autor: Áďa a Bitter
Tom starostlivě pozoroval, jak sebou jeho dvojče ve chvíli, kdy hluboký spánek přestala ovlivňovat sedativa, začíná cukat. Víčka měl sice pevně zavřená, i když bylo vidět, že se ze všech sil snaží probudit, ale marně. Mohl akorát cukat hlavou a hýbat obočím, ale neprobudil se. Až když začal ze spaní naříkat, položil mu Tom dlaň na čelo.
„Bráško… neboj se,“ zašeptal, a když se ujistil, že je v pokoji s Billem skutečně sám, opatrně rty přejel po těch jeho. „Neboj se, lásko… jsem tady s tebou…“
Bill nešťastně zakňoural, ale maličko se pod Tomovým dotekem uklidnil. Avšak ne nadlouho.
„Tomi… ne… pomoc,“ zasténal.
Ale přestože se ho Tom snažil konejšit, jak jen to bylo v jeho silách, nepovedlo se mu utlumit tklivé nářky, které mu drásaly srdce.
Nedokázal jim pomoct ani doktor. Už jednou Billovi sedativa píchnul, a kdyby to udělal znovu, nemuselo by to mít příznivé účinky. Ano, i starší muž měl se zraněným chlapcem a jeho bratrem soucit, ale tohle by mu nemohl udělat. I když snil až moc divoce a děsivě, vyšší dávka těch chemických břeček by mu nemusela dělat dobře, naopak by mohla mít negativní vedlejší projevy, a i když mu bylo Billa hodně moc líto, věděl, že tohle nepříjemné snění je mnohem menší zlo než to, které by mu mohly léky způsobit.
Ani s tím, jak přesně by se měl Tom k bratrovi po tom všem chovat, copatému chlapci neporadil. Byl v téhle nemocnici už solidní řádku let, ale s takovýmhle případem se jednak ještě nesetkal, a jednak Billovo chování, které se odehrávalo před uspáním, absolutně vyvracelo veškeré teorie o uklidnění, naopak, to, co na jiné vždycky zabíralo relativně bez problémů, to Billa podněcovalo k ještě větší panice a hysterii. Nebylo ani divu, po tom všem, čím si prošel.
To se projevilo i při ranním vyšetření. Když už se rozednívalo, Billovy noční můry zřejmě polevily, protože se náhle uklidnil, i když za cenu toho, že spal schoulený do bojácného klubíčka. Tom se snažil držet vzhůru, ale nakonec na židli usnul taky, a když se po necelých dvou hodinkách probudil, upíraly se na něj dvě čokoládové duhovky. Pousmál se, ale Billovou reakcí byl ustrašený tik, který mu přeběhl po obličeji.
„Lásko… jak ti je?“ šeptnul Tom a opatrně, aby dvojče moc nevyplašil, k němu vztáhnul ruku, aby ho mohl pohladit po tváři, Bill ale kníknul a natiskl hlavu ještě víc do polštáře. Tom pochopil a ruku nechal klesnout zpět, a jen s vypětím všech sil se mu dařilo zamaskovat smutek.
Než mu Bill vůbec dokázal odpovědět, přišel do pokoje doktor.
„Ale, pacient se nám probudil,“ pousmál se. Byl to vstřícný úsměv, ale Bill viděl jenom výhružný úšklebek od někoho dalšího, kdo mu chce ublížit. Zmateně očima vyhledal Toma, a když je doktor vyzval k tomu, aby ho následovali do ordinace, pevně se ho chytil za ruku. Ano, uvědomoval si, že to je jeho milovaný Tomi, ale strach byl silnější. Už se před ním bál cokoliv naznačit, byl si jistý, že je Hans se Simonem najdou, Toma zabijou a z něj bičem servou kůži zaživa. Ale poté, co to bratr včera odmítal pochopit, už radši nic neříkal a jen se kolem sebe bojácně rozhlížel.
Když ho ale doktor vyzval, aby si sundal kalhoty od nemocničního pyžama a lehl si na lehátko na břicho, začal vyvádět. Vytrhl svou ruku z Tomova jemného držení a s křikem se rozeběhl do kouta, kde se co nejvíc přitiskl k zemi, a když se k němu zmatený Tom s překvapeným doktorem přiblížili, začal si rukama chránit hlavu, jako by ho chtěli zmlátit.
„Bille… Bille, neboj se!“ dřepnul si k němu Tom a konejšivě ho objal. „Nejsou tady… jsme tu jen my dva, nechceme ti ublížit… chceme ti s panem doktorem pomoct!“
Ale Bill při jeho náznacích zvedání začal šílet ještě víc. Tomovi to bylo silně proti vůli, ale neměli na vybranou, museli ho s doktorem dostat na lůžko, protože kdyby ho nevyšetřili, mohlo by se něco zanedbat a Bill by pak trpěl ještě víc. Zhluboka se nadechl a chytil ho za jednu ruku, doktor za druhou a zvedli ho na nohy. Bill se okamžitě rozječel ještě víc. Snažil se vzpouzet tak, jak mu jen jeho zesláblé tělíčko dovolovalo. Jak se ale doktor snažil ho držet tak, aby se mu nevyškubnul, rozhýbal se mu stetoskop, visící mu kolem krku.
