autor: Rachel
Hnědé, mandlové oči pomalu zamrkaly a už poněkolikáté se upřely na bílé sklo, aby mohly svým prázdným, nicneříkajícím pohledem spočinout na tmavnoucí krajině za oknem. Pozorovaly každé, byť jen sebemenší zachvění, sledovaly, jak se další den blíží ke konci a s blížící se nocí odchází, v jejich pohledu však nebylo nic, co by alespoň trochu naznačovalo jejich pozornost k tomu světu za oknem. Ani špetka, ani maličko ničeho, co se v nich až do té doby zračilo a dělalo je tolik krásnými. Ano, ony byly krásné i teď, jako by se však jejich nádherný lesk a to krásné, co se v nich odráželo, vytratilo někam do neznáma. Jako by to bylo najednou nenávratně pryč, jako by ani neexistoval někdo, kdo by věděl, kde tu ztracenou zář a radost nalézt. A nevěděl to ani černovlasý chlapec, jehož kolena se jen s největším vypětím posledních sil přisunula k jeho bradě a on jen vysíleně opřel svou hlavu o kousek chladného, okenního skla…
Uplynuly sotva dva dny, několik desítek hodin od okamžiku, kdy se Bill dozvěděl o svém osudu a o výsledcích svých testů, které se měl dozvědět úplně jinak, než jako tomu bylo ve skutečnosti. Za těch několik posledních chvil nepřestával myslet na nic jiného a jen sotva vnímal věci, dějící se kolem něj. Neustále se vracel k rozhovoru Toma a pana Hoffmanna, který si vyslechl, a v jeho mysli se míhaly jen představy a významy těch několika slov, které ze své mysli nedokázal vytlačit. Bál se, a to moc, a ačkoli si to nemyslel, to nejhorší mělo teprve přijít. Bylo to dnes ráno, kdy mu lékaři přinesli výsledky jeho testů a oznámili mu, že následujícího dne ráno jej čeká to nejdůležitější. Jeho operace.
A to bylo právě to, co Billa vystrašilo ještě více a stáhlo jej nejníž, na to nejhlubší pomyslné dno. Nic horšího už pro něj nemohlo existovat, hůř už se Bill cítit nemohl. Moc dobře věděl, co je v sázce… a jen při té myšlence mu tuhla krev v žilách a před jeho očima se dělaly mžitky. Zítřejší ráno, zítřejší den měl rozhodnout o všem, o celém jeho životě, o tom, co bude dál. A Bill si to moc dobře uvědomoval, už teď, když se jeho zrak upíral skrz bílé, okenní sklo… a první slza si našla cestu po jeho líci…
Nic horšího ještě nikdy nezažil. Ještě nikdy se necítil hůř, dokonce ani ne tehdy, když poprvé jako malý zůstával sám s alergií v nemocnici. Tohle však bylo něco úplně jiného, to nejhorší, co Bill kdy zažil. Jako by žil jen napůl, jeho tělo tu bylo, myšlenkami i duchem byl však na tisíce mil vzdálený od ostatních. Nevnímal nikoho a nic, dokonce ani Simone, která za ním dneska přišla, aby jej mohla potěšit a dodat mu odvahu a sílu. Ani její snaha a mateřská láska však zoufalému Billovi nedokázaly pomoci. A Bill to věděl. Věděl, že žádná záchrana neexistuje, pro něj už neexistuje nic. Jen tma a prázdno, kam pomalu ale jistě směřovaly jeho kroky. Bál se, tolik moc se bál. A ručičky hodin, tikajících na stěně, mu jeho myšlenky a to, co právě prožíval, vůbec neulehčovaly. Ba právě naopak.
