Advent 26.

autor: Sajü & Lorett

Nový začátek

Tom

Vím, že je už ráno. Díky světlu venku, které mě dokonale dokázalo probudit, i přes pevně semknutá víčka, vím, že je už dávno den. Pondělí. Den po poslední adventu. Po posledním adventu, který mi měl navždycky odnést to, co nadevšechno miluju. Srdce mi silně buší, jen při myšlence na to, že tu není. Že můj život ztroskotá stejně rychle, jako nabral směr. Víčka nechávám stále pevně sevřená ze strachu, co uvidím, až se probudím, ale jednou se přeci probudit musím, a jestli to bude za vteřinu nebo za týden, neovlivním tím nic. Tak proč ty oči prostě nerozevřu? Proč se prostě k tomu všemu nepostavím čelem?

Pomalu zamrkám. Srdce téměř nehybné, téměř bez tlukotu. Bez dechu otočím hlavu na vedlejší postel a víčka bolestivě semknu, když postel je zcela prázdná. Tak prázdná, jako byla před čtyřmi týdny, protože celé čtyři týdny byla plná mě a jeho. Sevřu ruce v pěst, když se mi z koutku očí prodere několik bolestivých slz. Ať je to jen zlý sen. Hloupý zlý sen, a až teď otevřu oči, prosím, ať je vedle mě. Ať tam leží jako to nejnevinnější kuřátko světa.

Posadím se na kraj postele. Zničeně si přejedu dlaněmi po spáncích, ze kterých si setřu slzy. Moje srdce, jakoby přestalo bít, i přestože vím, že se uvnitř mě chvěje. Všechno, co jsem si přál, bylo, aby ON tady zůstal. Aby můj Billi, moje Polárka, zůstala u mě a n i k d y neodešla. Tak od čeho jsou vánoční přání, když se nesplní? Od čeho? Rukou shodím budík, který si radostně stojí na nočním stolku. Nenávidím čas. Nenávidím advent a nenávidím Vánoce, neboť mi dokázaly tak krutě a nelítostně vzít to jediné, pro co žiju. Pro co jsem dýchal. Pro co moje srdce bilo jako splašené, jen když jsem se na něj podíval.

Trhavě se nadechnu, tak zhluboka, jak jen to jde. Ještě jednou si otočím na prázdné, chladné místo vedle sebe. Jako kdyby tam nikdy nikdo takový neležel. Jako kdyby to byl jen čirý výmysl. Rozhlédnu se okolo sebe. Všechno je nyní tak prázdné, šedé a obyčejné. Vločky snášející se venku z nebe jen líně dopadají na už i tak dost bělostnou krajinu. Jako kdyby se mi vysmívaly! Jejich život se rodí pádem z nebes a jejich krása je to jediné, co mají, přesto jsou tak ledové, tak necitelné. Zřetelně slyším jejich výsměšný a pohrdavý smích. Vysmívají se mi snad, že jsem ztratil cíl, ten pomyslný střed mého vesmíru? Vztekle bouchnu pěstí do péřového polštáře. Celé tělo se mi jako na povel začne třást. Snad až teď si uvědomuji, že jsem jej opravdu ztratil. Že tady se mnou není, ale je jen pouhý kus porcelánu. Jako když v křečích a bolestech se schoulím do klubíčka. Všechno mě tak nesnesitelně bolí a pálí. Srdce mi snad ani netluče, aby se zase v příští chvíli rozeběhlo na plný plyn a chtělo mi utéct, daleko pryč – za ním. Celé mé tělo se chvěje. Cítím přecházející mráz po mém krku a zádech.

Rukama si obejmu kolena, která si přitisknu k bradě za účelem zmírnit třas těla a přihodit si alespoň trošičku tepla, protože se celý otřásám jako při zimnici. Celý svět mi splývá do sněhově bílé barvy, moje oči už postrádají zrak, když se nemám na co dívat. Totálně přestávám slyšet televizi ze spodu, moje uši vstřebávají jen táhlé dlouhé hučení, nic víc, a k čemu taky, když už nemohu poslouchat ten medový hlas plný zvídavých otázek vedle sebe?! Přestávám na svých lících cítit i padající slzy, nepočítám je, nemohu ani, copak se dají spočítat kapičky v oceánech? Nevnímám nic, jen těch několik věcí okolo sebe, a jako kdyby se se mnou celý svět točil. Nenávidím Vánoce! Kruté, nemilosrdné Vánoce, k čertu s nimi! Proč žít a radovat se, když světlo mého života vyhaslo? Když ten plamínek zapálené svíčky, jenž křehce plápolal, aby nám ozářil cestu životem, sfoukl prolínající se chladný vítr? Zaštkám. Ruce si silně tisknu ke svému bolavému srdci. Nejde potlačit silné vzlyky. CHCI JÍT ZA NÍM! Za mou Polárkou!!!! Proč to nedokáže nikdo pochopit? Potřebuju ho k životu. Nemohu bez něj žít. Proč mi to udělal? Proč… proč jsem ho nechal odejít? Proč jsem ho nedokázal zachránit? Proč? Proč? Vždyť všechno je moje vina. Neuchránil jsem to nejkrásnější stvoření pod sluncem. Vrtím hlavou ze strany na stranu jako blázen. Nechci se vyrovnat se skutečností. Nechci přijmout fakt, že mi umřel. Vždyť on je tady jistě někde se mnou. Rozechvěle dopadnu na zem a třesoucím se tělem se snažím najít pod postelí nebo kdekoliv v pokoji porcelánovou panenku. To moje malé kuřátko s černými vlasy. Šílená zima svazuje moje tělo, ale ač hledám jak chci, nemohu jej najít. Ani tu krabici, ve které jsem si ho přivedl domů. Opřu čelo o rám postele, načež hlavu poraženě zabořím do prostěradla, jež třesoucíma se rukama uchopím do obou hrstí.

