autor: Sajü & Lorett
Neděle, poslední Advent
Pokoj je stále zahalený ve tmě, která ve mně vzbuzuje pocit prázdnoty, i přestože to moje malé kuřátko dřímá na mé hrudi. Cítím jeho chvění, cítím jeho chladivý dech na svých prsou, a přesto nejsem sto zamhouřit oči. Sleduji už tolik hodin strop nad sebou, při každém stínu, jenž vydá projíždějící auto, přivírám oči a snažím se nemyslet na to, že je poslední Advent. Že jsou to přesně čtyři týdny, které uplynuly od našeho prvního setkání. Od našeho prvního pohlédnutí si do očí, či našich prvních pár slov. Vypadal nádherně, když na mě upíral svůj vyděšený pohled, pohled zraněné laňky. Když se tulil k mé mikině a přejížděl pohledem po mé tváři. Už když byl jen pouhý porcelán, vypadal jako nejnádhernější věc, která na světě existuje, a žádná z těch hloupých panenek, které jsou po celém domě, není, nebyla a nikdy nebude tak nádherná jako on. Tak strašně rychle to uteklo a strach, který se mě zmocňuje, je každou vteřinou větší, silnější, bolestivější. Mučí mě to. Týrá mě to zaživa a mé nitro se trhá na malinké kousíčky. Srdce mi pomalu ale jistě vyhasíná, avšak vyhasne až ve chvíli, kdy ho ztratím, přestože ve mně dřímá malá naděje. Plamínek naděje, který mi našeptává, že neodejde. Že tu se mnou bude na věky věků. Přivřu trošku víčka, prsty se něžně přebírám tou krásnou změtí černě. V očích mě samovolně štípají slzy, v hlavě mi střídavě hučí, po pár vteřinách si můj mozek s klidem přehrává melodie písniček, které nejradši vybrnkávám na kytaru, a zase se vystřídají s neustálým hučením, či posloucháním tikotu hodin, které mě znervózňují. Pohledem sklouznu na budík, jenž stojí poklidně na nočním stolku. 6:02. Musím tiše polknout. Ještě 17 hodin a 58 sekund, do toho proklatého dne. Z kuchyně až sem doléhá vůně pečeného cukroví, se kterým si babička nedá pokoj. Zahledím se znovu na to svoje kuřátko, rukou sjedu na jeho zápěstí, jako bych se potřeboval přesvědčit o tepu, i přestože jasně cítím jeho dech na svém hrudníku. Opatrně ho položím na stranu postele. Tiše něco nesrozumitelně zamumlá, ovšem okamžitě našpulí své poddajné, růžové rty, stočí se do klubíčka a znovu tiše cosi zamumlá.
Hlavu si podepřu rukou, stále ho sledujíc. Vypadá neodolatelně, kouzelně, křehce a zranitelně. Musím si povzdechnout. Proč nedopřeje osud světu jednu jedinou dokonalost, kterou ztvární právě on? Je to nespravedlnost. Je toho tolik, co neumí. Co se musí ještě naučit, co mu musím ukázat a vysvětlit. Je toho tolik, co jsme nestihli. Viděl Paříž, ale co třeba Berlín? Kolín? Hamburg? Bonn? Stuttgart? Velký Prátr ve Vídni? Koloseum v Římě? Co je špatného na tom, že mu chci ukázat svět? Že chci, aby celý svět věděl, že opravdu je člověk, který je dokonalý. Ten, na kterého se právě teď dívám, kterého hladím něžně po tváři a vlasech. Přikryji ho až po uši do peřiny, něžně ho políbím na čelo, upřu na něj znovu svůj pohled.
*flashback*
„Proč mě pořád líbáš na čelo?“ zašeptá nevinně, zvědavost z něj však přímo sálá. Ruce obmotané kolem mého hrudníku, stoje na špičkách a upřeně se dívajíc do mých očí.
