autor: Janule
TOM
„Tak co, mami? Jak je na tom?“ vytočím mámin mobil hned, kdy sednu do auta, nechtěl jsem se předtím dlouho vykecávat, nebyl čas. Doufám, že si s Billem nějak poradí, než tam dorazím, není to jednoduchý.
„Ahoj Tomi… vydrž, já jdu na chodbu,“ potichu řekne máma, asi nechce Billa rušit. Nejspíš zase usnul. „Už jsem tady, Tome. Bill nemluví… ptal se po tobě, když se probral, ale od tý doby jen zírá do stropu a nic neříká… tak si pospěš,“ sdělí mi ustaraně máma. Chtěl jsem být u toho, až se Bill probere, ale Filip je holt řidič na baterky, který ještě ke všemu ani nemá nabitý, tak jsem to propásl. Připoutám se, nastartuju, a pomalu začnu vyjíždět ze dvora.
„Řekni mu, že jsem na cestě, jo? Měl bych tam dorazit tak za dvacet minut,“ ujistím mámu a po jejím ujištění, že vzkaz vyřídí, típnu telefon. Silnice jsou prázdný, touhle dobou už je dávno každej v pelechu, tak to snad stihnu, jak jsem slíbil. Ale teď mě čeká ještě jedna důležitá věc, která mě napadla, když jsem jel k Filipovi. Zapíchnu telefon do handfreečka, kdybych náhodou cestou narazil na poldy, a vytočím číslo, který jsem si zkopíroval od Billa. V podstatě jsem si od něj stáhnul celej seznam, abych se s tím nemusel patlat po jednom, máme většinu známých společných, a protože Bill svoje kontakty nikdy nemaže, ani když je dávno nepotřebuje, narazil jsem tam taky na jméno, který mě momentálně zajímá ze všech nejvíc. Mám s ním totiž ještě nevyřízený účty.
Zmáčknu volání a chvilku poslouchám, jak to tomu parchantovi na druhým konci vyzvání. Doufám, že mi to zvedne, hajzl. Je sice pozdě, ale jak jsem ho znal, nikdy nechodil spát dřív než ve dvě po půlnoci. Podle toho, co říkaly báby ze sociálky, už ho maj poldové v síti, moc dobře vědí, kdo do Bildu poslal tu udavačskou fotku z videa, takže tohle našemu bývalýmu právníkovi nevyšlo. Počítám, že to chtěl mít všechno hezky v tajnosti a bude se to snažit hodit na někoho jinýho, ale snad se mu to nepodaří a vylíže si to až do dna. Co se týkalo počítačů, nikdy nebyl velkej expert, měl na to lidi, takže když potřeboval něco soukromě, musel se spolehnout sám na sebe. I když… pokud se Filipovi podaří změnit minulost, je zachráněna i jeho právnická pověst. Škoda, ale s tím se nedá nic dělat. Aspoň mám potvrzený, že jsem se nemýlil a od začátku jsem měl dobrej čuch, kdo se za tím vším skrývá. Teď si určitě myslí, že z toho bude mít mezi svými klienty pěknej průšvih. Dobře mu tak, zmetkovi mizernýmu. Kvůli němu Bill leží v nemocnici s nervama v háji, Dejv je zavřenej v Bambulce, a já tady šílím z nich obou.
„Co chceš?“ vypálí na mě Mark, až sebou trhnu, jak se jeho hlas rozlehne kabinou auta.
„Promluvit si, Devile,“ odpovím, a snažím se znít sebejistě a klidně. Nechci, aby si myslel, že mu volám kvůli nějakýmu odprošení nebo tak, to v žádným případě, ale zase mu nemůžu hned nadávat, to bych se nic nedozvěděl. Napadlo mě totiž, že bych z něj mohl ještě vytáhnout, proč to všechno udělal, než tahle realita zmizí v propadlišti času. Sice je tu pořád riziko, že se to nepovede, ale s tímhle hajzlem už si stejně víc pohoršit nemůžu, pomsta se mu povedla, tak už o nic nejde, i kdyby to zůstalo při starým. Můžu mít aspoň lepší informace. Když jsem o tom cestou k Filipovi uvažoval, připadalo mi zrušení smlouvy pro takovouhle pomstu trochu slabej důvod, za tím musí být ještě něco dalšího… jenže co, na to jsem zaboha nepřišel, tak teď se to pokusím zjistit.
