autor: Ainikki
Tom podal slečně za přepážkou bankovku a ta mu za ni dala dva lístky a vrátila zpět nějaké drobné.
„Moc děkuji.“ Nezapomínal Tom na vychování a přidal úsměv. „Tak jde se na to.“ Mávl papírky Billovi před nosem a ten po nich radostně chňapnul. Se zaujetím si je prohlédl, vsunul do své kapsy, a teprve potom mohli oba chlapci pokračovat dál k občerstvení. A Bill se Toma samozřejmě nezapomněl chytnout za ruku.
„Bille, můžu se na něco zeptat?“ Nedalo to Tomovi, když stáli frontu na popcorn.
„Jasně.“ Kývl chlapec, aniž by tušil, co z Toma vypadne.
„Víš, nechci, aby sis to nějak špatně vyložil. Jsem rád, že se to děje a můžeš to dělat dál, jen… má to naše držení se za ruce nějaký důvod?“ Možná nebylo tak úplně nutné do toho vrtat. Třeba černovlásek ani příliš nepřemýšlel nad tím, proč to dělá, a on na to teď jen nevhodně upozornil a víckrát se to už nestane. Pokud to ale Bill věděl, tak on chtěl taky. Ne nadarmo se stal tím, kým je. Jednoduše toužil znát pozadí k věcem, které se kolem něj odehrávaly.
Bill strnul a střelil pohledem k jejich spojeným dlaním. První reakce byla, že Toma pustil.
„Promiň já… myslel, že můžu… tak se mi neztratíš.“ Drmolil a Tomovi to nedávalo moc smysl.
„Jasně, že můžeš. Vždyť jsem řekl, že je to v pořádku. Klidně se mě zase chytni.“ Natáhl k Billovi ruku a čekal, jestli ji přijme. Ulevilo se mu, když to Bill udělal. Už si pomalu začínal myslet, že to totálně pokazil a s tímhle jediným dotekem, který měl, bude konec.
„Jaks myslel „tak se mi neztratíš“?“ Zareagoval na to, co Bill říkal.
„No,“ začal zvolna Bill a dloubal špičkou boty do koberce, který tu všude pokrýval podlahy. „To říkávala máma… ona už byla dost stará a po tak velkým městě se nedokázala pohybovat tak dobře jako mladý člověk. Měla strach… strach ze všech těch aut a davů lidí, a když jsme šli do města, tak se mě držela za ruku. Ona na mě dost visela a nechtěla, aby se mi něco stalo. A já jsem teď… myslel jsem… s tebou… jen jsem…“ Zadrhával se a nebyl sto dokončit myšlenku. Bylo to něco, co ještě nechtěl říct nahlas. Teď to ale nakousl a nevěděl, jak z toho ven. Tom ovšem pochopil.
„Já se ti nikam neztratím.“ Zašeptal tak, aby to patřilo jen Billovým uším a ne nikomu kolem, a přitáhl si ho do objetí. „Slibuju.“ Vtiskl mu malý polibek na čelo a zase se odtáhl. „Mně se jen tak nezbavíš.“ Dodal rozverně a cvrnknul ho do brady.
Bill se usmál. Tíživá chvilka byla za ním. Malinko se zaleknul, když to celé začali rozebírat. Byla to další jeho podivnost a on si nebyl jistý, kolik jich ještě Tom snese. Nechtěl, aby jednou přišel den, kdy by ho měl dost. Za ten krátký čas si na něj Bill pozoruhodně zvykl a těšilo ho být s ním. Na druhou stranu věděl, že mu absolutně nemá co nabídnout. Vždyť on byl oproti němu nikdo. Tom to brzy pozná a přestane ho vyhledávat, brát na oběd a zvát do kina. Přál si jen, aby ta chvíle přišla co nejdéle. Bylo tak zoufale málo světla v jeho životě, a pokud mělo tohle svítit jen na chvíli, hodlal se té trošky času držet zuby nehty.
„Jeden velkej popcorn a dvě střední koly.“ Nahlásil Tom mladému klukovi za pultem, když na ně došla řada. Ten objednávku hbitě vyřídil. Tom podal Billovi kornout s vyprskanou kukuřicí a sám vzal do rukou kelímky s nápoji.
„Tuším, že je na těch lístkách sál pět, ale pro jistotu se ještě mrkni.“ Bill zalovil v kapse pro vstupenky a vytáhl je ven.
„Máš pravdu. Řada F, sedadlo sedm a osm.“ Doupřesnil ještě.
