autor: Týnka
Pátek. Přišel domů, otevřel kódované dveře. Svlékl se. V domě bylo ticho. Žádný obvyklý pozdrav od Billa. Scotty spal schoulený ve svém pelíšku a jen líně zvedl hlavu. Tom se podíval na hodinky. Ano, dnes byl doma o něco dřív než jindy, možná proto na něj Bill nečekal ve dveřích. Pokrčil rameny a vešel. Všechno bylo perfektně uklizené. Podlaha se leskla, nádobí bylo úhledně přerovnané podle velikosti, polštářky vyrovnané podle barev a veškeré věci vyčištěné od prachu. Ale Billa nikde neviděl. Odložil kytaru, co měl na zádech a vydal se prozkoumat zbytek domu, možná bude jeho Humanoid někde tam. Potichu kráčel bílou chodbou, vešel do ložnice. Bill právě stlal postel a tiše si u toho zpíval jakousi melodii. Tom se podivil. Roboti si můžou zpívat? Umějí si zpívat?
„Ahoj,“ pozdravil a nechal svoje myšlenky odplout kamsi do neznáma.
„Přeji krásný den. Dnes je 18. června, patnáct hodin, třicet pět minut a dvacet sedm sekund přesně. Prosím zadejte úkol,“ Tomova páteční nálada poklesla kamsi k bodu mrazu. Tohle je snad horší než ten pes, co si ho ani nevšimne. Je to jako mluvit se zdí. Nebo s počítačem. Ale co by vlastně chtěl. Vždyť on mluví právě s ním. Povídá si jen s kupou destiček a drátků v iluzi lidského těla.
„To jsem fakt potřeboval, aby se mnou někdo takhle mluvil,“ povzdechl a sedl si na ustlanou postel. „Co sis to zpíval?“ Bill nepřítomně zíral před sebe.
„Nezpíval jsem si,“ odvětil a přesunul se k oknu, u kterého začal upravovat záclony.
„Ale ano, zpíval, já tě slyšel,“ robot zůstal nehnutě stát na místě.
„Někde jsem to slyšel a uložil na svůj harddisk,“ odpověděl klidně a dál se věnoval své práci. Tom sledoval jeho dlouhé prsty, jak si hrají s bílou krajkou. Měl krásné ruce. Bez chybičky.
„Zazpíváš mi to znova a já se to naučím zahrát, co ty na to?“ Bill se otočil k němu a upřeně se díval kamsi do stěny.
„Zadejte údaje, kdy má být úkol proveden.“ Tomovi se zkrabatilo čelo. Tahle umělá řeč, kterou na něj Bill mluvil, mu byla nepříjemná. Cítil při těch slovech naprostý chlad. A přitom on jen nechtěl být sám. Tohle bylo možná ještě horší.
„Necháme to být,“ mávl rukou a odešel.
Bill seděl v kuchyni u stolu a připravoval večeři, kterou mu Tom zadal. Scotty honil po domě pískací hračku a Tom seděl na pohovce, nepřítomně zírajíc z okna. Byl sám. Zase si připadal tak strašně sám. Ale přitom nebyl. Měl Billa. Měl robota, který mu dělal společnost. Za celý den na něj promluvil pár slov v šifrách, které Tom snad ani slyšet nechtěl. Věty jako: „Zadejte úkol, přesné souřadnice…“ už nevnímal. Přemítal, proč nemůže být sžitý se svým Humanoidem tak, jako ostatní lidé. Možná toho chce po umělém člověku až moc. Možná chtěl jen city. Jen aby ho měl někdo rád. A na to si nevybral právě to správné. Kupa šrotu ho nikdy nemůže milovat. Nebo ano?
„V tom obchodě říkali, že máš zabudovaný vnímání pocitů. Nějak jsem to ještě neobjevil,“ mluvil tiše k Billovi, který se věnoval loupání cibule. Toma zarazilo, jak se u toho skoro ani nepohnul. Vždycky, když krájel nebo loupal cibuli on sám, tekly mu slzy jako při hysterickém pláči. Bill nic. Uvědomoval si, jak moc je tenhle svět umělý. Neměl to rád. „Ukaž, udělám to sám,“ popostrčil Billa od stolu a začal krájet. Do očí se mu nahrnuly slzy, jak jej cibule štípala. „Divím se, že když už vynalezli roboty, proč nevynaleznou i nebrečící cibuli…“ mumlal si pro sebe a slzičky mu tekly po tvářích.
„V tom obchodě říkali, že máš zabudovaný vnímání pocitů. Nějak jsem to ještě neobjevil,“ mluvil tiše k Billovi, který se věnoval loupání cibule. Toma zarazilo, jak se u toho skoro ani nepohnul. Vždycky, když krájel nebo loupal cibuli on sám, tekly mu slzy jako při hysterickém pláči. Bill nic. Uvědomoval si, jak moc je tenhle svět umělý. Neměl to rád. „Ukaž, udělám to sám,“ popostrčil Billa od stolu a začal krájet. Do očí se mu nahrnuly slzy, jak jej cibule štípala. „Divím se, že když už vynalezli roboty, proč nevynaleznou i nebrečící cibuli…“ mumlal si pro sebe a slzičky mu tekly po tvářích.
„Vaše pocity jsou špatné. Identifikuji pláč. Příznak deprese. Mám vybrat vhodné antidepresivum?“ Tom protočil uslzené oči. Měl chuť mu tu cibuli nacpat do nosu, aby rozeznal pláč ze smutku a slzy při krájení cibule.
