autor: Áďa & Bitter
„Proboha, Bille… neboj se… já tě přišel odvýzt odsud pryč… domů, za Tomem,“ vydechl Andreas, sotva se trochu z toho šoku vzpamatoval a sedl si na kraj postele.
Bill se však ani nehnul. Snad ani nevnímal jeho přítomnost. Byl teď jako v jiném světě, ve světě nucené poslušnosti, přetvářek a věčných vzpomínek…
Flashback
„Bille, no tak…“ zaúpěl Tom téměř zoufale a natáhl se víc k němu.
„Ne,“ zadržel ho Bill a vrátil ho na jeho místo.
„Bille… netrucuj už…“ zavrněl Tom a šťouchl ho čelem do loktu, jako to dělala jejich míca, když se chtěla mazlit.
„Netrucuju,“ odsekl Bill a šťouchl ho do nosu stejně jako Kazimíra, když na mazlení neměl náladu.
„Ale jo, trucuješ,“ nedal se Tom a líbnul ho na bříško prstu, kterým ho Bill šťouchal.
„No fajn, tak trucuju, no a? Mám proč.“
„Nemáš.“
„Jo, mám, celej rozhovor jsi tý moderátorce čuměl do vejstřihu, a pak se ke mně lísáš v autě. To jsem ti dobrej,“ vyjel na něj hned uraženě, ale oba věděli, že nic víc kromě škádlení v tom není a nic, co bylo a bude řečeno, není myšleno vážně.
„Jo, na to seš zatraceně dobrej. A tys tam koukal taky, tak co.“
„Já koukal, protože jsi koukal ty,“ vyplázl na něj Bill jazyk a zacukaly mu koutky.
„Bille, nejsme siamský dvojčata, abys musel dělat úplně to samý, co já,“ upozornil ho Tom a rukou promáchl prostor mezi nimi. „Vidíš?“
„Vidim, ale já koukal, abych věděl, na co koukáš, a abych si nechal udělat ještě lepší, a abys pak nekoukal jinam,“ vysvětlil mu Bill, tváříc se zcela vážně a vypjal hruď.
Chvilku vládlo ticho a pak se oba hlasitě rozesmáli. Tom pak skončil s hlavou v Billově klíně a rukama na jeho stále vypjaté hrudi.
„Nedělej to, takhle jsi nejkrásnější,“ rozhodl nakonec a Bill se k němu naklonil.
„Fajn, ale už nikdy nekoukej jinam, jinak budu moc žárlit,“ uculil se a líbl ho na nos.
„A šahat můžu?“ zamrkal na něj Tom a vyfasoval jednoho výchovného lepáka.
„Blbečku… zabil bych se, kdybys mě podváděl…“ vydechl Bill a jeho rty se na okamžik dotkly těch Tomových.
„Vážně?“
„Vážně… a co bys dělal ty, kdybych tě podvedl já?“
„Zabil bych tebe,“ odvětil Tom nevzrušeně a po pár vteřinách naprostého ticha se autem opět rozlil zvonivý smích…
Konec flashbacku
Andreas si všiml Billova zaskočení z toho, co řekl a opatrně ho zahalil tenkou dekou.
„Za Tomim…“ špitl Bill a rozechvěl se.
Ne, to nejde, nemůže za Tomem, ne v tomhle stavu, ne po tom všem, Tom ho zavrhne, vyžene ho z jejich domu, kdo by taky chtěl žít s děvkou…
Ani nevnímal Andrease, který se už dávno nenacházel na jeho chatrném letišti, nýbrž přešlapoval po pokoji a živě diskutoval přes telefon s Morisem a dával do kupy záchrannou akci, zatímco jen o pár kilometrů dále od nich se právě znova ozval Tomův telefon.
Teď se však Tom únosce nebál, věděl, že bude mít svou lásku brzo doma, a i když už debatovali o výkupném docela dlouho, a Hans byl čím dál víc nervózní, bylo mu to jedno. Teď šlo jen o to, získat čas na zjištění jeho polohy a zavřít ho za to všechno, co se jeho malému bráškovi stalo…
A to se i povedlo. Zatímco on mířil autem ke klubu, kde, jak dostal hlášení, se Bill nachází, Hansovi i Simonovi právě spadla klec v okamžiku, kdy Morisův podřízený zaznamenal, že ti dva jsou v kanceláři klubu. Parta policajtů vyrazila dveře, zatkla je, odvedla do auta a rozjeli se na stanici, zatímco zbytek policajtů okamžitě začal celý klub zajišťovat… a Morisova skupina zatím byla v pokoji, kde se marně snažili komunikovat se zraněným Billem.
„Bille, no tak, obleč si to, musíme pryč… neboj, nic se ti nestane, už je dobře,“ přesvědčoval inspektor chlapce choulícího se v rohu postele a podával mu svůj kabát.
Bill na něj jen nevěřícně koukal a co chvilku zašilhal i na Andrease stojícího za ním.
Nevěřil. Nevěřil té policejní akci tam venku, nevěřil Andreasovi, nevěřil Morisovi, nikomu a ničemu. Co když je to jen past? Hans zkouší, jak moc poslouchá, a sotva Bill kabát přijme, vyběhne odněkud s bičem v ruce a ztříská ho.
