autor: Sajü &Lorett
Děkuji
Bill
Jen tiše poslouchám jeho slova, jež mě hřejí uvnitř hrudi, na ono místo musím přiložit dlaň. Silně, splašeně mi bije srdce, dává o sobě znát a má víčka samovolně klesají, leč se je snažím udržet na jeho obličeji.
„Jsem krásný?“ zašeptám tiše svou otázku. Nevěřím tomu, nedokážu to stále pochopit, že se mu stále tolik líbím, leč sám sobě si říkám, a sám vím, že nikdy nedosáhnu takové krásy, jakou byl obdarovaný můj Tomi. On je tím nejkrásnějším, nejnádhernějším na světě a já to vím. Přitisknu si jeho dlaň, kterou něžně uchopím do své, na hrudník, aby i on mohl cítit, jak silně mi díky němu buší srdce, přivřu víčka, když bříšky prstů něžně začne hladit můj hrudník. Propnu se poněkud v zádech, z pootevřených rtů se vydere tichý vzdech, jenž se rozlehne do ticha v tmavém pokoji, jen spoře ozářeném lampou. Mým tělem se rozlévá tak zvláštní pocit, svírají se mi všechny útroby v těle a já jen stěží lapám po dechu, neboť mnou zmítá tak silný pocit, jenž nedokážu identifikovat. Je to možná několik smíšených pocitů najednou, ale ještě nejsem tak daleko, abych je dokázal všechny rozeznat.
Pomalu otevřu ztěžklá víčka, když cítím nad svým obličejem ten jeho. Vždy to tak podvědomě vycítím. Usměji se, když se ke mně skloní a něžně se otře svými rty o ty moje. Nadzvedne mé tělo, posadí mě a já jen fascinovaně sleduji jeho usměvavý obličej. Ještě stále nedokážu pochopit, že jsem tady s ním. Že se nemusím bát ničeho a že žiji. Že dýchám, že cítím a vnímám. Nadzvednu ruce, když opatrně uchopí lem mého trička, který začne vyhrnovat pomalu nahoru a přetahovat mi jej přes hlavu. Skoro nedýchám, když sleduji jeho rty, jeho obličej a oči, kterými mě fascinovaně sleduje.
„Jsi unavený?“ zašeptá potichu. Slabě, beze slova přikývnu na jeho otázku a rozechvělými prsty ze sebe stáhnu jemné, teplé tepláky, jež zahalují moje tělo. Přivřu slastí víčka, jakmile svoje rty přitiskne zezadu na můj krk, když se posadím. Bříšky svých prstů hladí moje bříško, nejsem sto sledovat jeho prsty, pohybující se po mé kůži. „Uložím tě,“ zašeptá něžně, nemluvím. Nechávám své tělo, aby se podřizovalo jeho silným pažím a něžným dotykům, kterými mě obdařuje. Nasucho polknu, hrudník se mi začne rychle zvedat, jakmile si mě přetočí čelem k sobě a opatrně, něžně, mě položí na postel. Dívám se na něj, s bušícím srdcem jej pozoruji. Natáhnu k němu dlaně, které uchopí do těch svých, a něžně po nich začne přejíždět prsty.
„Budeš u mě?“ zašeptám potichu. Mé tělo se chvěje, tentokrát ne zimou, ale těmi dokonalými doteky, jež přistávají na mém těle.
„Budu,“ odpoví jednoduše, načež se zbaví svého oblečení. Musím silně víčka přitisknout k sobě, jak mne uchvátí pohled, na jeho dokonale vysportovanou postavu, spoře ozářenou lampičkou, svítící na nočním stolku.
Posune se ke zdi, aby si vedle mě mohl lehnout a hned, jak tak učiní, přitulím se k jeho hrudníku. Chci poslouchat jeho bijící srdce, chci, aby mi vyprávěl něco pěkného a hladil mě.
