autor: Áďa
Tááááák, zazvonil zvonec a morbidní povídce je konec… to se vám ulevilo, co? 🙂 tak si užijte poslední dílek, a možná ještě někdy v budoucnosti něco stvořím 🙂 vaše Áďa 🙂
Bill se řítil chodbou jako smyslů zbavený. Aniž by tušil nějak zvlášť jasně, kam běží, podvědomě vybíhal schody čím dál výš a výš. Neslyšel, jak ho Tom volá, nereagoval na to, že běží za ním. Slzy mu rozmazávaly cestu, kterou sotva viděl, a přestože býval Tom za běžných okolností rychlejší a fyzicky výkonnější, teď Bill svou rychlostí mezeru mezi nimi zvyšoval. Už ani nemohl popadnout dech, ale hnal se dál a dál, nehledíc na to, že slzy rozmazávají jeho umně nanesené stíny, které mu stékaly po tvářích v nevzhledných černých šmouhách.
To, co viděl a slyšel, těžce zranilo jeho křehkou duši. Tolik Tomovi důvěřoval! Poté, jak bázlivě se na začátku dnešního večera k Tomovi zachoval, měl pocit šílených výčitek. Chtěl se mu teď jenom jít omluvit, všechno mu vysvětlit, a možná i zkusit napravit to, co tak pokazil. Bál se, aby Toma nevzbudil, skoro ho i opouštěla odvaha, když se přiblížil k jeho pokoji, ale když viděl pootevřené dveře, ruka, která chtěla zaklepat, samovolně klesla a on opatrně po špičkách vešel dovnitř. A tam viděl, jak se ti dva k sobě tulí, slyšel jejich něžná vyznání, viděl, jak se Tom chystá tu holku doprovodit ven… Myslel si, že se odplíží zpátky a nikdo o jeho přítomnosti nebude vědět. Ale jeho emoce byly silnější, už v prvních vteřinách, kdy si domyslel, co se mezi těma dvěma dnes večer stalo, jeho tvář pokryly horké slzy a vzlyky mu odumíraly v hrdle, ale když slyšel Tomovo vyznání, neudržel to v sobě.
Nemohl, věřil mu! Tolik jeho slovům plným lásky a náklonnosti věřil! Myslel si, že mu bratr nelže, ale všecko nasvědčovalo tomu, že to byly jenom plané řeči… Cítil k němu vlastně kdy Tom něco většího? Byly jeho city alespoň někdy upřímné? Nebo i jeho záchrana ze zajetí byla jenom nutností, nikoliv z upřímnosti?
Zastavil se až na samém okraji střechy. Napřed polekaně shlédnul dolů do hlubin. Srdce mu prudce bušilo a jedna slza se dokonce odtrhla od jeho tváře, aby skanula do té černé propasti, kterou i přes velice pozdní dobu občas prozářily reflektory projíždějících aut. Studený noční vítr mu vháněl jeho vlastní vlasy do obličeje a jeho rty se třásly jako snad nikdy. I tělo se klepalo, nedokázal však určit, jestli to bylo těmi děsivými pocity, které jím zmítaly, nebo zimou, protože byl jenom v tenkých teplákách a tričku s krátkým rukávem. Teprve když se mu do očí vehnaly další slzy, váhavě se otočil. Snad za to mohl i Tomův hlas…
Bratra však viděl jenom matně.
„Bille, prosím… prosím,“ zachraptěl Tom poté, co bez dechu, s prudkým bodáním mezi žebry vběhnul na střechu a poznal, kde Bill stojí. Vyrazil k němu, ale Bill se roztřásl ještě víc.