Ne, nevezme si ten kabát, nikam nepůjde. Není přece blázen, aby naletěl. Bolest už ho naučila dost a částečně se hojící šlince po jeho těle toho byly více než jasným důkazem.
„No tak, Bille…“ mluvil na něj dál tiše a klidně Moris, a ještě víc se s kabátem přiblížil. Bill jen zavřel oči a zavrtěl hlavou.
Právě v tom okamžiku vešel dovnitř Tom. Málem omdlel, když viděl, jak je Bill zřízený, plný modřin a podlitin, ale statečně se držel, když se přiblížil až k Morisovi.
„Pusťte mě k němu… Bille!“ vydechl, Bill však nově příchozího neviděl. Jeho oči byly stále pevně zavřené i přesto, že mu byl ten hlas tak moc známý.
Věděl, že tam stejně nebude, že to jsou jen halucinace, tak proč by je otvíral. Je to jen past a on za to, že nenaletí, dostane najíst a napít, to byla v tuhle chvíli priorita. Nesmí naletět, čekal by ho bič.
„Bille…“ šeptl Tom ohromeně, když spatřil to ubohé stvoření krčit se strachy v rohu postele, s očima pevně zavřenýma a šmouhama na tváři od rozmazaných stínů.
Na vteřinku zapomněl dýchat, pak si ale sundal mikinu a jen na kratičký okamžik se podíval na Morise, aby se ujistil, že k Billovi může. Ten jen kývl a kabát si znova nasadil. Stejně ho k sobě Bill nepustí, Tom je teď snad jediný, komu bude věřit a on nechtěl použít násilí, aby ho odtud dostali, pokud to nebude opravdu nutné.
Tom bez rozmyšlení vylezl na postel a zabalil Billa do mikiny.
„Billy… To jsem já, neboj se… lásko,“ šeptl mu do ouška, aby to nikdo krom nich neslyšel a chlapec v jeho náručí se jako zázrakem přestal chvět. Ucítil, jak mu stiskl zápěstí, a když se znovu zadíval do jeho obličeje, oči byly otevřené.
„Tome,“ šeptl tiše a jeho stisk bratrova zápěstí ještě víc zesílil.
„Ty jsi vážně tady…“ šeptl překvapeně a pro jistotu se rozhlédl kolem.
„Neboj, už je dobře… právě je vezou do vězení, už ti neublíží, nemusíš se bát,“ odpověděl Tom na nevyřčenou otázku, ještě víc k sobě Billa přivinul a s ním v náručí se pomalu zvedl.
Bill schoval hlavu pod Tomovu bradu a jen jedním okem vyplašeně těkal kolem sebe, dokud se za nimi nezavřely dveře sanitky, která je okamžitě odvezla do nemocnice.
„Spinkej…“ pousmál se Tom, když viděl, jak Bill konečně pod vlivem sedativ usíná a hladil ho po vlasech, jakmile se ale Billovy oči nadobro zavřely, jeho úsměv zmizel a nahradil jej smutek.
Tolik se na tuhle chvíli těšil, na chvíli, kdy bude bráška znova u něj, ale teď? Nevěděl, co má dělat, co má říkat, nevěděl, jak Billa po tom všem uklidnit a přesvědčit, že je už opravdu v bezpečí, i když tolik chtěl… Dosáhl jedině opaku.
Flashback
„Bille, no tak, máš být v klidu…“ broukl Tom a stáhl Billa znova na postel, ze které se Bill snažil slézt.
„Musím pryč… on mě tady najde, najde mě, jako našel Nadyn… Tome, nechápeš to…“ zavrtěl hlavou a panicky se rozhlédl.
„Bille… no tak, on je ve vězení, právě ho vyslýchají.“
„Ne, není, já to vím… přijde sem a ublíží i tobě, musím zpátky!“
„Bille, ty nikam nemusíš, jsi v bezpečí,“ zopakoval Tom snad potisící a znovu chytil Billa za nadloktí a přitlačil ho k posteli.
„Ne! Musím pryč! Přijdou oba dva! Pusť mě! Néééé!“ zmítal sebou a cukal. Tom ho dál pevně držel, ale Bill pořád křičel a nijak na něj nereagoval. Křik dokonce přivolal i doktora, který mu okamžitě píchl sedativa…
Konec flashbacku
„Ach lásko, co mám dělat?“ šeptl Tom nešťastně a znovu pohladil teď už klidnou Billovu spící tvář.
„Řekni, jak ti mám pomoct?“
autor: Áďa & Bitter
betaread: Janule
néééééééééé tohle bylo moc krátké na týdené čekáníííííí,,ale užasnééé …konečně je Bill v bezpečí a nic se mu už nestane 🙂
[1]: jseš si jistá? 😉
Bože,doufám,že už budou mít koněčně klid!Chudák Bill,přesně,jak jsem říkala,je z něho troska,to bude hodně dlouho trvat,než se z toho dostane,jestli se z toho vůbec dostane……
[2]: mno to je povzbudivé xD
Chudáček Bill, Chuďátko malinký..teď se bude Tom muset hodně snažit aby mu Bill začal věřít
No jak toto ešte rozdýcha tak si zaslúži medailu…a keď sa napokon spametá tak sa zasa čosi stane…tak nevem.
[2]: děláte si srandu? jestli mu ješět něco uděláte ! xD ne mě je to jedno vaše povídky sou suprovní ať už skončí jakkoliv 😉