„Povídej mi o Vánocích, Tomi,“ šeptnu prosebně, své rty přitisknu k jemné kůži jeho hrudníku. Přivřu víčka a nechávám se unášet jeho prsty, jež hladí mé vlasy, proplétají se v jednotlivých pramenech a tiše vydechuje. Mým tělem se náhle rozletí hejno motýlků, když si vybavím nedělní noc, kdy jsem mu patřil. Pokud budu mít takové silné pocity z té noci do konce života, zešílím, neboť se mi točí hlava jen při pomyšlení, jak intenzivní to bylo, jak moc to bolelo, a přesto mi to přinášelo potěšení, neboť jsem byl s ním, byl jsem mu nejblíže a on mně. Stisknu slabě v dlani jeho paži, když se můj dech prohloubí.
„O Vánocích?“ zeptá se překvapeně a zvědavě, zmůžu se jen na přikývnutí hlavou. Zaposlouchám se do jeho tichých výdechů. „Dobře, tak… jsou vždycky tak krásné, nejkrásnější jsou, když je venku sníh, když je za okny bílo. Od rána se koukáš s rodinou na pohádky a vánoční, typický filmy, bez kterých si Vánoce nedovedeš představit. V krbu hoří oheň, obývák ozařuje vánoční stromeček, který bliká či jen poklidně svítí a ty netrpělivě vyčkáváš, co dostaneš a co najdeš pod tím voňavým stromečkem. Říkal jsem ti, že někdo má živý stromeček, někdo zas umělý, ale bez živého stromečku by to nemělo to správné kouzlo, vždycky tak krásně provoní tu vánoční atmosféru,“ odmlčí se, nepohodlně se zavrtím, abych mu dal najevo, že chci poslouchat, že chci pokračování a políbím ho na bradavku.
Miluji jeho hlas…
Tom
Hladím jej něžně po vlasech a pažích, tiskne se k mému tělu a je stočený do klubíčka, jako malé koťátko. On je moje malé koťátko. Nadechnu se k pokračování.
„…a pak, když už se setmí, babička a všechny rodiče v ostatních rodinách, začnou připravovat štědrovečerní večeři. Bramborový salát, čisté, pečené brambory, kachnu, klobásu, ryby, sladký předkrm. Ta netrpělivost ještě zesílí a ty začínáš být nervózní, zatímco uzobáváš cukroví ze stolečku. A mnohem krásnější to je, když to můžeš strávit s milovanou osobou. Budou to pro mě ty nejkrásnější Vánoce, panenko,“ zašeptám potichu, aniž bych si byl jist, zda-li už spí, či mě poslouchá. Zadívám se na strop nad sebou. Od dědečkovy smrti byly Vánoce takové… jiné? Nikdo se mnou už nechodil stavět sněhuláka a dávat mu mrkvičku, nakrájenou na kolečka, když babička rychle, rychle připravovala večeři. Místo toho jsem jen seděl, prvních několik Vánoc, u okna a pozoroval, jak padá sníh. Od té doby jsou pro mě Vánoce… jen Vánoce. Den, kdy se dívám na filmy a odpoledne jdu s klukama ven. Pamatuji si, jak jsem jednou na Štědrý den přišel opilý, a babička probrečela celou štědrovečerní večeři, vyčítal jsem si to ještě předloni a vím, jak moc ji to mrzelo. Teď ovšem mám svoji kouzelnou panenku. Svou lásku, které chci ukázat všechno krásné na světě a chránit ji před vším špatným. Dal mi nový směr, rozsvítil zhasnuté světlo, které zhaslo s odchodem mého dědy a já, jako bych procitl a uvědomil si, co Vánoce znamenají. Jako bych si to uvědomil, znovu a znovu se na ně těším, neboť vím, že ten den budu trávit s ním a s babičkou.