„Proč se ptáš?“ oplatím mu otázku. Rád ho přivádím do rozpaků a rád sleduji, když se čertí za to, že mu neodpovídám přímo, ale prodlužuji to. Cvrnknu ho něžně po nosíku, když mě lehounce pěstičkou bouchne do hrudi, ovšem je to jako kdybych to ani nepocítil, jakou má ‚sílu‘. Zašklebím se a sjedu dlaněmi přes jeho útlý pas na malý zadeček, který laškovně stisknu v dlaních, ruce vrátím zpátky na jeho boky.
„Odpověz, proč?“ zvědavě natáhne krk a otře se něžně rty o mou bradu.
„Chtěl bys to vědět?“ zasměji se, opřu se zády o umyvadlo, dlaněmi jej přitáhnu blíže ke svému tělu. Horlivě přikývne, zamrká a omotá ruce kolem mého krku. „Je to pro mě důvěrné gesto, dávám ti tím najevo, že tě miluji a-a že tě chráním,“ na pár sekund se odmlčím, stále hledíc zpříma do jeho nádherných, čokoládových, podmanivých očí. Přikývne s pootevřenými rty, jako by chtěl cosi říci, ale nepustím ho ke slovu. „Ochraňuji si tě, a ochráním si tě před vším, před celým světem, rozumíš?“ zašeptám potichu. Přikývne, můžu vidět lesk v jeho očích, což mě usvědčí v tom, že co nevidět mu po tvářích začnou stékat slzy. Jen lehce ho líbnu na nos, než mu sklouznu rty na jeho, kde ho začnu něžně líbat.
*konec flasbacku*
Postavím se, natáhnu na sebe rychle tepláky, přetáhnu si přes hlavu tričko, které mám složeno na stole a vydám se rychle pryč z pokoje. Potřebuji uvolnění, potřebuji přestat myslet na to, jak ho ztrácím a kolik času ještě zbývá.
Bill
Cítím, jak se celé moje tělo chvěje, i přestože se choulím pod peřinu. Hlasivky mi vypověděly službu a nechtějí nijak spolupracovat, i přestože se namáhám a snažím se. Z mých otevřených rtů však vychází jen jakési chrčení a jsem příliš slabý, abych se dokázal postavit na vlastní nohy. Cítím, jak moje, vždy ledové tělo, přímo hoří. Denní světlo proniká do pokoje, bije mě do očí. Silně se k sobě snažím tisknout víčka, i přesto mi přijde, že světlo pronikne i přes bariéru mých řas. Chvilkami přestávám dýchat, když mým tělem projede palčivá bolest, jež sužuje mé tělo. Co se to jen děje? Proč mám takové silné křeče a bolesti? V hlavě mi řinčí, třeští a hučí. Vsadil bych se, že snad i pára jde z mých uší. Měním se. Cítím to. Cítím, že přichází můj čas odejít z tohoto světa. Ze světa, kde se cítím krásně, jen když mohu kráčet po jeho boku. Po boku Tom.
„T-T-Tom,“ podaří se mi ze sebe vydat. Potřebuji ho. Potřebuji, aby mě držel za ruku a šeptal mi, že vše, co se právě děje, pomine, že jsem jen nastydl, i když mě před nastydnutím chránil, jak jen to bylo možné. Že mám usnout a až znovu otevřu ztěžklá víčka, bude všechno dobré. „TOM!“ zanaříkám zoufale tiše. Po tvářích mi kanou slzy, kterým nedokážu bránit. Jen ať si kanou, to trápení, které cítím, nějak musí ven. Svírá se mi celá hruď, srdce mi prudce bije, jindy zase, jako by bít přestávalo a jen slabě tluče. Jako by ve mně umíral plamínek života. Chci tak moc, když chci jen žít?
