autor: Sajü & Lorett
Předvánoční shon
Tom
Zoufale si promnu čelo, unaveně se usadím na lavičku ve velikém obchodním centru. Je tu milion krámů a já nevím, co mu mám koupit, aby jej to potěšilo. Hlavou mi víří tolik nápadů, a přesto se nic nevyrovná tomu, co by dokázalo, jak moc jej miluji. Podívám se po Gustavovi, který s klidem olizuje tyčinku se zmrzlinou a listuje si novým časopisem o bubnech. Protočím oči. Jak někdo může být tak moc klidný před Vánoci? Je už úterý, do Vánoc zbývají dva dny, lidi se ženou za posledními dárky, které nestihli nakoupit a já? Nemám ani jeden! Za to Gustav má kolem sebe minimálně deset tašek a doma už má hordu dárků! Babička se rozhodla, že někam Billiho vezme, aniž by mi prozradila kam, i přesto však tuším, že na nějaké ty nákupy. Nebyla by to babička, kdyby jej na Vánoční nákupy nevzala. Ani jsem se od něj nechtěl odtrhnout a neustále kontroluji mobil, jestli mi babička už nevolala, že jsou doma. Zanedlouho bude večer a já tu tvrdnu a nevím si rady! Fakt skvělý!
Pořád musím myslet na to, co se včera stalo. Že naše spojení, naše milování, mu pomohlo, aby tu zůstal! Musím pořád myslet na to, co mi říkal…
*flashback*
„Tomi?“ posadí se ke mně na sedačku, když sejde schody do obýváku jen v pyžamu. Podívám se po něm, rozzářeně se na mě usměje. Babička byla tak strašně šťastná, že brečela, jakmile jí došlo, že Billi už není jen panenka. Nadechnu se, přitáhnu si jej za pás k sobě a přitulím si jej do náručí.
„Copak?“ zeptám se, potichu šeptám proti jeho černým vlasům a vdechuji nadpozemskou vůni, jež se line z jeho těla.
„Pořád myslím na to, co… co… co se stalo! V-víš, včera,“ ostýchavě se na mě zadívá. Tiše si povzdechnu. Vím, že bych neměl mít ty pocity z toho, že jsem jej ‚poskvrnil‘, když TO jej zachránilo od toho, aby byl znovu panenkou, přesto si to sám sobě uvnitř sebe vyčítám. „Na co myslíš?“ vydechne potichu, s mírně narůžovělými tvářemi a zaboří hlavu k mému rameni. Tiše si povzdechnu, na prst si namotám pramínek jeho vlasů a usměju se.
„Nad tím, ž-že jsem tě nenechal čistým, že jsem ti sebral nevinnost!“ odpovím po pravdě. Překvapeně několikrát zamrká, upře na mě svoje obrovské oči a pootevře rty.
„V-v-vyčítáš si to? Nejsi rád?“ sklopí pohled, načež se ode mě pomalu odtáhne. Urputně zavrtím hlavou. Vůbec jsem to tak nemyslel. Nejradši bych si teď nafackoval.
„NE! Jistě, že toho nelituji! Jsem šťastný!“ chytím jeho bledou tvář do dlaní a začnu se svými rty třít o ty jeho.
„Tak proč?“ vydechne s přivřenými víčky. Téměř počítám každou řasu, lemující jeho nádherné oči, sleduji, jak se mihotají a třepotají. Jak pomrkává se zavřenými víčky.
„Nejsi tak čistý,“ zašeptám, rty tisknouc proti jeho čelu. Lehounce se usměje.
„S tebou budu navždycky čistý, Tomi,“ zachraptí potichu, ruce omotá okolo mého krku a rty sklouzne k těm mým, proti kterým jemně zatlačí a nechá mě, abych s ním proplet jazyk.