Zadívám se na jeho pravidelně se nadzvedávající tělo a slabě se usměju, když tiše zakňučí, jako to ze spaní dělá vždycky. Propletu prsty v jeho uhlově černých vlasech. Všechno je tak jiné. Ten cit, který k němu chovám je najednou silnější, víc silnější než byl včera či předevčírem. Mé tělo svírá silný pařát lásky a já nechci, aby mě pustil, protože tu lásku, kterou k němu chovám nyní, chci k němu chovat dokonce života. Všechno to typické pro panenku z něj vymizelo, a přesto je to stále on. I přesto, že černé stíny mu z víček zmizely, že už není porcelánový a v jeho těle nebije jen porcelánové srdce, je to můj BILLI. Má Polárka. Mnohem křehčí a jasnější než kdy dřív.
Létat smím,
v tvém souhvězdí,
dokud budu dýchat,
vím, že nás už NIC nerozdělí.
(…)
„TO-TOMI!“ zakňourá mi do ucha Billi, s mlasknutím se převalím na bok a hlavu si schovám pod peřinu. Nechci ještě vstávat. Přijde mi, že jsem spal minimálně tři hodiny, světlo zvenčí mi doslova vypaluje oči, i přestože mám víčka pevně semknutá a nejsem sto je rozlepit.
„Hm, hm, hm,“ zamručím zoufale do peřiny. Proč nemůže spát a musí mě budit?
„No tak, TOMI!“ zoufale zanaříká, zatahá svou drobnou ručkou za peřinu, kterou ze mě trošku stáhne a já konečně rozlepím víčka. Co se děje, že je tak zoufalý? Nechápavě na něj upřu svůj pohled, vyděšeně se na mě dívá a okamžitě si začne přejíždět prsty po víčkách.
„N-není, t-to tam… není tam to černý, Tomi, c-co se to děje?“ vyplašeně se na mě dívá, v jeho očích vidím jasné slzy a je mi jasný, že v první minutě, kdy se v zrcadle uviděl, začal brečet, protože jej to vyplašilo. Koutky mi lehce zacukají, načež propuknu v hurónský smích a stáhnu si jej něžně k sobě.
„Lásko,“ zazívám mezi smíchem a políbím jej na jedno, hned na to na druhé víčko. „To je normální, byl jsi nalíčený jako panenka a panenkám to z očí nemizí, a i přesto, že jsi ožil, stále jsi BYL panenkou, jenže teď jsi ČLOVĚK, z masa a kostí, žádný porcelán, na kterém by tyhle barvy mohly zůstat, a jak jsi spinkal, včera, smazalo se ti to, měl jsi to po celém obličeji a to bylo to, proč jsem ti rozmazával to cosi po obličeji, kuřátko,“ překvapeně se na mě zadívá.
„A-a čím se to maluje?“ vydechne nevěřícně a přitulí se stydlivě k mému krku, jako by se styděl za to, jak vypadá. Musím se nad ním zasmát, jak roztomilý dokáže být.
„Koupíme ti to, hm? Vezmeme kluky odpoledne, babička tu stejně bude mít známý a bude balit dárky a tak, tak půjdeme dokoupit, co potřebujeme, co ty na to, lásko?“
Zoufale hodím nůžky na zem. Nesnáším balení dárků. Je to zbytečné, stejně se vždycky papír roztrhá a vyhodí do koše, tak proč se každý Vánoce musím stresovat s balením dárků? Už zítra jsou Vánoce a já nemám zabalený ani jeden dárek. Billi šel pomoci babičce s posledním pečením mlsání na zítra a nemá ani ponětí, jak se tu vztekám. Natáhnu se po notebooku, ztlumím hlasitou muziku, jež přehlušuje snad všechno kolem, a posadím se uvolněně do křesla. Zavřu víčka a podívám se na ne moc pěkně zabalený dárek. Nejradši bych ten papír serval, rozcupoval na miniaturní kousíčky a měl klid. Z přemýšlení mě vytrhne klepání, vypnu Sammyho a podívám se na to moje maličké kuřátko. Rozhlédne se kolem sebe a s pootevřenými rty a prstíkem nataženým před sebe ukazuje na ten nepořádek, který jsem tu po sobě nechal. Nevinně se zaculím a natáhnu ruce před sebe, abych jej přijal a posadil k sobě na klín. Okamžitě přicupitá, omotá ruce okolo mého krku a mazlivě se o mou tvář otře svými rty.
