autor: Rachel
Inkoustově černá, tmavá obloha povolila svůj černočerný, noční kabát a ustoupila tak ze své tmavé barvy, kterou v několika posledních hodinách ovládala. Bělavé páry a mlhy nad spícím městem se pomalu rozplývaly… až po nich zůstalo jen několik růžových červánků na nebi, stále ještě ztmavlém do šera. Rozpustily se rychle, během několika minut jako pára nad hrncem a s poslední zhasínající hvězdou uvolnily oblohu tomu nejjasnějšímu, jehož příchod celou noc očekávaly. Jeho příchod se s každou narůstající vteřinou blížil, oblohou už stačilo prolétnout první světlo rozbřesku… a na východě za kopci se začínal zračit a rozlévat ranní úsvit…
První sluneční paprsky dopadly na porcelánově bílou tvář černovlasého chlapce a on jen pomalu pozvedl pohled svých prázdných, vystrašených očí. Stačil jen okamžik, aby se setkal s blyštivým odleskem, který ozářil jeho tvář… a on věděl, že už není cesty zpět. Jeho hlava jen vysíleně klesla na polštář… a první slza si našla cestu zpod jeho hustých řas až na líci.
Jeho oči pevně semknuly svá víčka a Bill jen tiše vydechl. Věděl, že tohle je konec, konec všeho. S ranním rozbřeskem začínal jeho den… možná poslední v jeho životě… a Bill věděl, že více času už mu nezbývá. Sluneční paprsky jej sice probudily teprve před několika minutami, i přesto si však tuto skutečnost moc dobře uvědomoval, a to už ve chvíli, kdy poprvé rozlepil svá víčka do dnešního rána. Trhaně vydechl a natočil pohled svých očí k oknu, za kterým se až doteď spící město probouzelo do nového, letního rána a na obloze již zářily první, zlaté stopy toho, bez čeho on nedokázal žít ani den. Pevně semknul víčka k sobě… a prsty si setřel další slzu, která se po vzoru té první skutálela po jeho líci jako zrnko hrachu. Možná mu dnes naposled bylo dovoleno spatřit východ slunce…
Jeho oči pomalu zamrkaly a stočily svůj pohled na druhou polovinu své nemocniční postele a přes jeho tvář se mihl jen slaboučký, sotva znatelný náznak úsměvu. Pozorně se zadíval na osobu, ležící vedle sebe a jeho srdce se rozbušilo jako o závod, když očima přejel po linii jeho těla, kterou nezahalovalo nic, byť jen sebemenší kousek oblečení. Jejich nahá, odhalená těla, propletená do sebe – to bylo to, co Billovi na několik vteřin vyrazilo dech… a v jeho temné, černé mysli rozvířilo několik barevných vzpomínek minulé noci. I přesto je však černovlasý chlapec vypustil ze své mysli a zadíval se na svou lásku před sebou.
Nemusel přemýšlet a ani ve své mysli hledat jedinou, byť sebemenší vzpomínku. On tu skutečnost měl v sobě, nosil ji ve svém srdci a nitru, viděl ji před očima jako ten nejúžasnější, nejdokonalejší obraz… a stačilo se jen zadívat do té nádherné tváře, jen pár milimetrů od té jeho. Nic víc Bill nepotřeboval, aby si vybavil skutečnost několika posledních hodin. Byla to ta nejkrásnější noc v jeho životě a on moc dobře věděl, že to bylo to poslední a zároveň nejdokonalejší, co jim bylo dovoleno spolu prožít. Nic krásnějšího pro něj už nemohlo existovat a Bill si to moc dobře uvědomoval. Očima putoval po tom dokonalém, odhaleném těle před sebou a jen s bušícím srdcem si uvědomoval obrazy včerejší noci. Jen on a Tom… a jejich milování, které je oba naplňovalo, které je znova dovedlo spojit v jedno tělo a v jednu duši přesně tak, jako to mělo být. Nikdy se od sebe neměli odpojit, jejich odloučení to všechno jen zhoršilo… a byla to právě ta noc, která je svým kouzlem opět spojila k sobě.
