autor: Ainikki
Další zastávky: Potzdamer Platz, Brandenburger Tor, Friedrich Str. Četl si Bill červená běžící písmenka na displeji v přední části vagonu. Jako by pořadí těch stanic neznal nazpaměť. Nyní byl ale nedočkavý. Ještě dvakrát vlak zastaví, a pak už konečně bude moci vystoupit.
„Friedrich Str. Výstup vlevo.“ Ohlásil ženský hlas a Bill s potěšením ze sedačky vyskočil na nohy. Prodral se mezi lidmi, kteří postávali u dveří a bránili tak ostatním v plynulém odchodu a příchodu. Na nástupišti si div nevykroutil krk, jak se snažil v tom mumraji lidí Toma zahlédnout. Pak se mu to podařilo. Postával u eskalátorů a taktéž proluxovával pohledem ty, kteří vystupovali z právě dorazivšího S1. Billa si všiml až v poslední chvíli, když už ho rozeběhnutého viděl, jak se k němu řítí. Stačil jen roztáhnout paže a to už mu černovlasý chlapec přistál v náruči. Křečovitě ho svíral kolem krku a mačkal se k němu, co to jen šlo.
„Rád tě vidím.“ Zašeptal mu Tom do vlasů a Bill jen spokojeně zafuněl v odpověď. Usmíval se, nos bořil do Tomova krku a plně si užíval jeho tepla a vůně. „Chceš jít někam do restaurace nebo ke mně? Autem je to necelých deset minutek odsud.“
„K tobě.“ Odpověděl Bill jednoduše a pustil Toma ze svého pevného sevření. Oba automaticky vyhledali dlaň toho druhého a ruku v ruce se vydali k Tomovu autu.
„Víš, Bille. Já teď nechci, aby sis myslel, že ti něco vyčítám.“ Začal Tom zvolna, když už oba seděli v autě a mladý právník navigoval svůj vůz skrz hustý městský provoz. Z toho, že Bill je zase vedle něj, měl velkou radost. Nebyl ale bláhový hlupák. To, co se dělo za poslední týden, nebylo normální, a bylo nutné si o tom promluvit. Tom by jen nerad to Billovo odmítavé chování zažíval znovu. Černovlásek se zavrtěl v sedadle a čekal, kam bude Tom tenhle rozhovor směřovat. „To tvoje jednání… jak jsi na všechno odpovídal ne. Dost mě to mátlo. Chci říct, já si vážně myslel, že nemáš chuť se mnou být.“
„Ale já s tebou chci být.“ Vyhrknul Bill o překot. Vzpomněl si, jak to dopadlo před pár hodinami v té kavárně, když ze sebe nevypravil jediné slovo, a Tom potom zmizel. Tu chybu už znovu neudělá. Žádné zaryté mlčení. „Omluvil jsem se. Vážně mě to mrzí.“ Ujišťoval Toma kajícně a opět se mu zaleskly oči. Bylo až k nevíře, jak často se mu za poslední den chtělo brečet. Většinou míval své emoce pod kontrolou. Tedy alespoň do té míry, že nedovoloval, aby je spatřilo jeho okolí. Tom ale nebyl člověk, který by se mu za projev slabosti vysmál. Tím si byl jistý. Možná proto ta potřeba potlačit je před ním tu nebyla tak velká.
„Já vím. Klid, Bille. Jak jsem řekl. Nic ti nevyčítám. Jen chci, abychom to probrali.“ Vysvětloval a konejšivě ho hladil po hřbetu ruky, kterou měl Bill položenou na svém koleni. „Rád bych věděl, jestli jsi k tomu měl nějaký důvod. A pak bych se taky rád ujistil, že se to nebude opakovat, že se pokusíš si na mě nějaký čas udělat.“
„Udělám. Slibuju.“ Horlivě přikyvoval dlouhovlasý chlapec, až mu prameny vlasů spadaly do obličeje. „Možná i soboty. Já to nějak zařídím. Věř mi.“ Tom se zamračil. Už poněkolikáté narazil na něco, co se mu v Billově životě zdálo podivné. Bill je dospělý člověk. Kdo by si v jeho věku měl „zařizovat“ propustky z domu?