„Vstáváme, kuřátko-…“ podívám se zpod přivřených víček na Tom, který stojí mezi dveřmi s tácem. S pootevřenými rty a vykulenýma očima na mě hledí. „Ehm, přišel jsem tě vzbudit a ty jsi už vzhůru?“ snaží se usmívat, i přesto poznám, že ten úsměv není upřímný. Jsem s ním každý den a už vím, které úsměvy má. Jestlipak mám taky takovou sbírku nejrůznějších úsměvů? Sleduji, jak si sedá na kraj postele a chytá mou zkřehlou dlaň do své. Zimnice mnou doslova zmítá. Jako by do mě vstupoval někdo druhý. Někdo cizí. Tlumeně vzlyknu, jakmile mým tělem projede ostrá, palčivá bolest. Po tvářích se mi začnou rázem kutálet další a další slzy, nejsem schopen cokoli říci, jakkoli Tom poprosit, aby byl u mě a neopouštěl mě. Aby neodcházel a ochránil mě svým polibkem na čelo.
Ledva vidím, oči se mi mlží, víčka těžknou a samy od sebe padají. Mé tělo si dělá, co jen chce, neposlouchá a nevnímá to, co chci já.
Tom
Omámeně hledím na jeho bělavou tvář. Celý hoří, stačí mi k tomu byť jediný dotek na jeho čelo. Chvěje se, doslova se zmítá a já z jeho slabých stisků dlaně můžu dokonale vyčíst, že se necítí dobře, že ho nejspíš cosi bolí. Nepromluvil. Za celou dobu, co tu sedím, a že je to už dlouhá doba, nic neříká, jen se třese, občas zakvílí a po tvářích se mu stále a stále kutálejí krokodýlí slzy. Nejsem sto jít pro babičku, aby mu dala nějaký ten její lék nebo čaj na uklidnění, či uklidnění bolestí. V očích mě pálí slzy a je to, jako by se měly co nevidět rozkutálet po mých tvářích, stejně jako se kutálejí po těch jeho. Jedním pohybem stírám nové a nové slzy z těch nádherných, porcelánový tváří.
„Neplač, lásko, bude to dobré, ano? Všechna ta bolest pomine,“ zašeptám. Upřeně se na mě dívá, lehce přikyvuje, ale jeho pláč a vzlyky neutichají, spíše nabírají na intenzitě. Tiše si povzdechnu. Tiskne se tělem ke zdi, opatrně nadzvednu peřinu, pod kterou proklouznu, lehnu si vedle jeho slabého těla, jež se třese. „Máš hlad? Měl bys možná něco malého sníst, co?“ probírám se těmi nádhernými vlasy. Mluvím cokoli, co mi přijde na mysl, jen abych odvedl jeho myšlenky od toho, co se s ním právě děje, avšak moc dobře tuším, že to nejde.
Tiše, téměř nezřetelně vydechne mé jméno. Přišoupne se opatrně ke mně a hlasitě se nadechne, jako by chtěl vysát z místnosti veškerý vzduch.
„T-Tom,“ zachraptí. Jakoby až teď, kdyby mi došla tahle situace. Jakoby až teď mi začalo všechno zapadat a můj mozek si to všechno začínal uvědomovat. „M-mě-měním se…“ zašeptá. Po tvářích se mi začnou pomalu klouzat slzy, kterým dávám prostor. Nebráním jim v tom, jen ať kanou po mých tvářích, ať si dělají, co chtějí, je mi to jedno. Všechno mi je jedno. „B-budu z-znovu panenka, a-ale nezlobím se…“ šeptá z plných plic. Vnímám jeho slabou ručku, kterou se mě snaží dotýkat po mém břiše, jako by si chtěl zapamatovat každý záhyb. I přesto, jak se urputně snaží, jeho ruka udělá pár pohybů a hned na to přestane. Ztěžka oddechuje, má stále zavřená víčka, zpod kterých stékají slzy, a vzlyká.