„My dva spolu nemáme o čem mluvit, milánku. Já jsem s váma skončil, a vy si v tom teď vymáchejte ty svoje slavný zmlsaný čumáky. Máte, co jste chtěli,“ odpoví vztekle.
„Jo, povedlo se ti to, dokázals všechno posrat, ty hajzle,“ rozčílím se, nějak mi nejde udržet klid, když je tak hnusnej, jeho arogantní tón mě totálně vytáčí. Klid, Tome, klid… takhle z něj nic nedostaneš.
„Jestli je tady někdo hajzl, tak jsi to ty a ten tvůj povedenej bratříček, buzíku. Ještě jednou se budeš motat kolem mojí ženy a nepřežiješ to, jasný? Co sis jako myslel? Že když to dáš na internet, že se ti nepomstím? To mě tak málo znáš?“
„Já to tam nedal, mimochodem. Ten mobil mi ukradli, ale o to teď nejde, Marku. To, cos nám udělal, nebylo jen kvůli tomu, že ne?“ Přejdu s klidem toho buzíka, na to nehodlám reagovat, a čekám skoro se zatajeným dechem, co z něj vypadne.
„Ale ale… co tak najednou? Pán je ňákej zvědavej. To si piš, že to nebylo jen kvůli tomu. Tím jsi to celý jenom završil, a díky svý blbosti přijdete o všechno, co máte rádi. Nikdy jsem neměl slitování s někým, kdo mi lhal a dělal ze mě blbce, to už bys měl vědět.“
„Nevím o tom, že bych ti někdy v něčem lhal, Marku,“ řeknu podle pravdy.
„Ty ne, ale ten tvůj milovanej sourozenec, to je větší parchant, než jsem si vůbec představoval,“ reaguje podrážděně. Aha, takže odtud vítr vane, něco se mu nelíbilo na Billovi. Tak povídej, milánku, povídej, to mě zajímá. „Tváří se jako andílek, člověk by mu věřil, že je snad svatej, ale je to svině nejvyššího kalibru, Tomíku. Dávej si na něj pozor,“ nabádá mě. Najednou je ze mě Tomík… dobrá změna z buzíka. „Tebe chtěl podrazit ze všeho nejdřív. Bylo mi tě skoro až líto, když jsi přišel, že se mnou zrušíte smlouvu, tak jsem ti neřekl, co chtěl ten tvůj vykutálenej bráška udělat, ale jestli máš zájem, teď ti to klidně vyklopím. Neměl jsem tě šetřit už tenkrát. Řekl sis o to sám,“ slyším, jak se dobře baví, protože se domnívá, že mi jde právě znovu ubližovat. Sice nevím, o čem přesně teď mluví, ale nemám strach, že bych se dozvěděl něco novýho. Tu jeho lítost mu tak žeru, idiotovi.
„Tak spusť, rád si to poslechnu,“ jen suše odpovím, a napnu uši, aby mi neunikla sebemenší narážka, intonace hlasu, všechno, podle čeho bych mohl usoudit, o co vlastně jde. Oddechnu si, když Mark spustí referát o tom, jak je Bill ve skrytu sobeckej a nevyrovnanej parchant, kterej se chtěl zbavit vlastního syna, jen abych na to já nepřišel, a mně se vcelku uleví. Teď právě mi náš bývalej právník popisuje starýho Billa, toho, co tady byl předtím, a kterýho už bych radši nikdy nechtěl potkat. On ale s tímhle Billem spolupracoval, a pomáhal mu to všechno uskutečnit, a to mě neskutečně naštvalo, proto jsem s ním zrušil smlouvu. Jednal jsem v afektu, to přiznávám, a netušil jsem, co nám tím do budoucna způsobuju. Jenom náhled na to má Mark nějak tvrdší, než jsem čekal. Nenapadlo mě, že to bere tak osobně. Čím dál Marka poslouchám, tím jasnější mi je, o co tady jde. Bill ho donutil dělat sviňárny, a pak, když přišlo rozuzlení, hodil všechnu vinu na něj. To je to, co mu nejvíc vadilo… začínám chápat, proč to tak je. Neměl páru o tom, že jedná s někým úplně jiným, a Bill ještě neměl vzpomínky, aby dokázal odhadnout, jak s Markem jednat. Vůbec ho v tý době neznal. Prostě blbá shoda náhod…
„Díky za info, Marku, ale Bill mi tohle všechno řekl, takže nic novýho,“ reaguju bohorovně, když mu konečně dojde dech, a tím mu ho úplně vyrazím.
