autor: Theodor
Hey leute,
Jste všichni určitě rádi, že jsem zpět s jednodílkou s názvem PIANISTA, což má už název sám od sebe dost pochmurný význam. Někteří z Vás ji už četli na mém blogu, a myslím, že se Vám i líbila. Doufám, že se bude líbit více lidem.
Pac a pusu Theodor ♂+♂=♥
Je to jako noc a jako den,
černý s bílou je zasnouben.
Snad najde ten tón a krásu,
jako dva body na atlasu.
Když mléko jemně teče,
jako řeka, jako meče.
Jak černé péro havraní,
jež v klávesy se zamění.
Cože to je?
Piano…
Bílá s černou se prohání po dlouhé desce, je to krásný pocit, když bílá prokazuje čistý tón, čistý hlas. Černá jako doprovod je, a s bílou mají naděje.
Miloval tuto bytost, i když byla ze dřeva, nedokázal ji tak brát, staral se o ni jako o svůj největší klenot, a to ona byla.
Byla to sice věc, jen pouhopouhá slátanina bílých a černých kláves, jež jdou ruku v ruce za sebou, ovšem, když se jich ujmou schopné prsty, probudí se tato věc v neskonale úchvatnou bytost, která má snad i své city, nálady i myšlenky.
Na světě jsou lidé, kteří milují tuto věc, berou ji jako sobě rovnou a mají k ní velmi svazující cit. Pro některé je to útěcha, pro další je to útěk do jiného života. Do života jiného, a přesto překrásného. Ruce jako by věděly, kam samy jít. Prsty, jež jednotlivě mačkají klávesy, neposlouchají svého majitele, hrají samy, podle svého uvážení. Bylo to piano…
I dnes to nebylo jiné. Piano poslušně stálo uprostřed prostorné místnosti, která byla sladěna do šedo-růžové barvy, tapety na stěnách byly proužkované a v rozích místnosti byly sochy, některé známé tváře a andělé. Místnost vypadala jako z období baroka.
Bílé staré piáno stálo na svém místě, uprostřed místnosti. Křídlo mělo otevřené a ty klávesy, ty nádherné klávesy volaly o pohlazení. Nízká vypolstrovaná sedačka se ohřívala na slunečním světle.
Do místnosti vstoupila osůbka, šla pomalu ale jistě, její havraní vlasy, tmavé jako temnota sama, se leskly a odrážely sluneční paprsky. Vysoká a velmi hubená postava se blížila k pianu. Velké hnědé oči, obtaženy černým závojem mrtvé nevěsty, se koukaly upřeně před sebe. Pleť jako z alabastru vyčnívala z útlého černého trika a vyzáblé nožky zdůrazňovaly tmavé džíny.
Ta osůbka byl chlapec. Jeho věk šel těžce odhadnout, ale byl mladý. Natáhl ruku a dotkl se chladného dřeva piána. Pohladil jej jemně prsty a pomalu si sednul na stoličku. Nadechl se a přiložil ruce na bílé a černé klávesy. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval. Po chvíli sebejistě zmáčknul první klávesu, která vydala pochmurné „H“. Postupem času se k „H“ přidaly další tóny, které tvořily jeden úžasný celek.
Chlapec, říkejme mu Bill, seděl na stoličce, a prsty mu samy jezdily po bílých a černých klávesách. Bill miloval hudbu, právě pro něj to byl únik do jiného světa, do světa melodií a not. Byl na tomto piánu závislý, nic by jej od něj nemohlo odloučit, kdyby nebylo, tak by tu nebyl ani Bill.
Bill hrál pochmurný Waltz, tuto skladbu měl rád a znal ji celou nazpaměť. Jednotlivé tóny tvořily nebeskou melodii. Bill se usmál. Byl v jiném světě, ve světě, kde bylo světlo a on viděl, konečně viděl věci kolem sebe, to bohužel v realitě neviděl, byl totiž nevidomý.
Poznával věci podle sluchu, a hlavně hmatu, někdy i vůně a chuti.
I když byl slepý, nelitoval toho. Příroda mu za to udělila náramný sluch a co on slyšel od přátel, tak i neskonalou krásu. Bill byl prostě geniální hudebník. Co neměl v očích, měl v prstech a ve sluchu. Když hrál, tak hrál celým svým srdcem.