Billovy oči se na něj upřely a rázem se mu z obličeje vytratila veškerá barva. On neviděl lékařský nástroj. On v něm viděl bič, který ten člověk v bílém může kdykoliv použít. Podvědomě padnul na kolena, svěsil hlavu a objal mu nohy.
„Prosím… prosím, neubližujte mi… já…. se moc omlouvám… už to nikdy neudělám!“ zachraptěl a úpěnlivě se na doktora očima plnýma slz a němých proseb zadíval. „Slibuju… už nikdy…“
Tom si s doktorem vyměnil překvapený pohled.
„Ale nikdo ti přece ublížit nechce,“ pousmál se starší muž a pomohl Billovi na nohy. „Jenom si prosím tě lehni tak, jak jsem říkal, a hlavně se mi nehýbej, ať tě to zbytečně nebolí.“
Bill sotva znatelně přikývnul a ustrašeně ulehnul tak, jak mu to bylo nařízeno. Zaryl ruce do prostěradla, když mu Tom opatrně svléknul kalhoty od pyžama a když se ho doktorovy ruce v gumových rukavicích dotkly na zadečku, začal plakat, nevyšla z něj však ani hláska. Jenom vyděšeně pošilhával po stetoskopu na doktorově krku. Tolik se bál, že ho ta hadice s kovovým sajrajtem na konci každou chvíli udeří! Že se ten usmívající se cizák rozhodne ho zmlátit… vždyť rány po biči se ještě nevyhojily úplně, tak proč by se neměly znovu obnažit?
Cuknul sebou, když doktorovy prsty začaly prohmatávat a ošetřovat vnitřek jeho pozadí, ale mnohem víc sebou škubnul, když se ho dotkly bratrovy ruce, které ho konejšivě hladily po vlasech.
Smutně se na Toma podíval, mnohem smutněji, než za celou dobu jeho pobytu tady. Viděl v jeho chování zradu. Proč jen stojí a nic neudělá? Vždycky slíbil, že ho bude chránit. Ale teď, když to Bill potřeboval, když se mu do těla nořily cizí ruce a ohrožoval ho ten přístroj visící kolem krku, tak teď nic nedělá. Naopak ho ještě hladí a chválí, jak je šikovný.
Bral to vůči své osobě jako křivdu. I když by tak rád věřil tomu, že brzo budou spolu zase doma, měl strach dát tuhle důvěru najevo. Vždyť když cítil strach z toho, že se sem Hans se Simonem pro něj vrátí, svěřil se mu. A co on udělal? V klidu ho přitisknul na postel, jako by se nechumelilo. A co teď? Teď neviděl, jak mu jsou ty prsty v zadku nepříjemné? Jak ho to bolí, jak zkoumají sedřenou kůži tam uvnitř? Ne. Naopak se tu na něj usmívá a říká mu, jak je hodný…
A to Billa bolelo ještě víc než vše, co se mu stalo. Proč mu jen Tom přijde takový bezcitný?
Nešťastně držel a snažil se nic z toho všeho nevnímat. Třeba se zjistí, že to celé je jenom divný zmatený sen. Ale třeba taky ne. Zavrtal uslzené oči ještě víc do matrace a pokoušel se doufat, že se stane zázrak, on otevře oči a bude u nich doma, s Tomem a Nadyn, bez jakýchkoliv problémů a únosů…
Nic takového se ale nestalo. Vyšetřování a ošetřování proběhlo až do konce. Bill dělal to, co mu nařídili, ať už to byly pokyny k tomu, ať se uvolní, nebo výzva k tomu, aby je následoval do pokoje. Šel za nimi s očima zavrtanýma do země, pokojný jako beránek, ale jakmile uviděl svoji postel, okamžitě se na ni schoulil do klubíčka a pod deku, aby ti dva neviděli slzy v jeho očích. Nereagoval na jejich hlasy, na jakoukoliv jejich snahu s ním promluvit.
Po chvíli slyšel, že se dveře zavřely a pokojem se rozlinulo ticho, ale věděl, že odešel jen doktor, že Tom je pořád tam. Ani na jeho snahy a prosby o komunikaci nereagoval…
O měsíc později
„Ahoj Billí, jsem doma!“
Bill, dosud hledící z okna, otočil hlavu, aby viděl ve dveřích z venku příchozího Toma a váhavě se pousmál.