„Příjemnou zábavu.“ Popřála jim uvaděčka, když zkontrolovala jejich vstupy a nechala je projít do sálu.
Vypadalo to tu hezky. Moderní kino s širokými pohodlnými polstrovanými sedadly a velkým plátnem. Chlapci našli svá místa, usadili se a čekali na začátek filmu, sem tam uzobávajíc popcorn. Netrvalo dlouho a dočkali se úvodních titulků. Bill okamžitě zaměřil svou pozornost na běžící obrázky před ním, za to Tom vůbec netušil, o čem film je. Ustavičně po očku nenápadně sledoval Billa, jeho měnící se výrazy ve tváři podle toho, v jaké části děje zrovinka příběh byl, díval se, jak si do úst vkládá chomáčky bílé kukuřice, žvýká je, a jak mu sem tam nějaký drobek spadne na tričko. Vyloženě fascinace. Bill v něm probouzel nejen svým zjevem a chováním, ale i těmi střípky, které mu sem tam unikly o jeho životě, silnou potřebu ho ochraňovat. Chtěl by si ho stulit do náruče, tak, jako to udělal v té frontě před občerstvením, ale tentokrát ho už tak rychle nepustit.
„Paráda.“ Zhodnotil to Bill, když film končil a dosrkl ze svého kelímku poslední zbytky koly. „Jak se ti to líbilo?“ Ptal se Toma.
„Co?“ Probral se oslovený teprve nyní ze svého transu.
„Film. Jak se ti líbil ten film?“ Zopakoval mu Bill svou otázku.
„Fajn. Bylo to hezký.“ Odpověděl neutrálně a nebyl si tak úplně jistý, zda míní to, co tu promítali.
Odcházející lidi je donutili také se zvednout. S proudícím davem tedy opouštěli kino.
„Chtěl bys ještě něco podniknout?“ Tom se jen těžce smiřoval s myšlenkou, že by se teď měli rozloučit. Bill si vyhrnul rukáv kabátu, aby zkontroloval čas. Vykulil oči na ten malý ciferník a skoro se zapomněl nadechnout. 22:28. Takhle pozdě domů nikdy nepřišel. Navíc ani nenahlásil, že se někde zdrží. Vůbec mu to nedošlo. Radost z Tomova pozvání byla silnější než myšlenky na možné důsledky.
„Musím domů.“ Vyhrknul a Tomovi neuniklo, jak z ničeho nic znervózněl. Ani se ho tedy nepokusil přesvědčit, aby dnešní večer ještě protáhl.
„Dobře. Tak já tě tedy odvezu. Pojď.“ Vyzval ho a přešel k autu.
„Ne!“ Zarazil ho celý vyděšený. „Já pojedu S-Bahnem. Tady odsud mi to jede přímo, ani nemusím nikde přestupovat.“ Dodal ještě v naději, že Tom nebude na odvozu trvat, když vyzdvihne snadnost, s jakou se domů dopraví sám.
„Neblázni, Bille. Vždyť jsem ti to slíbil. Přeci všechny ty svoje tašky nepotáhneš v rukách.“ Nedal se Tom odbýt.
„Je to jen trocha látky. Není to těžký.“
„Bille, no tak. Já bych tě chtěl odvést. Nastup si, prosím, do auta, ano?“ Bill se stával ještě více zoufalejším. On to prostě nechtěl pochopit. Nemohl se s Tomem jen tak ukázat před domem. To poslední, po čem toužil, bylo vysvětlovat, s kým se tak pozdě vrátil. Už tak bude mít dost nepříjemností.
„Ale já s tebou jet nechci!“ Zvednul na Toma hlas, skoro to zakřičel. Nevěděl už, jak jinak ho odradit.
Tom jen překvapeně zalapal po dechu. Takhle prudkou reakci nečekal.
„Dobře.“ Zvedl ruce do vzduchu v gestu kapitulace a odemkl auto, aby mohl Billův nákup vytáhnout ven. „Udělal jsem něco špatně?“ Ptal se opatrně, když vyskládal papírové tašky vedle Billa na chodník. Ten jen zavrtěl hlavou. Třásla se mu brada.