Připravoval se na veliký koncert, který se konal již zítra ve velkém sále v Berlíně. Bill nebyl ani trochu nervózní. Vybral si tři skladby. Jeho oblíbenou Moonlight sonátu, Waltz a Für Elise.
Na sonátu se moc těšil, protože to byla velmi depresivní písnička, která se mu velmi dobře hrála. Ze všech, právě tuto znal nejlépe. Doufal, že obecenstvo ohromí alespoň svým talentem…
Na druhý den…nedaleko tohoto místa, bydlel v jednom z vysokých paneláku hoper, s nejhorší pověstí ve městě. Byl to Tom. Vysoký, přitažlivý, mužný mladík s dlouhými dready a jiskrou ve tváři a úžasně vypracovaným břichem. Tento mladík si nenechal od nikoho nic poroučet, ovšem kromě své matky…
„Mami, ne! Já tam nejdu a do toho fakt nevlezu!“
„Drž hubu, Thomasi! Je to pro dobrou věc!“ Řvala malá, zrzavá dáma v zeleném kostýmku na svého o hlavu a půl vyššího syna, který se všemožně bránil, aby se zbavil kravaty a saka, do kterého ho jeho matinka navlékla. Tom nechtěl zažít ten trapas, až ho jeho přátelé uvidí, jak jde s matinkou na koncert komorní hudby. Tomovi se chtělo brečet, řekl si ale, že propašuje alespoň iPod a bude si poslouchat svou hudbu. Když jeho matka, která se jmenovala Simone, uvázala Tomovi kravatu, Tom ji zase oddělal, proto mu místo kravaty dala nevkusného motýlka, ze kterého se Tomovi chtělo brečet ještě víc.
„Vidíš, Tome. Sluší ti to.“
Když se Tom podíval do zrcadla málem to s ním seklo.
„Ještě, kdyby sis ty dready ostříhal…“
S Tomem to málem seklo podruhé…
„Mami…“ Chytl jí jemně za ruku. „Opravdu si kvůli třem hodinám nebudu stříhat vlasy, které si pěstuju už pět let!“
Matka jen přikývla, byla ráda, že tam Tom s ní jde, dokonce si nachystala večerní róbu a vymyslela účes. Simone se usmála a šla do koupelny. Tom seděl na sedačce a všemožně se snažil vyprostit z těchto odporných hadrů. Po dlouhých dvou hodinách, se podíval na hodinky a zjistil, že je půl osmé.
„Mamí! Musíme jít!“ Houkl nahoru, nejraději by to měl již za sebou a šel někam pařit. Přešlapoval na prahu, když v tom se zjevila matka, vlasy měla protkané perlami a na sobě černé šaty s bílými perličkami.
„Tak, Tome, můžeme?“ Zeptala se a Tom jen přikývl. Šourali se celou cestu k velkému sálu, konečně vešli dovnitř, lístky byly nechutně drahé, šlo to na nějakou dobročinnou akci. Měli štěstí, že seděli hned u podia.
„Tak vidíš, nebude to tak strašné.“ Usmála se Simone a vytáhla své kukátko. Po půl hodině se sál celý naplnil a někteří se dovnitř ani nedostali. Znuděně si vytáhl iPOD a zapnul jej.
„Tome! Už to začíná, tak vytáhni ten krám a vypni ho!“
Tom se znuděně podíval na matku a vypnul ač nechtěl, Sammyho. Zastrčil jej naštvaně do kapsy a sledoval, co se bude dít. Opona se roztáhla, uprostřed na jevišti stálo nádherně nablýskané bílé piáno. Tom si povzdech a jeho matka do něj jemně udeřila.
Uprostřed stál také mikrofon a k němu došel takový menší pán, měl bílou bradku, která měla bezmála dvacet centimetrů a bílé prořídlé vlasy a kulaté brýle na nose. Z pod černých obrouček se kouknul na obecenstvo. Byl velmi sympatický a jeho hlas zněl příjemně.
„Dámy a pánové, srdečně vám děkuji, že jste se dnes večer dostavili na náš koncert komorní hudby našich absolventů, první vystoupí Susan Reinochová, dále pak Emil Bass a samozřejmě Bill Kaulitz, doufám, že se vám zde bud líbit, a ještě jednou, děkuji.“ Zahlásá stařeček a posune si brýle na bambulatém nose. Odejde a přijde mladá dívka, má kaštanové vlasy a hnědé oči, má zelenkavé šatičky, ukloní se a sedne k pianu.