„Bille, ten pěstoun, o kterém ses zmínil,“ rozhodl se nahlas Tom říct, co ho napadalo za domněnky. „On tě nechce pouštět ven? Nebo v čem je problém? Proč by sis měl cokoli zařizovat?“
„Ale jo,“ odpověděl Bill nekonkrétně, ošil se a začal povytahovat nitku, která mu lezla z otřepané záplaty na riflích. „On si mě jen hlídá. Bojí se o mě. Navíc jsem nikdy dřív ven nechodil, tak se teď jen budu muset zeptat, jestli je OK, když začnu.“ Tom povytáhl obočí v údivu.
„Bille, víš o tom, že ty jako dospělá svéprávná osoba se ho na nic ptát nemusíš? Navíc jeho poručnická práva vypršela v momentě, kdy ti klaplo osmnáct, dodělal jsi školu a stal ses výdělečně činným. To, že u něj dál bydlíš, ho neopravňuje ti cokoli zakázat.“ Vysvětloval mu trpělivě. Nebyl si totiž tak úplně jistý, zda si tenhle fakt černovlásek uvědomuje.
„Nezakazuje! Chci říct. Máme určitá pravidla, se kterými jsem souhlasil. Tome, já mu za hodně vděčím. Vzal si mě k sobě, když máma umřela. Jinak bych musel do děcáku. Postaral se o mě. Navíc to bylo maminky přání, a na ní mi záleželo vždycky ze všeho nejvíc.“ Horlivě obhajoval stárnoucího Breniga. Bill svým slovům snad i věřil. Pro něj to ale tak bylo. Mohl dopadnout mnohem hůř. Slýchával tolik děsuplných historek o tom, jak se mají špatně děti v dětských domovech. Jeho starší sourozenci ho jimi často krmili, když už se neodvratitelně vědělo, že maminka odchází. Udělal si noční můru z té představy. Neexistovalo nic horšího. A Brenig byl v podstatě jako jeho otec, a na to už byl zvyklý. Pravda, projevil se tak, až když se octl u něj. Dříve, když k nim chodil na návštěvy, nosil malému Billovi lízátka, občas omalovánky a houpal ho na kolenou. Matka v něm viděla dobrého člověka. Ale to byl táta taky ve svých světlých chvilkách.
„Dobře.“ Přikývl Tom. Měl sice chuť spoustu věcí namítnout, ale prozatím se rozhodl o nich pomlčet. Možná, že ten chlap nebyl tak špatný, jak o něm Tom smýšlel. Minimálně v Billových očích takový nebyl a jaká je skutečnost, dříve či později jistojistě na povrch vyplave. On se o tom dozví, ať už mu to Bill poví sám, nebo ne. Pro tuhle chvíli se rozhodl do toho příliš nerýpat. Nerad by, aby se Bill znovu stáhnul. A možná se nakonec ukáže, že jeho podezřívavost byla zbytečná. „Jen mi ještě pověz. Do kdy se mnou dnes podle té vaší dohody můžeš být?“
„Musím uvařit a v sedm večeříme. To znamená v šest, chvilku po šestý, abych byl doma. Ale musím ještě před tím stihnout nákup.“ Odpověděl Bill popravdě. Neviděl důvod ke lži.
„Fajn.“ Přijal to Tom. „Tak já s tebou kolem půl šestý sjedu do obchodu, a pak tě zavezu na nějakou zastávku, odkud se rychle dostaneš domů.“ Navrhl. Záměrně nezmínil, že by ho s taškami plnými potravin, které budou vážit rozhodně více, než oblečení, které sám Bill domů vláčel posledně, dovezl až před barák, protože podvědomě tušil, že odpověď by byla zamítavá, stejně jako tenkrát. Holt, teď bude muset nechat Billovi prostor, aby si věci zařídil podle svého, v ničem na něj nenaléhat a všemu dát čas. Ono se to vyřeší, přesněji on to vyřeší. Jen bude potřeba trpělivost, a hlavně nevytvářet na Billa žádný nátlak.
Tom zaparkoval auto před obrovskou vilou v části Berlína, které se říkalo Schöneberg, umlčel motor a rozepnul si pás.