*konec flashbacku*

Co bych jen za tohle nyní dal. Všechno. Všechno bych prodal a rozdal, všechno bych obětoval jedině pro něj. Po svou zářící a sladkou Polárku. Zavzlykám. Skončím jako ten starý dědek. Už nikdy se nezamiluji, protože moje srdce bude navždy bít jen pro jedno jediné stvoření. Navždy tady bude se mnou, nikdy jej nenechám nadobro odejít. Nenechám si vyprat povlečení ani prostěradla, chci celý život cítit jeho vůni!!! A jestli to bude i nutné, nebudu se snad ani mýt, abych ze svého těla nesmyl jeho jemné doteky. Ušklíbnu se. Už ti hrabe, Tome, co? Že se ptám! Tohle přeci systém tvého mozku nemůže unést… Zavzlykám a kvapně si stírám slzy, jež dopadají na mé rty. Tam mě přeci líbal, tolikrát mě na nich žádostivě líbal. Trhavě polknu. Bolí to a já štkám veškerou hořkost. Navždy ho budu milovat – to svoje malé kuřátko. Obejmu oběma rukama polštář, na kterém vždy usínal. Zabořím do něj hlavu a vdechuju jeho vůni, polštář jí je přesycen. Srdce mi bije na poplach.

„Tomi?“

Zavrtím hlavou. Z dálky ke mně doléhá ten medový, galakticky podbarvený hlas. Snažím se zamrkat, snažím se zvednout a ohlédnout se po něm, ale nedaří se mi to. Nemohu se zvednout, jak je moje tělo slabé a je mi taková zima. Jen bílou a černou vnímají moje oči, víc nic nepotřebují. Trhavě polknu, opět mi ten krk málem uhoří, sliny ani slzy přes tuhý knedlík v krku mi vůbec nejdou polykat. Všechno jde tak těžko. Tak ztuha. Když tu není moje láska, umřel jsem také.

„Tomi??“

Utlumeně poslouchám jeho hlas. Doléhá ke mně jako k ozvěně. Klidně bych určil jeho přesnou polohu. Kdyby takhle na mě mluvil, stál by u dveří a starostlivě by se koukal, co se to se mnou děje. Kdyby to však nebyla fikce mého mozku, aby obalamutilo roztrhané srdce.

„Bille.“ Zavzlykám tiše do polštáře. Můj hlas se vůbec nepodobá tomu, na který jsme zvyklý. Není pevný, ani rozhodný, leč zlomený a třesoucí se. „Bille.“ Zašeptám srdceryvně. Několik rychlých kroků přeběhne k mé posteli, která se symbolicky prohne a trochu vrzne. Zhoupnu se s ní a moje tělo se samo natočí. Ty kroky. Bolestivě se snažím otevřít oči a zaostřit až přehnaně rozostřený pohled. Ty kroky bych poznal i mezi tisíci jinými!!

„Copak se děje, lásko moje? Já jsem tady.“ Teplé ruce začnou konejšivě přijíždět po mém těle, načež si mě stočí do objetí. Všechno, co ve mně vězí, se sevře. Srdce snad přestane bít, když mě na krku pošimrají jemné vlasy. Snažím se otočit. Cuknu sebou. Jestli se mi to zdá… jestli se mi tohle zdá! Tak už nevím… Prsty si snažím protřít oči, abych lépe viděl. Mžourám před sebe a zatím tmavá silueta na mě působí jako elektřina. Srdce se naplno rozbije, nemohu jej kontrolovat. Příjemně vlažné dlaně přejíždějí po mé tváři a stírají mi mokré cestičky od slz a hebké polštářky se otřou o mé rty. Silně přivřu oči. Vydechnu tiše.

