. Od ní bych si dal říct.
V tu chvíli mi přiletěla facka, od ní. Já, nevěděl jsem, co jsem udělal. Chytnul jsem se za tvář a zůstal na ni němě zírat.
„Pojď,“ prolomila svým medovým hlasem ticho a zatahala mě za ruku, abych ji následoval. Měla krásné dlouhé nehty upilované do rovna a jemné dlaně.
„A kam?“ zeptal jsem se opatrně a pár dlouhými kroky ji dohnal. Pustila mě, jakmile jsem kráčel vedle ní.
„Uvidíš,“ odpověděla stručně a koukala stále před sebe. Sklopil jsem tedy hlavu a sledoval zelenou trávu pod mýma bosýma nohama. Vlastně teď jsem si všimnul, že chodím bosky. Že i přesto, že je zima v plném proudu, tady je vlastně teplo. Kde to, ke všem čertům, jsem? Kvetou tu stromy a květiny, na některých stromech jsou dokonce už i plody. Obloha je modrá, slunce příjemně hřeje, ale i přesto vidím na nebi několik hvězdiček.
Kde to jsem, sakra? V říši divů jako Alenka? Nebo snad v ráji? V hlavě se mi motá tolik otázek, na které nemám žádnou zodpovězenou odpověď.
„Vlastně jseš v Ráji. Je to takový, dalo by se říct, předměstí Ráje, víš,“ podívala se na mě vlídně a já nechápal. Jak to, že mi odpověděla, kde jsem, když jsem se nahlas nezeptal?
„Tady je spousta věcí jinak, než si myslíš, Bille. I když v tomhle zase hraje roli něco jiného… Slyším tvoje myšlenky pořád, vidím tvoje sny před sebou, vím, co kdykoliv děláš, vím o každém tvém kroku,“ řekla blonďatá záhada a mě polilo horko a chlad. Cokoli? Kdykoli? Dělím se s ní o mé sny? Ví, co si myslím?
„Jo, je to docela otrava, když v Ráji nemůžeš žít svým vlastním životem, kde můžeš cokoliv. Místo toho tady sedím…“ na chvíli se zamyslela. „Myslím, že ti dlužím vysvětlení, než půjdeš před Porotu.“
„Před porotu?“ zeptal jsem se jí ještě jednou a tentokrát nechápal ještě víc než kdy předtím. To mě jako bude někdo soudit?
„Jo, budeš souzený. Je to Porota s velkým pé. Budou soudit, jestli se ještě hodíš na život ve svém vlastním těle, nebo jestli tvoje tělo nechají umřít.“
„To mi říkáš jen tak, s klidem na srdci?!“ rozhodil jsem bezmocně rukama a zastavil se. Dělá si ze mě srandu! Jo, tohle nemůže myslet vážně! Nemůžou nechat člověka jen tak umřít!
„Samozřejmě, že jen tak neumřeš. To jen opustíš svoje tělo, duše zůstane celá. Všechny tvoje vzpomínky se vymažou, můžeš ale žít v jiných tělech jiných tvorů. O tom v jakém rozhodují jen oni a je na tobě, abys obhájil svůj život jako ‚Bill Kaulitz‘, jinak můžeš skončit třeba jako housenka nebo, co já vím, mořská řasa,“ rozhodila ledabyle rukama a pustila je zase podél těla, když viděla, že značně nechápu. „Takhle – Pokud neprojdeš, dostaneš možnost buď zůstat tady, anebo žít na zemi jako jiný živý organismus. Květina nebo živočich, výjimečně zase jako člověk s tím, že všechno, co jsi zažil, všechny vzpomínky, všechno bude pryč. Začneš úplně od začátku jako někdo jiný… Koukej, ti jdou taky před Porotu,“ ukázala do dálky na dva muže a lehce se usmála, „vlastně ty jseš první, koho tam vedu.“
„A kdo vlastně jseš? Jak to, že víš, co dělám, co si myslím?“ zeptal jsem se jí a zastavil se v chůzi. Udělala ještě pár kroků dopředu a poté se zastavila. Dlouze váhala, co řekne, co udělá. Nakonec se otočila čelem ke mně se skloněnou hlavou, bledě modrá sukně šatů se okolo jejích nohou lehce zavlnila.