A Bill to věděl. Už poněkolikáté se zadíval do Tomovy tváře a očima po ní milimetr po milimetru přejížděl. Tom byl tak úžasný, tak dokonalý, až to jemu samotnému vyráželo dech. V jednu chvíli dokázal být jemný a neskutečně něžný, v tu druhou si zase bral Billovo tělo se vší vášní a touhou, která jej ovládala. Nebylo jediné minuty, ani sekundy, kterou by ztratili pro nic za nic. Jejich noc se zdála být nekonečnou… a oni neznali nic, co by jim dokázalo vzít její kouzlo…
První paprsky vycházejícího slunce – to bylo to, co Billa vyvedlo z omylu a odpovědělo mu tak na jeho otázku. To ony mu odpočítávaly minuty a vteřiny, ony mu vzaly to nádherné kouzlo jejich poslední, společné noci, ony jej vrátily zpátky do kruté, tvrdé reality. Jeho čas vypršel. Ležel tu na své nemocniční posteli a díval se do tváře své spící lásky. Nechtěl myslet na několik následujících chvil, přestože k nim jeho mysl stále utíkala. Mohl si užívat poslední chvilky v blízkosti svého Toma… a on jich chtěl využít. Netušil, co bude dál, a ačkoli si to v hloubi duše myslel, stále se bál na to jen pomyslet. Věděl, že jen za několik málo hodin už bude konec, věděl, že mu zbývá stále méně a méně času… a také věděl, že už zanedlouho jej opustí.
Zhluboka se nadechl a uslzeným pohledem svých očí se zadíval do Tomovy spící tváře. On jej za pár hodin opustí, odejde z tohoto světa někam do neznáma… ale co Tom? Zůstane tu bez něj, bez lásky, úplně sám. Jen ta myšlenka v Billovi vyvolala svírající pocit a on vzhlédnul k Tomovým slabě se chvějícím řasám. On za to nemohl… on ne. Nezasloužil si samotu. Zasloužil si klidný, krásný život s někým, kdo by mu dával všechnu svou lásku, kdo by jej miloval a stál mu po jeho boku celý život. Proč to jen on nedokázal? Byl to snad jeho osud odejít a zanechat tak místo po Tomově boku někomu jinému? Přivřel víčka a cítil, jak se zpod nich vylilo několik dalších slz jen při myšlence, že by se Tom dotýkal někoho jiného, někomu jinému by dal své srdce a svou lásku, někoho jiného by líbal, někoho jiného by miloval… Pomalu zavrtěl hlavou a jeho oči znova spočinuly svým pohledem plným slz na té krásné, dokonalé tváři. Nesměl se teď trápit a plakat. Musel mu to přát… právě proto, že jej tolik miloval.
Jeho tělo již začínal ovládat třas, na jeho pokožce se vytvořila husí kůže, přesto však tomu tlaku a náporu ve své mysli stále odolával. Slzy zasychaly na jeho tváři stejně, jako se na ní i tvořily a on stále oddaně hleděl do spící tváře naproti té své. Chtěl si uchovat ve své mysli její obraz… stejně, jako pohled oříškových očí, které se na něj po pár dlouhých minutách konečně upřely zpod přivřených víček. Jejich majitel se poprvé nadechl čerstvého, ranního vzduchu a jakmile se mu konečně dostal do plic, krátce zamrkal, aby mohl svýma očima znova vyhledat to moře čokolády, které se na něj upíralo…
Leželi naproti sobě jen ve velmi malé vzdálenosti a pohledy jejich očí se utápěly v očích toho druhého, které na sebe oba upírali. Ani jeden z nich se neodvažoval prolomit to dlouhé, nekonečné ticho mezi nimi. Oba věděli, co je už za několik chvil čeká, oba si uvědomovali ty myšlenky, které se už za pár desítek minut měly stát skutečností. Oba si uvědomovali sílu těchto posledních, společných okamžiků, které měly být tím jediným a zároveň posledním, co spolu mohli prožít.