„Nemluv, lásko, udělá se ti špatně a to přeci nechceš, viď? Iglú je zasněžený, připadlo přes noc až moc sněhu, musíme ho jít co nejdřív znovu upravit, abychom v něm mohli sedět, krmit se a koulovat, hm?“ zašeptám. Nechci, aby pokračoval v tom, co začal. Nechci, aby řekl to, co chtěl. Svírá se mi snad všechno v těle.
„N-ne, musím to říci…“ zachraptí potichu.
„Nemluv, Billi,“ vydechne babička mezi dveřmi. Z jejího výrazu ve tváři, ze kterého dokážu číst, můžu vidět, že si před pár sekundami setřela zástěrou slzy z tváří. Oba se na ni díváme, upírá na nás ten svůj typický, vlídný pohled. Jako by nám ním říkala, že svět jde dál, stejně jako život, a my nemůžeme přestávat žít a musíme bojovat. „Donesu ti bylinkový čaj, Billi,“ vezme tác ze stolu, upře na mě své zarudlé oči a odejde rychle z pokoje, aby nás nechala samotné. Opatrně ho pohladím po jemné tváři, na které má rozpitá líčidla.
„Nemluv, lásko. Nechci, aby ses namáhal. Vyčerpáš si všechny síly a to já nechci. Budeš spát, posilní tě ten čaj a až se probudíš…“ polknu, nadechnu se a znovu ho pohladím po čele, které má zpocené. „… budu tady, budu tě objímat a půjde upravit naše iglú, ano?“ dívám se mu upřeně do očí. Snažím se mu pohledem naznačit, že jsem jen s ním a jinak to nikdy nebude. Miluju ho k zbláznění. Udělal bych pro něj první i poslední. Byl bych snad i šťasten, kdyby se to, co se teď děje jemu, dělo právě mně.
(…)
Děkovně se zadívám na bábi, která přišla pro hrneček s vypitým čajem. Je to jen pár minut, co usnul a šeptem mě prosil, abych ho neopouštěl a byl jen s ním, a já nehodlám jednat jinak. Navlhčím další kapesník v ledové vodě a přiložím jej k jeho rozpálenému čelu, snažíc se zklidnit horečku, prostupující jeho tělem. Sleduji, jak se pravidelně nadzvedává jeho hruď. Je to tak ukolébávající. Nahoru a dolů. Tiše vzdychá a občas bolestivě zadrhne dech a jeho grimasy v tváři se zkřiví. Jestliže jej to bolí i ve spánku, musí to být spalující jako samotný žár vysokého ohně. Tiše a soucitně si povzdechnu. Položím si hlavu na ruce a sleduju jeho tvář. Tak dokonalou, téměř už porcelánovou tvář. Srdce se mi zastaví. Kvapně a bezmyšlenkovitě po ní přejedu hřbetem ruky. Tiše si oddychnu, když zaznamenám měkkost a vláčnost jeho pleti. Skloním se nad něj a jemně ho políbím. Smutně polknu a zavřu oči, rty se jen lehoučce dotknu těch jeho. Možná jen jako pohlazení svěžího vánku, protože větší intenzitu se bojím zapojit, nemohu a nechci jej přeci probudit ze snění. Nechci, aby se probudil do ukrutné bolesti, jež sužuje jeho bezbranné tělíčko.
Uvědomím si, že jeho rty jsou snad ještě hebčí, než když jsem jej políbil naposledy. Jsou horké a lehce poddajné, hebké jako samet. Zadívám se na jeho předlouhé řasy. Delší a hustší závoj černých řas jsem snad kromě něj ještě nikdy neviděl. Jako mrkací porcelánová panenka. Bolestně se svezu zpátky na své ruce. Několik velkých slz se nenásilně vydere ven z mých očí. Tam za svobodou, kde budou pomalu ale jistě umírat zasycháním na mé tváři. Nemám sílu si je otřít. Zmůžu se jen na sledování svého milovaného kuřátka, které mě ve spánku hledá, brumlá moje jméno a tiše mě volá. Přitulím si ho k sobě. A i když má silnou horečku, dobrovolně ho zahřívám svým tělem. Oči mi samou jeho krásou přecházejí a následně těžknou. Vezmu jeho ruku do své tak, jak se to dělá malým dětem, které se bojí samy večer v postýlce spát. Cítím šimrání a prostupování energie jemné elektřiny a ještě čehosi, co zatemňuje můj mozek, jenž se před tím klaní, a mé srdce před tím kolabuje.