„Aha, tak jestli ti tohle jeho chování nevadí, v tom případě jste stejný svině oba. Teď si hrajete na bůhvíjak šťastnou rodinku, ale nemysli si, že vám to projde tak jednoduše. Toho kluka vám vezmou a v životě už ho neuvidíte, o to se postarám, i kdybych na tom měl strávit zbytek života.“ Zařve a najednou je ticho. Típnul to. Vůbec bych se nedivil, kdyby teď vytáčel číslo záchranky, protože byl podle všeho zralej na infarkt.
Tak takhle to je… nejen smlouva, ale hlavně Billova změna chování je důvodem toho, proč to všechno udělal. Nikdy nesnášel podrazáky, ačkoliv byl vždycky jejich králem. Dobře… tak teď ještě, aby se tahle informace dostala do správných rukou. Zmáčknu rychlou volbu s číslem tři, a čekám, až to ten náš potrhlej vědec zvedne.
„File, potřebuju, abys tu obálku rozdělal a něco mi tam připsal, můžeš?“
„Jasný, vydrž, mám ji v kapse. Hele, víš, že ten malej plastovej blbeček, co byl v tom Happy mealu, se dá přeskládat na autíčko? Úplně stejně jako v tom filmu, člověče…“
***
To je hračička… ale přesně to jsem chtěl, viděl jsem na něm, jak je z tý cesty časem nervózní, tak ať si pohraje a přijde chvíli na jiný myšlenky. Hlavně se mu to musí povést, jinak se zblázním. Konečně zaparkuju před klinikou, kde leží Bill. Mrknu na hodinky… jo, jsem tady přesně, jak jsem mámě slíbil. Usměju se na sestru na příjmu, která mi jen lehce kývne, už ví, že jdu za bráchou, a vyfuním schody do druhýho patra. Zastavím se před dveřma s číslem 14, za nimiž leží moje druhá polovička, a chvilku se vydýchávám. Ty schody mě nějak zmohly. Kdybych byl věřící, nejspíš bych se před vstupem do pokoje pomodlil, ale takhle? Jen se nadechnu, vezmu za kliku, a pomalu otevřu těžký nemocniční dveře. V pokoji je tma, světla z ulice vrhají jen stíny, když zaslechnu tichý popotáhnutí.
„Billi?“ šeptnu do ticha pokoje, ale nic se neozývá. Popojdu blíž k posteli. Moje oči se přizpůsobují pomalu, tak snad se o něco nezabiju. Když se dostanu blíž, vidím mámu, jak vsedě na židli spí s hlavou na Billově posteli, nejspíš ji to konečně všechno zmohlo. Balíček od mekáče odložím do nohou postele, nají se, až se probere, teď ji budit nebudu.
„Máma spí,“ sdělí mi v tu chvíli chraplavým šeptem hlas mého bratra, a mně klesne srdce skoro do kalhot, když ho uslyším.
„Lásko…“ vydechnu, obejdu postel z druhý strany, a chytím Billa za ruku, kterou ke mně napřáhl. „Konečně jsi zase se mnou,“ usmívám se na něj, ačkoliv ve tmě vidím jen lesk jeho očí. „Stýskalo se mi po tobě… jak ti je?“ šeptám, zatímco opatrně hladím jeho tvář.
„Jak myslíš?“ odpoví Bill otázkou a stiskne mi ruku. V jeho hlase slyším tak velkej smutek, že se mi hned zamlžej oči, jak se mi chce brečet. Ten hlas není vyčítavej, jen strašlivě smutnej.
„Všechno už bude dobrý, Billi,“ slibuju, zatímco ho lehce obejmu a líbnu ho na tvář.