„Nikdy ti nebudu moci být dost vděčný za to všechno, co jsi pro mě udělal. Byly to ty nejkrásnější tři týdny mého života… a já na ně nikdy nezapomenu, nikdy. Miloval jsem tě, miluji tě… a navždy tě budu milovat,“ Billův tichý šepot prolomil ticho v pokoji a Bill pozvedl pohled svých očí. Nedokázal už déle skrývat slzy. Samovolně stékaly po jeho tváři, když oddaně hleděl do Tomových očí a snažil se zadržet své vzlyky a třas svého těla. Pevně semknul víčka k sobě… a na to ucítil, jak měkká, hřejivá dlaň něžně přejela po jeho uplakané tváři.
„Nedělej to. Ještě mi neříkej sbohem. Ještě ne, prosím,“ Tomova tichá prosba se roznesla celým pokojem až k uším černovlasého chlapce a Tom cítil, jak se i jeho oči začínají zalévat slzami. Ani on už nedovedl déle bránit svým citům. Ne teď, když hleděl do té nádherné tváře, po které stékalo snad moře těch slaných kapiček. Nedokázal to. Věděl, že právě teď jej jeho láska potřebuje… snad víc, než kdy jindy.
Jeho náruč byla tím jediným, a možná i tím nejvzácnějším, co mohl v tuto chvíli černovlasému chlapci dát. Tiskl si jej k sobě, líbal ve vlasech a mírným pohupováním se snažil uklidnit ten neovladatelný třas jeho těla. Stvoření v jeho náruči se chvělo stále více a více, a stále hlasitěji vzlykalo do ticha pokoje, zatímco jeho horké slzy dopadaly na Tomovu nahou kůži.
„Bojím se, Tome. Tolik moc se bojím. N-nechci umřít.“ Billova slova přerušil další jeho vzlyk a Bill se jen roztřeseně nadechl, stále se tisknouc k Tomovu tělu. Potřeboval jej teď cítit, potřeboval jej mít u sebe. Strach a bezmoc již plně ovládaly jeho mysl a jeho tělo se v Tomově náruči jen otřásalo stále intenzivnějšími vzlyky. Tomova dlaň jemně spočinula na Billových vlasech a Tom si Billa přivinul blíž k sobě. Ne, tohle nemohl dopustit. Billovo tělo se třáslo stále víc a víc, jeho ruce se podobaly kusům ledu a odstín jeho tváře by se dal srovnat s prvním bílým sněhem. Už teď byla jeho láska na pokraji sil… a to byl teprve začátek toho všeho.
Opatrně vzal jeho třesoucí se ruce do svých a natočil si jeho tvář k té své, aby se mohl zadívat do Billových očí, které k němu vzhlédly skrz nový vodopád slz. Jeho srdce a nitro se okamžitě sevřelo, když mu byl odpovědí strach a nejistota, zračící se v nich.
„Bille, ty neumřeš. Operace a její postup je přesně naplánovaný, nemusíš se bát. Sestavili jsme tým těch nejlepších, nejzkušenějších lékařů z celé nemocnice, moc dobře víc, co mají dělat. Nedovolím, abys mi umřel, to bych nikdy nedopustil. Udělám vše, co bude v mých silách. Včera jsem ti něco slíbil, Bille… a svůj slib také dodržím,“ odvětil vážně a upřímně se zadíval do Billových očí, které k němu vzhlédly. Musel dodat odvahu a naději… sobě i jemu.
„Tomi… buď tam, prosím, se mnou. Prosím…,“ zašeptal proti Tomově kůži a přitisknul se k jeho tělu, které jej ve své náruči sevřelo ještě pevněji, jako by jej nikdy nechtělo pustit.
„Neboj, lásko, budu tam celou dobu s tebou a budu jim pomáhat. Nedovolím, abys mi umřel pod rukama. Budeš žít dál, to ti slibuju,“ odpověděl upřímně, nato však sklopil pohled svých očí někam dolů. Zatím stále ještě věřil v tu jednu lepší možnost… ani ta druhá se však zdaleka nedala vyloučit. A Tom si moc dobře uvědomoval a cítil ve svém nitru, co by se stalo, kdyby se stala skutečností.
