autor: Lady Kay
Tohle nemůže být pravda. Kdepak, Tome, jen se ti něco zdá… Kéž by! Kéž by to byl jen sen, sice zatraceně hnusnej sen, ale pořád lepší než tohle, realita, odporná krutá realita. V tom, že se mi všechno nezdá, mě totiž usvědčí další obrázek, z výjevu našich dvou propletených těl, obličejů v slastné křeči a toho, co děláme, se mi znovu zamlží před očima, můj tep nabere neuvěřitelnou rychlost. Tepe mi ve spáncích, srdce mi buší, cítím, jak se mi po těle spouští horký pot. Potřeboval bych se alespoň napít, mám dojem, že to se mnou musí každou chvilku seknout. Bože, chci pryč, co nejdál z tohohle baráku, z tohohle města, země, a hlavně co nejdál od Billa. Teprve teď mi všechno dochází. Ty pohledy, hysterické výlevy, záchvaty vzteku, nenávist vůči všem dívkám, co se byť jen na chvíli ocitly blíž mojí osobě…Všechno do sebe krásně zapadá jako jednotlivé dílky puzzle. Původce tohoto všeho je jen jeden, a to Billova láska ke mně.
Jak se to mohlo stát? Kolikrát jsem slyšel i četl, že se sourozenci vzájemně odpuzují, protože spolu vyrůstají, teď bych nejraději všem těm chytrákům dal přes hubu a názorně jim ukázal, jak moc se sourozenci odpuzují! Jeden cit uvnitř mě přebíjí druhý. V první řadě je to lítost. Je mi Billa líto, musí to být fakt hnusný, být zamilovaný do někoho takhle blízkého, muset to skrývat a všechny city dusit v sobě. Stát se to mně, spáchám sebevraždu a měl bych klid. Dále nechápavost… Jak se může zamilovat zrovna do mě? Ne, že bych byl nějakej ksicht, to ne. Kolikrát jsem to už slyšel, bohužel i od něj, jenže to jsem bral jako kompliment od bratra. Vždyť i já jsem mu párkrát řekl, že mu to sluší, i mně připadá Bill docela hezkej, ale pořád čistě v rámci sourozeneckého vztahu. Kdo mi vyčítal, že jsem takovej a takovej? Kdo na mě nenechal nit suchou a neustále mě srážel k zemi, když jsem o sobě prohlašoval, jak po mně holky jedou a že se jim ani nedivím? Komu se na mě věčně něco nezdálo? Billovi. Tak sakra, co na mně vidí?! Poslední, co ve mně bratr vzbudil a co ve mně nyní převládá, je zhnusení. Vím, že je to kruté, ale nezabráním tomu, je to tak. Dělá se mi špatně při představě, že by se mě dotknul, že by se ke mně přitisknul nebo nedej Bože znovu políbil, byť by to byl jen polibek na tvář.
Stejně je divný, že jsem si toho nikdy nevšiml. Jsem jeho bratr, dvojče, tak jak to, že jsem to, do háje, nepoznal?! Měl bych být ten, co Billa zná dokonale. U kdejaké holky hned poznám, když je do mě udělaná a u něj ne, jemu se to podařilo skvěle skrývat!
Copak teď můžu sejít dolů a tvářit se, že je všechno v pořádku, že o ničem nevím? Copak se ho můžu dotýkat, když vím, že pro něj moje dotyky jsou něco víc než jen dotyky bratra? To nejde, to nemůžu nikdy zvládnout! Můžu jen děkovat Bohu, že jsem to objevil až dneska. Kdybych to našel někdy ze začátku, asi bych to tu nedal! Mnohem šťastnější bych byl, kdybych se to nedozvěděl vůbec, ale způsobil jsem si to jen já a moje zvědavost. Kdybych nestrkal nos tam, kam nemám, nic bych nevěděl a bylo by mi líp. Utápěl bych se ve sladké nevědomosti, skákal bych kolem Billa, dělal, co bych mu na očích viděl a bylo by nám oběma krásně. Nezbývá mi, než se zvednout, vrátit ty proklaté desky zpět na jejich místo, sejít dolů k Billovi a předstírat, že jsem naprosto v pohodě.