„Nebude,“ plačtivě odpoví Bill a odvrátí hlavu na stranu, jako by mě chtěl odehnat, a se mnou i slzy, který se mu derou do očí, „všechno je v hajzlu a nic nebude dobrý, neslibuj něco, co nemůžeš splnit,“ snaží se vyrovnat svůj hlas do normálu.
„Ale můžu, teď už můžu,“ něžně si jeho tvář přitáhnu zase zpátky k sobě a líbnu ho na rty. „Chvilku mě vnímej, a uvidíš, že mám pravdu,“ snažím se ho šeptem přesvědčit, abych nevzbudil mámu. „Celou dobu jsem mlčel, protože jsem si nebyl jistej… ostatně ani teď si nejsem tak úplně jistej, jestli se to povede, ale rozhodně je to na dobrý cestě,“ šeptám rychle. „Víš… Filip… právě teď je oblečenej v kombinéze, a chystá se vrátit zpátky do minulosti, aby zachránil Vallerii, a tím změní i tohle všechno,“ vydechnu a čekám, jak bude Bill reagovat.
„Ale jak to chce… vždyť Béda…“
„Postavil ho znovu. Úplně sám, bez plánů… jen podle toho, co si pamatoval. Za chvíli se tam vrátí, zabrání požáru a všechno bude jinak,“ usmívám se na svoje dvojče, a cítím, jak se mi strašně ulevilo, když jsem mu to konečně řekl. Měl jsem to udělat dřív, mohl jsem nás ušetřit spousty bolesti.
„A co se tím vyřeší?“ uzemní mě Bill otázkou, kterou jsem v žádným případě nečekal, myslel jsem, že bude mít radost.
„Přece náš problém… nestane se to. Všechno tohle, co teď zažíváme, se nestane, budeme žít normálně, žádná svatba, žádnej Mark, nic…“ vysvětluju Billovi. Asi ta rána do hlavy byla přece jen silná…
„A jak to víš? Jak tomu chceš zabránit? A i kdyby, může se stát něco jinýho,“ pronese Bill do ticha pokoje, „ještě daleko horšího,“ dodá.
„Nesmíš takhle přemýšlet,“ hned se snažím Billa nasměrovat k optimismu, ale nějak se mi to nedaří.
„Nechápeš to? Tohle je trest. Trest za to, že jsem to udělal poprvé, a když to budeme dělat pořád dokola, bude to čím dál horší,“ šeptá zoufale Bill.
„Možná, ale teď to neuděláme my. Tentokrát změní minulost Filip,“ odpovím na tenhle argument, i když to takhle zní dost sobecky.
„To na věci nic nemění, možná je to ještě horší, protože za to můžu taky já. Zatáhl jsem ho do toho, a teď bude trpět s námi.“ Potvrdí mi to vzápětí Bill. Asi ta rána do hlavy nebyla tak strašná, myslí mu to bohužel perfektně… má pravdu, ale stejně tomu my dva teď už nezabráníme, není to v našich rukách.
„To není pravda, Billi… můžeme si dát na Marka pozor, už vím, proč to všechno udělal, zabráníme mu v tom, a všechno bude dobrý,“ nenechám se vyvézt z rovnováhy. „Spolu to zvládnem, uvidíš,“ zašeptám těsně předtím, než se Bill nadechne, aby mi zase odporoval, a zamknu mu pusu tou svojí. „Miluju tě…“ šeptnu, když naše rty ještě na chviličku rozpojím, a pak už mi Bill začne polibek ochotně vracet… stačí už jen přežít těch pár chvil, než Filip odstartuje, a není lepší činnost, jak ten poslední čas prožít, než se líbat s Billem. Naštěstí na to má stejný názor jako já…
FILIP
Tak… obálka je znovu zalepená, a bezpečně v kapse, Tom měl skvělej nápad, že zavolal Markovi, aspoň budou vědět, na co si dát pozor… dveře od laborky jsou zamčený, aby sem někdo náhodou nevlezl, kabely z nabíječky odpojený, a já můžu jít na to. Celou dobu se pařím v tý kombinéze, a už toho mám poměrně dost, takže hurá do hlubin času.