*konec flashbacku*
Je to dřina tohle to, ba snad i otročina! Nemám rád žádné nakupování, tak ukrutně mě to nebaví – což ale neplatí u vybírání kytar a dalších podobných moderních serepetiček, že. Hlavou mi prolítá tolik různých věcí včetně výstražného, rudě blikajícího majáčku s poplachem, že přeci nějaké ty dárečky pod stromeček sehnat musím. Je to nutnost! Zmoženě si sundám čepici a rukou si zase otřu strastmi zpocené čelo. Mrzne a já se tu potím. No ne, další paradox! Sakra. Slyšel jsem už hodně zvěstí kolujících světem o tom, jak láska zatemňuje mozek a současně nám na oči nasazuje růžové brýle nevědomosti. Slyšel jsem to a povětšinu času jsem tomu nikdy nevěřil. Obyčejně bych popadnul první, mírně provokující dárek, tak jako tehdy, když jsem dědovi koupil pestrou kolekci playboye, bylo mi jedno, co za zhotovené předměty dárek bude obsahovat, hlavně že se všude objevoval ten vypočítavý zajíc, to bylo hlavní. Jenže teď… po prvním adventu jsem se já, ten nezvladatelný živel, změnil v něco jiného. Přehodnotily se moje veškeré priority života a já konečně věřím na všemocnou sílu lásky. Billovy nesmělé doteky, horkost jeho těla, chuť jeho polibků, jemnost jeho vlasů, hebkost jeho rtů, měkké výkřiky jeho hlasu… Polekaně sebou švihnu, když opět přistihnu své včerejší a stále tolik čerstvé vzpomínky. Moje srdce bije právě tolik jako včera, jen doufám, že jsem si to nepředstavoval moc živě a nevzdychl jsem?! Nasucho polknu a pohlédnu na nepřítomného Gustava. Balvan z mého srdce spadne, přesto ve mně pořád hlodá červíček pochybností a zpytavé svědomí. Tyhle hlouposti ale hodím za hlavu tehdy, kdy ke mně bubeník zvedne přechytračelý pohled.
„Tak co Kaulitz vykoumal?“ kývne na mě ten blondýn. „Přečetl jsem celý časopis, zatímco ty tady pořád sedíš, jako kdyby se nechumelilo,“ vzhledem k tomu, že se opravdu začíná shánět menší chumelenice, jeho slova dostávají pořádný říz a já se navzdory vypětí sil a přešrotovaného mozku usilovným přemýšlením nad těžkým úkolem koupit dárky, musím pobaveně zařehtat. „Jak koukám, nejspíš si nic, ty hlavo dubová, nevymyslel, že, no nepřikyvuj, mně je to jasné. Ale jestli chceš pomoct… no, něco mě napadlo.“
Bill
„Dívej se, Vánoce nejsou o drahých dárcích, to si jen lidi takhle zaslepili kebule, čistě marketingový tah, víš, je to totiž snad největší období, kdy se všemožně vydělává a o Vánocích se točí strašně moc peněž za dárky. Ať už jsou rozmazlené děti, co chtějí ty nejdražší hračky, až po výrostky s moderní elektronikou, které já stejně moc nerozumím, takže…“
„Ano. Já vím,“ přikývnu, až se mi vlasy zatřepotají do všech stran. Rychlým, a teď už naučeným pohybem, si upravím čepici, aby mi nemrzly uši, a na malou chvíli vzhlédnu k nebi, z něhož se pomalu snášení sněhové vločky. „Jsou tak překrásné.“ Vzdychnu zaplněn obdivem k té mrazivé kráse. Natáhnu dlaň s černými rukavicemi, na které mi kontrastující bílé vločky volným pádem dopadnou, a přesto se neroztápí!
„Ano. To jsou,“ přitaká mi babička, svižně se prodírající sněhem. Chtěl jsem jí zprvu trochu pomoci, aby třeba neupadla, mně už se to stalo několikrát, a fakt to bolelo, ale ona mi odvětila, že zas tak stará babka chňapka není a tenhle poprašek prý zvládne. Ještě teď se uculuji. Babička umí být vtipná a Tom je nejspíš po ní. Zvednu pohled od rozmanitosti sněhových vloček, které jsou od sebe odlišné až natolik stejné a překrásně dokonalé, až mi z jejich perfektnosti přechází zrak na mojí společnici. Ruce si otřu o kabátek, jenž se opět z černé pomalu ale jistě vlivem padající bílého poprašku mění na bělostný plášť. Trochu nakrčím obočí a sleduji babičku. Je sice o hodně starší než Tom, ale on je na ní celkem podobný. Teď si teprve uvědomuji nějaké jejich společné a nezanedbatelné rysy v tvářích. Taky bych chtěl být na někoho podobný. Povzdychnu si. Protože ať jsem se po ulicích rozhlížel vždy, ani v Paříži jsem nikoho na mě podobného neviděl.