Znechuceně zaklapnu desky, zastrčím je zpět pod matraci a loudavě mířím ke dveřím. Než stisknu kliku a otevřu, zhluboka se nadechnu a snažím se uklidnit tlukot srdce a třes rukou. Když stanu na chodbě, podívám se přes zábradlí na Billa. Pořád ještě sleduje televizi a netuší, že jsem jeho hořkosladké tajemství odhalil. Při pohledu na něj zmizí znechucení jeho osobou a převládne lítost, do očí se mi nahrnou slzy, a ač bych na něj nejraději křičel a dostal tak ze sebe všechno, co mě uvnitř sžírá, nedokážu to. Neumím mu ublížit. Kdyby byl alespoň nějaký zákeřný zmetek, dělající mně a ostatním ze života peklo, ale takhle. Celý život jsem se snažil dělat ho šťastným. Dobře, ne vždycky jsem myslel v první řadě na mého brášku, ale přesto jsem byl ochoten udělat vše, abych ho rozesmál a bránil před případným nebezpečím. Dnes mi došlo, že opravdu šťastný by byl, kdybych jeho city opětoval, ale to nejde! Bill ve mně bude mít do konce života jen milujícího bratra, nic víc ode mě čekat nemůže.
„To jsi mi stěhoval pokoj nebo co?“ dvojče zaregistruje moji přítomnost a věnuje mi úsměv. Pokusím se mu ho opětovat, ač jistě ten můj nepůsobí tak přirozeně jako ten jeho, jistě vypadám jako bych měl v puse nějakou křeč.
„Ne, jen jsem ti tam udělal trošku pořádek.“ ‚Až moc důkladnej pořádek‘, pomyslím si a sejdu pomalinku dolů k němu.
„Na co koukáš?“ stoupnu si před televizi, abych zjistil, co dávají. „To už jsem určitě viděl… Jen si nemůžu…“
„King Of Queens,“ oznámí Billův hlas za mými zády. „Tome, sice je na tebe opravdu hezkej pohled, ale ještě líp bys určitě vypadal, kdybys seděl na zadku.“ V důsledku jeho poznámky, která byla myšlena spíše jako žert, mám znovu před očima černo a rozklepou se mi nohy. Nejsem schopen vyhovět jeho žádosti a pohnout se z místa.
„To-ma-ne, já ne-vi-dím…“ hláskuje moje dvojče a v jeho hlase se naprosto jasně odráží smích. Kéž bych se i já mohl smát. Mně se chce brečet a utéct odsud, ale nemůžu. Ještě den… Přece jen přinutím nohy k pohybu, tedy spíše ten rosol, co se z nich stal a o kousek poodstoupím.
„Proč si nesedneš? Znervózňuješ mě.“
Neodpovím mu a místo toho se sunu ke křeslu, do něhož se hodlám v následujících sekundách svalit. Na nějaké balení mě absolutně přešla chuť.
„Myslel jsem, že si sedneš…“ Můj pohled se zabodne do prázdného místa na sedačce a následně se přesune k Billovi, jenž na mě hledí svýma věčně smutnýma očima. Raději bych si sedl do nejzazšího kouta místnosti, ale nakonec přemůžu sám sebe a usadím se vedle něj, snažíc se zachovat určitou vzdálenost mezi námi. S očima přilepenýma na obrazovce se pokouším soustředit se na děj, ale moc dobře to nejde, pořád se nervózně vrtím a po očku pozoruji bratra. V momentě, kdy se Bill rozřehtá na celé kolo, se začnu taky smát, ač nemám sebemenší ponětí, co kdo vtipného řekl nebo udělal.
„Já…“ vstanu a mnu si rozpačitě zadní část krku, „jdu si udělat kafe… Chceš taky?“ Ani nepočkám na odpověď a vystřelím do kuchyně takovou rychlostí, že za mnou jistě zůstala ohnivá čára. Musím se nějak vzpamatovat, působím hrozně strojeně a je zvláštní, že si Bill ještě nevšiml, že nejsem ve své kůži. Ale je to dobře, vyptával by se a nejsem si jistý, zda bych mu dokázal dát nějakou inteligentní odpověď, kterou bych ho neranil, a nebo takovou, díky níž by o mně Bill nesmýšlel jako o naprostém cvokovi. Zatímco čekám, než mi začne vřít voda, párkrát se zhluboka nadechnu a vydechnu. Mám dojem, že jsem někde četl, že dýchání uklidňuje. No, moc to sice nepomohlo, ale snaha byla.