Helma sedí, souřadnice a čas přistání jsou správně, jsem připoutanej, kardiostimulátor je na svým místě, tak na co ještě čekám? Vzhůru do minulosti…
Opatrně se dotknu klíčků v zapalování, v duchu se rozloučím s tímhle světem, kdyby náhodou, a jdu na to. Tak snad už naposledy… zavřu oči, tři… dva… jedna… start…
Tak… hotovo… cítil jsem, že se něco dělo, bylo to podobný, jako tenkrát v kabince, kdy jsem se posunoval o dvě minuty dál, ale nejsem si jistej, jestli to byla skutečně cesta do minulosti, nebo jsem uvízl někde mimo. To, čeho jsem se nejvíc bál, že se mi vrátí zpátky moje zdravotní potíže, a bude ze mě znovu neléčenej albín, to se naštěstí nestalo, je mi dobře… opravený gen, který mám díky Vall v sobě, nejspíš funguje dál, a podle něho se mi poskládalo celý tělo. Abych řekl pravdu, o týhle svý obavě jsem Tomovi radši ani neříkal, nechtěl jsem ho zbytečně strašit, ale sám jsem o tom přemýšlel dost často.
Mám štěstí… ale stejně se bojím otevřít oči, abych zjistil, kde vlastně jsem. Jenže to bych tady mohl taky sedět do smrti, pokud jsem teda ještě živej. Taky možnost… třeba mě nic nebolí, protože už jsem mrtvej. Co já vím, jak se takovej člověk cítí… třeba ani neví, že umřel, už jsem o tom četl spousty knih.
Bože, to je vedro… jako bych spadl najednou zničehonic do sauny. Že by v meziprostoru měli takový horko? Spíš jsem si to představoval jako chladný prostředí, něco jako věčný zatracení, ale tohle spíš připomíná peklo… bože, to jsem si to zavařil, a to doslova. Nezbude mi, než se přesvědčit, ale nechce se mi do toho, sakra… co když otevřu oči a pohlídnu do tváře samotnýmu Satanovi? Hergot… nikdy jsem na peklo nevěřil, tak co teď tak blbnu? Natáhnu nosem, ale žádnou síru necítím, takže to peklo nebude… spíš opravdu jenom vedro. No jasně… Konečně mi došlo, proč je mi takový teplo… Úplně jsem zapomněl, že se vracím do nejteplejšího červencovýho týdne roku 2015, kdy byly teploty přes den kolem pětatřiceti stupňů a v noci klesly maximálně na pětadvacet. Tropická noc se tomu říká, tenkrát jich bylo nejvíc za posledních třicet let. Ještě k tomu kombinéza, co mám na sobě, je jako tepelnej skafandr, helma to zhoršuje na maximum, takže není divu, že už mi pomalu ale jistě začínají stékat čůrky potu po zádech a skráních. Ale ještě to není stoprocentně jistý, takže mi nezbývá, než se o tom přesvědčit…
Pomalu otevřu oči, abych se ujistil, že se nepletu. Usměju se, když před sebou spatřím obrysy dědova domu a jen malou záři, vycházející z venkovního osvětlení u vchodu do laboratoře. Povedlo se! Sakra, jsem vážně dobrej! Uááááá… chce se mi řvát radostí, jenže to už jsem si v helmě vyzkoušel, a nerad bych přišel o uši, tak si jen tak radostně zakňučím. Uff… spadl mi tak velkej šutr ze srdce… jsem tady a můžu všechno změnit! Bože! Děkuju ti, žes mě tomu Satanovi nedal, budu ti líbat nohy, až přijdu do nebe… doufám, že mě tam vezmeš, že tohle není zase tak šílenej hřích, co? No nic… to se uvidí, slibuju, že se budu kát, jak to jen půjde, a celej život ti budu vděčnej, žes mě nechal přežít. Ale teď už musím do akce… hlavně zahodit tu pitomou přilbu, nebo se do minuty udusím. Za tři hodiny se sem vrátí moje současný já od našich z Berlína, a pokud se všechno povede jak má, nenajde hořící dům, ale jen pohodu, klid a svou úžasnou nastávající ženu, která už touhle dobou nejspíš dávno spí. Tak jdeme na to, Filipe, je čas… není proč se zdržovat.