„A pokud se Nejvyššímu zlíbí vzít mi i to nejkrásnější, co mám… potom už ani můj život nebude mít smysl,“ zašeptal tiše a pomalu sklopil pohled svých očí někam dolů. Billovy oči vystřelily k těm jeho a Bill si jen němě opakoval Tomova slova, neustále znějící v jeho mysli. Potom už ani můj život nebude mít smysl. Tiše vydechl a rázně zavrtěl hlavou. Tohle nemohl Tom myslet vážně, tohle ne.
„Ne, Tome, t-tohle… tohle nesmíš říkat,“ rázně zavrtěl hlavou, odpovědí mu však byly Tomovy oči, které se upřely do těch jeho a dlaň, která spočinula s tou jeho v něžném dotyku. Tom moc dobře věděl, co je v sázce… a také věděl, že jen spolu mohou dnešní ráno přežít.
„Slibuji ti, že všechno dobře dopadne, Billi. Ale teď už bychom se měli jít připravit… je čas,“ odvětil a něžně políbil svou lásku na čelo. Cítil tu nervozitu a ten strach v každé buňce svého těla… který ještě více zesílil, když se k jeho uším dolinulo osm úderů hodin na kostelní věži. Zbývala už jen hodina…
Hnědé mandlové oči pomalu zamrkaly a naposled se rozhlédly po celém nemocničním pokoji. Jasné slunce už začínalo stoupat vysoko na blankytně modrou oblohu a svým jasem a září přilákalo pohled černovlasého chlapce, který se na něj upřel. Chvíli po něm jen přejížděl… dokud jeho majitele nevyrušilo slabé cvaknutí dveří a několik kroků vcházejících dovnitř. Pomalu se otočil čelem ke dveřím a trošku zamrkal, když se někde za jeho zády ozval tichý hlas.
„Můžeme?“ Tomova otázka přerušila ticho v pokoji a Tom pomalu přešlápnul na svém místě, upírajíc svůj pohled k otáčejícímu se černovlasému chlapci. Byl to právě on, on a ještě několik lékařů, kteří se naskytli Billovým očím. Trošku zamrkal na ten pohled před sebou a nato jej upřel na hodiny na bílé stěně.
Nemohl uvěřit svým očím. Nemohl uvěřit, že ta poslední hodina, která do operace zbývala, utekla tak rychle, aniž by jen mrknul okem, aniž by se jen stačil nadechnout. Všechno se v jeho těle vzpíralo, každá, byť sebemenší buňka křičela a protestovala, a ani jeho mozek nehodlal přijmout skutečnost, že jeho čas je u konce. Poslední vteřina uplynula… a jeho lhůta vypršela ve chvíli, kdy bylo Tomovi a ostatním odpovědí krátké pokývání černovlasou hlavou. Její majitel přistoupil o pár kroků blíž a na požádání Tomových kolegů si lehl na nemocniční postel s několika malými kolečky vespod.
Nevnímal nic a nikoho kolem sebe, jen stropy bílých chodeb a hlasy lékařů někde nad sebou. Tom jej celou dobu držel za ruku, když s ním po boku jeho postele procházel nemocničními chodbami, ani jeho teplo a přítomnost však nedokázala z Billa vyhnat ty myšlenky, city a to všechno, co jej právě ovládalo. Nechtěl ani pomýšlet na následující minuty, přál si, aby se tato chodba stala nekonečnou… skončila však mnohem dřív, než očekával.
Stačil jen letmý pohled, kterým přeletěl malou cedulku na bílých dveřích, aby si uvědomil, že je u cíle své cesty. Všechno v jeho nitru se sevřelo, když se po chvíli rozhlédnul po místnosti kolem sebe. Všude kolem něj, kam se jen rozhlédnul, postávali lékaři a sestřičky a o něčem zaujatě diskutovali. Jejich zelené pláště, rukavice, všechny ty zvláštní přístroje kolem a stovky různých nožů Billovi stačily napovědět vše, čím si až doteď nebyl jistý. Byl na operačním sále. Ještě nikdy tu nebyl, teď tu však ležel uprostřed všeho toho, čeho se obával nejvíc. Jeho strach ještě vzrostl na tu nejvyšší možnou míru, jeho tělo ovládl třas a polilo horko, když si tu skutečnost jen uvědomil. Přál si alespoň se pohnout, utéci od toho všeho co nejdál, jeho rázem zdřevěnělé nohy a motající se hlava mu to však ani trochu nedovolovaly.
