autor: Schwarz Engel
Sluníčko dnes nevytáhlo paty ze svého paláce, aby vzbudilo všechny spáče. Dnes dalo přednost ošklivému mračnému a deštivému počasí. Jeden z bratrů už byl dlouho vzhůru. Ale naše princátko, co se včera pořádně napilo vodky, dnes probudila pořádná kocovina. Rozespale otevřel oči a koukal po pokoji, a už cítil, jak mu do hlavy stoupá šílená bolest ze včerejšího alkoholu. Natáhl se po celé posteli jak široký tak dlouhý, když v tom zavadil o jakýsi papír. Zvědavost přemohla kocovinu a nahlédl do něj. Hned poznal Billův rukopis.
Milý Tome,
vím, že až tohle budeš číst, tak tě možná budu otravovat po kocovině, ale já ti to prostě musím říct. Včera si přišel domů opilej, nevím, jestli si vnímal, ale vyspal ses se mnou. Ne, že by se mi to nelíbilo, ale já nemůžu se ti po tom všem podívat do očí. Dnešní počasí odpovídá mojí náladě. Jestli nevěříš, můžeš se podívat za zatažené žaluzie, které jsem ti ráno zatáhl.
Tom neváhal, přešel k oknu, otevřel žaluzie a naskytl se mu pohled na šíleně zataženou oblohu, ze které padaly miliony dešťových kapek. Poté opět vzhlédl k dopisu
Vím, že jsi se podíval. Znám tě. Chci ti jenom říct, že odcházím pryč. Neptej se proč. Už to tu nemohu vydržet. Jestli neumřu chladem, tak se zabiji sám. Prosím, nehledej mě. Mám tě moc moc rád a děkuji za tyhle poslední krásné dny. Mám tě rád.
Tvoje dvojče
Bill.
Tomovi se leskly oči slzami, které se mu spustily a stékaly po tváři a nechávaly za sebou mokré cestičky. Dlouhé minuty sklesle brečel u okna a díval se na dopis. Poté se ale rozhodl se, že svého brášku najde. Bez něj nemůže žít. Je to jeho polovina duše. Patří k sobě. Úplně zapomněl na celou kocovinu, oblékl na sebe první kalhoty s tričkem, co našel a dvě teplé mikiny z kapucema. Stáhl si dredy do culíku, kapuce přehodil přes hlavu, obul si svoje botasky a vyběhl ven do toho hnusného deštivého počasí.
„Bille!!! Slyšíš mě??“ Běžel, nevěděl kam. Prostě kam ho nohy táhly.
„Bille, bráško!! Prosím, ozvi se!!“ Už byl úplně zoufalý. Nemohl ho nikde najít. Potom si vzpomněl na místo, kde si hráli pořád jako malí. Bylo to úplně vzadu ke konci pláže pod mostem. Věděl, že jestli nebude tam, tak už neví, kde by Bill mohl být.
Bill odešel skoro v pět ráno, když už byl největší slejvák a největší zima. Sednul si pod most a postupně se mu z vlasů udělaly dredy. Pomalu se cítil slabý. Lehnul si, zavřel oči a následně prochladlý usnul.
Tom už ani nedoufal, když zdálky zpozoroval ležící postavu. Stále však nevěděl, jestli patří tomu, komu doufal. Proto zrychlil běh. Už měl kalhoty celé promočené a mikinu taky. Když byl od té postavy asi 20 metrů, poznal jej. Vždycky by ho poznal, i kdyby měl na sobě cokoliv. Celou cestu mu tekly slzy, není divu, že zakopl, když byl u něj.
„Bille. Billí, bráško, cos mi to udělal?!!“ Brečel a se strachy staženým žaludkem mu změřil tep. Byl příliš slabý. Sundal si mikinu, do druhé, té nepromočené, ho zabalil, oblíkl si tu první a vzal svého malého brášku do náruče. Přičemž s ním zamířil rovnou do nemocnice. Vřítil se do vchodu a utíkal do ordinace k jeho doktorovi. Nevnímal lidi okolo sebe a ani jejich nadávky. Zaťukal na doktora, a poté vešel dovnitř. Lidi, co tu už čekali tolik hodin, na něj jenom pokřikovali, aby nepředbíhal a podobně. To mu bylo jedno. Teď chtěl jenom jedno jediné. Zachránit Billa. Toho ňoumu, co potřebuje chránit.
„C-co vy tady?“
„Doktore, prosím, má slabý tep a je podchlazený.“
„Rychle ho položte na lehátko.“ Tom na vyzvání ho položil na určené místo a snažil se jej zahřát. Však marně, Bill stále ležel zmrzlý. Doktor mu poslechl srdce a dýchání.
„Budeme ho muset dát na jipku. Je až moc podchlazený a jestli má zápal plic, bude to pro něj nebezpečné.“ On a sestřička ho spolu odvezli po několika vyšetření do pokoje intenzivní péče, kde na něj napojili přístroje, co mu kontrolovaly tep srdce, tlak, a napojili přístroj, který mu pomáhá dýchat.
„Billí, cos mi to udělal. Blbej alkohol. Nikdy nebudu pít. Slibuji, že se o tebe postarám.“ Tom si úplně trhal vlasy, jak byl na sebe rozzlobený. Primář a doktor ho ještě jednou vyšetřili a poté vyzvaly Toma, ať se na něj podívá.
„Měl jste štěstí. Ještě tak půlhodinku a mohl by být mrtvý.“ Podíval se na přístroj a zjistil, že Billovi tluče srdce pravidelněji.
„To je zajímavé. On vás cítí, že jste tu a srdce mu tluče pravidelněji a lépe.“
„Já vím, čím to je,“ usmál se a posadil na židličku k posteli.
„No tak my vás tu necháme samotné. Neříkejte mu hrozné, negativní věci, mohlo by mu to ublížit.“ Odešel hned, jak uviděl Toma kývat hlavou a šel si hledět své práce.
autor: Schwarz Engel
betaread: Janule
jedním slovem …úžasný 😀
Ten Bill je ale…..To nemohl počkat,až Tom vystřízliví….taky hned nemusí myslet na nejhorší!
Ja toto Billa zabijem….no pokaľ ma Tom nepredbehne=D
Fakt by si na neho mal už dávať pozor!!!
Bille, ty deBille..to nedopadne dobře..aspon že ho Tom našel..já se o ně bojím x(
ach jooo…snad se z toho dostane…
ja teda nevim, ale to uz snad v kazdy povidce Bill konci v nemocnici, nebo se zasebevrazduje. Asi nova moda 😀 No jinak je to moc hezky. Docela obdivuju Billa, ze to tak Tomovi napsal. Je teda fakt, ze napsat mu co se stalo je jednodussi nez rict, ale ja bejt na jeho miste……tak mlcim jak pena. TAk sup dalsi dil
jako bych to neřikala:D Bill si bude něco chtít udělat:(ale proč?:(proč v nějakej povídce..není Bill za tu svini?:(proč musí vždy on trpět?:((