„Nepřibližuj se!“ vřískl hystericky, a ještě víc se přiblížil k okraji střechy. Už před chvílí stál nebezpečně blízko okraje, ale teď byl ještě blíž a Toma to děsilo. Vždyť stačil už jediný krůček! Stačilo, aby Bill dostal nějaký tik nebo se zachvěl o něco víc a kdykoliv se mohl převážit a spadnout! A pád z dvacátého šestého patra by těžko přežil…
„Bille, prosím… ustup od toho kraje,“ šeptnul Tom a tak jako v Billových, i v jeho očích, se nyní začaly třpytit slzy, když se i přes Billův zákaz snažil dělat pomalé, nenápadné kroky směrem ke svému bratrovi, aby ho mohl zachytit, zachránit od případného pádu, ale mezera mezi nimi byla pořád až příliš veliká.
„Ne, neustoupím,“ zachraptěl Bill a trošku se zakuckal vlastním pláčem. Chvilku mezi nimi bylo ticho, ale pak Bill couvnul ještě o kousek víc a zastavil se, až když ucítil, že jeho pravé chodidlo je z půlky ve vzduchu. Radši přešlápnul, aby oběma nohama stál pevně na střeše a vyčítavě se na Toma zadíval.
„P – proč?“
„Co proč?“ nechápal Tom. „Jediný proč, který mi zrovna vrtá hlavou, je to, proč jsi tady, proč tohle děláš?“
„Proč?“ zasípal Bill nepřirozeně vysokým hlasem. „Měl bych se ptát já tebe! Proč ty mi to děláš?“
„Já?“ zarazil se Tom. „Co ti dělám?“
„Ty se ptáš? Ty se po tom všem ptáš?“ vypísknul Bill. „Já… já idiot jsem ti věřil, myslel jsem, že to, cos mi říkal… žes to myslel vážně! Že to, že mě miluješ… že to je pravda, a tys mě přitom jenom využíval v dobách, kdy jsi nikoho neměl!“
Lucie se přitiskla ještě víc ke dveřím na střechu. Nechtěla, aby ji kluci viděli. Po tvářích se jí kutálely slzy, když mlčky pozorovala drama, které se před ní dělo, a slova, která slyšela, jí trhala srdce. Ano, kolikrát si říkala, jak by bylo roztomilé a možná i ze všeho nejlepší, kdyby její milovaná dvojčátka nakonec vztah zakotvila spolu mezi sebou. Ano, ve skutečnosti věděla, že by to bylo solidně absurdní, vždyť incest je trestný! Ale představa to byla roztomilá, z rozhovorů věděla, jak blízko k sobě ti dva mají a na kolika fotkách to skutečně vypadalo, jako by mezi sebou tajně měli něco víc!
Ale ne, ona se snažila žít v realitě, v domnění, že oni dva jsou snad dospělí a dost rozumní na to, aby tenhle fiktivní vztah nepřipustili. Akorát by z toho oba měli problémy a trápení, kdyby si nedali pozor a někdo je při tom přistihl. Ale vypadalo to, podle toho, co si z Billových vět vydedukovala, že ti dva spolu měli něco víc, než jenom ryze bratrský vztah. A pokud tomu tak bylo, tak za tohle, co se teď děje, může právě ona!
Pevně stiskla svá víčka a bolestně vydechla. Kdyby si bývala dokázala připustit, že mezi dvojčaty je něco víc, rozhodně by se Tomem nenechala přemluvit k tomu, co se dneska v noci stalo. Akorát by jim to zkazila. Ale ne, ona se snažila držet se chladné logiky, která možnost incestu považovala za absurdní, a teď to vypadá, že to všechno skutečně pokazila jenom a pouze ona. Pokud Bill skočí, bude to jedině její vina. Zatím to vypadalo pouze jako trošku upravený výjev z klipu Spring nicht, ale tohle nebyl klip, tohle byla krutá realita… a ten pocit viny ji držel na místě, neschopnou se hnout, neschopnou jakkoliv zasáhnout. Beztak kdyby ji viděli, tak by ji snad zabili. Bill ji už teď nenávidí, protože se vyspala s jeho bratrem, a Tom kdyby ji teď viděl, tak by ji začal nenávidět kvůli situaci, v jaké se teď Bill nacházel. Tiše vzlykla a sklopila hlavu. Je to jenom její vina…
„Ne, Tome… nevěřím ti,“ vzlykl Bill.