„Pojď si sednout,“ ukázala na místo pod stromem, pod kterým seděla nějaká holka, držíc tlustou knihu a pero. Posadila se ke kmeni a natáhla nohy před sebe, ruce složila do klína. Posadil jsem se vedle ní do tureckého sedu a opřel se zády o mohutný starý kmen stromu, pozorujíc krajinu okolo. Nakonec jsem stočil pohled k dívce, která seděla asi metr a půl nalevo ode mě. Neustále něco psala do tlusté knihy, co musela mít nejmíň pět tisíc stránek. Zajímalo by mě, co píše. A vlastně jsem se neznámé blondýnky vedle mě nemusel ptát nahlas, věděla, co si myslím.
„Píše Život jejího svěřence,“ odpověděla jednoduše se zavřenými kukadly.
„Jako osud?“ zeptal jsem se šeptem a blondýnka zakroutila hlavou.
„Ne, Osud je ve vašich rukou. Zní to jak z nějaké reklamy, co dávají v televizi, že? No, píšeme všechny vaše kroky, myšlenky, cokoli uděláte. Každé gesto rukou, každé olíznutí rtů, každé slovo, které řeknete. Nemůžeme vám zasahovat do Života.“
„Takže ty zapisuješ můj život? A to z toho pak vznikne něco jako autobiografická knížka nebo na co to pak je?“
„Na tohle se ptáš na nesprávném místě. Vím o tom asi tolik co ty. Úplné nic. Ale když se to tak vezme, mohlo by to být něco jako hodně autobiografická knížka, kterou si pak možná někdy přečteš. Já jsem teda měla tu možnost se do ní podívat.“
„Takže jseš spisovatel?“
„Spíš jenom pisatel. Spisovatel příběh vymýšlí, my jen vlastně zapisujeme. Když jsem se po dvou dalších nevydařených životech rozhodla zůstat tady a psát, dali mi tenkou knížečku, sotva dvacet stran, a pero. To bylo všechno, neřekli mi k tomu nic než jen, že přijdu sama na to, jak to chodí. Přidělili mi tebe. Jakmile tvoje matka počala, začala jsem psát. S přibývajícími dny, měsíci, roky, stránek v knize přibývalo. A teď, před pár minutami, jsem otočila na další stránku a zůstala jsem němě zírat. Bylo tam už všechno napsané. Nehoda, ve které máš padesát procent na přežití.“
„Půl na půl,“ hlesl jsem téměř neslyšně a blondýnka pokývala hlavou na souhlas.
„Buď tě pustí zpátky na zem a přežiješ, nebo si tě nechají tady a na zemi umřeš. Tím skončí i můj úděl a budu si užívat života v Ráji. Nebo si vezmu na krk dalšího člověka…“ odmlčela se.
„Byla bys radši, kdyby Porota-„
„Zastav, mládě. Myslíš, že si přeji tvoji smrt? Tvůj Život je vším, co jsem si přála já, teda myslím, že jsem si to určitě přála. Zatímco ty si užíváš slávy, užívám si jí s tebou; všechno krásné i to špatné.“
Nevěděl jsem, co jí na to říct. Najednou mi přišlo divné, že se někdo další dělí o moje pocity, o všechno spojené se mnou. Ona mě zná lépe než já sám! Než kdokoli jiný. Mlčela.