„Volal Gustávek, Tomi,“ zašveholí mi do ucha, když si jej přitisknu za útlý pas na sebe. Počechrám mu vlasy, které se mu rozestoupí do všech světových stran.
„A co říkal?“ usměju se, vypadá kouzelně, když není namalovaný.
„No,“ zapřemýšlí, „říkal, že někdo říkal Georgovi, který to řekl Gusťovi a ten to řekl mně, abych to zase já řekl tobě…“ Začnu se smát. Přemýšlí, jak mi celou tuhle zapeklitou zprávu oznámit do písmenka přesně, a on se mi do toho chudáček tak zamotal, že vlastně ani neví, co mi má vyřídit.
„To oni si hrajou na tichou poštu nebo co?“ vyprsknu smíchy.
„Ale tichá pošta přece neexis-…“
Zavrtím hlavou a ukazováček mu položím na rty. „Tichá pošta jako hra, ne jako obyčejná pošta,“ uculím a jeho nechápavý obličej se ihned změní v roztomilý a stydlivý výraz, kdy mu trochu zrůžoví tvářičky. Stydí se. Dělá to vždycky, když se nějak splete nebo o něčem neví a ptá se mě, jak to správně funguje. Ach bože… nejradši bych ho v takovýchto situacích pomiloval, tiše si povzdychnu.
„Tak víš, co? Gustávek,“ záměrně použiju stejné oslovení jako Bill, který má tendenci všechno zjemnit a zdrobnělinkovat, ke všemu pořád mluví děsně spisovně, „ten bude určitě někde rejdit na náměstí, znám ho. Přinejhorším bude doma něco kutit s kompem, jinak… radši mu zavolám znova,“ mlasknu mu pusu na tvář a do vlasů. „A půjdeme ti koupit něco na ty tvoje krásný očička, hm?“ plesknu ho přes jeho pevný zadeček, načež na mě ten uličník vyplázne jazyk a uteče si dolů hrát se svým kamarádem Scottym. Usměju se. Ta moje panenka se začíná čím dál tím víc osmělovat, i když je pořád tak neskutečně plachá a tak srdceryvně roztomilá!
Všechny ty okrasné balicí papíry, špagátky, izolepu, nůžky, a hlavně některé ty dárky zase natotata uklidím a během pěti minut vytáčím číslo na Gustava. Ve sluchátku se mi ozve, že účastník je nedostupný, takže jeho chyba, kdyby ta jeho věc byla nějak horečně důležitá, jistě se se mnou bude snažit za den ještě několikrát spojit, což si ale nemyslím. Mobil si zamknu a strčím do velkých a prostorných riflových kapes, člověk by nevěřil, jak jsou takové velké kapsy praktické!
(…)
Když takhle babička viděla Billa poprvé, nejspíš musela dostat menší šok, každopádně to unesla hodně statečně, ke všemu se pořád nad tím mým kuřátkem rozplývala, což mu nebylo tolik příjemné, nevěděl, jak se v takové situaci má chovat, a proto jsme se raději rychle zdekovali pryč.