Bill
Otevřu oči. Chvíli nic nevidím, jen mlhovou temnotu a nic víc. Zachvátí mě strach. To nicota mě pohlcuje a já jí dobrovolně vycházím vstříc. Zatřepu silně hlavou, oči přitisknu k sobě, ruce položím přes ně. Pomaličku a váhavě je opět otevírám, vnímám jen tmu, jež halí mé dlaně, položené přes mé oči, a šimrání mých dlouhých řas, které smýčí čáry zaryté v mých dlaních. Líně a bojácně si dlaně sundávám z očí. A následné světlo zahalí mé oči do bílé slepoty. Mrkám a snažím se zaostřit, načež mé oči konečně přivyknou panoramatu okolo mě. Zhluboka si povzdychnu, srdce mi pořád bije jako splašené. Rozhlédnu se okolo sebe, abych si v zápětí povšimnul dokonalosti spící vedle mě. Je u mě natisknutý, jeho obličej je klidný. Jednou rukou mne objímá okolo pasu. Blaženě přivřu oči. Pohled na mého spícího Tom, který si mě u sebe pevně drží, dokáže přebít všechny bolesti svírající mé tělo. Hlavu položím těsně k té jeho. Sleduji jej, je tak překrásný. Poslouchám jeho dech, je trochu pomalejší, než ten můj, přesto mě to nutí dýchat stejně rychle, tak jako dýchá on.
Silně přitisknu oči nad palčivou bolestí, které znenadání probleskne mou hlavou a stejně tak jako blesk z čistého nebe opět zmizí. V těle se mi mísí tolik pocitů a já je neumím pořádně identifikovat. Cítím žár a bolest, něco co ve mne všechno svírá, co zpomaluje chod mého srdce, a také něco, díky čemu se to moje srdíčko ještě nezastavilo a nevzdalo svou pouť. Jeho dlaň je trochu větší než ta moje, proto ji sevřu v obou svých rukách. Jemně ji líbám, rty masíruji její suchou pokožku. Upřeně sleduji jeho oči. Tulím se k němu a mazlím se s ním. Hledám jeho blízkost a to hřejivé teplo, které mě celou dobu zahřívalo. Jeho dlouhé řasy se nepatrně zatřepotají jako křídla nějakých motýlů, které jsem viděl v televizi, jak si létají po tropických pralesech sem a tam. A za pár krátkých okamžiků se ty dvě hluboké studánky klidně otevřou. Jeho tvář zdobí malinký, a přesto tak krásný úsměv. Hnědost jeho mandlových očí je nepředstavitelná a rozmanitá. Místy mi připadá jako temná, skoro až černá, a jinde jsou zase kousíčky zářivých jantarů, které s tou temnotou propojuje sladký med. Mám rád jeho oči a dlaně. Ke štěstí by mi stačilo tohle naše pouhé sousoší. Abych mohl vnímat jeho vůni a dohánět dech s tím jeho. Abych se mohl utápět v jeho očích, abych mohl cítit teplo prostupující skrz jeho tělo k tomu mému, sladkost jeho polibků. Přivřu oči nad bolestí, která právě jako když ostrým špendlíkem propíchla moje srdce. Rychle si přitisknu jeho dlaň tam, kde ztěžka bije ten přepracovaný orgán mého těla. Tiše popotáhnu tlak a nosem se otřu o ten jeho.
„Broučku, ještě pořád tě všechno tak bolí?“ zatají dech a starostlivě si mě stulí až úplně k sobě. Nechci, aby se trápil, a proto pomalu zavrtím hlavou.