„Tady píšou, Tome…“ Zalistuje Simone v brožurce. „Ten Bill je slepý, nebožátko.“
Tom jen pokrčí rameny, nemá ten cit a tu lítost, co jeho matka. Když dohrál i Emil Bass, na podium vyšel Bill.
Měl černý smoking a dlouhé černé vlasy měl svázané bílou sametovou stuhou, jejíž konce volně splývaly na Billových ramenou. Také se uklonil a přešel pomalu k pianu, pohladil jej.
„Dobrý večer, madam.“ Zašeptal a sedl si, položil ruce na piáno a začal hrát. Sál zašuměl okouzlením, tento mladý, ač slepý človíček, měl obrovský dar a hlavně talent. Bill odehrál skladby a Moonlight sonátu si nechal nakonec.
Začal hrát tuto skladbu a muži se ohromeně koukali a ženy slzely a otíraly si kapesníčkem slzičky. Simone taky byla jako na trní, její oči se zaplavovaly slzami dojetí a Tom jen tak ohromeně seděl. Když si spojil krásu toho chlapce s tou užasnou hudbou, myslel si, že zemře štěstím.
Bill hrál skutečně nádherně, jeho prsty hbitě hladily klávesy s takovým citem, jako ani matka nedopřeje svému dítěti. Pro Billa byl tento nástroj celý život, celé jeho utrpení a celý jeho sen a všechny jeho tužby. Nejlepší přítel, mohl mu říct vše, co měl na srdci, včetně toho, jak se sám někdy cítil, dokázal na něm ležet i hodiny a koukat se na zapadající slunce a mluvil s ním. Hladil jeho teplé dřevo, obzvlášť, když bylo vyhřáté ze slunečních paprsků.
Dohrál poslední kus skladby, zvedl se a znova se uklonil. Slyšel ale ticho, nevěděl co se děje, myslel si, že to zahrál opravdu špatně.
Ale opak byl pravdou. Zahrál to s takovou noblesou, že zkrátka celý sál se neopovážil ani dýchat, až nějakému človíčkovi seplo, a začal hlasitě tleskat, a k němu se přidal celý sál. Slyšel ohlušující aplaus a byl nesmírně šťastný. Štěstí jej zaplavilo celým tělem a on byl zkrátka tak spokojený, že se mu do očí také nahrnuly slzy, zvládl to, ne, oni to zvládli…
Bylo pozdě dopoledne, když se Bill chystal jít do jednoho hudebního obchodu s tím, že by chtěl piano naladit. Vzal si hezké sluneční brýle a požádal otce, aby mu pomohl vybrat fialové tričko, nevěděl, jak to vypadá, znal jen černou, která se stala barvou jeho života, ale už z toho slova „fialová“ věděl, že je to krásná barva. Oblékl si černé úzké kalhoty a na sebe hodil fialové tričko. Pročesal si vlasy a vzal svou hůlku, na kterou si dal samé řetízky. To mu připomnělo, že by si měl dát, prý stříbrné, doplňky. Usmál se a navěsil na sebe řetězy a na prsty dal prstýnky. Obul si boty a vyšel ven před dům, jeho hůlka klepala o chodník, šel na zastávku autobusu, bylo to pro něj přese 32 kroků, pro někoho je to pár metrů, jenže on to měl jako kroky. Slyšel kolem sebe lidi a usmál se, nejspíš to je správně.
„Omlouvám se, jede už dvanáctka?“
„Ještě ne, je to ten autobus po tomto.“
„Ah, děkuji.“ Usmál se Bill a zase se otočil. Autobus odjel, a hned po něm přijel další. Vešel dovnitř.
„Promiňte, je tohle dvanáctka?“
„Jistě, kluku, neumíš číst?“
„Promiňte, já nevidím.“ Řekne Bill s úsměvem, byl zvyklý na tohle. „A smím se zeptat, kolik zastávek je to do centra?“
„Jistě, je to přesně pět zastávek.“ Usměje se řidič a pustí jej dál, ale to Bill nevěděl, znovu poděkoval a sedl si dozadu. Počítal jednu zastávku, druhou, třetí, až pátou. Když ucítil páté zastavení, vystoupil z autobusu a vydal se doleva směrem dolů na náměstí. Teď Bill nevěděl, kam jít. Zastavil se u nějaké lavičky.