S úlevou odepnu tu zatracenou přilbu a nadechnu se… ách, to je úleva, konečně normální vzduch, i když teplej. Položím ji na sedadlo spolujezdce, potichu otevřu dveře auta a vylezu do tmavý noci. Je jedenáct hodin, do požáru zbývají zhruba 3 hodiny. Jsem v tý kombinéze tak neohrabanej, ale sundat si ji nemůžu, to bych se do ní pak cpal půl hodiny, a na to čas nemám, stačí, že zase budu muset připínat tu pitomou přilbu, takže zatnout zuby a vyrazit vpřed. Plížím se k plotu jako zloděj, jsem rád, že kombinéza je černá, takže v týhle tmě by mě neměl nikdo vidět. Podle všeho tu ale stejně není, Vallinka si nejspíš čte v posteli, nebo už spí, poslední dobou bývala dost unavená a usínala brzy, takže tý se bát nemusím, je bezpečně zavřená v laboratoři, ze který jsem ji za pár hodin vynášel polomrtvou. Brr… radši nevzpomínat, i když mám zrovna na tuhle situaci vzpomínky jenom mlhavý. Přece jen, nechtěl bych ji vyděsit, nejspíš by mě v tomhle ohozu ani nepoznala, a myslela by si, že jsem zloděj. Sice se nezdá, ale je to akční holka, a ještě by mě mohla něčím praštit po hlavě… to by byl smutnej konec týhle mise.
Dům je prázdnej, maringotka na dvoře taky, dělníci odjeli na víkend ke svejm rodinám, tak teď už se jen dostat na dvůr… sakra… nějak mě nenapadlo, že bude brána zavřená. Sám jsem Vallerii nabádal, když jsem ráno odjížděl do Berlína, aby se tu na noc pořádně zalígrovala, ale nedošlo mi, že teď to budu muset nějak překonat. Děda tu kvůli Bédovi postavil plot vysokej skoro dva metry, aby se cítil bezpečněji, ale abych pravdu řekl, jak jsem ho překonal, když jsem viděl hořící dům, si vůbec nevzpomínám. Všechno z tý chvíle mi nějak splynulo, ale počítám, že jsem byl tak nadupanej adrenalinem, když jsem si s hrůzou uvědomil, co se děje, že jsem ho snad i přeskočil. Jenže nejsem Superman, takže jsem měl nejspíš klíče… to je pravděpodobnější. Ty ale teď nemám… a proč? Protože jsem idiot. Mám je doma v šuplíku. Tam jsou mi platný jak mrtvýmu zimník.
První překážka… ale to vyřešim… to dám… mysli, Filipe, mysli, od toho máš mozek dvojnásobný kapacity, tak se snaž… nejjednodušší je něco k tomu plotu přistavit a prostě ho přeskočit. Ale co tady kde vezmu? Pařezy se tu nikde neválej, stromy jsou od plotu moc daleko… něco musím přinést z lesa. Ale i kdybych tam nakrásně něco našel, jak to dotáhnu? Sakra… mám přece auto. No jasně… dovezu to autem. Otočím se ke svýmu naleštěnýmu Bédovi, a v tu ránu mi docvakne to nejjednodušší řešení vůbec. No jasně! Popojedu s ním k plotu, a prostě mu vylezu na střechu. Bože… tak jednoduchý, a mně to trvá sto let, než na to přijdu. No jo… ale to budu muset nastartovat. Aby to Vallerii nevzbudilo. I když… tohle je vlastně elektromobil, jak jsem dneska znovu vtipně zjistil díky vybitým bateriím, tak co plaším? Tichý provoz je jeho hlavní deviza, přece jsou na to poslední roky všude reklamy. Už jsem úplně blbej. Tak jo… jdu na to.
