Dark Side Of The Sun 22.

autor: Lauinka

To v černé dodávce vládl pláč. Bill se snažil utišit, ale nešlo to. Slzy samy smáčely jeho tváře. Líčidla se mu rozpila a stékala v jeho perličkách. Černé perly mu padaly do klína jako temnému padlému andělovi. Avšak již bez křídel. Těch milion peříček v jeho perutích strhal a pošlapal během pár minut. Odvážel jej daleko od Toma. Věděl, o co jde. Vždyť s tím byl i obeznámen a souhlasil. Tak čemu se teďka diví?

Přivřel oči a snažil se ovládnout další nával pláče. Dusil jej sobě. Měl strach, co jej čeká. Vzpomínal si moc dobře na Tomova slova o hrozných a bolestivých smrtích. Snažil se na to nemyslet a vybavit si ve své hlavě jen to pěkné, co zažil se svojí láskou, ale pokaždé se přes ty dokonalé obrazy přehnalo stádo černých mraků. Těžce pronásledovaly jeho mysl a zajaly jej.

Auto se nepříjemně houpalo. Co chvíli se bolestivě udeřil. Prve do ruky, ale i do boku, hlavy, potom už to ani nepočítal. Bezradně se rozhlížel kolem sebe a přemýšlel, jak se dostat z této těžké situace, ale řešení nenašel. V autě kromě něj nebylo nic. Jen v rohu stál velký sud. Ale přes tmu nedokázal přečíst nápis. Čím víc se snažil, tím jej oči více bolely a nesnesitelně pálily. Vůbec nevnímal, jak dlouho už jedou. Stále přemýšlel, jestli ještě vůbec někdy uvidí Toma. Znovu tiše potáhl. Nedokázal pochopit, jak se jeho život dokázal tak rychle změnit. Skoro jako mávnutím kouzelné hůlky. Z toho všeho jej vytrhlo pouze zastavení a utichnutí motoru. Adrenalin jeho tělem se rozlíval jako hluboká a prudká řeka. Motala se mu nepříjemně hlava. Slyšel, že řidič vystoupil. Otevřel dveře a vytáhl za ruce černovláska ven z auta.

Zběsile těkal pohledem kole sebe. Vůbec to tu nepoznával. Všude okolo byl les a před sebou spatřil menší palouček, kterému dominovala dřevěná chatka. Koukl na svého věznitele. Nepoznával ani jej.

„Co chceš? Co jsem udělal?“ Špitl tiše a pohledem se snažil zachytit jeho oči.

„Drž hubu!“ Odpověděl stroze. Strčil do Billa a ten, i když nechtěl, udělal krok kupředu. Ruce jej pevně svíraly a tlačily před sebou. Opět vzlykl.

„Prosím,“ otočil se zase. Ale místo slov jej na tváři zaštípala teplá dlaň. Uštědřil mu ránu, až chudák Bill spadl na zem. Bolestivě se chytl za tvář a rozplakal se. Nemohl se ani zvednout. Ležel na zemi a usedavě plakal. Tvář jej bolela a pálila.

„Řveš jak malá děvka. Vstávej!“ Chytl jej za paži a donutil černovláska vstát. Skoro se neudržel na nohou. Nedokázal nahmatat pevnou půdu pod nohama. Celý svět se s ním točil. Slyšel podivné hlasy, které na něj volaly ze všech stran. Potom se oddal tmě a temnu.

Najednou se probudil. Pohled mu jako první utkvěl na jediném okně. Byla již tma. Kolem něj čtyři stěny, dveře a nějaký nábytek. Prostě obyčejný pokoj. Ležel na posteli, ale když chtěl dát ruce podél těla a poškrábat se, nešlo to. Něco mu bránilo v pohybu. Ruce měl připoutány pouty. Doufal, že to všechno byl jen pouhý sen. Noční můra, ze které se pobudí. Zatřásl s těžkým kovem. Stále je bolela hlava.

Dveře se se zavrzáním otevřely a v místnosti se objevila další muž. Na menší noční stolek položil vodu a nějakou buchtu. Beze slov mu odemkl ruce a odešel. Ovšem nezapomněl zamknout. Smutně se podíval na stolek a sáhl po jídle. Měl hlad. Najednou zůstal koukat na malý talířek, co když je jídlo otrávené, prohnala se mu tahle myšlenka hlavou. Co když jej chce takhle zabít? Pak si přiznal, že je to hloupost. Byl krutý, a kdyby jej chtěl zabít, už by to udělal. Měl až příliš mnoho příležitostí k tomuto činu. Chce Toma a on je jen návnada. Reflexivně si rukama přejel přes kapsy kalhot i mikiny, ale nenašel hledanou věc. Mobil. Ztěžka vydechl a zakousl se do buchty. Zapil ji vodou. Za chvíli se na talířku válely jen drobečky a na dně sklenice nebyla snad ani kapka. Čekal na ortel smrti. Za dveřmi slyšel rozhovor svého věznitele s někým dalším.