„Ne.“ Našel v sobě sílu promluvit tak, aby se mu slyšitelně nechvěl i hlas. „Není to tebou. Já jen… chci jet sám. Prosím, respektuj to.“ Pípnul a udělal krok směrem k Tomovi, pak ale zůstal stát. Tom tedy tu zbývající vzdálenost mezi nimi zrušil sám. Roztáhl paže a dal tak Billovi možnost rozhodnout se sám, zda chce obejmout. Bill ji přijal a stulil se mu do náruče. Po tak skvělém dni mu bylo najednou na nic. Nechtěl od Toma odcházet, ale věděl, že nic jiného mu stejně nezbývá.
„Promiň.“ Pípl s nosem zabořeným do jeho ramene.
„Neomlouvej se. Přeješ si to tak, tak to tak prostě bude. Příště tě nebudu k ničemu nutit, OK?“
„Hmm.“ Zahuhlal Bill a ještě více zesílil stisk paží, které měl omotané kolem Tomova pasu. Zaplavoval ho pocit bezpečí. Tom, jeho vůně, hřejivé oblečení, to všechno ho najednou všude obklopovalo jako nějaký úkryt před celým světem. Jen velice nesnadno se mu ho opouštělo. Zavrtěl se a vymanil se ze sevření.
Nepustili se ale úplně. Koukli na sebe a Tom ho pohladil po tváři. Bill se opřel do toho doteku a přivřel víčka.
„Musím jít.“ Zašeptal.
„Já vím.“ Povzdechl si Tom. „Jen mi dovol… když tě nemůžu odvést, můžu…“ Bill čekal, až dopoví svou prosbu, nerozpojujíc s ním pohled. „Můžu tě políbit? Jen… na rozloučenou.“ Dodal.
Bill hlasitě zafuněl.
„Ano, prosím. Udělej to.“ Vydýchl a zavřel oči v očekávání. Chtěl to jako drobnou světélkující vzpomínku, kterou by si mohl odnést do těch dvou tmavých dnů plných samoty, které byly před ním. Tom se k němu nahnul blíž a těsně před tím, než spojil jejich rty, sklopil víčka také. Zlehka se dotknul té růžové měkkosti a na pár vteřin na ní zůstal přitisknutý. Pak políbil každý ret zvlášť a Billova ústa se proti němu také pohnula. Ještě párkrát se navzájem polaskali a pak se Bill odtáhl. Opřel si čelo o to Tomovo.
„Děkuju.“ Pípnul. Tom cítil, jak se Billův nos otírá o ten jeho. Trochu to lechtalo. Ale příjemně. Jejich dechy se vzájemně tříštily o tváře toho druhého a Tomovi se chtělo zaskučet, když cítil, jak se Bill vyprošťuje z jeho náruče.
Černovlásek se na něj smutně usmál a posbíral svoje tašky.
„Co máš v plánu na víkend?“ Blikla Tomovi naděje, že by se vlastně nemuseli loučit na moc dlouho.
„Mám práci. Uvidíme se v pondělí.“ Pohřbil Bill jeho nápad.
„OK.“ Nechal to Tom být. Měl podezření, že je to jen výmluva, ale nenaléhal. Dopadlo by to stejně jako s tím odvozem domů. Bill měl jisto jistě nějaký důvod, proč ho odmítal, ale určitě to nebyla víkendová pracovní vytíženost. A i když k sobě měli navzájem tak blízko, bylo nejspíše ještě moc brzy, aby ho Bill pustil do svého světa bez výhrad.
„Měj se pěkně.“ Popřál mu a líbnul ho naposledy v krátkosti na čelo. Ještě mu mávl, ale to už Bill neviděl. Odcházel na nástupiště.
…
Víkend se Tomovi táhl jako snad ještě nikdy. Neměl ani chuť ukrátit si ho s nějakými přáteli a nebo návštěvou rodičů, takže se jen bezúčelně potuloval po svém bytě, střídavě koukal na televizi a nebo do stropu – to když se válel v posteli. Ani do tělocvičny se nedonutil zajít. Nemohl mu ani zavolat, protože ho nenapadlo si od Billa vyžádat číslo, když se přes týden každý den vídali v práci.
V pondělí se do firmy přiřítil jako velká voda téměř o hodinu dříve, než měl jinak ve zvyku přicházet. Z právních zástupců tu byl snad první. Jen Birgit na něj horečně mávala zpoza pultíku recepce. Pozdravil ji a rychle kolem ní procházel dál do své kanceláře, aby tak neměla vůbec možnost zapříst s ním hovor. Vzal za kliku ale úplně jiných dveří. Zacloumal s nimi, ale v archivu bylo zamčeno. Bill ještě nedorazil. Nebylo divu. Co by tu taky dělal tak brzo?
