autor: B-kay
Do rána jsem už nemohl usnout. Seděl jsem u okna a smutným pohledem jsem sjížděl příjezdovou cestu, na které ještě před několika minutami stálo Tomovo auto. Jak jsem se tak pořád upínal na ten jediný bod před sebou, začal jsem nad tím vším přemýšlet.
Kým jsem vlastně byl? Našel bych na sobě alespoň jedinou vlastnost, díky které bych se mohl považovat za vyjímečného? Byl jsem jenom tichým a poslušným stínem své sestry, která měla všechno, aniž by o to musela někoho prosit. Měla všechno – o dům se nemusela starat, protože jsme to všechno zvládali my dva s mamkou společně, peněz měla taky dost, jelikož si pokaždé vybírala ty nejbohatší kluky, a o dítě, které chtěla dát hned po nechtěném porodu k adopci, jsem se také staral jenom já. Žila si bezstarostným životem, který by jí jistě moc lidí závidělo, já však ne.
Byl jsem rád, že jsem jejím pravým opakem. Byla úplně jako táta, zatímco já jsem zdědil všechny vlastnosti po mamce, kterou jsem nadevše miloval. Mamka byla vlastně jedinou osobou, která dokázala ocenit i mě. Neustále mi říkala, jak moc jsem krásný, jak zvenku tak i zevnitř. Já jsem tomu však pomalu přestával věřit. Nikdy jsem nebyl takový, jako moje sestra, a možná právě proto jsem byl pořád sám. Žil jsem život, ve kterém jsem hleděl na všechny kolem, ale na sebe jsem jaksi zapomínal. Žil jsem podle pravidel jiných a ta svá jsem neznal…
Cestou do práce jsem samozřejmě svezl Sama do školky. Jak jinak. Chantelle zřejmě vyspávala. Nechtěl jsem ani vědět, co s Tomem vyváděla.
„Tak a jsme tady,“ zaparkoval jsem u roztomilé dětské školky a pomohl jsem Samovi ven. Na záda jsem mu naložil jeho žlutý batůžek.
„Nechci, abys odešel,“ Sam se ke mně nečekaně otočil a objal mě kolem boků. Díval se na mě očima malinkého štěňátka, ten pohled mi přímo dral srdce.
„Víš co?“ vzal jsem jej do náruče a dlouze jsem jej políbil do rozcuchaných vlásků. Sam se mi pověsil kolem krku a s posmutnělým úsměvem čekal na mou odpověď.
„Co?“ vydechl, hlavu si opřel o mé rameno a přitulil se ke mně ještě víc.
„Budu se snažit pro tebe přijít co nejdříve a přivezu ti nějaký dáreček, ano?“ moc dobře jsem věděl, jak Sam zbožňuje dárečky a překvapení, ostatně tak jako každé malé dítě. Na něm však bylo krásné to, že jej potěšila každičká maličkost. Jako by mě uměl pochopit, že na drahé hračky, které dostávali jeho kamarádi, jsem prostě neměl. Vždycky jsem mu ale přivezl nějakou sladkost nebo drobnost, která jej pokaždé moc potěšila.
„Mám tě moc rád,“ věnoval mi malinký polibek na líce.
„To já tebe taky, Sami,“ ještě jednou jsem se na něj usmál, brnknul jsem po nakrčeném nosíku a pustil jsem jej. Sam se jako o závod rozběhl ke svým kamarádům. Ještě jednou se však otočil, aby mi mohl zamávat. Byl to prostě andílek. Na svou matku, která o mě nezavadila pohledem, se nepodobal ani v nejmenším…
Třikrát do týdne jsem pracoval v menší restauraci, kde jsem jenom myl nádobí. Na studium na vysoké jsem neměl peníze, proto jsem se musel spokojit i s tímhle. Byla to podřadná práce, za podřadný peníze, ale byl jsem rád, že můžu dělat alespoň něco. Cestou domů jsem koupil Samovi několik lízátek a balíček gumových medvídků…
Těšil jsem se domů jako malé dítě. Potřeboval jsem sprchu, vlasy jsem měl zamuchlaný v neuhlazeném culíku, oblečení jsem měl na některých místech vlhké od nádobí. Sám sobě jsem přišel jako strašidlo, a to jsem se nemusel ani dívat do zrcadla. Alespoň Sam měl dobrou náladu. Vypadl mu přední zoubek a on mi jej dal jako dárek. I když mi byl zřejmě na nic, bylo to od malého pětiletého dítěte moc milé gesto.