„Proč nepíšeš i teď? To jen kvůli tomu, že jsem tady?“
„Vidíš snad nějaký jiný důvod?“ zakroutila hlavou a nadechla se. „Promiň. Tohle je asi jedna z věcí, která se do knihy nepíše. Vždyť jseš vlastně mrtvý. Dole zrovna lékaři bojují o tvůj život, na pár minut a vteřin, co uteče dole. Čas tady utíká mnohem rychleji než dole. Pokud tady nějaký čas je. Nemusíš se bát, že kdyby tě Porota znovu vrátila na zem, že by to bylo jako z mrtvých vstání, to ne. Teď můžeš být mrtvý tak… dvě sekundy, víc ne.“
Chvíli jsme mlčeli. Musel jsem si to v hlavě přebrat, kousek po kousku. I když to bylo docela veřejné, když vezmu na vědomí, že pořád slyší, co si myslím. Slyší to jen ona, nebo i všichni pisálci okolo? A že jich tady je, když se rozhlédnu. Chtěl bych vidět pisálka, co zapisuje Tomův život.
Dobře, vezmeme to od začátku. Byl jsem mrtvý, wow, a někdo zapisoval celý můj život. Tímhle si prošla i blondýnka, pisatelka?
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se jí nahlas, protože se mi nelíbilo, když mi četla z hlavy.
„Dixie. Tak jsem se teda jmenovala, když jsem byla člověk…“
Chtěl jsem se jí zeptat na víc, jak to ví, jak vlastně žila před tím, než se dostala sem. Byla rychlejší.
„Podlé mé knihy Života jsem měla klidné dětství, měla jsem ještě jednoho sourozence, mladšího. Poté se naši rodiče začali hádat, otec nás dokonce mlátil. V sedmnácti jsem se tady ocitla taky, když jsem si podřezala žíly. Vlastně těch důvodů bylo mnohem víc než jen ten, že jsem si sáhla po životě. Dokončila jsem střední, začala jsem někde pracovat, a pak, protože se minulost opakovala a já se z ní nepoučila, jsem skončila tady. Bylo mi 23. Chtěla jsem žít dál. Stala jsem se kopretinou, co ji někdo utrhl a pak vyhodil do koše. Prahla jsem ale po dalším životě, tak mě poslali zpátky na zem. Dva roky jsem žila jako křeček a pak jsem se vrátila sem. Dostala jsem možnost tady zůstat a mohla jsem nahlídnout do své knihy, proto si pamatuju, no pamatuju, svůj lidský život. A pak jsem začala psát tvůj Život, to je celý příběh.“
Možná že jsem tolik ani nechtěl slyšet. Možná že bych se spokojil s krátkou úsečnou odpovědí, že neví nebo tak něco. Sám jsem neměl rád, když někdo strkal nos do mých věcí.
„V pořádku,“ řekla tiše a lehce se usmála.
„A proč jsem tady já? Nechtěl jsem spáchat sebevraždu nebo něco takového,“ rozhodil jsem bezmocně rukama.
„Já vím, já vím,“ řekla Dixie smutným hlasem a podívala se na mě. Viděl jsem, že hledá vhodná slova. Slova, aby mě neurazila, abych pochopil a ona to nemusel opakovat. „Podle Poroty jsi udělal něco špatného. Vlastně to trvá už delší chvilku… Jenže vy chlapi jste takový; člověk vás musí kopnout do hlavy, aby vám něco došlo.“
„A… dobře. Možná že jsem si něčeho nevšiml, čert to vem, ale čeho? Vždyť… uh, mluv,“ nakrčil jsem čelo a prohrábl si rukou vlasy. Nemělo cenu nic vysvětlovat.
„Já sama bych si ničeho nevšimla, protože já vnímám jen tebe, ale podle nich se to musí řešit… Pořád jsi tak usilovně čekal na pravou lásku, až sis nevšimnul, že ti ji někdo sám nabízel, že pro někoho jsi pravá láska. Stačilo by, kdybys jen pořádně otevřel oči,“ řekla Dixie a klekla si na kolena přede mě.
„A to je nějaký přestupek?“ zeptal jsem se, byla to první věc, která mě napadla, a já si připadal jako naprostý idiot, kretén. Lepšího slova se pro mě nehodilo.