„Ale Bille… proč bych ti lhal?“ zakvílel Tom zoufale. „Dneska v noci… to byl jenom úlet… pořád miluju jen tebe!“
„Tak úlet…“ sklopil zarudlé oči Bill, přičemž mu do vlasů spadly první dešťové kapky. „Tak to bys to té slečně musel říct jinak… znělo to na pouhý úlet až příliš vážně… příliš. Jenom jsi mi celou tu dobu lhal…“
„Ne, nelhal!“ vykřikl nešťastně Tom. „Jak tě mám přesvědčit, že jsem ti nelhal? Prosím, Billí…“
„Nemusíš se snažit… dnes v noci jsem viděl dost,“ hlesnul Bill. „Mrzí mě to… sbohem, Tomi.“
Slyšel, ale nevnímal bratrův zděšený výkřik, když se prudce otočil a po hlavě se vrhnul do vzdušného prostoru, který ho dělil od země. Už nedokázal unést to, jak mu bratr lhal, jak ho využíval. Nedokázal se s tím vyrovnat, jeho duše to neunesla.
Pád, který ve skutečnosti trval jen několik vteřin, se mu najednou jevil jako celá věčnost. Jeho tělo jako by se jen zvolna snášelo mezi kapkami sílícího lijáku, vlasy za ním vlály jako černý závoj a hlavou mu vířilo tisíce myšlenek. Najednou viděl a cítil ty nejkrásnější momenty, které s Tomem kdy prožil. Byly tak nádherné, co kdyby se ještě někdy v budoucnosti dokázaly opakovat? Mohl dát Tomovi ještě jednu šanci, zkusit znovu uvěřit jeho slovům.
Ale na to bylo až příliš pozdě, čas už se nedal vrátit. Vzpomínky najednou zmizely, jak se země blížila čím dál víc, viděl ve své hlavě jen Tomovy nešťastné oči, když s ním teď mluvil na střeše a jeho hlavou se začaly linout jeho vlastní texty.
… ich schrei in die Nacht für Dich, lass mich nicht im Stich, spring nicht… erinne sich, an Dich und mich…
… ich wird da nicht allein sein, lass uns gemeinsam in die Nacht…
… du bist automatisch, nur automatisch, automatisch, so automatisch…
… für immer Du und ich, für immer jetzt, für immer je – …
Najednou byly jeho myšlenky přerušeny palčivou bolestí. Ucítil ji napřed v hlavě, záhy v celém těle. Bylo to příšerné, k nevydržení, měl pocit, že se mu snad celá lebka musela rozprasknout na tisíce kousků. Ta bolest ho ničila, sužovala, vnímal jenom planoucí horkost krve, řinoucí se mu z obličeje, která ho mučila víc a víc, dokud najednou nepřestal vnímat.
Už měl najednou dojem, jako by byl vůbec nespadl. Najednou měl pocit, jako by se mu vůbec nic nestalo. Nic ho nebolelo. Nic neviděl, jen tmu, nic neslyšel, jen osvobozující ticho…
„BILLE, NEEEEEE!“
Tomovi divže nepraskly hlasivky, jak zaječel. Jako zparalyzovaný, neschopný se hnout, s hrůzou sledoval, jak mu bratr mizí ze zorného pole. Roztřásl se mu spodní ret. To přece nemůže být pravda! Ještě před vteřinou na okraji byl, a najednou tam prostě… prostě nebyl. Rozeběhl se k okraji akorát, aby viděl, jak křehké tělo tvrdě z gigantické výšky dopadá na asfaltový chodník.