„Nenaučila jsem Toma marnivosti a příliš jsme ho s dědou nerozmazlovali, takže byl vždycky rád za všechno, co jsme mu dali, ať už to byla sebevětší hloupost. A tím chci říct, že člověk by měl být rád za to, že si na něj ten někdo druhý vzpomněl,“ spiklenecky na mě mrkne. Přikyvuji jí. Vždyť vlastně na všechny tyhle věci, které mi povídá, jsem přišel už dřív. A to díky jemu, mojí lásce. Přivřu potěšeně oči, abych zamrkal a několik sněhových vloček se z mých řas rozplynulo po mé tváři. Spokojeně se usměji a mé líce snad halí i nádech růže. Neděle byla pro mě nejkrásnějším dnem, jaký jsem mohl zažít. Pořád nad tím musím přemýšlet. Bylo to něco… bylo to tak zvláštní! Patřil jsem mu a-a já vlastně byl jím! Byl jsem Tomem a on byl mnou. Byli jsme jedno tělo a já… ach… pamatuji si jen útržky, a zároveň všechny ty chvíle. Je to tak zvláštní. Rychle si strčím ruku před pusu a zběsilým, teplým dechem si ohřívám tvář. Moje prsty se samovolně třepotají. Chci to vrátit, chci vrátit ten čas, kdy jsem byl Tomovi nejblíže.
„…ale no tak, panenko, ty mě vůbec neposloucháš!“ ohradí se dotčeně babička, přestože její tvář zdobí pobavený a vševědoucí úsměv. Ví snad, na co myslím? Jde to nějak poznat? Na tváři ihned pocítím nepříjemné teplo, jistě zase rudnu, jako kdyby mě načapala bůhví při čem. Omluvně se usměji.
„Omlouvám se, babičko. Co jsi říkala?“
„Že se to bude Tomovi jistě líbit,“ mrkne na mě okem.
„Myslíš?“
„Jistě. Jsem si více jak stoprocentně jistá. Ale teď už pojď, musíme ještě nakoupit pár drobností, co nám chybí v zásobě,“ zaběduje. „A taky si vybereš něco, co ti chutná. Vím, že ti dosti šmakuje sladké.“
Tom
Vrátím se domů ověšený několika taškami, rozhodně ale ne s tolika, co Gustav. Kupoval jsem věci, nakonec jsem to s jeho pomocí fakticky zvládnul, a doufám, že se to mému kuřákovi bude líbit, ale nejsou to tak velké věci, myslím jako velikostí, jsou menší než Gustavovy. Ale to je taky vlastně jedno. Ta jeho početná familie stojí za to. Unaveně ze sebe shodím bundu a čepici, teplá čelenka s ní letí jakbysmet do šuplíku. Doma je oproti venku tropické vedro, celý se zpotím. Odkopnu boty do botníku, nějak se nestarám, jestli tam budou pěkně položeny anebo jen hekticky odstrčeny. Billovi s takovým chováním jistě příklad nedělám, ale když on je pořád tak strašně čistý a nevinný, bez neřesti… no, pokud se to nebere všechno do úplného slova, tak ano. Doposud byl bez jakéhokoliv hříchu a neřesti. Ještě teď se mi chvějí kolena, když tiše opatrně našlapuji ztichlým domem.
Fakt, že uvnitř nikdo není, bylo patrné už z venku, protože byl dům celý temný, ale i tak se ve mně probouzejí touhy z dětských let, kdy jsem si hrál na tajného agenta. Však při pohledu do zrcadla se musím sám sobě zasmát. Nyní jsem spíš jako lupič, kdyby nějaký udatný agent na straně dobra. Schovám všechny dárky na doufám, že bezpečné místo a táhle zívnu. Nějak mě to nakupování unavilo. Babička s Billem se stejně ještě kdesi potloukají… dovedu si představit ty její nákupní trasy a manévry. Vždycky jde jen pro pár důležitých drobnůstek, které nám chybí v zásobě, leč fakt, že se pak domů tarasí ověšena igelitkami z přeplněného nákupního košíku, je věc druhá. Ona se vůbec vždycky přehnaně staralo o to, jestli máme co jíst. Jako paní hospodyně se tedy nezapře.
Malátně si lehnu na postel a hlavu zabořím do Billova polštáře. Ovoním jej a spokojeně zavřu oči. Jeho jemná, až květinová vůně, mě spolehlivě ukolébává a zavádí zpátky k včerejšímu večeru. Už jej u sebe chci, a to prostě hned!