Hop… a jsem na dvoře. Nakonec to bylo jednoduchý, teď už je cesta do domu volná. Naštěstí nikoho nenapadlo opravovanej dům zamykat, na týhle samotě přece jen není zase tak vysoká pravděpodobnost, že by někdo přišel krást, takže jen zmáčknu kliku, a oddychnu si, že se nic nezměnilo. Přinejhorším bych prostě rozbil dole okno, no… to už by se nezbláznilo. V kufru mám nějaký nářadí, určitě by se to dalo něčím vymajznout… ale to teď řešit nebudu, jsem uvnitř. Rozsvítím baterku, na kterou jsem díkybohu nezapomněl. Vypadá to tady přesně tak, jako když jsem se tu ráno před odjezdem procházel, a kontroloval, jestli chlapi vyměnili ty zpropadený Billovy měděný a zlatý kohoutky. S těma dělníkama byly pořád nějaký problémy, ještě si s nima pravděpodobně užiju, než to tady dodělaj, ale na to si vzpomenu až tak za měsíc, dřív těžko… Bill mi to vyprávěl, jak mu trvalo dlouho, než si po návratu z minulosti dal všechno dohromady, to mě bohužel čeká taky. Ale za to všechno mi to samozřejmě stojí, to je bez diskuze. On si musel vzpomenout na sedm let života, já jen na čtyři měsíce, tak to snad bude dřív.
Tak jo… teď najít tu varnou konev, která podle hasičů všechno způsobila, vytáhnout ji ze zásuvky, a bude to. Vyběhnu do prvního patra, chvilku váhám, jestli maj dělníci kuchyňku vlevo nebo vpravo, ale nakonec se rozhodnu. Jo… jsem správně. Posvítím si na stůl, kde ten vražednej nástroj stojí, a s úlevou vytáhnu kabel ze zásuvky. Fujtajbl! Hodilo to jiskru, takže měli hasiči pravdu. Asi to opravdu způsobila tahle konvička, jenže nejspíš díky tomu, že jsou tady úplně starý a vadný elektrický rozvody. Paradox je, že se mají nový začít dělat v pondělí po víkendu, takže by se tohle vůbec nemuselo stát, jenže tak už to v životě chodí. No jo… ale co když se teď něco změnilo? Vytáhl jsem sice konev ze zásuvky, ale to není jediná věc, co je v domě zapojená v proudu, a co když se to stane s něčím jiným? Bůhví, čím to vlastně vzniklo… mohlo se třeba nějak náhle změnit napětí v síti… Co třeba tahle malá stará lednička? Nebo cokoliv jinýho… počítač v laborce… bojler v koupelně… doprčic.
Chvilku váhám, ale nakonec se rozhodnu. Sice to nebude tak nenápadný, jak jsem plánoval, ale radši vyhodím z proudu celej barák. Pochybuju o tom, že až se ve dvě ráno vrátím, budu mít energii řešit vypadlou elektřinu, a určitě to nespravím do pondělka, než se vrátěj dělníci. Tak dobrej přece jenom nejsem, s elektrikou jsem nikdy nebyl kamarád. Jo… tak jdeme na to. Popadnu první kus nářadí, co se válí na zemi, vypadá to jako páčidlo, a jdu hledat hlavní rozvodnou skříň. Nejspíš bude na dvoře. To když se mi podaří rozbít, bude barák v bezpečí. Sice nepůjde proud, nebude teplá voda, mrazák nám roztaje, počítače nebudou fungovat, ale to přežijeme… určitě lepší, než abychom uhořeli kvůli něčemu jinýmu spolu. Sice jsem si to přál, když jsem těsně po požáru truchlil po Vallince, ale teď už si to nepřeju… žádný takový. Nikdo umírat nebude, o to už se postarám.
No vida… světlo nad dveřma definitivně zhaslo, takže se mi povedlo to zničit a můžu se vrátit. Už je na čase, zabralo mi to víc času, než jsem předpokládal… Vrátím páčidlo do domu, a můžu vyrazit. Dával jsem si bacha, abych na nic nesahal, kdyby mě zejtra napadlo zavolat policajty, protože bude evidentní, že tady někdo v noci byl. Těžko mě napadne, že jsem to byl já sám. Z páčidla taky setřu otisky, dokonce i z kabelu, za kterej jsem vytahoval tu konev ze zásuvky, taky nesmím zapomenout na kliku domu, a je to snad všechno. No… a teď… doprčic, už zase… nejspíš budu muset ten plot přeletět… já se z toho picnu. Teď babo raď… něco musím sehnat, na co si vylezu, abych se dostal k Bédovi. Proč mě to kurňa nenapadlo, už když jsem lezl sem? Připadám si jako největší omezenec na světě. Nechápu, jak to, že Bill v tý minulosti všechno tak perfektně zvládnul. Já si tu připadám jako amatér a diletant první třídy… budu muset zpátky do domu, abych si něco přistavil k plotu, třeba takovej starej stůl by se hodil… jo, to bude stačit.