Čas letěl tak rychle, tak neúprosně, až to bezmocného, vystrašeného Billa děsilo stále víc a víc. Ještě nikdy si jej tolik nepřál zastavit jako teď, ještě nikdy si nepřál jej vrátit, ještě nikdy jeho přání nebylo větší, než právě teď. Až teď si Bill uvědomoval, co všechno pro něj vlastně mělo být ztraceno. Před sebou neměl nic. Nic, jen krátkou, velmi krátkou cestu, která se s každou další vteřinou, s každým odbitím hodin na kostelní věži, zkracovala stále víc a víc. Jen ta myšlenka Billa děsila a zabíjela zároveň. Jeho osud mu chtěl sebrat všechno, co až doposud měl a co jej činilo tolik šťastným. Jeho zdraví, jeho život, radost a štěstí. Jeho svět, jeho mamku… a také jeho…
Billovy oči pozvedly svůj uslzený pohled k večernímu nebi a Bill pevně semknul víčka k sobě. Od onoho osudného rána jej neviděl, mladý lékař jako by ani neexistoval. Nepotkali se ani v jídelně a ani na chodbě, jako by najednou Tom zmizel z povrchu zemského. Možná už věděl o Billově operaci, ale možná také ne. Byl to jeho lékař, měl by se zajímat o to, co s ním bude. Ale proč by se o to vlastně měl zajímat? Jemu to mohlo být po jejich posledním rozhovoru jedno, nemusel se o Billa starat. Měl plné právo být na něj naštvaný… stejně jako Bill na něj za tu lež, kterou mu Tom zaslepil oči…
Billova hlava sebou prudce zavrtěla a Bill pomalu sklopil pohled ke svým bílým, studeným dlaním. Jako by se najednou nemohl vyznat sám v sobě. Netušil, jestli k Tomovi po tom všem cítí lásku, či nenávist. Strach mu sebral a přebil všechny jeho pocity, Bill neměl zdání a ani tušení, co cítí a co se s ním děje. Byl zmatený sám ze sebe… a neviděl a ani nenacházel žádného východiska. Všechny city a to, pro co až doposud žil a co cítil, se najednou vytratilo někam do neznáma. Byl tu jen on… a realita, ve které až doposud nespatřil jediný, byť jen malý záblesk naděje. Věděl a cítil, že se mu vzdaluje stále víc a víc. Jeho oči jej však spatřit neměly…
Jeho myšlenky bloudily jeho myslí stále dokola a černovlasý chlapec už se je ani nepokoušel vyhnat ze své hlavy. Jen jednu skutečnost však nevěděl. Nebyly jen v té jeho. Zaplnily a podmanily si tak i mysl mladého lékaře, který teď jen vysíleně vydechl… a pomalu odhrnul několik stohů papírů na okraj svého stolu, daleko od sebe. Neměl teď na nic náladu, dokonce ani na práci ne. Jeho zrak přeletěl po celé ordinaci… a zastavil se na černočerné, houstnoucí tmě za oknem…
Jeho myšlenky si opět našly svůj cíl a Tom jen pomalu vydechl, pokládajíc si hlavu na své ruce, položené na stole, a přivírajíc víčka. Tohle bylo to, co mu bránilo v jeho práci a nutilo jej neustále od všeho odbíhat pryč. Obraz černovlasého chlapce. Toho chlapce, který ovládal celou Tomovu mysl. To on si zabral pro sebe veškeré jeho myšlenky, on si získal jeho srdce. Jeho Tom miloval…
Pomalu sklopil svůj pohled… a nato pocítil první slanou kapičku, která si našla cestu po jeho tváři. Složil tvář do dlaní a už se ani nebránil dalšímu moři, které neúprosně stékalo po jeho rukou. Netušil, co dělat. Zkazil, co se dalo, už jen tím, že mlčel. Až teď, teď si uvědomoval, jak velkou chybu udělal, když před Billem tajil tu skutečnost, která si našla cestu na povrch tak rychle, že ani nevěděl jak. A uvědomil si to už ve chvíli, kdy naposled vyšel z Billova pokoje, otřesen jeho slovy. Nejraději by nafackoval sám sobě. Jak si jen mohl myslet, že mlčením a lží se něco spraví? Až teď, když už bylo pozdě, si uvědomoval, jak moc hloupý a sobecký byl.
Pomalu sklopil svůj pohled, zatímco se v jeho mysli vynořila vzpomínka na jeho poslední rozhovor s Billem. Jeho slova, všechno, co mu řekl, Toma zraňovalo i zabíjelo zároveň, moc dobře však věděl, že Bill má právo se zlobit. To on mu lhal, to on jej vodil za nos. Jen jedno však předstírat nedokázal… Nedokázal předstírat svou lásku. Nedokázal jej přestat milovat. A právě to bylo to jediné, co Tomovi doopravdy zůstalo. Jeho láska. Stále rostla v jeho srdci a hřála Toma přesně tím pocitem, který jej tenkrát zasáhl v okamžiku, kdy poprvé viděl Billa. Stále tam byl, stále z něj vycházelo to příjemné teplo, které se nedalo nikým a ničím zničit. A Tom jej cítil. I přesto všechno, co se stalo, věděl, že jeho láska patří jen Billovi a cítil, že nikoho nikdy nebude milovat více než jeho.