(…)
Trhnu sebou a prudce rozlepím oči. Vystrašeně se posadím a sleduji dveře před sebou. Několikrát nechápavě mrkám. Od spodu už do mého temného pokoje doléhá matné světlo a zvuk televize svědčí o tom, že pokud si nějaký zloděj jako kulisu nezapnul televizi, zbytek rodiny už je doma. Těžce si oddychnu a rukou si promnu copánky. Ještě jednou se zabořím do vyhřátých peřin a se široce rozevřenýma očima sledujíce strop, se snažím dostatečně probudit. Jde to celkem ztuha, zvlášť když si vůbec nepamatuju, že jsem usnul. Zavrtím nad sebou hlavou a pomalu se vydám do koupelny, kde si opláchnu obličej, a užuž beru schody po dvou dolů. Je mi trochu nejasný, proč za mnou Bill nepřišel a neprobudil mě, když už jsou doma, ale třeba přišli před chvilkou. Nemá cenu se tím nějak zaobírat. Babička si hoví se šálkem vonící kávy v jídelně u stolu a požitkářsky ji upíjí, čte velké noviny, a zároveň luští křížovku v takové maličkém časopise, kde jsou samé hádanky, současně má ale v merku jak můj příchod ze schodů, tak i puštěnou televizi v obýváku, nechápu to. Nikdy jsem nechápal, jak může zvládat dělat tolik činností naráz.
„Ahoj, babi,“ zachraptím ještě trochu. „Jak jste se měli? A kde je Bill?“ rozhlédnu se okolo sebe, když ho nikde nevidím, trochu ustrašeně babičku vybízím pohledem, aby si s tou odpovědí pospíšila. Ale moje babička si nejprve musí dopít a pomalu polknou sousto, odložit šálek zpátky na stůl, ruce položit na noviny a založit dlaně mezi sebe a sjet si mě přísným pohledem, jako kdyby mi bylo pět, dobře si to pamatuji. Ošiju se, i když vím, že to dělá schválně! Hraje si snad se mnou, co moje nervy vydrží? Tohle jí nedaruju!
„Ahoj, Tome,“ vlídně se usměje. „No, my jsme se měli bezvadně. Ode dneška si budu brát Billa na nákupy pravidelně, musím ho trochu vycvičit. Chudáček. Těch pár tašek z obchodu, které se mnou nesl, vycucly plně jeho síly. Šel za tebou, ale protože ty jsi starý ochrapa, nechtěl tě budit a že se bude tedy dívat na pohádky, no a usnul, brouček.“
„Tys ho nechala tarasit těch svých pár drobnůstek? Babi! Říkal jsem ti, že když pojedeš nakoupit, tak tě tam klidně hodím autem.“
„A já si to pamatuji,“ přisvědčí mi babička a já musím odolat touze protočit oči, přesto se začnu smát.
„Tak já jdu toho našeho unaveného chudáčka dopravit do postele,“ zazubím se na ni a v obýváku jsem cobydup. Televizi nevypínám, babička ji má jako kulisu, a kleknu si k pohovce, na které se to moje klubíčko choulí do deky. Pravidelně oddechuje. Je tak strašně sladký! Cítím, jak mi srdce plesá blahem. Vždyť už tady dávno nemusel být… už dávno jsem ho nemusel mít u sebe! Smířeně a šťastně přivřu oči, pohladím to svoje kuřátko po rozčepýřených havraních vlasech a málem srdce mi utrhne, když se neklidně zavrtí a žalostně něco zakňourá. Něco se mu asi zdá, protože i ze spánku vyhledává moje další doteky.
„Pojď za mnou, ty moje kuřátko,“ opatrně si ho vezmu do náruče, nechci ho probudit, když tak unaveně spí. Přesto si až na světle všimnu, že jeho oční víčka nejsou černočerná a dokonale vystínovaná jako vždycky, ale teď jsou podivně světlá, šedá a rozmazaná. Někde dokonce tvoří šmouhy pod jeho očima! Stojím s ním pod světlem a hledím na něj, jako kdyby přiletěl z Marsu. Nedomyslím ale fakt, že světlo mu nejspíš svítí do očí, a můj miláček se mi začne svíjet a ruce si strkat přes obličej, až se probudí. Zachraptí a mžiká před sebe, rychle s ním popojdu do stínu na schody, nedělá mi problém ho držet, je lehoučký jako pírko.
„Tomi,“ opět moje jméno tak jemňoučce vysloví a v tu ránu, jako kdyby ve mně cosi vybuchlo a celým tělem se teď rozléhal ten příjemný pocit. Skloním se k němu a jemně ho políbím, naučeně našpulí rty, načež po našem odtržení tichounce mlasknou.
„Promiň, broučku,“ šeptnu a čelem se otírám o to jeho, na němž mu leží neučesaná ofina. „Nechtěl jsem tě probudit, ale nějak jsem se zdržel pod světlem. Už tě ale nesu do postele, hm?“
Přikývne a tulí svůj obličej do mého trička. Cestou do našeho pokoje mi ještě unaveně, není ještě úplně probuzený, mumlá, jak to bylo s babičkou príma a že se mu to nakupování líbilo. Bože, jenom, ať z něj není nákupní šílenec. Zasměju se svojí vlastní myšlence a položím ho na postel do rozestlaných peřin. Rozsvítím lampičku a sednu si vedle něj. Svýma velkýma očima na mě kouká jako malé štěňátko. Chytí mé ruce do svých a přitiskne si je k ústům, začne je jemně líbat. Tohle dělá často. Usměju se a přitulím si ho k sobě.