O pár chvil později se už vracím do obýváku s dvěma kouřícími hrnky. Jeden hned postavím na stolek před Billa a s druhým v dlaních usednu zpět na pohovku. Pozoruji černý nápoj uvnitř hrnku a míchajíc lžičkou, vytvářím na jeho hladině malinký vír. Moje velmi zábavná činnost je doprovázena Billovým smíchem. Jestli to bude takhle pokračovat do večera, tak buď umřu nudou, a nebo budu čelit bratrovu křížovému výslechu.
„Viděl jsi to?“ Bill zajíkající se smíchem mně nečekaně uchopí za zápěstí, což neměl dělat. Moje ruka totiž jako na povel vystřelí, čímž zapříčiní, že se celý poliju horkým nápojem.
„Do prdele!“
..::Bill::..
Koukám na Toma, jak poskakuje po obýváku a zběsile třese rukou, co si opařil. Je mi ho líto. Pokoušel jsem se mu omluvit, ale nejspíš mě nevnímal. Neudělal jsem to schválně, jen jsem se ho chtěl zeptat, jestli zaregistroval ten vtip. Copak jsem mohl vědět, že to dopadne takhle?
„Tome?“ zkusím to znovu.
„Co je?“ šlehne po mně pohledem a mne si zarudlé místo.
„Já… To… No, neudělal jsem to úmyslně. Mrzí mě to.“
„Víš, jak zasraně to bolí?“ štěkne po mně. Ne asi! Podle něj jsem se totiž v životě ničím neopařil. Citlivka jeden! Chápu, že ho to bolí, není to dvakrát příjemný vylít na sebe vařící kafe, ale už jsem se omluvil.
„Vím, ale proto na mě nemusíš ječet. Už jsem ti řekl, že mi je to líto.“
„To by mělo, protože je to tvoje vina! Pořád na mě totiž hrab…“ Tom zničehonic zmlkne. Možná ho k tomu přiměl i můj nevěřícný výraz. Přestože větu nedopověděl, vím, co mi chtěl sdělit. Zřejmě měl na mysli, že na něj pořád sahám, a kdybych to nedělal, nestalo by se to. Uznávám, že kdybych ho nechytil tak zprudka za zápěstí, pravděpodobně by se nepolil, protože byl očividně zamyšlený a lekl se.
„Promiň,“ bratr se, jak se zdá, opět uklidnil a vrací se zpět na svoje místo, „jsem nemehlo. Měl jsem si dávat pozor. Nechtěl jsem na tebe tak vyjet.“
„To je v pohodě,“ usměju se, ačkoli to v pohodě není vůbec. Nic není v pořádku. Mně je jedno, že na mě řval, že mi to dal za vinu, protože má z části pravdu. Dobře, úplně jedno mi to není, ale je to nic ve srovnání s tím, jak na mě zapůsobila nedořečená věta, a hlavně to slůvko ‚pořád‘. Sám vždycky vyhledával tělesný kontakt s mojí osobou, neustále se pokoušel pohladit mě a najednou mi vyčte, že na něj sahám. Zdá se mi, že vedle mě sedí někdo naprosto jiný. Někdo, kdo vypadá jako moje dvojče, ale není mým dvojčetem. Někdo, koho za mnou pravý Tom poslal, zatímco se sám schovává nahoře.
„Fakt jsem nechtěl křičet. Není mi dobře.“ Tom se zřejmě snaží svoje chování něčím omluvit a co je nejjednodušší? Vymluvit se na zdravotní stav. I když se možná nevymlouvá, protože když sešel dolů, všiml jsem si, že je nějaký pobledlý, vypadal, jako by měl každou chvilkou omdlít.
„To vysvětluje všechno,“ odpovím mu s pohledem upřeným na můj hrnek. Moje mozkové závity parádně pracují, jak se snažím přijít na to, čím bych sám sobě vysvětlil, proč Tomovi najednou moje doteky vadí, ale bezvýsledně.