Jeho srdce se uvolnilo pod příjemným teplem malého plamínku lásky, rázem se však sevřelo úzkostí a Tom jen vysíleně položil svou hlavu na stůl. On Billa miloval… ale co on? Cítil k němu něco… nebo jeho tvrdá slova, směřující k Tomovi, byla opravdovou skutečností? Dokázal by mu odpustit… nebo ne? Tom přeci nelhal jen tak, bezvýznamně. Nechtěl mu kazit radost, chtěl si být jistý všemi výsledky, tohle přeci nebylo záměrné. Tohle byla milosrdná lež… co to však bylo Tomovi platné? Byla to lež jako každá jiná… a Tom věděl, že jen tak by ji Billovi vysvětlit nedokázal.
Tiše vydechl a pevně semknul víčka k sobě. Kdyby jen mohl vrátit čas. Všechno by udělal jinak… úplně jinak…
Údery kostelních hodin protrhly noční ticho, zahalující celé město… a dolinuly se až k uším mladého lékaře. A byly to právě ony, které jej přinutily probrat se ze svých černých, nikam nevedoucích myšlenek a vrátit se zpátky do reality. Tomovy oči pozvedly svůj pohled… a pomalu jej upřely na neustále tikající hodiny na stěně.
Jaké však bylo jeho překvapení, když mu odpovědí bylo deset hodin večer, které ukazovaly dvě malé ručičky. Pomalu pozvedl hlavu a pozorněji se na ně zadíval, nato však svraštil čelo. Bylo deset hodin večer… a do rána zbývalo…
Tomovy oči rozostřily svůj pohled a Tom se jen nadzvednul na své židli, zatímco na jeho čele se objevila vráska. Až teď, až teď mu to začínalo docházet, až teď, když se v jeho uších i v hlavě ozývaly neustále narůstající údery hodin. Byly to právě ony, které vrátily Toma zpět do reality. Právě ony se neustále opakovaly a zvyšovaly a rozléhaly se celým ztichlým městem jako ozvěna. Právě ony odpočítávaly čas černovlasého chlapce. Čas, který zbýval do ranního úsvitu…
A to bylo právě to, co Toma probralo ze spánku a všech jeho snů i myšlenek. Narovnal se na židli a rychle se rozhlédnul kolem. Zatímco on si tady spal a litoval sám sebe, jeho láska, jeho Billi, kterého nikdy nepřestal milovat, se trápil a čekal ve svém pokoji na ráno, na okamžik, který rozhodne o jeho životě. A co bylo nejhorší – úplně sám. Sám, osamocený, bez nikoho, kdo by jej utěšil, bez nikoho, kdo by mu dodal odvahu, sílu a naději, bez nikoho, kdo by jej miloval… a mohl mu vyznat tu pravou, čistou lásku, kterou pocítí a poznají jen někteří z nás, a která se objevuje jen jednou za život. Jedna tu však přeci jen možná je…
Tomovy oči pozvedly svůj pohled a Tom se zhluboka nadechl. Právě se rozhodl… a za svým rozhodnutím si chtěl stát, ať už se stane nebo přihodí cokoli. I kdyby odezva byla tou nejhorší… Věděl, co chce udělat… a také to udělá. Nemělo cenu nad něčím znova a znova přemýšlet a něčím se zaobírat. Teď měl poslední šanci… a on se rozhodl ji využít. Už nebyl čas. Jeho kroky směřovaly celou místností… a on rychle vyběhl ze dveří své ordinace na ztichlou, do tmy ponořenou chodbu…
autor: Rachel
betaread: Janule
Musí za ním,rychle!!!!Však on na to stejně v skrytu duše čeká..!
Myslím,že by se tady na blogu měly zavést nějaké tresty za mučení čtenářů…xD
Joooo Konečně! Tome! jen Jdi!!! Leť za Billem!! Dejte si Kiss a pak sex a to to za vás vyřeší! xD
Pls! Já chci aby byli spolu… Bille vždyť on to nemyslel zle… no ták… musíš mu to odpustit!
No jasne…robiš dobre Tomi…
Len pevne dúfam že to neskončí Billovou smrťou…lebo by to zabilo aj mňa!!!
[2]: tebe už neřeším :D:D:D
To snad ne! Bille, to dáš!!! Tome, přidej! xD Tě vidím, jak se šouráš 😀
V prvom rade sa nemal nechať odohnať a mal sa pred Billom plaziť okamžite ako ho Bill vyhnal. Billa chápem, každá pravda je lepšia než klamstvo… Ale Tom ho musel nechať dusiť ďalšie dlhé dni keď má vraj pred sebou tak málo života. A on ho nechá samého…. ja sa z toho chlapa tupého zbláznim. Tento Tom by si zaslúžil nejakú tú štartovaciu facku aby sa prebral a začal premýšľať normálne.