„Proboha, Bille…“
Hlas mu najednou zcela vypověděl službu. Ne, tohle prostě nemohla být pravda! Zavřel oči, ale když je zase otevřel, viděl Billovo tělo, jak leží bez hnutí. Tím, že byla noc, o něm ještě nikdo nevěděl, jinak by kolem bylo určitě už hafo lidí. Ležel jen kousek od hranice noční tmy a oranžového světla z pouliční lampy, a v mdlém světle bylo vidět, jak se po chodníku, lesknoucím se deštěm, rozlévá krev vytékající zpod těla.
Už už chtěl bezděčně taky skočit, nemohlo to přece takhle skončit, musí existovat způsob, jak Billovi pomoct! Zachytila ho však útlá ruka, a když vzhlédl, matně rozpoznal Luciinu uplakanou tvář.
„Tome… nesmíš skočit…“
Upřel na ni svůj pohled. Nechtěl se na ni dívat, jedna část jeho bytosti ji z toho všeho vinila. Ale druhá část, ta větší, si začala uvědomovat jediné. To on od Billa té noci odešel, to on dívku pozval na večeři a do svého pokoje, to on blbě zavřel dveře, to on dopustil, že je Bill spolu viděl, to kvůli němu teď skočil…
Vyklouzl svou rukou z jejího sevření, naposledy se na ni zmateně podíval a rychle se rozeběhl po schodech dolů. Bral je po třech. Kolikrát ho jenom přidržování se zábradlí zachraňovalo před rozbitým nosem, ale on to neřešil, dokud se, lapajíc po dechu, neprohnal recepcí rovnou před hotel. Chvilku zmateně pobíhal, než zvládl určit směr strany budovy, z níž Bill skočil. Opět se rozeběhl, když své dvojče uviděl…
„Bille… proboha… prosím tě, Bille… Billí, prosím!“
Se strachem klekl na chodník, nestarajíc se o to, že si máchá kalhoty v kaluži od deště a v krvi bratra, a opatrně ho chytil za ramena.
„Broučku, prosím…“
Opatrně ho otočil obličejem k sobě…
„ÁÁÁÁÁÁÁ!“
Ani ve snu by ho nenapadlo, co uvidí. Vlastně by se to dalo čekat, protože taková výška musela mít na celé věci výrazný vliv, ale Tomovi to prostě nedošlo. O to děsivější pro něj byl šok, když spatřil Billův obličej.
Bylo zřetelně poznat, že horní část hlavy a obličej odnesly první náraz. Kůži měl celou totálně sedřenou, nos zlomený a promáčklý směrem do lebky, dost zubů bylo na chodníku vyražených. Krk svíral se zády nepřirozený uhel, jak mu náraz hlavy do asfaltu zlomil vaz. Ale nejhorší byl pohled do tváře. Nejen, že byla celá zalitá krví, ale Billovy oči byly otevřené. V kombinaci s krví okolo to vypadalo dost děsivě samo o sobě, ale to nejhorší bylo zachováno přímo v čokoládových duhovkách. Byla v nich vepsaná lítost, beznaděj… a cosi jako… touha? Záblesk naděje, odpuštění? Nebylo to snadno identifikovatelné, ale ten pohled Toma děsil mnohem víc, než zdeformovaný obličej. Bylo v něm vryto, jak moc Billovi ublížil…
„Bille… lásko… prosím, dýchej…“ zachraptěl Tom, když sjel rukou na bratrův krk. Pokusil se nahmatat puls, ale marně… v očích se mu zatřpytily nové slzy, když si bezděčně vzpomněl na jejich písničku. Der Puls in die Adern ist viel zu schwach… Jenže tady už nebylo žádné srdce, které by je probilo skrz noc, aby se ukázalo, že to byl jenom nějaký hloupý sen, ba dokonce nebyl ani slabý puls, nebyl totiž už žádný. Tohle byla krutá realita a Tom si čím dál víc začínal uvědomovat, že pád z takovéhle výšky by nepřežil nikdo. Nikdo. To znamená, že ani Bill…
„Billí… prosím… neopouštěj mě,“ vzlykl a marně s bratrem zatřásl, docílil akorát toho, že se jeho hlava bezmocně klimbala ze strany na stranu. „Billí… lásko moje… ne! Prosím… dýchej! DÝCHEJ!“
Ani si neuvědomil, že Lucie, která za ním přiběhla jen o několik okamžiků později, se slzami v očích zavolala sanitku. Že celou dobu tiše, nešťastně seděla vedle něj. I když měl Tom pocit, že to není možné, aby se někdo cítil v tuhle chvíli hůř než on, bylo tomu tak. Dívka totiž věděla, že právě její přítomnost byla příčinou Billova zoufalého činu. A o to horší byl její pocit poté, co přijela sanitka. Lékař totiž skutečně určil už jenom smrt…
Epilog
Toho dne skupina Tokio Hotel oznámila svůj konec. Smutek držely tisíce, desetitisíce lidí po celém světě. Převážně to byly fanynky, ale i značná část veřejnosti si po odchodu kapely z hudební scény uvědomila, jak dobří ve skutečnosti tihle čtyři kluci byli, a že ty urážky na jejich osoby nebyly právem.