„Promiňte, nevíte, kde je tady hudební obchod?“ Slyšel pobavený holčičí smích.
„Jasně, poslouchej, půjdeš rovně…“ Ucítil ruku na svém boku a slečna jej natočila. „Půjdeš rovně, po pár metrech zahneš doleva, a hned prvními dveřmi vpravo.“
Bill ucítil ruku zase na svém zadečku.
„Tak děkuji.“ Usmál se a snažil se co nejdřív vypadnout, dotyk té dívky mu nebyl příjemný. Snažil se jít rovně, a nakonec to teda s obtížemi našel. Radši se ještě zeptal, jestli je to ten obchod, do kterého potřeboval. Postarší prodavač řekl, že ano a mile se ptal, co by potřeboval. Bill vysvětloval, že by potřeboval naladit piáno. Pán se usmál, a řekl, že to není problém, že jestli má chuť, ať si zahraje, zatímco zavolá svého asistenta.
„Dobrý den, madam.“ Usmál se zase Bill a pohladil jiné piáno. Sednul a zase začal hrát Moonlight sonátu. Náhle uslyšel drnčení kytary, přestal hrát a šel po sluchu. Nevěděl, kam šel, ale slyšel, že ta melodie je čím dál blíž.
„Krásně hrajete.“ Řekl Bill a kytara utichla.
Tom zvedl hlavu a podíval se na nově příchozího, okamžitě poznal toho kluka z koncertu, jak se to jen jmenoval?
„Ty ještě lépe, nádherně hraješ na piáno, byl jsem na koncertě.“
„Opravdu?“ Usmál se Bill. Sednul si vedle Toma a hrál si s prstýnkem.
„Opravdu, moc ses mi líbil, je neuvěřitelný, že…“
„Že nevidím?“
„Ano.“
„Mám jiný dar, poznávám věci podle sluchu a hmatu. Smím tě poznat?“ Usmál se znova Bill a natáhl ruku k Tomovi. Tom se nahnul a nechal Billa, aby se dotkl jeho tváře. Bill se jí dotkl a začal po ní přejíždět. Ucítil vlasy.
„Ty máš dready?“
Tom souhlasně zamručel. Bill pokračoval dál, ohmatal si čelo, oči, nos, ústa.
„Jaké jsou barvy?“
„Jsou blond.“
„Škoda, že tu barvu neznám, jako fialovou.“
„Fialová je krásná.“
„Ano to nejspíš je, ale ty jsi neskutečně krásný.“
„To mě těší.“ Usmál se Tom.
„Ty seš taky neskonale krásný.“
Bill se začervenal. Poděkoval a zmáčkl Tomovi ruku. Tomovi začaly létat motýlci v břiše.
(o dva měsíce později)
Jsou to již dva měsíce, co se Tom zamiloval do Billa a stal se jeho nejlepším přítelem. Byl to zamotaný vztah, plný kamarádství a bohužel i neopětované lásky. Tom miloval Billa, a jediná Billova láska bylo piáno. Dokázal u něj sedět hodiny a hrát, dokázal jej pořád dokola čistit a Tomovi to lezlo na mozek. Byl zaslepený, nebyl zaslepený tím, že neviděl, ale byl zaslepený tím, že necítil, co k němu Tom chová, jaké city mu předhazuje. Toma to ubíjelo ještě víc, začal to piáno nenávidět.
Bylo časně ráno, nejspíš těsně před osmou hodinou, kdy Bill uslyšel velký hluk a výkřiky dole v saloně. Odhrnul peřinu, posadil se a nazul papučky. Nahmatal hůlku a sešel po točitých schodech dolů, otevřel dveře a slyšel Tomovy naštvané nadávky a jak do něčeho mlátí.
„Ty potvoro! Tu máš a tu máš a tu…“
„Tome? Co to děláš?“ Vykřikl Bill v domnění, že Tom mlátí jejich služku. Tom jen naštvaně znovu bouchnul do něčeho, co vydalo zvuk jako… piano!