„Tak, já myslím, že bychom mohli začít,“ hlas, linoucí se k jeho uším vytrhl Billa ze všech jeho myšlenek a přinutil jej tak vzhlédnout. Stál nad ním asi třicetiletý lékař a s klidným úsměvem si měřil jeho tvář, která se znova začala rozhlížet všude kolem. Jeho oči se setkaly s těmi oříškovými a on jen tiše vydechl. Byl tu, Tom tu pořád byl s ním.
A to bylo právě to, co bylo pro Billa v tuto chvíli nejdůležitější. Nevnímal nikoho a nic kolem sebe, ani anesteziologův hlas, který k němu klidně promlouval.
„Tak, jenom si to tu ještě zkontroluji, maličko to píchne, ale nemusíte mít vůbec strach,“ mumlal si jakoby sám pro sebe a odsunul se ke svému malému stolečku. Ani jeden z chlapců jej však nevnímal. Dívali se do očí toho druhého s neskrývanou něhou, láskou a oddaností. Oba věděli, že je to to poslední, co mohou tomu druhému dát. Tomovy oči pomalu zamrkaly a Tom naposled stisknul ve své dlani tu Billovu. Bylo mu jedno, jestli jej teď uvidí všichni nebo nikdo. Opatrně se sklonil k té nádherné tváři a naposled se vpil do naběhlých měkkých rtů.
„Miluji tě, lásko,“ zašeptal proti těm hebkým polštářkům a pomalu se od nich odtáhl, dívajíc se do porcelánově bílé tváře. Jeho slova zněla pro Billa jako rajská hudba, jako to nejkrásnější, co mohl na konci své cesty slyšet. Slabě se pousmál… a nato ucítil slabé píchnutí do jedné z několika svých žil. Už už mu chtěl odpovědět, látka v jeho těle však byla silnější než on. Celé jeho tělo začínalo tuhnout, jeho víčka ztěžkla… a obraz mladého lékaře před ním se pomalu rozplýval… až se stal součástí jedné velké, černočerné tmy…
Tomovy oči pomalu zamrkaly a on je na okamžik pevně semknul k sobě. Rychle zahnal slzy, deroucí se na povrch a nato položil Billovu bezvládnou ruku podél jeho ztuhlého těla. Věděl, že teď už není vhodná chvíle k přemýšlení. Jejich čas se zkracoval… a on nesměl promarnit ani minutu.
Rázným krokem vyšel vpřed a za okamžik už vstupoval do dveří malé šatny, kterou právě všichni jeho kolegové opouštěli. Rychle odhrnul závěs a v mžiku si přes hlavu přetáhl dlouhý, zelený plášť, berouc do svých prstů rukavice. Věděl, že si musí co nejvíce pospíšit, proto se jen narychlo upravil, míříc ke dveřím, vedoucím do sálu.
„Kam jdeš, Tome?“ tichá otázka přerušila tok Tomových myšlenek a Tom jen tázavě vzhlédl k tváři pana Hoffmanna. Neměl čas teď cokoli vysvětlovat, už tak byl vystresovaný víc než dost.
„Přeci na sál, musím jim pomoci,“ odpověděl netrpělivě a popošel o krok blíž ke dveřím. Jaké však bylo jeho překvapení, když jej čísi ruka zadržela a postrčila zpět do místnosti. Překvapeně a tázavě zároveň vyhledal svýma očima ty lékařovy, stejně jako lékař ty jeho. Nemohl uvěřit vlastním uším.
„Tome, zbláznil ses? Už tak to bude hodně těžký a odvážný kousek, bude to oříšek i pro ty nejlepší z nás, co bys tam potom dělal ty? Ne, že bych tě podceňoval, ale tohle bude náročné i pro nás, ne tak ještě pro tebe. To ti zakazuju,“ rázně zavrtěl hlavou a postavil se do dveří, vedoucích do sálu. Tentokrát to byl však Tom, kdo nemohl uvěřit svým uším.