„Dobré ráno, Tomi,“ zašeptá mi u ucha a mazlivě se otře svým nosem o ten můj. Trochu se zavrtí a přitulí se mi k sobě. „Pro-probudil jsem se dřív a šel jsem ti udělat snídani. Podívej.“ Kývne k nočnímu stolku, na který položil tác s obří a pestrou snídaní, která by zasytila i regiment.

Přitáhnu si ho za krk k sobě. Nechápavý pocit euforie a vítězství, štěstí a lásky, se ve mně mísí. Nejsem s to pochopit absolutně nic. Nechápu to, ale fakt, že jej cítím, že jej živě slyším, a dokonce už i vidím, je přeci snad dostačující.

Anebo ne?

„Polárko.“ Zavzdychám mu trhavě do úst, když jej hladově políbím. „Prosím, že nejsi jen můj krásný sen?“

Připadám si, jako uvězněn v nějaké pohádce. Vždyť je přeci… je určitě 20.12. určitě! Podívám se na budík, na kterém jsou malými čísly vždy určené i datumy a dny a … opravdu je 20.12. Ne, určitě se mi to zdá, vždyť přeci… nevěřícně si ho prohlédnu, sjedu jej od hlavy až k patě, začnu zběsile dýchat, když na mě poulí své obrovské oči a usmívá se od ucha k uchu. Vyzvednu jej do náručí a jako šílený se začnu smát. Splnil se mi ten nejtajnější, nejkrásnější sen. Stačilo jen milovat se s ním. Ukázat mu, kolik lásky k němu chovám, a jak moc jej miluji a nedokážu bez něj žít, aby jej to zachránilo a on tu se mnou zůstal. Přivřu víčka, ponořím nos do změti černé barvy jeho vlasů a nadechnu se jeho podmanivé vůně.

„Jak je to jen-…“ zdvihne ke mně svůj pohled, kterým mi vyrazí dech. Září mu oči jako snad nikdy za celou dobu, co jej znám. Jeho pleť je stejně tak bílá, jako byla, přesto je víc lidštější. Posadím si ho na klín, jakmile se zabořím zadkem zpátky do peřiny a pevně jej sevřu. Chvěje se v mém náručí a usmívá se. Jeho rty jsou nádherně růžové, znamínko pod spodním rtem snad o něco výraznější a jeho rysy obličeje jsou zřetelnější, než bývaly. Je to tak… neuvěřitelné? Ten pocit, který mnou proplouvá, je nepopsatelný. Je ještě víc krásnější, než kdy dřív, a přitom je stále stejný.

Bill

Stále na mě tak kouká, prohlíží si mě a usmívá se! Vypadá kouzelně! Víc kouzelněji, než je možno! Tiskne mě na své tělo, jako by se chtěl ujistit, že jsem skutečný a nejsem jen nějaký jeho přelud. Mazlí se s mou pokožkou na krku a beze slova hladí má záda, jež ladně propínám, kdykoli mi svými prsty po nich přejede. Zvedne ke mně svůj obličej, plnými polštářky, coby svými rty, se začne otírat o ty moje, než je pomalu, volně pootevřu a nechám jej, aby svým jazykem vklouznul mezi mé rty a vychutnával si naše polibky. Téměř nedýchám. Chvěji se, když se svým jazykem otírám o ten jeho. Pod tím silným návalem slasti přivírám víčka a po tvářích se mi samovolně kutálejí slzy. Tolik jsem se bál, že jej už nikdy nespatřím, že se jej nikdy nedotknu a už nikdy neucítím chuť jeho polibků. Že nikdy nebudu vědět, jak moje pohádka měla pokračovat, a teď? Je pondělí, po poslední adventní neděli a já mu sedím na klíně a nechávám se jím líbat. Nechávám jeho jazyk, proplétat se s tím mým a vnímám, jak prudce mé srdce dává najevo život.

Opřu své čelo o to jeho, tisknouc se k jeho náruči, jež dodává mému tělu neuvěřitelnou oporu. Přivírám slastí víčka, když nosem vdechuji tu nadpozemskou vůni jeho těla. Nic ji nepřekoná, neboť ona vůně je tak silná. Tak Tomovsky aromatická, krásná a vábivá. Přivírám pod tou vůní víčka. Dlaně sune po mých bocích, dokud se nezastaví na mém zadečku, který lehce stiskne, přejede po něm svými prsty a zvedne mou tvář za bradu, načež své rty přitiskne k těm mým a začne se o ně otírat. Nebráním se, neboť to je to, co chci. Neboť jeho polibky, doteky, slova… celý ON – to potřebuji k bytí na této zemi. Jedině jeho a jeho teplou náruč, kterou mi jasně dává najevo, že já jsem jediný. Ten, koho miluje víc, než cokoli jiného, stejně tak, jako já jeho…

Jediné, co nyní vím, je, že nikdy nedovolím, aby nás čas rozdělil!!!