„Ne, není. Jsi tady jen proto, aby sis to uvědomil a-„
„To jsem dole umřel jen proto, abych si něco uvědomil?! To už Nebe nemá co dělat, když se stará o takové nesmysly?!“ skočil jsem jí do řeči. Dixie ale pokračovala klidně dál, aniž by nějak reagovala na mou poznámku. Možná to opravdu byla hloupá poznámka, ale určitě byla na místě! Copak je to normální? Nechat umírat lidi, nechat jiné strachovat se o ně…
„A zkusil s tím něco udělat; ač vím, že tam dole platí úplně jiná pravidla, zákony a zásady. Někdo hodně, hodně blízký tě miluje víc, než bys sám řekl. A podle Poroty té osobě strašně moc ubližuješ, když si nevšímáš ničeho, co ta osoba pro tebe dělá, co a jak moc pro ni znamenáš.“
„Ale pro koho? Já… nevypadám snad dost přesvědčivě, že o ničem nevím?“
„Bille, uklidni se-„
„Ale jak mám být klidný, Dixie?! Někdo mě miluje, sakra, a já mám kvůli tomu umřít? Na světě je spousta holek, možná i kluků, kteří tvrdí, že mě milujou. Jak mám najít tu pravou osobu?!“
Přiblížila se ke mně a vzala jemně můj obličej do svých dlaní. „Ty mě neposloucháš, že? Nemusíš hledat v davech, v zástupech tvých obdivovatelů a obdivovatelek, pro které nejsi nic víc než platonická láska, ze které jednoho dne vyrostou. Je to někdo blízký, někdo, koho potkáváš každý den a nikdy bys neřekl, že to může být zrovna tahle osoba.“ Koukala se mi dlouze do očí a já se ztrácel. „Zkus trošku zapřemýšlet, co se v poslední době změnilo, ok?“ Stále se mi dívala do očí a já se propadal do temnoty jejích zelených kukadel. Bylo v nich jasně napsáno, kdo to je, avšak já to nedokázal přečíst. Prostě…
„Já nevím, Dixie. Proč mi to prostě neřekneš?“
„Protože na to máš dojít sám. Uh, je čas jít před Porotu,“ řekla a vstala. „Věřím, že na to přijdeš, než tam dojdeme. Vždyť jseš chytrý kluk,“ usmála se na mě a otočila se ke mně zády.
Dlouhou dobu jsme šli mlčky. Asi jsme ani jeden nechtěli mluvit. Já přemýšlel o tom, kdo z blízkých by to mohl být. Že by snad někdo z kapely? To s nimi jsem se vídal téměř každý den. A ještě s Davidem, ale to se mi nechtělo věřit, že by zrovna on…
Pátral jsem ve své paměti a snažil se najít nějakou odchylku od chování kluků, kteří, stejně jako já, zarputile tvrdili, že jsou stoprocentně hetero.
Tom, toho jsem vyškrtnul v první řadě; byl to přece brácha a… nedovedl jsem si představit, že on by mě mohl milovat. V první řadě miloval sám sebe a ostatní už pak měl jen rád.
Georg, ten měl přítelkyni; zdálo se mi divný, že by zrovna on ke mně choval nějaké tajné, jiné city. A pak už tu byl jen Gustav.
Gustav mi do toho zapadal vážně nejlíp. Trošku se ke mně jinak choval, v poslední době. Ale když to uvážím, choval se jinak ke všem. Ale neřekl by nikomu, že je do někoho zamilovaný, možná ne tím způsobem, jako to dělají Georg a Tom. Pořád se mi mysl motala okolo Gustava, nemohl jsem si pomoct.
„Zkus to ještě jednou od konce, ale jseš na dobré cestě,“ usmála se na mě vlídně Dixie a její kočičí oči se zaleskly. Prvně jsem se lekl, ale pak mi došlo, že ona to všechno slyší, všechny moje myšlenkové pochody, aniž bych promluvil nahlas jediné slovíčko, jediné písmenko. Zakýval jsem hlavou na souhlas a začal od začátku.
Ani jsem nevnímal, jak dlouho, jak daleko jsme šli. Pohled na krajinu se téměř nezměnil, akorát přibývalo pisatelů a duší, které šly, stejně jako já, před Porotu.