Venku fouká příjemný větřík, není vůbec mrazivý ani nijak zvlášť agresivní, spíše si neposedně hraje jen s Billovými poletujícími vlasy a doprovází nás svým šuměním až do našeho cíle. Gustav nezavolal ani nenapsal. Říkal jsem, že to nebude tak vážné. A ačkoliv jsem si myslel, že obchodní centra a všeobecně městský ruch nebude zase tak hrozný, jelikož je den před Vánocemi, chorobně jsem se mýlil. Při pohledu na přelidněný, ve švech praskající obchoďák, se mi udělá trochu nevolno. Panebože. Další věc, kterou nikdy nepochopím, je to, proč lidé začínají vyšilovat s vánočními nákupy už někdy na konci října a den před Vánocemi z nich úplně šílí na odvoz do blázince, nevědí, co koupit dřív, a dokonce i se o nějaké různé věci, které jsou v posledních kusech a na skladě je po nich pusto prázdno, přetahují. Vždyť Vánoce by měly být o klidu a pohodě doma u krbu, nebo snad ne? Přetočím oči a nastavím ruku svému zakřiknutému kuřátku. Na masy lidí je zvyklý z poměrně jiného pohledu, proto je většinou bojácný a zakřiknutý. Nastavím mu svou dlaň, aby mi do ní vložil svou malou ručku, a přejdu s ním až ke kašně, která lemuje prosklený výtah, a sednu si na její okraj, protože restaurace tady v obchodech jsou taky plně obsazené. Posadím si to koťátko na klín, protože ani kašna není luxus na nějaké to místečko navíc, ba naopak, a rukama ho pevně obejmu okolo útlého pasu. Hlavu položím na jeho rameno a chvilku sleduju procházející davy lidí.
„Je to celkem zábava sledovat tady ty lidi, třeba tam ta baba, vidíš ji?“ kývnu směrem k jedné opravdu už starší ženě, která má sice postavu takovou, že by jí ji mohla leckterá dvacetiletá dívka závidět, přesto bych se podle jejího vrásčitého a zmalovaného obličeje vsadil, že to zas taková výhra v loterii v jejím vyšším věku nebude. „Je oblečená jak hollywoodská hvězda, zmalovaná jak plakát a nese se jako pávice, hlavně, že v těch svých červených jehlových kozačkách chodí sotva noha nohu mine,“ zašeptám svojí panence. Chci, aby se trochu uvolnil, a aby se nebál, protože v tom obchodě by pak nevěděl, co si se mu líbí, nevěděl by, co si vybrat, natolik už ho znám, a to nechci. Baba i se svým malým pudlem škobrtne a podlomí se jí noha, ta země je tady opravdu hladká a kdoví, jak dlouho už na sobě ty patnácti centimetrové podpatky má. Bill si toho ihned povšimne a ruce, do kterých se začne tiše smát, si přitiskne na ústa. Usměju se a odhrnu mu pár černých pramínků vlasů z čela a rozepnu mu první knoflíček na jeho černém kabátku.
„Já vím, že smát se lidem je špatné, ale…“ pokrčí provinile rameny, „měla opravdu ránu! V hračkářství jsem vždycky taky viděl takové dámy, navíc ony nejsou nikterak milé, ale většinou opravdu pyšné. Míval jsem z nich strach, tak jako z klaunů.“ Kouká na mě tak pesjkovsky. Jeho oči jsou v tomhle prostředí skoro černé s občasnými jantarovými pigmentovými skvrnkami, ke všemu je lemují ty jeho dlouhatánské a husté řasy. Vražedná kombinace. Rozepnu mu poslední kulatý knoflíček, takže teď extravagantně vykoukne Billův fialový svetr.
„Nemůžeš mít z nich strach, ony ti nemůžou nic udělat,“ dám mu opět mlaskavou pusu, kterou bez okolků přijme. „A z těch klaunů… proč z nich máš strach?“ natočím si ho k sobě a do těch jeho galaktických očí se musím hluboce zadívat.
„No… protože oni jsou,“ odmlčí se a párkrát si zaťuká prsty na spánek, načež si tam namaluje kolečko. Zasměju se. „A jsou strašidelní! Nemám rád ten jejich výsměšný obličej,“ šeptne ke mně a mazlivě se svou tváří otře o tu moji. Olíznu mu vyprahlé rty a jeho dlaň si vložím do své.