„Jdu se převléct, hm?“
„Jen jdi…“ ‚A koukej sem poslat mého Tomiho‘
Doufám, že až znovu sejde schody dolů, bude to ten starý Tom, co má vždy předem připravenou odpověď nebo nějakou cool hlášku, co do ostatních pořád rýpe a sám sebe má za největšího borce pod sluncem, který o sobě s oblibou mluví ve třetí osobě, ale hlavně chci, aby se vrátil můj Tom, co mě má rád a nevyčítá mi jediný dotyk, ba právě naopak se jej sám dožaduje.
Že moje přání zůstalo nenaplněno, mi je jasné v okamžiku, kdy se bratr znovu objeví přede mnou. Sice opět vtipkuje, usmívá se, ale ty jeho oči… Neustále těkají kolem, a když se náhodou setkají s mými, uhne pohledem. Jako by mu snad můj pohled mohl nějak ublížit. Během těch kratičkých chvilek, kdy se mi podaří udržet oční kontakt, jsem vypozoroval, že se v bratrových očích, v nichž se vždycky zrcadlila radost ze života a láska ke mně, odráží něco jiného. Oči jsou prý zrcadlem duše a budu-li věřit, že je tomu skutečně tak, je v Tomově duši parádní chaos, o jehož původci nevím zhola nic.
Sleduji jej, jak otvírá pusu, z níž vychází jen prázdná slova, mající za úkol nedopustit, aby se kolem nás rozhostilo ticho. Další, čeho se očividně Tom obává. Stále více nabývám dojmu, že tu je jen napůl, je tu jeho tělo, ale duše je na míle vzdálená. Je se mnou, a zároveň ne. Ještě ráno jsem cítil v jeho blízkosti teplo, ale teď? Něco, co raději pojmenovávat nechci, protože mě to slovo bolí, jen myšlenka na ně mě zevnitř neuvěřitelně spaluje.
Zatímco si Tom hraje svou hru a je přesvědčený, že jsem si ničeho nevšimnul, pátrám po tom, co tohle všechno způsobilo. Už mě i napadlo, že mu třeba ta Vivian… vlastně Violett volala, ale to by mě s největší pravděpodobností seřval jak malého spratka, dal mi kázání, že nemám co hrabat na jeho mobil, číst jeho smsky, a už vůbec ne z něj někomu jeho jménem odepisovat, byl by naštvaný, ale nechoval by se takhle divně. Možná by bylo lepší, kdyby šlo o tohle, protože bych alespoň věděl, co se mu stalo, takhle mám v hlavě akorát zmatek…
autor: Lady Kay
betaread: Janule
bezva dílek, taky nějaká změna, v hodně povídkách je to prostě že Bill s Tomem do sebe zamilují hned, ale tady je to trochu jiné, a to se mi teď na tom líbí 😀 ale stejně doufám že se daj dohromady, těším se a další díl 🙂
Silně pochybuju o tom,že by Tom změnil názor ohledně lásky k Billovi.Přijde mi absolutně proti,ani chvilku nepomyslel na to,že ho mohl mít více rád,než jenom jako bratra.Ani nevím,koho z nich je mi víc líto,každého jiným způsobem,možná Billa přece jenom o něco víc,vždyť v podstatě už přšel o všechno….
Hmmm prečo nie ,.. Billa mi je síce lúto ale život je zmena len som zvedavá kolko to Tomovi vydrží
krása
tak teď nevím koho je mi více líto….jsem zvědavá jak to bude pokračovat
Božinku!!!
Ja nevem na čo bol taký zvedavý…sám môže vedieť že sa nikdy nedopátra nič dobrého…ach jaj…Tom si blbec!!!
Eštw si aj mysli že si Bill nič nevšimne… to tvoje správanie…ja viem že sa snažíš ale viem že ti to nejde…už aby sa ťa Bill opýtala ale ten diel…bude krutý…
Dúfam že sa to podá a budú spolu lebo takto je to čudné…chudáčik Bill takto sa trápiť…keby len vedel pravdu asi by sa z vozíku postavil a zdrhol…ja newem ale bude to ešte zajímavé…
no výborný..teď to dá Billovi sežrat…
vidíš to Tome,hrabat do cizích věcí se nevyplácí 😀
chudák Bil neví která bije…ale mám takový pocit že dlouho to tak nezůstane a Tom to na něho vybbalí a nedopadne to dobře …