Tom se Billova pohřbu nezúčastnil. Pocit viny ho zničil natolik, že ještě toho dne musel nastoupit do psychiatrické léčebny poté, co se po odvozu bratra pohřební službou nervově zhroutil a pokusil se v hotelovém pokoji o sebevraždu. Musel tam zůstat řadu měsíců, a jelikož v nervovém zoufalství vypověděl zdravotnickému personálu všecko, měl pak David se svými právníky dost co dělat, aby ho zachránil před vězením za vztah s bratrem. Do konce života se však se smrtí bratra nedokázal plně vyrovnat a nikdo na jeho tváři nikdy neviděl úsměv, byly tam jen slzy a smutek. Naštěstí však nemusel trpět dlouho, stačilo pár návštěv na hřbitově, a on splnil to, co si s Billem slíbili už jako malé děti. Ukončil vlastní život, aby se pokusil najít své dvojče v nekonečných dálavách věčnosti. Jeho tělo našli ležet na Billově hrobě a jestli se někdy v dalším životě s bratrem setká, nikdo s jistotou říct nemohl…
A o něco později se v denních zprávách objevila informace o mladé černovlasé dívce, která skočila pod jedoucí vlak. Nikdo nevěděl, proč to udělala, když měla celý život před sebou, dost lidí si však myslelo, že neunesla tlak bulváru, který do ní rejpal od doby, kdy ji přistihl při pár občasných návštěvách léčebny, v níž byl Tom zavřený.
A jestli se ti tři někdy v posmrtném životě potkali? Jestli si mezi sebou všechno vyříkali, minimálně Bill s Tomem? To se nikdy nikdo nedozví…
autor: Áďa
betaread: Janule
Pod wlak?! To snad nemyslíš wážně! Koukej to okamžitě přepsat! Žádná střecha, žádnej hřbitow, mrtwej Bill a už žádnej WLAK!
Proč to takhle zkončilo? To snad není pravda! :'(
Jsem jediná kdo u toho brečel jako sviň? Protože já mám naprosto mokrou klávesnici x(
Ach jo..jsem mola tušit že to takhle skonší. To je tak smutný..tak hrozně smutný..
Jen jedna věc mě na tom těší. Že se ukázalo že Tom Billa skutečně miloval a zálželo mu na něm..
Povídka byla celá strašně krásná 🙂 moc se těším an další povídky od tebe Áďi x)
Tušila jsem,že to špatně dopadne,tak jsem to jenom lehce přeletěla očima,než to začnu číst,no a prostě to číst nebudu!!!Nemůžu!!!Nejde to…..povídka patřila k mým nejoblíbenějším,a ten konec prostě neskousnu…..:'(
:'( Bože.. chudák Bill… Nevadí mi špatné konce.. ale ten popis Billovy tváře.. :'(.. bože.. Tom se s ní nikdy neměl vyspat..
plakala som ako malé decko pri tom…. krásne to bolo… dokonalosť…..
děkuju vám za komenty… mně se to taky nepsalo lehce, ale tak nemůže všecko dopadnout dobře…
to menyslíš vážně, že ne?? Bill přeci
nemůže umřít a co teprve tom??? koukej to okamžitě přepsat!!!!