„Půjdeme se teda podívat po těch nějakých malovátkách?“
Horlivě přikyvuje, jeho vlásky zase lítají sem a tam. To jsem si mohl myslet! Ono ho to nakupování bude asi skutečně bavit. Povzdychnu si.
autor: Sajü &Lorett
betaread: Janule
to je táásk sladký, ách 😀 naprosto dokonalé, jak jinak 😀
jak se chudáček bill toho lekl, že je nenamalovaný a probouzel toma 😀 ale nedivím se mu…tom s ním bude muset přežívat nakupování, ale to určitě rád, že jo 🙂
btw.taky se bojím klaunů 😀
naprosto dokonalé, miluju to, miluju!
přenádherné,dokonalé,sladké,roztomilééé!♥♥
taky se bojím klaunů xD
ou,,Billí…začínající shopaholik xD
úžasný 😀 ♥
mhm…nákupní maniak…xD
Zase úžasný dílek..^^ Miluju tuhle povídku, tu její něžnost..:)
to bylo dobrý jak Billí probouzel Toma… ostatně, já se sebe taky někdy leknu když vylezu z postele a jdu před zrcadlo, ale Billa si takhle představit opravdu neumím 🙂 a z Billa asi opravdu bude nákupní maniak xD to si Tom užije xD
Původně jsem si myslela,že tahle neuvěřitelná povídka skončí,když se Bill promění,a proto jsem moc ráda,že má ještě pár dílků navíc,protože vím,že až skončí,a to už asi bude brzo,pořádně ji obrečím.Tenhle díl je,jako všechny ostatní,absolutně nádherný,něžný a křehký,jako ty sněhové vločky tam u nich za oknem,ale v něčem je jiný,v tom,že Tom a Bill si můžou svoji lásku užívat konečně beze strachu….Já miluju zimu,sníh a Vánoce,a když čtu Advent,celou mě krásně prostoupí vánoční atmosféra.Tahle povídka je prostě jedna z mých nejmilovanějších,a znovu,asi posté,mi zbývá jenom závidět,obdivovat a absolutně nechápat,jak někdo může vymyslet něco tak úchvatného,jako je Advent ♥♥♥
jo a k týhle povídce … moc krásná .. hrozně se mi líbí .. těším se na další dílky 😉 … vždycky se pousmívám když Tom říká Billovi kuřátko,kotátko prostě dokonalost … 😉 cii už další dílek 😉 :-*
Jestli si nějaká povídka zaslouží komentář, tak ta vaše. 😀 Ta neuvěřitelná něha, láska…vždycky mám pocit, že se rozpustím blahem a i když mám špatnou náladu vždycky se po přečtením culim. 😀 😀 Takže doufám v ještě pár láskyplných dílů. 😀
Btw…váš styl (obou) je na skvělý, upřímně jsem myslela, že je vám víc. 😀
Bože, tohle prostě nesmí skončit, jinak se picnu.
To bylo tak kouzelné jak se leknul když nebyl namalovanej:D asi tak jako já každé ráno:D:D musí to pokračovat!!jak se učil malovat..a stě takle..:)
Nemôžem stále uveriť že takáto dokonalosť mohla niekedy vôbec vzniknúť!!!
Bill je tak okúzľujúci a nádherný a Tom tak citlivý…celá táto poviedka je citlivá a nádherná…nedá sa to popísať…samá dokonalosť…každý diel je nádhernejší ako ten predtím a neprestáva ma vôbec udivovať tá nádhera a krása vyžarujúca z tejto poviedky…vždy ma naplní takým pokojom ktorý v poslednom čase potrebujem….preto nikdy nezabudnem si túto poviedku prečítať aj keď nemám čas a komentujem neskoro…dúfam že si to prečítate a vyslovujem úprimné…vďaka za túto dokonalosť!