„Jsme tady.“ Informoval Billa.
„Páni, tady bydlíš? Já myslel, že jsi říkal, že máš byt.“ Obdivně si ten skoro palác prohlížel.
„Však jo. Tohle i pro početnou rodinu by bylo moc. Je to rozdělený na pět bytů, takže to rozhodně není celý jen moje.“ Vysvětlil Tom a vystoupil z vozu, oběhl ho a otevřel dveře na Billově straně. Ten se na něj potěšeně zubil a přijal ruku, kterou mu Tom podával. Nechal si od něj pomoci vystoupit, pak už jen cvaklo centrální zamykání a Tom si černovlasého chlapce odváděl k sobě domů.
Museli celou tu honosnou vilu obejít. Zezadu byly potom schody, které vedly nahoru k podkrovnímu bytu, který Tom před rokem od majitele celé stavby odkoupil. Neměl rád nájemné. Byl mnohem radši, když mu věci říkaly pane, než aby dával každý měsíc nelidské peníze za to, že byl v podstatě někde jenom hostem. Interiér si kompletně zařídil sám a byl na to patřičně hrdý. Vybavení bylo moderní, přesto nepůsobilo chladně a neosobně. Všechno sladil do pastelových barev. Tenkrát mu to dalo hodně práce. Prolistoval nespočet katalogů a strávil hodiny na internetu, než se pevně rozhodl pro konkrétní představu a začal s nákupem. Nakonec kuchyň byla zeleno žlutá, obývák světle hnědý s krémovou, ložnice modro bílá s velkým oknem na východ. Všechno působilo vzdušně a svěže. Jen pracovna byla tmavá. Okrově hnědý nábytek, o odstín světlejší plovoucí podlaha a doplňky, jako například předložka před psacím stolem nebo závěsy na oknech v lahvově zelené.
Bill si to celé s neskrývaným zaujetím prohlížel a shledával to naprosto dokonalým. To místo mělo svou duši a on si ho na první pohled zamiloval. Neuměl to přesně definovat, ale cítil se tu dobře. A možná to bylo jen proto, že ty prostory obýval právě Tom.
„Máš to tu nádherný.“ Okomentoval to stručně ale výstižně, když nakoukl do každé z místností.
„Jsem rád, že se ti tu líbí.“ Byl Tom potěšený. „Půjdu na sebe hodit něco pohodlnějšího.“ Oznámil Billovi a demonstrativně se zatahal za kravatu. „V lednici je džus, nějaká minerálka, když pozotvíráš ty skříně, narazíš někde i na kafe. Chovej se tu jako doma a vem si, na co máš chuť. Hned jsem zpátky.“ Usmál se na něj a zmizel v ložnici.
Otevřel svou šatní skříň a vytáhl z ní první, co mu přišlo pod ruku. Volné rifle, tmavě modré tričko a černou huňatou mikinu. Tu bude potřebovat, až půjde s Billem na ten nákup. Shodil ze sebe nepohodlný oblek a oblékl si připravené věci. Spokojeně si pohvizdoval, když přecházel přes obývák do kuchyně, kde našel Billa s nosem zabořeným ve špajzu, odkud tahal nějaké zavařeniny.
„Mám trošku hlad. Můžu si dát chleba s marmeládou?“ Ptal se Toma, když si všiml, že už je v místnosti s ním.
„Chleba s marmeládou?“ Překvapily Toma Billovy chutě. A vlastně proč ne? Když to chlapec zmínil nahlas, sám na to dostal chuť. „Jasně, že jo. Dám si s tebou.“ Řekl jen a sám vzal z chlebníku bochník a jal se ukrajovat úhledné krajíčky. Bill na ně patlal máslo a tlustou vrstvu rybízové marmelády.