„Do prdele!“ Ulevil si nahlas a dál si něco brblal, když odemykal svoje dveře. Kdyby mu někdo ještě před osmi dny řekl, že se takhle bezhlavě zabouchne, nejspíš by si na čele vykroužil kolečko a dotyčnému by doporučil vyšetření na psychiatrické ambulanci. Teď by ho ale potřeboval spíš on. Nešlo to ovládnout. Zmocňovaly se ho tak neuvěřitelně silné návaly pocitů a to k tomu stačilo, aby na toho černovlasého kluka jen pomyslel. Co teprve, když ho měl vedle sebe.
Odložil si kabát a lejstra z příručního kufříku vyskládal na psací stůl. Rozhlédl se po místnosti a hledal, kam postavil kafe. Pak si uvědomil, že jak se tu snažil být co nejdřív, zapomněl si ho koupit.
„Sakra!“ Zaklel znovu a zhroutil se do židle. Byl nemožný, když si ráno nedal kafe. Potřeboval ho, aby se nastartoval, jinak mu to nemyslelo. Nemohl si dojít ani do automatu, protože to by musel projít kolem recepce a on dnes ani v nejmenším neměl chuť čelit Birgit. Zavřel oči, bříšky prstů si mnul spánky a u toho přidušeně kňučel.
„Špatně si spal?“ Ozval se hlas, který mu ve vteřině zvedl tepovou frekvenci a rozbušil srdce.
„Bille.“ Nadšeně vypískl a hnal se ke dveřím, kde klučina postával a opíral se o futra. „Tak rád tě vidím.“ Přiznal mu. Vtáhl ho za ruku dovnitř, zabouchl za nimi dveře a pevně ho objal.
„Och, auva.“ Usyknul a Tom ho rychle pustil.
„Co se stalo? Ublížil jsem ti? Tebe něco bolí?“ Chrlil na něj jednu otázku za druhou a skenoval ho pohledem, aby zjistil, co je v nepořádku.
„Jen opatrně. Ne tak zhurta. Jsem neohrabaný nemehlo.“ Přiznal. „O víkendu jsem se skutálel ze schodů a jsem malinko doboulovanej. Ta zima je nekonečná a my se nemůžeme zbavit ledu na schodech.“ Vysvětlil, proč mu Tomovo pevné objetí neudělalo zrovinka nejlépe.
„Aha.“ Zakabonil se Tom. „Můžu se podívat?“ Dožadoval se a jal se mu rozepínat kabát.
„Tome, přestaň!“ Okřiknul ho Bill a odehnal jeho ruce. „Nejsi doktor a já se tu nebudu svlíkat.“
„Jsem doktor.“ Opáčil.
„Ale ne medicíny.“ Ušklíbl se Bill a křečovitě si držel již rozepnutý kabát u sebe. „Mám jen pár modřin a trochu naražený žebra. Nic, co by bylo nutný ohledávat.“
„Máš pravdu. Promiň. Jen jsem měl starost.“
„To nemusíš. Budu v pohodě.“ Usmál se Bill, ale nebyl to úsměv, který u něj byl zvyklý vídat za poslední dny minulý týden. Doteď Billovo vysvětlení jeho zranění znělo věrohodně, ale to pousmání v něm vyvolalo pochyby. Byl v něm smutek, neupřímnost, byl plný strachu, strachu z pravdy, skutečnosti. A klopil oči k podlaze. To už moc nedělával.
„Řekl bys mi, kdyby se dělo něco vážného, že jo?“
„Jak to myslíš?“ Chtěl, aby mu to Tom upřesnil.
„Myslím, kdyby se stalo něco jiného, než pád ze schodů.“
„Nic jiného se nestalo.“ Odsekl Bill poněkud ostřeji. „Nebo mi nevěříš?“ Vystrčil bojovně bradu. Na svém tvrzení si hodlal trvat. Proč by to mělo být jinak? Nelíbilo se mu, že Tom o něm pochybuje.
„Ne, samozřejmě, že ti věřím. Vím, že bys mi nelhal.“ Usmířil si ho hned Tom a pohladil ho po tváři. Nechal to být. Nejspíš se mu jen něco zdálo. Těch radostných úsměvů nebylo zase tolik. Když se nad tím tak zamyslel, bylo mnohem víc těch smutných, protože Bill byl plný smutku a žalu především ze ztráty matky. To přeci věděl. Už několikrát mluvil o tom, jak ji postrádá. Nebylo fér ho tu podezřívat z neupřímnosti. Prostě si věci jen špatně vyložil.