„Ale já…,“
„Už jsem jasně řekl, že ne. Tohle není nic pro tebe, Tome, možná až za pár let, ale ne teď. Posaď se na chodbu před sál, pokud chceš, slibuju, že tě budeme o všem průběžně informovat. Všechno máme řádně pod kontrolou, nemusíš se bát. Ale teď už běž pryč… nebo budu nucen vzít to po zlém,“ dodal a za okamžik už hbitě zavíral dveře za Tomovou vysokou postavou.
Tomovy rty opustil vysílený výdech a on naposled očima spočinul na bílých dveřích, které se za ním tak rychle zavřely. Tohle nemohl zvládnout, tohle ne. Jen tak sedět, čekat a doufat, že všechno dobře dopadne a neudělat pro to vůbec nic. Nic víc však v tuto chvíli udělat nemohl…
Jeho tělo se pomalu sesunulo po bílých, kožených křesílkách a on vysíleně složil svou hlavu do dlaní. Jeho láska právě začínala svůj boj… a jemu už nezbývalo nic jiného. Jen čekat…
autor: Rachel
betaread: Janule
Rachel,za co,za co???Čím jsem si zasloužila takové mučení…!!!xD
Musí to zvládnout… prostě musí!
Áááá já už ot dál nevidržím .. =D … Hlavně ať to dobře odpadne… Prosím =) …
Mě ten minulí díl nějak utekl jsem ho přečetla až dneska. Jsem ráda že se udobřili. U tohodle dílku jsem jen tak tak držela slzy na krajíčku. Rychel pls ať neumře. To nám nemužeš udělat x(
ať neumírááá…néé x(
Vzkaz pro LadyVanilku: Napiš Ketty na e-mail twincest483@gmail.com, pod povídkama pro tyhle věci není místo, autory to nezajímá, tvoje komentáře jsem proto smazala. Reklamu v záhlaví neděláme, máme sekci affiliates, tak kdyžtak napiš, Ketty ti dá vědět. J. :o)
Rachel..jestly umře…ne, ty prostě nejsi ten tip co by tam šoupl bad end..Rachel, jestly jen přemýšlíš o špatném konci tak si to nech ještě jednou projít hlavičkou než otevřeš Word a zamysli se jestly chceš být ke svím čtenářkám tak sadistická jako některé autorky které svoje povídky bezcitně ukončí bad endem x))
Jinak já pořád obdivuju tvůj styl psaní..strašně se mi líbí x)
Óóó, děkuju za komentáře, vážně jsem nečekala takové ohlasy…:-D
[7]: Ten badend bude speciálně kvůli TOBĚ, Leo, protože jsi celou dobu nekomentovala…:-D
Ale jinak děkuju moc, opravdu mě to těší a vážím si všech ohlasů, které mi tu píšete xD I když jak si je tak pročítám, myslím, že mým jediným štěstím je, že nikdo pořádně neví, jak se jmenuju a kde bydlím… jinak by už asi bylo po mě xD
[8]: Ano nekomentovala..a teď se za to hluboce, hluboce stydím stydím x) Kvůli mě bad end? Nenene, to bych asi pak nepřežila jak já tak ty xD
A když budu hodná a budu pravidelně komentovat, tak bude happy end? x)))
Prosím prosím smutně koukám, psí očička děláám xD
[9]: Nooo, ale to už máš smůlu, holka… Mám to napsaný a Jaňule už to zbetovala, takže… někdy příště, no… xD Ale škoda, že ty tvoje očička nevidím…
[10]:Takže on fakt umře? Ty jo, můj psí pohled se mění v brečící očička 🙁 Ale já tomu stejně nevěřím, ty nás jenom chceš vyděsit xP
[11]: O to mi celou tuhle povídku šlo, tak přece si to nenechám ujít. A vůbec – věděli jste už od prvního dílu, že je nemocný, měli jste být na to připravení… takže nic na mě teď…
Tom sa chudák ani nedostal na sál… zase nedodržal čo sľúbil… ja stále dúfam, že napriek vyhrážkam a všetkým tým hnusným posledným vetám to Billí prežije, pretože, pretože…