„Tome!“
Bill šel rychlým krokem a když si byl jistý, že stojí u piána, snažil se to piáno pohladit. Jenže piáno tam nestálo.
„Tome? Kde je moje piáno?“
„Myslíš ten rozbitej bordel na zemi?“ Řekl naštvaně Tom a sledoval Billovy reakce.
„Jak jsi mohl, Tome!“ Křikl Bill a dal se do pláče, načež se zhroutil na zem a objímal kusy svého dávného piána. Tom hodil na zem pálku a kleknul si k Billovi.
„Bille, no tak, ty nechápeš, že tě miluju?“
„Nemě…neměl jsi právo… to… to udělat.“ Řekl Bill mezi vzlyky a objímal stále kusy dřeva.
„Bille, chápeš, že jsem se ti přiznal, že tě miluji? Žárlil jsem na ten kus nábytku, myslel jsem si, že když jej zničím, budeš si více všímat mě!“
„Jsi sobecký, Tome. Už nejsi můj přítel, nejsi ani moje láska!“ Křikl Bill a Tom jej pevně chytl za ramena a vzpouzejícího si jej přitiskl na sebe. Tom musel konečně okusit ty jeho rty, jemně se na ně přisál a dobýval se za hradbu Billových bílých zubů, líbal jej jemně a chtěl jej vyprovokovat ke spolupráci, ale nedařilo se mu to, Bill byl přeci jen velmi zaslepený.
Po chvíli ucítil štiplavou bolest na své tváři. Bill mu dal facku, a potom s pláčem utekl.
Tom se zorientoval celkem rychle, hlavou se mu honily myšlenky, pěkně jedna za druhou. Ublížil mu, až teď mu to došlo, skrz toto piáno Bill viděl. Tomovi se zkroutily útroby. Podíval se na otevřené dveře a na hromadu ničeho.
„Bille!“ Rozkřikl se a rozeběhl se za Billem. Věděl, že Bill není daleko, nemohl doběhnout daleko, určitě se někam schoval.
„Bille! Lásko! Omlouvám se, koupím ti nové piano.“
„Nejde o to, že bych měl nové piáno, tohle piáno byl můj život, chápeš, Tome? Tys mi ho zničil!“ Křikl znova Bill a rozplakal se ještě více. Z jeho slepých očí se koulely slzy plné smutku, plné úzkosti a deprese.
Propadl se do zapomnění, do smutku, do vlastního světa, do světa, kde byl jen on a piano. Nikdy s Tomem již nepromluvil, nejspíš byl sobecký, ale Tom mu jeho život zničil, a má se stát Tom novým životem? Na to Bill nepřistoupí.
Svůj život uzavřel do truhličky… uzavřel jej… do sebe…
autor: Theodor
betaread: Janule
Pekneee 🙂 Mám rada tvoje poviedky, sú krásne
už jsem jí četla u tebe, ale moc ráda jsem si jí přečetla znovu :)) nádhera prostě <33
Když jsem viděla v textu Měsíční sonáta,hned jsem si ji k tomu pustila,a asi to byla chyba,protože teď mám úplně zaslzené oči,a nevím,jestli to je tou nadpozemskou hudbou,nebo tragickou ironií tvé překrásné povídky,asi obojím.Krásné!
A chci se zeptat na Lilent Asassion
[3]: Omlouvám se,omylem jsem klikla na komentovat xD Samozřejmě myslím Silent Assassin xD,chci se zeptat,jestli budou ještě další díly.
Upřímně…tvoje povídky obecně se mi nelíbí. Promiň, ale tvůj styl mi prostě nesedí ani jednodílek ani více. Ale tohle je první povídka, která se mi opravdu líbila. Asi to bude tou hudbou. 😀
Theo miluju tvoje povídky to vís, ale taky by me zajimal Silent asasin. nechci aby byl nedokoncenej. Jejda škoda, že Bill tolik miloval to piano. na druhou stranu ho nemel Tom nicit. Pekna povídka
hergot tak to bylo uzasny. Vazne moc dobry.Für Elise je jediny co umim zahrat 😀 Tohle ale bylo super. Ne ze by mi to teda pomohlo z dnesni deprese…to spis naopak. Ale bylo to krasny. Uprimne…Bill je sobecky…ale chapu ho. Nebyla bych jina. Vyborny Theo 🙂
krása , nechápu jak někdo dokáže něco takového napsat 🙂 Bill hodně miloval to piáno… ale ta reakce když to Tom zničil? mno asi bych nebila jiná kdyby mi někdo sáhnul na kytaru xD
Krásná, ale smutná povídka…. Vlastně nedokážu říct, jestli se mi líbila. Ale jsem ráda, že jsem ji četla
Já ti nevím Theo jestli mám řícct, že jsi hrozný pesimista nebo zralý realista…
Jakej je vůbec ten tvůj blog?
