autor: Áďa & Bitter
„No tak, už se mě neboj, prosím…“ šeptl Tom a natáhl ruce před sebe, aby si Bill sám mohl rozhodnout, jestli ho obejme nebo vycouvá.
Bill se trochu ošil, ale nakonec jen sklopil víčka a s tichým povzdychnutím se k Tomovi pevně přitiskl.
Tom ho okamžitě stiskl v náručí a začal zasypávat jeho vlásky lehkými polibky a tichými slůvky.
„No… už je dobře… už tě nikdy nepustím… nic se ti už nestane…“ šeptal pořád dokola a hladil ho po zádech, tvářích, vlasech… všude.
Tolik se na tenhle okamžik těšil… na okamžik, kdy znova uvidí v Billových očích tu lásku a důvěru, která tam vždy bývala… Obavy se v tom nesmělém pohledu našly taky, ale už nehrozilo, že se Bill s pláčem a křikem rozuteče pryč.
Tom je přece jeho dvojče, jeho druhá polovička, je všechno, co je on, všechno, co teče jeho žilami…
Jak jen mohl zapomenout?
„Tolik tě miluju… Neumíš si představit, jak jsem se o tebe bál… cítil jsem všecko, co ty… všechen ten strach… bolest…“ šeptl a Bill se k němu ještě víc přitulil.
„Slib mi, že už mě tam nikdy, nikdy nedostanou… prosím, slib mi to…“ šeptl Bill a z očí se mu spustily slzy.
„Slíbím ti všechno, lásko,“ pousmál se Tom a palci setřel jeho slzičky.
„Neplakej, už není proč, už je po všem, pojď jíst a po večeři si promluvíme, ano? Chceš?“
Bill sotva znatelně kývl, a když viděl Tomovy láskou a štěstím zalité oči, musel se nad sebou zastydět.
Vždyť on se mu snaží celou tu dobu pomoct a on jím nejen pohrdal, ale ještě ho podezříval.
Tiché Promiň proklouzlo přes jeho rty, ale Tom jen zavrtěl hlavou.
„Neomlouvej se… nemáš za co… nevím, co bych dělal na tvém místě… šílel jsem jen z představy, co se s tebou děje… to ne já, ale ty jsi z nás ten silnější… tady,“ namítl a přitiskl dlaň na místo, kde tlouklo Billovo srdce.
Bill nic nenamítl, protože věděl, že by to bylo zbytečné, a přijal Tomem nabídnuté místo u stolu. Tom mu přišoupl židli ke stolu
„Tak, za minutku to bude hotový… kuřecí na sladko,“ usmál se, na předloktí si dal utěrku a nalil Billovi elegantně minerálku.
„Já vím, že to není vegeteriánský, ale teď potřebuješ hodně jíst, a kdybych ti měl dělat pořád soju, tak mi to brzo omlátíš o hlavu, víš, že já tolik receptů neznám.“
„To nevadí, tam jsem musel jíst i brokolici… tvoji soju bych přežil,“odvětil Bill a Tom se na chvilku zarazil. Nevěděl, jestli se může zasmát té lichotce, že jeho soja na jeden jediný způsob, který zná, je lepší než brokolice. Nechtěl, aby si Bill snad myslel, že se tomu, co prožil, vysmívá.
Bill se však pousmál, tak se pousmál taky a servíroval.
Bill jen nevěřícně zíral na svou porci a nevědomky si talíř přitáhl, co nejblíž to šlo. Jedl pomalu a ostražitě dával pozor, aby mu jídlo nikdo nevzal. Bylo to výborné, a hlavně teplé, ne jako doteď, kdy chodil jíst do ledničky tak, aby na to Tom nepřišel.
„Neboj, je to jen tvoje… klidně ti ještě přidám,“ navrhl Tom a Bill se podíval na skoro vyjedený talíř.
„Opravdu si můžu přidat?“ špitl nesměle a Tom se jen usmál a beze slova mu na talíř přidal jak kuře, tak brambory.
„Je to výborný,“ pochválil si Bill a Tom se hrdě plácnul po hrudi.
„To víš, jsem nejlepší,“ informoval ho a odešel s talířem ke dřezu, o který zůstal opřený a sledoval to černovlasé stvoření před ním…
„Takže už s tebou mluví?“ výskl Andreas do telefonu a Tom jen s úsměvem kývl, než mu došlo, že ho kamarád asi těžko uvidí.
„Jo… sice ne nijak závratně, spíš šeptá a pořád přitom klopí oči, jako bych ho za to měl trestat, ale hlavní je, že mluví, a dokonce se nechá i obejmout… bože, já jsem tak šťastnej, už jsem ani nevěřil tomu, že by se z toho vzpamatoval, ale vypadá to, že to půjde… chci, aby se nejdřív pořádně zotavil doma, a pak teprve zkusím psychologa… nechci to zase pokazit tím, že bych ho hned někam tahal nebo ho do něčeho nutil…“
„No nevím, doktor říkal, že ten psychiatr by se měl najít co nejdřív,“ namítl Andreas a znova si vzpomněl na to, jak zle na tom Bill byl, když se ho snažili s Morisem dostat pryč.