„Objímat se tě tedy bolí.“ Shrnul Tom situaci.
„Trošku.“ Kývl Bill.
„A bolí tě taky tohle?“ S šibalským úsměvem se k černovláskovi nahnul a zlehka ho políbil na rty. Bill se do polibku usmál.
„Ne, tohle nebolí.“ Potvrdil mu, když se Tom odtáhl.
„Tak to rád slyším.“ Znovu spojil jejich rty a tentokrát polibek mnohem více prohloubil. Bill spokojeně zavrněl a více se na něj natiskl tělem.
Ozvalo se klepání na dveře. Oba chlapci od sebe v tu ránu odskočili. Tom se přesunul až ke svému psacímu stolu a teprve odtamtud nepatrně chraplavým hlasem pronesl.
„Vstupte.“ Osoba za dveřmi reagovala na výzvu okamžitě. Vešla blonďatá Birgit, na Billovu přítomnost reagovala jen pozvednutým obočím a směrem k Tomovi neopomněla vyslat pár zářivých úsměvů
„Tome, nesu ti poštu.“ Zašvitořila a zvedla výš pár obálek, jež třímala v ruce.
„Moc děkuju za donášku.“ Ušklíbl se Tom ironicky. Bylo zvykem, že poštu si všichni vyzvedávali na recepci, jemu se ovšem dostávalo té pocty, že mu byla doručována až do kanceláře.
„Nemáš zač.“ Ujistila ho Birgit, efektně se otočila na svém jehlovém podpatku, a vlníc boky si to zase vypochodovala ven.
„Jako by na tu její velkou prdel byl někdo zvědavěj.“ Zahuhlal si Tom naštvaně pod nos. To bylo o fous. Úplně se mu z toho orosilo čelo. Bill tu jeho poznámku nepřeslechl a pobavila ho.
„Nemá velkej zadek.“ Oponoval.
„To teda má. Všechny ženský maj široký zadky.“ Umanutě si Tom mlel svoje. Bill se už smál nahlas. „To není vtipný. Prostě se mi nelíběj babský zadky, co je na tom k smíchu?“ Tom to říkal s naprosto kamenným obličejem a to Billa rozesmívalo ještě víc. Držel se za hrudník a snažil se uklidnit. Tolik smíchu bolelo.
„Já jdu radši pracovat. Dřív než se dozvím, jaký zadnice se ti vlastně líběj.“ Rozhodl se Bill stáhnout, když se přestal smát natolik, aby byl schopný mluvit. Otevřel si dveře a mizel pryč.
„Líbí se mi ta tvoje.“ Stihnul za ním Tom ještě pohotově křiknout a smál se už taky.
autor: Ainikki
betaread: Janule
juuuu ^^ to bolo zlateeee ^^ strasne moc sa mi paci tato poviedka ! 🙂
Poslední věta je meganejlepší!!!!Tak teď už je jasné,že u Billa doma není něco v pořádku,jenom doufám,že zůstává jenom u bití,a nezachází to k něčemu horšímu!!!Měl by se odstěhovat k Tomimu!!=)=)=Nádherná povídka,moc se povedla!!
jj mě se taky povídka moc líbí vždycky už se nemůžu dočkat dalšího dílku těším se na to až se spolu budou vášnivě líbat mezi policema archivu jujda krása krása krása jen tak dál
Ane sem to nedočetla do konce a už sem věděla, co Tom odpoví xD a trefila sem se :D:D:D:D honem dále! 😀
já nevim proč ale nějak Billovi nevěřim že spadnul ze schodů… ale jinak moc hezky napsaný 😀
prečo mám taký pocit, že Bill s tým pádom zo schodov klamal?? ten jeho opatrovník….. nebude mať v tom prsty on??
ho doma zmlátili
tak oni nam Billiska mlatej.. teda, teda xD hrozne hezky ^^ snad se moc dlouho nenecha a Tomowi to rekne…
Tu wětu- nebo mi newěříš?- Bohužel moc dobře znám z realu stejně jako wýznam w daný situaci, takže Bille, na to ti neskočim.
Tak to poslední mě teda s Tomem a s Billem dostalo xD,že jsem málem vyprdkla na obruzovku čaj xD..,když si to představím…,tak se ani nedivím xD…a ohledně těch schodů…hmm,určo ho někdo zbouchal…no du číst dál 🙂