„Už… už ne tak,“ hlesnu rozechvěle a udýchaně. „Jen mě bolí tady,“ tisknu jeho ruku ke svému srdci. „Moc,“ dodám šeptem.
Trhavě polkne a na malý moment přivře oči. Smutně se na mě usměje a vlídně mě pohladí po celé délce mé tváře. Opřu se do jeho doteků. Všechno má svůj čas. Ve vzpomínkách chci uchovat si vůni mojí lásky. Jak bych jen mohl žít bez ní? Bez svojí lásky? Doteky nechávám se ovívat a opečovávat, nechávám se mazlit se svým štěstím a pohledem dobrovolně utápím se v kráse jeho očí. Ach Bože, děkuji ti. Děkuji ti, že já, pouhá necitelnost, věc, výtvor člověka a bílá hmota porcelánu, směl jsem pocítit příděl té nejkrásnější lásky. Lásku, jež je abstraktní dokonalostí, budoucnost všech budoucností, a přeci i smutek vtíravé bolesti. Pestrost a rozmanitost. Vrchol všech požadovaných vrcholů. Děkuji ti. Mám jej tak lidsky rád, a přesto člověkem nejsem. On je vše, po čem jsem kdy toužil, to, proč jsem vše ještě po celé věky věků nevzdal a pro co ještě samou bolestí mé srdce tluče. Nespěchám. Vím, že čas mne dohoní.
Pro lásku svému koni odpouštím,
že se tak loudá, vynechává zkraty,
proč by měl spěchat, když tě opouštím,
na spěch je čas až pojedeme zpátky…
autor: Sajü & Lorett
betaread: Janule
Já se zblázním,omdlím,umřu!!!Nad krásou a dokonalostí toho,co jsem právě přečetla!Hrozně se bojím,a přitom stejně vím,že Tom to dokáže….vím..musí..
panebože to je tak…krásný,něžný ale smutný.doufám že to dobře skončí
chuda Billi 🙁 Boze, ved nieco sa musi spravit ! Bill sa premenit nesmie, neprezila by som to ! Musi ostat s Tomom, proste musi !! 🙁
ten čas se neúprosně blíží….Tome dělej něco…x(
nee, panebože, to je hrozný, hrozný, co udělají? nemůže se proměnit zpátky, nemůže…nepřežiju to…ale tak málo času…pro kristovy rány…ale oni to dokážou, prostě jo, i kdyby nevim co…kdy bude další díl? áá, umřu do tý doby strachy, ale už vážně!
já už nemám slov.. dokonalé věci se prostě popsat slovy nedají:)♥ nevím,jak vydržím do neděle.. zblázním se nedočkavostí!:D
Jestli se promění tak mě fakt asi trefí. Kdy už na to Tom konečně příde a zachrání ho dyť už mají jenom tak málo času.
To není fér, takhle to natahowat :'(
Oooh, Bože můj… Nádherný, nádherný a ještě tisíckrát nádherný!!! Sice smutný, ale přesto stále tak krásné, jak to umíte jenom VY dvě…
Tenhle díl mě… jak to říct… nejspíš dojal. To, jak se Bill proměňoval, jak se cítil špatně mě doslova mučilo, to, jak u něj Tom celou dobu byl a jak jej chránil, to mě naopak hřálo u srdce. Ten poslední odstavec… ten byl excelentní. Přesně vyjadřoval tohle celé, celý tento díl. Jsem napnutá jak Billova kšanda, zvědavá, jak tohle celé dopadne, jak to vůbec půjde dál, jaký bude příští díl. Co se všechno Billovi ještě bude muset stát. Je to smutné, tak strašně smutné, ale přitom tak krásné, až to člověku vyráží dech. Je mi jasné, že ty nádherné chvilky už máme za sebou a teď je řada na tom nejhorším… Tome, val to!!!
omg:D já u toho tak brečím:D jak chudák Billí trpíí:(