„Mami, jsme doma,“ zavolal jsem na celý dům ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře a společně se Samem jsme vešli do předsíně.
Sami kolem mě pobíhal jako veselý pejsek a ukazoval mi obrázky, které ve školce namaloval.
„Tenhle je pro babičku a tenhle pro maminku. A tenhle je pro tebe,“ zapištěl svým dětským hláskem a podal mi papír, na kterém byla jenom jedna malůvka. Veliké červené srdíčko a v něm moje jméno. Bylo mi do pláče.
Byl jsem sice trošku zvědavý, co nakreslil Chantelle, ale zvědavost mě přešla ve chvíli, kdy jsem na sobě ucítil něčí pohled. Zvedl jsem tvář od Sama, který si držel obrázky pečlivě u srdce, k osobě, jež se na mě dívala nejistým pohledem plným očekávání. Byl tady!
Vzala jej sem, i když jsem jí prosil, aby sem už nevodila cizí muže.
Odmítal jsem se na něj dívat. Byl jsem špinavý, rozcuchaný, v tu chvíli jsem se dokonce styděl sám za sebe. Plaše jsem sklonil tvář, svlékl jsem ze sebe svou tenkou bundu a odešel jsem do kuchyně. Nechtěl jsem, aby bylo moje ignorování jeho osoby příliš okaté, přesto mě nenapadlo nic lepšího, než usednout za stůl a tvář složit do dlaní. Byl jsem zoufalý. Ptáte se mě proč?
Protože jsem krásnějšího kluka nikdy předtím neviděl. Pokaždé působil upraveně a sebejistě, ne jako já. Zřejmě měla Chantelle pravdu. Jsem jenom hloupý odvar její osobnosti.
Srdce jako by mi vynechalo jeden úder. Žaludek udělal několik kotrmelců a můj dech se roztřásl.
„Ahoj,“ bylo to úplně poprvé, co jsem slyšel jeho hlas, a já byl tak hloupý, že jsem odmítal zvednout hlavu a alespoň pohledem mu naznačit, že jej vnímám. „Jsem Tom.“ Páni! Ten měl se mnou tedy výdrž. Já bych se na jeho místě už dávno otočil a odešel. V duchu jsem se modlil: „Prosím, ať už odejde.“
„Včera jsem tě viděl v okně, jak ses na nás díval,“ nevím, zdali to udělal schválně, aby mě vyprovokoval, nebo ne, ale já se nenechal. Prudce jsem k němu zvedl tvář a zabodl jsem se do té jeho tvrdohlavý pohled.
„Já jsem se ale na vás nedíval. Díval jsem se na,“ výhružně jsem ukázal prstem, zřejmě jsem však působil spíš směšně, jelikož se Tom od srdce zasmál, „n-na tvé auto. Je moc hezké.“ Auto…už větší pitomost mě opravdu napadnout nemohla. Cítil jsem, že jsem jistě červenej až za ušima. Seděl jsem tam s vystrčeným prstem a měl jsem sto chutí propadnout se do země. Tom se zřejmě dokonale bavil, jelikož mu oči zvláštně zářily a na rtech mu pořád zůstával pobavený úsměv.
„Já bych spíš řekl, že ses díval ty na mě,“ když jsem to vyslovil, měl jsem chuť zalézt někam pod stůl a vyjít až tehdy, kdy Tom opustí náš dům. Zvláštní ale bylo, že mu úsměv zmizel. Jako by zaváhal, co by měl na mou otázku odpovědět.
„Máš fajn závěsy. Jsou moc hezké,“ zašeptal a opět se na mě usmál.
V tu chvíli vešla do kuchyně i Chantelle. Vrhla na mě zlostný pohled, na Toma se však mazlivě usmála. Vlasy měla zmuchlané do podivného drdolu, i když jsem vážně pochyboval, že by byl ten můj lepší. Ve chvíli, co vstoupila do kuchyně se všude rozlehla vůně jejího ostrého parfému, kterou jsem přímo nesnášel. Sklopil jsem pohled ve chvíli, kdy se jej chystala políbit. Tom se však od ní taktně odsunul.
