autor: Elis
Schytá? Jak to proboha schytá? Bráško! Proč ty? Proč ne já? Cos komu udělal?
Jak máme sehnat do zítřka dva miliony Eur? No dobře. Možná se mi to podaří, ale o to tu teď nejde. Jde totiž o to, jestli Billa pustí, až jim ty prachy dáme… Můžou udělat cokoli. My se můžeme jen modlit. Bude záležet jen na těch parchantech, jestli dodrží to, co slíbí. Jen ať ti neubližují, prosím! Bolelo by mě to tak jako tebe. Možná i víc!
Zapomněl jsem, že ještě pořád stojím u telefonu v hale a všichni kolem. Máma se dala znovu do pláče.
„Je mi líto, ale nezjistili jsme místo původu telefonátu. Na lokaci byl hovor příliš krátký.“ Oznámil nám jeden z policistů. Bože! Už je máme i v baráku. A k čemu? Aby nám potom řekli, že tu stejně seděli zbytečně. To se dalo čekat!
„Ale počkáme, až zavolají podruhé. Měla byste se je pokusit zdržet, paní Kaulitzová.“ Počkají tu? Že tu počkají?
„Na co chcete sakra čekat?“ ani jsem si to neuvědomoval, ale křičel jsem. „Proč je nejedete hledat?“
„Pane Kaulitzi…“ přerušil mě jeden z nich, já ho však ignoroval…
„Můžete prohledat okolí. Použít stopovací p…“
„Pane Kaulitzi! Možná si to neuvědomujete, ale my v této chvíli opravdu nemůžeme nic udělat. Můžou být kdekoli. Jakmile se dostali z pole ven, určitě nasedli do předem připraveného vozidla. A přece nebudeme prohledávat celé Německo. To nejde. Naši lidé pátrají u toho místa, kde se to stalo po něčem, co by je eventuelně zavedlo za vaším bratrem. To je vše, co zmůžem. I kdybychom je našli, nemůžeme si vašeho bratra jen tak „vyzvednout“. Mohli by mu ublížit, to byste přece nechtěl…“
Víc už jsem neslyšel, protože jsem se rozběhl ven. Nebo přesněji do garáže pro kolo. Já vím. Žádný jsem neměl. Už dva roky jsem se bez něj úspěšně obešel. Ale teď jsem ho víc než nutně potřeboval. Strááášně moc. A k mé smůle, a možná i štěstí, tu jedno bylo. To matčino. Je sice… tak jo… je sice růžový, jasně dámský, ale kdo by nad tím teď uvažoval? Bylo mi jedno, co si pomyslí ostatní…
Nasedl jsem na něj. Podotýkám bez přilby. A proč taky? A rozjel jsem se. Vím, vím. Jsem blázen, když se ženu sedmdesát dva kilometrů na místo, kde jsem už byl, a stejně jsem nic nevykoumal. Na místo, kde unesli mého bratra. Ale aspoň se tam můžu porozhlídnout. Ale to taky není přesný. Já totiž nejel na to samý místo. Já spěchal na druhou stranu toho pole, kde se kolem něj táhla silnička, a kde bych eventuelně mohl najít něco, co by mě zavedlo k Billovi. Cokoli. Sebemenší maličkost!
A taky to bylo po cestě přímo a dobře, taky o něco blíž – „jen“ šedesát kilometrů. Prostě mi ruplo v bedně. A v žaludku mi kručelo. Aspoň pití jsem si mohl vzít. Na to jsem měl ale myslet dřív!
>>> * <<<
„Kde ten Christian sakra vězí?“ zaslechl černovlasý chlapec skrz chatrné dveře hlas ženy.
„Co když ho ten kluk přemohl?“ ozval se druhý hlas, mužský.
„Blbost.“ Odporovala žena.
„Třeba se mu jen nedaří najít cestu. Musí se skrejt před poldama… Hlavně aby nás nepráskl.“
„To by neudělal. Bude to tou tvou GPSkou. Ten křáp se mu na sto pro porouchal.“
A bylo zase ticho. Hoch se opřel hlavou o zeď. Zatím dostal najíst jen jednou – nějakou šlichtu, co měla být zřejmě kaší. Ale co jiného mu zbývalo, než to sníst? Železo na rukou i nohou ho tížilo, ale ne tolik jako špatný pocit. Nevěděl však proč…
>>> * <<<
Uplynuly tři hodiny. Slunce viselo vysoko na obloze. Vál mírný, téměř podzimní vítr, a pohrával si s mými vlasy.
Kšiltovku jsem měl mírně nakřivo. Byla úplně jiné barvy než moje oblečení, ovšem jediná, která ležela na stolku v předsíni. Aspoň něco. Stejně s tím růžovým kolem… Snažil jsem se všemožně zahnat myšlenky na bratra – představoval jsem si, jak by asi reagoval nějakej homosexuál, kdyby mě viděl na tomhle „vozidle“… teda nic proti gayům! A co třeba tisk?
Ale to už jsem se zase vrátil duchem na zem, protože dlouhý pšeničný pole přešlo v to kukuřičný a já očima hypnotizoval jen krajnici vozovky. Jel jsem dlouho a nic. Dokonce žádná policie. Že prej tu něco hledaj. Lháři!
A tu jsem uviděl něco, co mi málem vyrazilo dech. Ten zelenožlutej kamínek si tu pohodářsky ležel na zemi. Tady ti únosci vylezli. I s Billem.
Sehnul jsem se pro onu věc. Tu, kterou bratr ještě nedávno svíral v ruce. Se zájmem jsem ji pozoroval až do doby, než…
„Zůstaň tam, kde jsi!“ ozvalo se mi za zády. Instinktivně jsem se otočil. Na obličej mi mířila něčí zbraň.
autor: Elis
betaread: Janule
ty vle to je určitě ten co ho praštil tím klackem a teď ho taky unesou a budou tam z BIllem dva rychle dááll 🙂 moc krásně pišeš Elis 🙂
No čím dál tím líp, opravdu jako 😀 Teď unesou i Toma ne?Chuďátko Billí..on v každé povídce tak trpí 🙂
to sou policajti ne? xD doufam že to nejsou ty únosci aby neunesli ještě Toma i když ….zase by byli aspoň spolu s Billem
tak to je psycho 😀 Ted jsem hodne zvedava kdo to bude a jak se to dal vyvine.
jéj kdo a něj míří??