Vždycky jsem se zastavil u Gustava, všechno to smiřovalo na něj, pokud jsem měl pátrat mezi nejbližšími, mezi těmi, se kterými se vídám pořád. Soustředil jsem se na maličkosti, na drobnosti, jak mi poradila Dixie. Podle ní jsem byl stále na dobré cestě, ale jestli to byl opravdu on, to mi nikdy neřekla. Nikdy mi neodpověděla, jestli je to správně, jestli to je on. Vždycky se jen mile usmála a řekla: „Jseš na dobré cestě, ale…“
Začal jsem postupem času panikařit. Co když jen kvůli téhle hloupé chybě, že si budu všímat víc Gustavova chování než chování té pravé osoby, jestli mě pustí zpátky na zem, co když mi vezmou život? Co když si neuvědomím nic, nebo prostě nedovolím, aby mě ta osoba milovala? Co když to neoplatím? Zabijí mě taky?
„Ještě pořád jsem tu já,“ řekla Dixie a znalecky povytáhla jedno obočí. Vzala mě za ruku a natiskla se na mě. „Nedovolím, aby tě nechali umřít jen tak. I podle mě je to trošku přehnané, že tady musíš být. Strašně ráda bych ti řekla, kdo to je; i já jsem zírala, když jsem to slyšela poprvé, protože by mě to viděno tvýma očima nenapadlo. Zkus to ještě jednou. Hledáš drobnosti, to ano. Ale u nesprávných lidí.“
Zastavili jsme se. Stáli jsme ve frontě, jak by řekla babička: Jak za komunistů na banány.
Před námi bylo pár lidí podobných nám, mně s Dixie. Stáli jsme v té nekonečné frontě, která měla konec a začátek, a mně se zatajoval dech. Panika ze smrti v mém těle neustále rostla, přemýšlel jsem tak horoucně, až jsem v myšlenkách klopýtal a padal na hubu. Nevěděl jsem, nedokázal jsem přemýšlet, když se fronta o tři lidi před námi zkrátila.
„Buď v klidu. Nesmíš tam hlavně zařvat, jak se ti to povedlo na mě. I kdyby tě nechali tam dole umřít, kdyby tě nechtěli pustit těmi pravými dveřmi na konci místnosti, zachovej klidnou hlavu, i když to půjde ztěžka. Sama dobře vím, jak mi bylo, když řekli, že se můj návrat dolů jako ‚Dixie Schmidtová‘ zamítá.“
Fronta se zase pohla dopředu a já zpanikařil ještě víc. Začal jsem zase přemýšlet.
„Bille, uklidni se. Takhle na to nikdy nedojdeš… Vím, že to říkám moc pozdě, ale v poslední době nemusí znamenat poslední měsíc nebo týden. Hledej dál, kdy sis všimnul změny, když ses té osobě podíval do očí?“
Tímhle mi to vážně moc neulehčila. Jenže já už neměl další čas na rozmyšlenou. Pomalu jsem se rozloučil s vidinou, že bych se ještě někdy mohl podívat na zem. Byl jsem totiž na řadě.
„Duše číslo 45 733 176 a půl.“
autor: Bajik
betaread: Janule
to je zajímavý…hrozně se těšim na další dílek!!
prosííím ať na to příde já nwm jestli bych unesla špatnej konec a to myslim vážně…. ne tak necham to na autorce ale fakt bych radši happy end 😉
Tyjo o___O
Tak to nemá chybu….♥ Doufám že bude honem dalšííí 🙂 🙂 fakt krásnej nápad ♥
Ten Bill je ale truhlík,vždyť je to jasné….Zajímavá povídka,prosím,ať to dobře dopadne!!
wooow, to je úžasný, naprosto dokonalý! nemůžu se dočkat dalšího dílu!
to je dobré, víc než dobré … výborné 🙂
Napínavý a zajímavý!
Bože, doufám, že na to Bill přijde, musí! Snad neumře… :/ To by asi "někoho" určitě hodně mrzelo 🙁