Nebyla bych to já, abych nepřišla s komentíkem…
Nebe se znovu rozplakalo, když Billího život odcházel…*pláče*
Ádi, já jsem naprosto nadšená. Teda brečím, jasně, to jinak ani nejde, ale kdybys během jednoho dílu napsala HE, nevěřila bych ti jediné písmenko. Poté, čím si Bill prošel, v jednom díle by to řešení nemohlo přijít. To by nebylo na 1000moří ale nejméně oceánů času, aby se z toho všeho zklamání a bolesti dostal.
Říká se, že tito skokani, když skočí, v ten moment litují svého činu a než dopadnou, myslí na to, že to šlo řešit jinak…dojde jim to ale pozdě. I tady byl náznak, kdyby dal Billy Tommymu ještě šanci… Bohužel, skočil, neviděl jiné východisko. Trpěl v povídce až příliš (už zas se mi řinou slzy po tváři).
K Tommymu – pro něj to bylo asi ještě těžší, klade si vše za vinu, ale jen jeho vina to není. Na Billa toho bylo všeho moc, prošel si peklem… Co bylo nádherné? Tommyho láska k Billovi. Byla natolik silná, že dodržel, co si s Billem slíbili – že odejdou společně. Sice to nebylo úplně ve stejný okamžik, ale nenechal Billa, aby na něj dlouho čekal.
Lucie – té je mi líto. Nebyla strůjcem toho neštěstí. Klukům prostě v této povídce to štěstí nebylo dopřáno. A když jsem četla, jak jí bylo vše líto, nejde k ní chovat špatné emoce.
Ádi, blahopřeji k takové krásné povídce. Četla jsem ji moc ráda a budu se těšit na další tvé poklady!♥♥♥
Nakonec jsem to přeci jen dočetla až dokonce :D! velmi silná povídka..takovouhle jsem snad nikdy ještě nečetla.píšeš vážně úžasně. je mi líto,jak to skončilo,ale myslim si…že pro Billa je to nakonec lepší,že to všechno skončilo,protože si myslim,že by stejně zbytek života měl furt trauma z toho únosu..a třeba by se mu tim komplikoval vztah s Tomem.
Ne, tenhle konec se mi nelíbí. Sakra, takhle blbě to skončilo. Já čekal, že to skončí dobře, že se Bill třeba vzpamatuje z toho, co prožíval, a ne že to skončí takhle špatně.
Ale jinak krásná povídka, o to víc jsem teď smutný. 🙁
Skončilo to fakt dokonale. Jsi skvělá autorka :*
Ooo můj bože, to snad není možné. 😀 Mě asi klepne. Já jsem tuhle povídku četla tak dva roky zpátky, ale jen vytištěnou, od kámošky a ani ve snu by mě nenappadlo, že jsi to právě ty. 😀 Ha, musím ti říct, že je to jedna z mých nejoblíbenějších povídek. Trochu romantiky, trochu brutality. Po pravdě ten konec mohl skončit líp teda, když už, tak se mohli zabít najednou nebo by tam ta holka nemusela být. 😀
Já nesnáším holky v twincestu. Nebo víš na co jsem přišla? Vždycky podvádí jen Tom..:D většinou to tak je, asi budu muset v nějakém díle udělat hajzla z Billa. 😀
Ne konec kecání o ničem podstatném. Vážně tuhle povídku miluju dneska jsem ji celou přelouskala a je to super pocit. Máš super styl psaní a ty nápady, kde já se na ně hrabu. 😀 V době, kdy si to napsala jsem já byla v povídkových plínkách. 😀