„Jsi jiný,“ šeptnu, a když si jej položím do náruče na své nohy, prsty mu lehce roztírám zbytky šedých stínů, které lemují jeho očí.
„Nelíbím se ti?“ zachraptí tiše a ustrašeně. Rázně zavrtím hlavou a dál pokračuji v hlazení a poznávání jeho tváře, v tom letmém roztírání jeho líčidel. Přivírá oči a mně je jasné, že nemá potuchy o tom, co s ním teď dělám.
„Ale takhle to přeci vůbec nemyslím, Billi,“ nakloním se a dám mu pusu na čelo. „Jsi takový můj andílek, moje světýlko,“ usměju se šťastně a se zatajeným dechem stírám mastnou šedou. Otírám si ji do kalhot a je mi teď úplně jedno, že budou špinavé. Má zavřené oči a poslepu si hraje s trsátkem, které jsem mu dal.
„Co to děláš?“ optá se smířlivě. Je mi úplně odevzdaný, tolik se mi líbí to, jak bezmezně mi věří.
„Však pak to uvidíš,“ zašeptám mu do ouška a obloukem mu rozmažu poslední nečistoty z očí. Odtáhnu od něj trochu hlavu a nevěřícně se na něj dívám. Jeho tvář a pleť má jednotnou světlou barvu, kdepak už nějaké tmavé stíny! Otevře oči dokořán a kouká na mě. Jeho řasy jsou samy o sobě pořád tolik dlouhé! Musím se jednou rukou chytit za srdce. Je tak…tak nadpozemsky krásný!! Není namalovaný, teď je úplně přirozený, jako elf z Pána prstenů. Nasucho polknu a zpocené ruce otřu do svých volných riflí. Chytím jeho tvář do svých dlaní a omámeně ho sleduju. Je tak jiný! Tak jiný a přesto tolik stejný. Bez líčidel je ještě křehčí a bezbrannější, než jsem si myslel.
„Jsi tak překrásný, tak překrásný, Polárko.“
Očím je dán tvůj pěkný zevnějšek,
srdci tvá láska, má láska a můj vděk.
autor: Sajü & Lorett
betaread: Janule
oh..to ej tak…tak..překrásné! <3
Sladký díl^^
Nádhera…úžasné…nemám slov…Prostě dokonalost <3
je to tak krásná povídka … nechci aby skončila 🙁 jsem na ní hrozně závislá … achjooo doufám že nebude jenom jeden poslední díl ale ještě jich pár bude 🙂
nádhera, naprosto překrásné. nemám slov a ten konec je úžasný, miluju to. miluju tuhle povídku, díky!
Bože môj!!!
Táto poviedka je nadpozemská…nedokážem pochopiť ako niečo také dokonalé môže vzniknúť!!
Nádhera!!!
Cítím se jako v nebi…..♥♥♥ Tohle prostě miluju,miluju,miluju!!!!Tahle skvostná,dokonalá,překrásná,křehká a úchvatná věc,co se tváří jako povídka,si zaslouží samé superlativy,věčná škoda,že už jde do finále,vím,že její konec jistojistě obrečím….♥♥♥ A Tom má pravdu,Billí je nejkrásnější,když není namalovaný.
Oooh, opět nádherný, velmi nádherný díl:-D♥
Konečně mám takový dobrý pocit vždycky, když očekávám další díl. Konečně už nemám strach, že se Bill promění zpátky v panenku. Je úžasné sledovat, jak se pomalu mění v člověka a zvyká si na ty obyčejné, lidské věci. Asi nejkrásnější bylo posledních několik odstavců, ty jsem četla s přímo vyraženým dechem a tlukoucím srdcem xD Myslela jsem si, že ta "nikdy nemizící" líčidla z Billova obličeje po jeho proměně zmizí… a opravdu jsem měla pravdu xD Bylo to strašně moc krásné a líbilo se mi, když mu je Tom pomaloučku roztíral a potom ho konečně uviděl přirozeného, takového, jaký doopravdy je, to bylo prostě neuvěřitelně nádherné a něžné:-D♥ I když si myslím, že Bill se své "touhy" nevzdá a líčidla si bude kupovat xD
Nádherná povídka… přeju si, aby nikdy neskončila:-D♥
no doufám, že nezačne vyvádět, že není takový jako předtím….x)