„OK, ale ať přijede do osmi. Nebudu tady trčet.“ Chvíli se odmlčel. „Doufám, že je spolehlivej.“ Zasmál se, až Billovi přeběhl mráz po zádech.

Tom opět zašmátral v krabičce cigaret, kde již byla poslední. „Kurva.“ Zanadával a zastavil prudce na benzínce. V rychlosti si koupil další krabičku a opět pokračoval v dlouhé cestě. Nechápal, jak jej mohli tak rychle vypátrat. Byl naštvaný sám na sebe. V hlavě se mu honily podivné myšlenky, ale ta nejhorší mu v paměti utkvěla až moc. Čím více si zakazoval takhle přemýšlet, tím více viděl obraz své lásky s kulkou v hlavě. Byl odhodlán pro něj střílet, být mu štítem, který jej ochrání před čímkoliv. Dokonce mu i darovat život, on se smrti nebál. Prostě Bill nesměl za žádnou cenu umřít. S těmihle podivnými obrazy ve své hlavě sešlápl pedál plynu. Auto se hnalo bouří, která z ničeho nic přišla. Temnou oblohu bičovaly blesky ze všech stran. Mohutně hřmělo a déšť krutě padal na auto. Šlo špatně vidět a vítr se snad snažil Tomovo auto shodit ze srázu. On však naštěstí měl svého plechového kamaráda pod kontrolou. Silnice byla téměř prázdná, nikdo nenašel odvahu vyjíždět, ale Tom musel.

Bill ležel stále na posteli, která v pokoji byla. Vystrašeně koukal z okna. Bouřky se hodně bál. Děsila ho. Za celou tu dobu, pro něj nekonečnou, se vlastně nic nezměnilo. Jen do domu přijel další muž. Teda spíše kluk. Byl v jeho letech. Vysoký blonďák se zelenýma očima a ztřeštěným účesem. Tělo měl vypracované, byl vcelku sympatický. Moc nechápal, proč vlastně přijel, ale z jejich rozhovoru vyčetl, že jeho věznitel jede čekat na Toma, a mladík jej měl hlídat. Doufal, že bude milejší než jeho předchůdce právě startující auto.

Dveře jeho pokoje klaply a dovnitř vešel blonďák. V rukou nesel tác s jídlem a nějaký džus. Na pozdrav jen kývl.

„Nechci žádné problémy, doufám, že budeš rozumný.“ Podal mu celý podnos. „Jez.“

Bill jen zíral na toho podivného kluka a přikývl. Bill se pustil do jídla. Lehce sklonil hlavu, až mu ofinu spadla do očí, ale i přesto cítil na sobě jeho pohled. Bál se na něj podívat, už nevěděl, co jej vlastně může čekat. Raději si hleděl jídla, ale když ucítil ruku na svém rameni, cukl sebou a nevěřícně se zahleděl do jeho očí. Srdce zrychlilo údery a Bill se klepal strachy.

„Neboj, neublížím ti.“ Díval se do jeho tváře.

„Nech mě.“ Snažil se cuknout. Tohle se mu vůbec nelíbilo.

„Jsi zraněný.“ Všiml si jeho rozbitého rtu a ještě trochu červeného nosu od krve. „Vyčistím ti to.“

Bill se ani nehnul. Byl moc hodný, ale nedokázal mu věřit. „Ne, nechci.“

Blonďák beze slova vstal, vzal prázdný talířek a odešel. Pečlivě zamkl dveře a šel rovnou do koupelny. Vzal lékárničku a vrátil se.

„Ne, prosím, neubližuj mi.“ Špitl a namáčkl se na pelest postele.

„Je to pro tvoje dobro.“ Sedl si k tomu tělíčku a otevřel lékárničku. Na vatový tampónek nanesl trochu dezinfekce.

„Ne, já nechci.“ Bránil se jeho rukám, ale ty jeho byly silnější. Přiložil mu tampon ke zraněnému rtu, až černovlásek usykl. Hodně to štípalo a pálilo. Bill tiskl víčka k sobě a tiše pofňukával.

„Už to bude, vydrž.“ Smířlivě se pousmál a otřel mu i nos. „No vidíš a je to.“

„Jak se jmenuješ?“ Špitl tichou otázku.

„Hanz,“ usmál se mile a sklidil nádobíčko.