„Tak tohle je můj bratr, Bill,“ řekla to tónem, jako by mluvila o nějaké bezcenné věci pohozené někde v koutu. Dokonce na mě ukázala prstem. „Až se vrátím, chci mít uklizený pokoj.“ Skvělý. Dokonale mě ponížila a zase mi dala najevo, že pro ní neznamenám víc, než sluhu a vychovatelku.
„Chantelle, myslím, že by sis to dokázala uklidit i sama. Nejsi přeci malá holka,“ nemohl jsem tomu uvěřit. Zastal si mě. To se Chantelle zřejmě nelíbilo, jelikož jej jedovatě štípla do břicha a vzápětí odpochodovala pryč. „Rád jsem tě poznal, Bille. Možná se i dneska rád podívám na tvoje závěsy,“ věnoval mi ještě jeden posmutnělý úsměv a odešel.
Já jsem tam zůstal sedět. Nevěděl jsem, co mám dělat dřív. Zdali brečet, nebo šíleně brečet. Nechtěl jsem být jako malá holka, ale se Chantelle jsem byl už zoufalý. Jedno však bylo zvláštní, a to Tomovo chování.
Já jsem totiž závěsy v pokoji nikdy neměl…
autor: B-kay
betaread: Janule
B-kay, nikdy nepochopím kde pořád bereš tolik skvělých nápadů na povídky a hlavně kde bereš ten talent na psaní. Tvoje povídky jsou jedny z mých nejmilejších. 🙂
lol s těma závěsama xDxD už setěším na další díl, moc!
mmm velmi zajímavý ta Chantelle mi tam vadí a to festově ale jinak moc pěkný .. jen aby vypadla a bude to perfektní 😉 … sem zvědavá co bude v dalším dílu ..
Tahle povídka ztím vypadá naprosto dokonale x) moc se těším na další díl x)
Neuwěřitelné, naprosto dokonalé. Twoje povídky mě nikdy neomrzí a pokaždé mě dokážou překwapit <3333
Krááásnéé a kráásně smutné:(:) ty závěsy mě dostali 🙂 krásné, nádherný styl psaní 🙂
Nádhera,miluju nesmělého Billa,a Tom tady je úplně suprovní osůbka,tuhle povídku mám moc ráda ♥♥♥
tahle povídka se mi moc líbí, vážně!!! Je taková jiná…prostě moc hezká
Že závesy…Bože!!! To bolo lepšie to auto…
Ale teraz vážne…Chantelle dostane kopačky od najkrajšieho chalana a to bude broblém lebo ona to Billovi nedaruje…netreba sa moc rozmýšľať a každý vie že sa Bill Tomovi páči a je jedno ako vypadá…to je naozaj pekné…teším sa na pokračko…
A ešte jedna vec…Bill má veľké charisma…to je ta vec pre ktorú je výnimočný…je to človek s veľkým Č lobo jeho vzťah so Samom je nádherný a s mamou tiež a Chantalle má tiež rád aj keď je taká zlá ale je to jeho sestra to by si mala uvedomiť!!! Tak či tak si myslím že zle dopadne a nakoniec bude ešte rada že Bill je jej brat!!!
Krása a pokračko…rýchlo!!!
Naprosto úžasnej dialog.. aaawww prej auto.. prej závěsy.. 😀
úžasný.. miluju tyhle dvojsmyslný popichování..
Těším se na pokráčko, myslím že už mě to vtáhlo.. :))
😀 😀 Moc pěkný. Ten jejich první kontakt byl vyloženě roztomilej. Ta Billova snaha zaujímat obranný postoj, to jak se mu to vůbec nedařilo a jak mu to Tom pohotově a vtipně vracel ve stejném duchu. Závěsy zvítězily. Ty neměly chybu. 🙂
Chantalle je snad ještě povrchnější, než se mi na začátku zdálo. 🙁
A pak mě taky napadá zauvažovat nad tím, kde vlastně Tom na Billa narazil. Mně to totiž vyloženě připadne, že se Chantalle si začal jen kvůli tomu, aby se dostal k Billovi, to znamená, že někdy dřív už na něj musel narazit.
Nebo je to jinak? 🙂