Ve chvíli, kdy se dotknu kliky, zaslechnu divnej zvuk. Sakra… Vall se probudila. Nejspíš tady dělám moc velkej binec. Jenže zničte potichu plechovou skříň. Bože… rychle zapadnu do domu, a zalezu za první dveře, který se mi připletou do cesty. Nenajde mě… nemůže mě najít, všude je tma jako v ranci, a nemá si jak rozsvítit. Klid, Filipe, klid…
„Haló! Je tu někdo?“ ozve se ustrašnej hlásek venku na dvoře a mně srdce poskočí láskou, nejradši bych jí odpověděl, ať se nebojí, že jsem to jen já, a vtáhnul ji do náruče, ale nemůžu… Chvilku je ticho, a pak s úlevou uslyším zamykající se dveře laboratoře. Uff… nešla po mně pátrat. Tak teď už ale vážně musím vypadnout, jinak bude průšvih. Popadnu židli, na kterou jako první narazím, a vynesu ji ven. Přestože není nijak těžká, v tomhle vedru pěkně funím, ale musím rychle a potichu… fajn. Budu čumět, až ji tady ráno najdu, ale nedá se nic dělat, nemám ji jak vrátit zpátky. Naposledy se ohlídnu na temnej dvorek, a rychle skočím přes plot na střechu Bédy. Tak… snad jsem to zvládnul. Teď už jen nasadit helmu, nastartovat, a hurá domů…
autor: Janule
betaread: Áďa
No Filípek to zvládnul na jedničku:-) a hned mě napadlo, jak poleze zpět, že zase nebude mít na co se vysadit, když tam vlezl×D a když lezl zpátky a nadával si, že ho to nenapadlo hned, musela jsem se smát×D no teď už to konečně bude v cajku. Ale stejně jsem zvědavá až si Tom přečte ten dopis a tak, jak to udělají s tím Markem, aby se nemohlo něco podobného opakovat. Těším se na pokráčko:-)
To jakože už? Jako doopravdy? Už se nic nestane a všechno bude v pořádku? Žádný vybitý baterie, nepřekonatelný překážky, nevhod probuzený budoucí manželky? Hmmm… nějak tomu nevěřím. Prostě pesimista, no. 🙂 Ale kdyby to konečně klaplo, vážně bych si oddechla. Tak ráda bych si početla o spokojené rodince Kaulitzů. 🙂
Teď už jen doufat, aby to vše dopadlo dobře…
Teď se něco po**re..beztak 🙁 Neee prosíím…Janulko happy endíík 🙂
Opakuju se, já wim, ae řekne mi někdo, jak někdo, kdo je tak chytrej může bejt tak blbej?
A stejně se bojim, že se něco podělá.
No já myslim, že ještě něco pěknýho přijde příští díl 😀 No ale snadne..
To je dobře, že se to Filovi povedlo. Jenom doufám, že ta budoucnost bude lepší a už se nic nestane.
*YAHOO*
*lol* sem jen blbá blondýna oproti Filipovi, ale já bych pak vylezla z toho baráku oknem a ten kousek k autu bych jednoduše došla 😀 nechápu že s tím dělá takový ciráty :-D:-D. Ale je chudáček nervózní 😀
Je mi líto Billa a Toma -> kdyby věděli že se to FAKT nestane, protože Mark v tomhle nebyl sám ale byl v tom namočenej i otec Valerie, byli by v klidu .. Ale bojím se aby Mark přeci jen neudělal nějakej krok proti nim, ale .. DOUFÁM že to skončí HAPPY ENDEM … Těším se na další dílek … já se snad nedočkám .. Zajímá mě jak to bude v té nové realitě vypadat a taky by mě zajímalo co si Tom napsal do „dopisu“ :-D. Ať už je za tejden …
Tak Filip je teda také nepraktické vedecké poleno ale zvládol to nakoniec krásne… dúfam, že tou elektrikou, nevyradil niečo dôležité…
Jupííííí!!!
I když nevím, jestli se ještě neraduju předčasně 😀 Posrat se může ještě cokoli, ale doufám, že to by jsi nedovolila 😉