Tom připravil plato, kam všechny hotové chleby naskládal, do dvou skleniček ještě nalil jablečný džus a všechno to odnášel do obýváku. Tam sice stolovat zvyklý nebyl, neměl rád, když se na jeho kožené sedačce povalovaly drobky, ale s Billem hodlal udělat výjimku. Budou si totiž moci sednout těsně vedle sebe, aniž by je odděloval nějaký jídelní stůl. Tác položil na malý prosklený konferenční stolek, který stál před sedací soupravou, sám se pohodlně uvelebil a poplácal na volné místo vedle sebe. Bill si k němu ochotně přisedl a natáhl se po jednom z chlebů. Z podnosu si vzal i malý talířek, který tam Tom dal také a zakousl se do té sladké pochoutky, přidržujíc si talíř způsobně pod ústy. Tomovi neuniklo, jak slastně přivřel víčka, když první sousto poválel v ústech. Byl tím naprosto fascinovaný. Nikdy dřív, když spolu byli na jídle, si toho nevšiml. Bill si tu obyčejnost vychutnával, jako by to byla ta nejvybranější gurmánská delikatesa.
„Moc dobrý.“ Mlaskl si, když už v něm zmizelo půl krajíce. „Ty nejíš. Říkal jsi, že si dáš taky.“ Všiml si Bill, že jeho hostitel se ještě ničeho netkl.
„Samozřejmě. Už na to jdu.“ Vzpamatoval se Tom a hmátl po dalším chlebu s talířkem. Když se do jídla pustil i on, byl tác v cuku letu vybílený. Bill do sebe na závěr obrátil i téměř celou svoji sklenici džusu a se spokojeným vydýchnutím a rukou, hladící si plné břicho, se zabořil do opěradla gauče a nohy natáhl před sebe. Šťastně se culil a rádoby nenápadným pohybem se přišoupl blíž k Tomovi.
Tomu ten pohyb neunikl a musel se nad ním usmát. Přehodil kolem Billových ramen ruku a stáhl si ho na sebe. Chlapec se teď částečně opíral o jeho hrudník. Pootočil hlavu na Toma, aby se na něj mohl podívat, a aby ho mohl… Jen zlehka se otřel svými rty o ty jeho v náznaku tužby po polibku. Bylo to jako malá otázka, jestli smí. Tom dal svůj souhlas najevo velice výmluvně. Sám si Billa za zátylek přitáhl blíž a polibek prohloubil.
„Mňam. Chutnáš sladce.“ Okomentoval to, když se na kratičkou chvilku od sebe odtáhli.
„To ty taky.“ Vrátil mu to Bill a obličejem se natiskl víc do Tomovy ruky, která ho hladila po tváři. Dlaní překryl tu Tomovu. Mazlil se s ní a vychutnával si to. Ostatně tak, jako si užíval každý Tomův dotek, který byl vždy laskající a příjemný.
„Hodně pro mě znamenáš.“ Svěřil mu Tom a vtiskl mu motýlí pusinku na čelo a další na špičku nosu, víčka, tváře a mezi tím pokračoval v mluvení. „Chci, abys to věděl. Nezapomínal na to. Chci tu být pro tebe.“ Šeptal mu a Billovi se ta cituplná slova poslouchala tak moc dobře. Pocit štěstí, který zažíval, byl přímo obrovský, a prostupoval snad každou chlapcovu buňku. Nevěřil by, že lze něco podobného zažívat.
Sám vyhledal Tomovy rty a tentokráte mezi ně vplul i svým jazykem. Tom mu okamžitě vyšel vstříc, když zaznamenal tu kluzkou horkost. Proplétaly se, narážely do sebe a polibek tak činily stále více vášnivější. To bylo poprvé, kdy něco podobného dělali v naprostém soukromí, takže nebylo divu, že jejich touha se jen zintenzivňovala. Dokonce jejich ruce začaly putovat po těle toho druhého. Černovlásek i roztouženě zasténal do jejich polibku, když Tomovy prsty lehce stiskly jeho zadek.
Toma ten zvuk donutil celé to přerušit. Přerývaně oddechoval a zřetelně cítil, jak mu tep zběsile bije až ve spáncích a srdce se zřejmě pokouší vyskočit z hrudi. Byl tolik vzrušený po těch pár dotecích a polibcích a nebyl si jistý, zda by směl pokračovat. Předpokládal, že se tu nemůže na Billa jen tak vrhnout. Nejspíš by to byl jen krok špatným směrem. Bill byl v tomhle směru nezkušený. Nemůže to tu na něj jen tak vybalit. Tyhle požitky by mu měl ukazovat po dávkách, aby si Bill zvyknul vnímat své tělesno a naučil se cítit rozkoš, kterou to přináší.