„Panebože!!“ zakřičel, hodil cibulí o zeď a utekl do ložnice. Sedl si na postel a civěl do zdi. „Proč jsem si, já vůl, kupoval blbýho robota!!“ nadával sám sobě a slzy se mu hrnuly do očí. Byl tak sám. Tak strašně sám a nevěděl, jak z toho ven. A ta kupa šrotu mu to ještě ztěžovala. „Bille!“ zaječel a Humanoid poslušně přicupital. Chtěl ho rozbít na kousky, nebo alespoň vypnout, rozložit a zavřít zpátky do té bedny. Díval se na něj, jak stojí mezi dveřmi a cítil, jak se jeho vztek mění v lítost. On byl vlastně ten šťastný. To on by si neměl na nic stěžovat. Protože on mohl dýchat vzduch, bilo mu v hrudi srdce, a dokonce si v tu chvíli uvědomoval i to, že je rád, jak prožívá své pocity. Že on ví, co je vztek. Ví, co je láska, a ví, co je samota. To o Billovi říct nemohl. Ten nikdy nepozná jaké to je, cítit se sám proti celému světu. Nikdy nebude vědět, jak zahřeje obětí…
Tom poklepal vedle sebe na postel a Bill si poslušně sedl. Zíral kamsi před sebe. Pak se pomalu otočil na Toma. A díval se mu zpříma do očí.
„Bille, můžeš… můžeš mě obejmout?“ zašeptal. Robot natáhl své křehké ručky a sevřel Toma v objetí. Bylo to tak absurdní, nechat se konejšit něčím, co ani neví o tom, že vás utěšuje. Ale on byl rád i za tohle. Už dlouho ho nikdo nepřitiskl k sobě. Už dlouho necítil, jaké to je, být někomu nablízku. A nezáleželo, jestli vás tiskne robot nebo člověk, kterému na citech nezáleží. A takoví byli skoro všichni. Tomovi po tvářích tekly slzy. Víčka měl zavřená a cítil, jak ho slané kapky pálí na rtech. Zaregistroval, že Bill zamrkal. Zvedl hlavu. Jeho oči byly kalné. Jakoby zalité slzami.
„Copak ty snad umíš simulovat i depku?“ musel se nad tím trochu pousmát. Bill nepřítomně civěl. Znovu zamrkal a po porcelánové pleti se svezly dvě slané perly. Tom koukal s vykulenýma očima. Asi má vážně tenhle Humanoid nainstalované vnímání pocitů, protože jinak si to nedovedl vysvětlit. Bill ho stále objímal. Pak lehce položil hlavu na Tomovo rameno.
„Nechci nic říkat.“ Proklouzlo mezi Billovými rty. Tom nic nechápal. Jeho robot ožil? Nebo se v něm zapnul nějaký tajný program, na který zatím nepřišel? Nebo se prostě vzbouřil proti svým naprogramovaným vlastnostem? Hlavou mu běhala spousta otázek. Ale nechal je zamčené za svými rty. Lehl si na postel, Bill vedle něho. Díval se kamsi do tmy a hladil Billovy černé vlasy. Jeho Humanoid jen přivíral víčka. Zdálo se, že usíná….
autor: Týnka
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
Aach bože, teď se zjistí, že Bill vlastně vůbec není robot, ale člověk, ne?=D…Miluju to! <3
to bude ještě zajímavé … moc krásné 😉 :-*
[1]: hej to by bylo zajímavý 😀
ááá to je dokonalé! honem další díl!☺ ♥
Tk tohle je jednoduše D-O-K-O-N-A-L-O-S-T!!! Rychle dál!!=D
Ty brdo nakonec Bill ožije ne? kruciš tohle se mi tak šíleně líbí
Moc pěkně se to rozjíždí… 🙂
To je tak krásný až smutný 🙁 Je mi z toho hrozně těžko u srdce…obdivuju a smekám parádní povídka a ten nápad:)
Hezký to je.
že by se najednou Bill přepnul? x)
tak tohle se prostě musí číst…XD Xd doufám že další díl bude co nejdřív!
super :)) těším se na další dílek 🙂 že Billí ožije?? pjošííím 😀
Bože…já chci další díl..to je to…ach *in love*
Upa jsem si vzpomněla na můj milovaný film Já robot, ale todle je lepší =)
Jůůů holky moc děkuju 🙂 Kdy bude další dílek nevím, to je na Januli s Kett 🙂 tyjo ani nevíte jakou mám radost, že to aspoň někdo čte 😀 😀 :-* ♥♥
Já jsem přesvědčená už od prvního dílu,že Bill tak nějak není robot….
Je to super povídka ***
já potřebuju další díl..! prosím! honem..! 6e bude Bill člověk.?
Prostě Humanoid…podobný člowěku 🙂 Tudíž bude buď člowěk a nebo jím bude aspoň z polowiny 😀 Jinak moc powedený díl 🙂
Každopádně jsem zwědawá jak to skutečně je a těším se na jeho pokračowíní 😉
Sweet ^^
Táto poviedka sa stala verejne známa a obľúbená….
Skladám poklonu lebo je to len druhý diel a ja som s nej osobne na meko…
Originální, ten konec mě z nějakého důvodu prostě dojal xD ♥
Tak tohle bude ještě zajmavé!! Moc… pokud to ještě jde… po tom co se stalo…
Báječnej díl, jsem zwědawá co bude dál.
další díl!! tohle je suprovní povídka!!
Jsem asi zlá, ale nechci, aby byl obživlý xD Aspoň ne hnedka, je to dobrý psycho se třeba zamilovat do robota xD Jsem dneska začala rozebírat xD
roztomilé a krásné, jako první díl.. takhel povídka se mi moc líbí a zase se těším na další díl !! ;o)