„Ahoj,“ špitl plaše. Okamžitě ho chytla tendence otočit se zpět k oknu, ale odolal a zůstal stát čelem otočený k Tomovi. Ten mu radostně zamával a odešel do kuchyně chystat jídlo.
Začal krájet nadrobno cibulku, a ačkoliv mu přitom vhrkly do očí slzy, které způsobilo podráždění cibulí, culil se přitom jako jarní sluníčko, které právě vylezlo zpoza mraků. Za ten měsíc, co byli doma, viděl na Billovi v posledních dnech maličkatý pokrok. Už se neodvrátil k oknu, když přišel, dokonce už netrávil drtivou většinu času v posteli nebo na gauči pod dekou, a dneska se Tom poprvé dočkal úsměvu.
Zvolil po dlouhém přemýšlení taktiku, že Billa nechá, ať si dělá, co chce. Přišlo mu, že zvýšený zájem o bratrovu osobu vede akorát k tomu, že se Bill cítí úzkostně a v napětí. Spal sice nadále na jejich letišti vedle něj, ale víc si ho nevšímal. Zezačátku mu to sice dělalo problémy, ale vždycky jen několikrát denně Billa ujistil, že tu je pro něj, a že za ním může kdykoliv přijít, a po zbytek času se choval, jako by byl v domě sám. Poklízel, vařil, lenošil, broukal si.
Skoro celé první dva týdny nezaznamenal žádnou změnu, Bill se vždy choval plaše a skoro pořád byl schovaný pod peřinou, a jídlo si vzal jen tehdy, když to bylo (jak si myslel) potají. Až teď, ke konci, nejenže vylézal z postele na delší dobu, ale Tom si už párkrát během své práce všimnul, že ho kolikrát zpovzdálí pozoruje pár zmatených očí. Zpočátku udělal pár chyb tím, že na tohle zjištění zareagoval. Usmál se na Billa, zamával mu, oslovil ho.
Ale dosáhl tím jen toho, že Bill utekl zpět do svého pokoje. Naopak, když ho začal ignorovat a dělal, že o něm neví, v průběhu několika dní, zejména těch posledních, zaznamenal, že se k němu dvojče přibližuje čím dál víc, a od předvčerejška dokonce setrvával v místnosti, i když na něj Tom promluvil. Odpovědi se většinou copatý chlapec nedočkal, krom občasného mumlání nebo tichého pípnutí.
Ale dneska ho Bill nejen pozdravil, ale poprvé od svého únosu mu věnoval úsměv, který byl skutečně upřímný, ač nejistý a kratičký…
Tom si s úsměvem začal zpívat o něco hlasitěji. Zpíval si In die Nacht a skoro ani nepostřehnul, že Bill se vplížil do kuchyně. Nezačal mu pomáhat, ale nestál ani u dveří, zastavil se v prostředku místnosti, pozoroval Toma a tiše mu naslouchal. Tu písničku znal. Ale kolik času už uteklo od doby, co ji zpíval naposledy… Ani jeden z bratrů nevnímal skoro neslyšné broukání, které se vydralo ze zpěvákových hlasivek.
„Ich wird da nicht allein sein, lass uns gemeinsam…“ zpíval si dál Tom nevzrušeně, ale pak se zaseknul, protože mu nějak vyschlo v krku a dostal žízeň. Když se však napil, zakuckal se jako blázen, když uslyšel tichoulinký, ale přesto tak dobře známý hlas.
„… in die Nacht,“ dozpíval Bill poslední tři slovíčka.
Tom se na něj překvapeně zadíval a Bill mu nejistý pohled opětoval. Jako by přemýšlel nad tím, co právě udělal. Co zazpíval. Tom se obdivně pousmál, v jeho očích se rozzářily hvězdičky, a aniž by si to uvědomil, udělal pár kroků k Billovi. A ten poprvé od svého návratu neutekl ani neucouvnul, ač se mu v očích rozsvítila obava…
autor: Áďa a Bitter
betaread: Janule
Bože Bitter, já umírám…trpím s oběma twins…
[1]: nene, já až příští díl, s Áďou se střídáme 😉
Uff..tenhle ílek byl naprosto, naprosto dokonalí ale..mě se u něho leksly oči a už už jsem málem brečela xDD mě je Billa prostě hrozně líto..a Toma tky..jak se Billa pokušel vyšetřit ten doktor a jak se Bill bál..to bylo prostě hrozný 🙁
Ale konec s In die nacht byl úžasný x)
Bože,chuďatko Billí,je mi ho tak líto….tak jste spokojené,vy dvě maxisadistky,takhle trápit jeho i nebohé čtenáře… xD,doufám,že mu už dopřejete aspoň trošku štěstí..prosím za něho.
Božinku to je nádherné… to proste milujem…Billik je šikovný a Tom rafinovaný
Nádherný dielik…:D