Malinko se od něj odtáhl, zvrátil hlavu do opěrky a s očima pevně semknutýma k sobě zhluboka dýchal a pokoušel se vrátit do normálu. Díky tomu ani nezaregistroval Billovo počínání. Chlapec mu vyhrnul tričko, aby se tak dostal ke sponě Tomova pásku, s ní se vypořádal velice snadno a Tom celou tu jeho akci postřehl až v momentě, kdy mu rozepínal knoflík a zip u kalhot. Samým leknutím vypoulil oči.
„Bille, co to děl…“ nedopověděl a zajíkl se. Z hrdla se mu vydralo jen jakési zaskučení podobné stenu, a pak už se propadal do dočista jiného světa. Hlava mu samovolně klesla zpět do opěradla, srdce znovu uhánělo jako o závod.
Nebylo ani v jeho silách pozastavit se nad tím, jak je možné, že Bill, coby panic, může něco podobného dokázat. A on v tom byl tak moc dobrý. Toma připravoval o dech. Po prvotním obkroužení Tomovi špičky jazykem si Bill jeho chloubu bez jediného zaváhání zasunul hluboko do pusy, sál, lízal a hlava se mu v Tomově klíně pohybovala v pravidelných intervalech tam a zpět, čímž mladého muže neodvratitelně vynášel k vrcholu.
Tom se před blížícím orgasmem neubránil hlasitému sténání, napínaly se mu snad všechny svaly v těle, na skráních perlil pot. Byl naprosto vyřízený. To Bill ho odrovnal, v tom nejlepším slova smyslu. Nebyl ani sto, tu momentálně přímo ďábelskou nádheru upozornit, že je to tu. S výkřikem vyvrcholil Billovi do úst a v ten moment měl pocit, že snad ztratil vědomí. Před očima měl černo s pár bílými poskakujícími body, třásl se a ztěžka lapal po ztraceném kyslíku.
„Ó, bože.“ Zmohl se jen na to a připlácl si dlaň na čelo. Bill mezitím vše vrátil do původního stavu. Zapnul mu džíny a tričko shrnul dolů. Vyškrábal se zpět do sedu, přitulil se k Tomovi a hlavu si položil na jeho hrudník. Srdce uvnitř hlasitě a rychle tlouklo a Bill ten zvuk s blaženým úsměvem poslouchal. Hladil Toma na břichu a čekal, až se vzpamatuje.
„Lásko.“ Zachraptěl Tom rozněžněle a za bradu zvedl Billovu hlavu, aby se na sebe mohli podívat. „To bylo úžasný.“ Přiznal po pravdě. Bill se zazubil. I on byl maximálně rád, že mohl Tomovi dopřát to potěšení. Nevěřil by, že i on se může cítit dobře, když něco takového udělá člověku, na kterém mu záleží. „Vážně. Bylo to… wau.“ Nevymyslel Tom žádné výstižnější slovo. Byl naprosto ohromený, protože až teď mu začalo sepínat, co se vlastně stalo.
„Jak jsi ale věděl… jaks to… chci říct, myslel jsem, že ty…“
„Nebylo to tak těžký.“ Nevzrušeně pokrčil Bill rameny.
„Nebylo to tak těžký?“ Zopakoval po něm Tom nevěřícně a chvíli si Billa přeměřoval pohledem. Tomu jen v očích poskakovaly plamínky štěstí a radosti. Toma to donutilo k úsměvu. „Ty jsi naprosto neuvěřitelnej, víš o tom?“ Svěřil mu svůj poznatek a v nadšení si Billa přitáhl do náruče.