„Jenže když ho tam odvedu, tak u něj zase ztratím důvěru… Donutil jsem ho k tý prohlídce a on se mě kvůli tomu bál, tohle už nikdy,“ zakroutil Tom rozhodně hlavou a otočil se od okna na Billa spícího na gauči.
„No jak myslíš… Tak ho ode mě pozdravuj… musím už končit… určitě se u vás stavím, jo?“
„Jasně, tak zatím čau,“ rozloučil se Tom, mobil uklidil do kapsy a klekl si před gauč. Chvilku se jen díval na Billův obličej a pak ho lehce pohladil po rtech. Odezvou mu bylo tiché zakňourání a Bill rty ze spaní vyšpulil.
Tom se jen pousmál, a ač chtěl, radši si myšlenku na to ho políbit rozmyslel a uvelebil se naproti němu.
„Neboj, už neudělám žádnou chybu, budeš zase v pořádku, to ti přísahám…“
O dva týdny později
„Oni tam budou?“ šeptl Bill a odvrátil pohled od stolu.
„Ano, budou, ale tomu nemůžeme zabránit. Je to soudní přelíčení.“
„A nejde to zařídit tak, aby se s nimi Bill nesetkal?“ navrhl Tom právničce a stiskl Billovu dlaň, ten se na něj jen bázlivě zadíval a zakroutil hlavou.
„Já tam nechci…“ šeptl a do očí mu vytryskly slzy.
Proč zrovna teď? Proč ve chvíli, kdy se mu znovu ukázalo štěstí, se muselo otočit k němu zase zády? To už nemá na štěstí nárok? Alespoň na kousíček? Nezaplatil snad už dost?
„Je mi líto, ale bez přímého svědectví je neodsoudí a pustí je na svobodu… Pane Kaulitzi, můžeme vám zajistit maximální bezpečí, soud bude pro veřejnost nepřístupný a oni od vás budou dost daleko, navíc spoutaní a pod kontrolou, nemusíte se bát,“ naléhala právnička, ale jako by házela hrách na zeď. Bill jen drtil Tomovu dlaň a pořád dokola mumlal, že tam budou a ublíží mu.
Žena si jen povzdychla a gestem naznačila Tomovi, že si s ním chce promluvit o samotě. Tom kývl, Billa pustil, konejšivě pohladil po vlasech a s ujištěním, že je hned zpět, odešel s právničkou do kuchyně.
„Opravdu to nejde nějak zařídit?“
„Ne… máme sice důkazy o týrání a podobně, ale z toho je dostane kauce. Jediné, za co je můžeme zavřít na docela dlouho, je vražda té dívky, ale pokud to Bill všechno nedosvědčí, nemáme nic krom nepřímých důkazů. Mají peníze, a pokud si najmou dobrého právníka, jsou venku hned… Bill zatím ještě nevypovídal oficiálně a na základě lékařské zprávy taky nic nezmůžeme… co jeho psycholog? Třeba by mu pomohl s tím přelíčením,“ navrhla s nadějí, kterou Tom hned pohřbil.
„Žádného nemá, zatím o tom nechce mluvit.“
„Ale to je chyba, jak pak zvládne ten výslech? Složí se tam.“
„Chyba? To, že chci, aby se s tím nejdřív vyrovnal, a pak teprv o tom mluvil, to je chyba?“ rozčílil se Tom a praštil pěstí do stolu. „Sakra, dyť víte, co se tam s ním dělo, jak byste se chovala vy? Nakráčela byste před dav lidí a klidně o tom mluvila? To asi těžko!“
„Pane Kaulitzi, já chápu váš vztek, ale jestli nebude Bill svědčit, tak je pustí a co bude dělat pak? To se tuplem zblázní strachy!“ ohradila se doktorka a byla by pokračovala dál, nebýt vrznutí dveří a Billa, kterého sem přilákal křik a rána do stolu. Nechtěl, aby se Tom kvůli němu rozčiloval, už dost se pro něj natrápil.
„Opravdu mi nemůžou ublížit?“ šeptl, a když mu to doktorka odkývala, jen kývl a pomalu došel k Tomovi, který ho okamžitě konejšivě objal.
„Budu svědčit.“
autor: Áďa & Bitter
betaread: Janule
pekny diel rychlo dalej prosíím
Oh,chuďátko moje nešťastné,tak moc je mi ho líto…..havráňátko malučké….Tome,ochraňuj ho!!!!!!A holky,už ho,PROSÍM,nemučte!!!!!
Myslím si že to asi nebude len také lahké že… čo vymýšlate?… inak túto poviedku zbožnujem od samého začiatku (: je skvelá
Keď som prečítala posledná slovo…padol mi kameň zo srdiečka…fujky som sa bála že sa dostanú na slobodu…ja viem je to hlúpe ale pri tejto poviedke som sa naučila, že je všetko ale absolutne všetko možné!
A viem že asi to nebude možné ale až to Bill zvládne, viem že to bude pre ňho nesmierne ťažké ale bude tam Tom….on ho už neopustí…dúfam…
[4]:Doufat můžeš…