moc krásná povídka….tahle povídka a Theo mě donutili si poprvé poslouchnout si vážnou hudbu. No, ty dvě písničky nejsou špatný, ale víc jich fakt poslouchat nebudu.
Což o všem neplatí o Theových povídkách. Ty se mi nikdy neomrzí a on vždy bude psát naprosto dokonale…
Já..nevím co napsat..to bylo prostě tak nádherný že to fakt nejde popsat slovy..Theo..toto byla asi tvoje nejlepší povídka x)
A taky by mě zajímalo co se děje s Silent Assassin x)
No já jsem to tak prožívala až jsem u toho čtení zapomínala dýchat a to do slova. Bylo to tak procítěné, tak krásné a… smutné.
je děkuju za krásné komentáře, vím že se vám stýská po SA bohužel jsem nějak neměl muzu tak jsem ji nechal hodit do muzea, jenže včera jsem ji chtěl vytáhnout a zjistil jsem, že se mi nechce zapnout notas, takže budu muset zase psát XD
Krááásnééé :'( pláááču…hltala jsem to od začátku do konce…tohle je opravdový talent *tleská*
Theo, ty nejsi – podle mého názoru – spisovatel, ale malíř. A to malíř, který zná jen krásu, mnohdy zahnanou až do "umělosti". Jistě, každému se líbí něco jiného, proti tomu samozřejmě nic nenamítám a s tvým detailistickým vnímáním světa nemám problém, ale…na povídce jako takové se to dost odráží. Tvé povídky bohužel dost často trpí "ušlapáním" dějovosti – mnohdy i zápletky – právě množstvím podrobných a vyčerpávajících popisů. Vím, že právě ve vzletných a patetických popisech a líčeních je nejspíš tvoje největší síla, ale právě proto bych se toho snažila lépe využít, pracovat s touto "zbraní" efektivněji. Možná zkus lépe propracovat zápletku, psychologii postav…a popisy zapoj elegantně do plynutí textu. Pokud by už měly "vyčnívat" tak jako teď – pak jim udělej o něco důstojnější prostředí;) Snaž se vyvarovat přepálené, vyumělkované patetičnosti a celkové pozérské umělé "dokonalosti" – dá se na to jít i jinak, takhle ovšem (alespoň pro mě) tvoje povídka působí pouze jako cosi, co má v sobě sice spoustu hezky znějících, učesaných slov, ale jako povídka se to jen tváří. Tohle všechno je ale samozřejmě jen můj subjektivní dojem, jak vidím, většina to vnímá jinak. Toto je prostě pokus o "konstruktivní kritiku", nakolik si ho vezmeš k srdci, už záleží na tobě. Také je možné, že jsem tě prostě jenom nepochopila nebo nedocenila. A nebo jsem se jenom špatně vyspala a teď si to potřebuji vylít na tobě;)
to je tak krásný … o můj bože tady řvu jako želva … to je něco tak nádherného číst … škoda že to není happy end 🙁 ale to nevadí stejně je to krásný upa překrásný …
Opravdu moc povedená povídka, stejně jako všechny tvoje, co jsem zatím četla… 🙂
waaaau.. tohle bylo dokonalý.. theoo.. děkuju že píšeš dál… bez tebe by to nebylo ono… nwm kolikrát ti to ještě řeknu.. ale já přímo slintám jak widím jenom twoe jméno… seš prostě nejlepší.. žeru tě… miluju twoje powídky.. :_*<3
Bože to bolo niečo nádherné. Je mi tak strašne ľúto toho čo urobil Tom. Myslím, že mal šancu pred tým 🙁 škoda, že Bill nedokázal odpustiť.