Smál se a kolébal si ho v objetí. Teď už nepochyboval, že Gordon měl pravdu. Ta láska, o které mluvil, skutečně existuje. A on ji našel. Připadal si jako ten největší šťastlivec pod sluncem. Náhle zvážněl. Otřel se nosem o Billův a letmě ho líbnul na rty. Lehce zatlačil proti černovláskovi a donutil ho tak položit se. Vzepřený na rukou vedle Billovy hlavy, se nahnul pro další krátký polibek a táhle ho pohladil od krku přes hruď a břicho, až skončil u lemu kalhot. Zastrčil za něj špičku ukazováku a od knoflíku jím, mapujíc hranu riflí, přejel ke kyčli. Billa to zalechtalo. Oba si navzájem upřeně hleděli do očí.
„Teď já.“ Šeptl Tom a hmátl po Billově opasku. Než ale stačil cokoli udělat, zadržela ho Billova ruka. Tom k chlapci zvedl pohled plný otazníků. Ten jen zavrtěl hlavou v zamítavém gestu.
„Tohle ne.“ Hlesnul. „Jen mě, prosím, líbej, ano. Ten zbývající čas.“ Dodal a tahajíc za Tomovo tričko, si ho stahoval na sebe. Toma to malinko udivilo, ale podvolil se a opatrně se na Billa položil.
„Cokoli chceš.“ Ujistil ho těsně před tím, než spojil jejich rty v dalším polibku.
autor: Ainikki
betaread: Janule
wau! dobře Bille 😀
týý woe.. nádhera.. už se těším na další dílek.. Billí ty se nezdáš..
Ouuu ale nejde mi do hlavy ten jeho pestún
Super!!!!
Přijde mi trošku podezřelé,že Bill na sebe nenechá vůbec šáhnout.Po tom,co předvedl Tomovi by člověk čekal,že si to s radostí nechá oplatit,a on……nevím,nevím.A k tomu pěstounovi,nemyslím,že by Billovi přímo něco dělal,spíše tu půjde o nějaký psychický nátlak.Mohl by se odstěhovat k Tomovi,to by bylo skvělé..♥♥♥Moc se těším na další díl!!
úžasné, úžasné, úžasné…^^ Jak už jsem psala na tvém blogu=), soused má v něčem jisto jistě prsty..=D >>Milujuu <3 a nemůžu se dočkat dalšího dílu =)=)
Naprosto skvělý!
Billouš se nezdá..ale taky mi přijde divný, že na sebe nenechal šáhnout…Tak uvidíme…;)
Moc se těším na další dílek! 🙂
Úžasné! Ale ten pěstoun se mi vůbec nelíbí, to bude nějaké hovado xD
dokonalost! páni píšeš fakt skvěle… rychle z dalším…
No zasa trochu neskoro…ale prepáčte nestíham vôbec nič!
Keď som počula že k nemu domov…to naozaj prekvapilo iba mňa alebo som už naozaj hlúpa???
No nič…proste neriešim…
Ale celý ten čas v Tomovom byte…či polobyte bol neuveriteľný…fakt ma to prekvapilo…tá Billova otvorenosť a nadšenie…ako sa Bill za takú krátku chvíľku zmenil a uvedomil si že Tom ho má rád…že ho má niekdo úprimne rád…to je výnimočné…
A potom ako začal Toma uspokojovať som bola viac prekvapená ako Tom, ktorý sa na nič nezmohol ale Bill sa nepoddal a stále je taký hamblivý a citlivý…zajímavé že to Tomovi nedovolil…
Konštatujem že to bol dielik naozaj plný prekvapené…a to mám rada…ďakujem a ďalej!!!
už aby tady byl další díl!!….vážně krásná povídka:)
Dokonale
Hochu, ty se nezdáš XD
podle mě ho nějak k tomu co teď dělal, nutil ten pěstoun…
přečetla jsem na jeden nádech všechny díílky a je to náádherné!!!!.. těším se na další díl a doufám že to skončí hezky ;o)
Promiň že rýpu:D ale je tam nepřesnost:D Bill má alergii na jablka:D jak tedy mohl pít jablkový džus?:D jinak skvělý,skvělý,SKVĚLÝ!!:)
Teda… nemám slov. Bolo to krásne ale neuveriteľné. Ten plachý chalan sa zmohol na niečo takéto??? Možno je naozaj panic ale toto ho už asi niekto nútil robiť, alebo som to nepochopila? Ako mám po tomto ísť spať 😀