autor: Elis
„Jak-jak to myslíš? Zbytečný…“ Co to má znamenat?
„Tak, jak to říkám. Musíme pryč, Tome.“
Já ho zabiju. Normálně ho zabiju! A hotovo!
Tak on to celou dobu jenom předstíral? Jo, první sousto možná vyplivl. Vždyť já ho vůbec neviděl jíst! Parchant jeden zatracenej. Nesnáším ho! Ještě z něj dostanu infarkt.
Tak já se tu jak blbec strachuju, hulákám jak na lesy a ON si to jenom hraje? Že by se mi taky něco řeklo…
Nasupeně jsem si otřel oči. „Co sis ksakru myslel, že děláš?“ vyjel jsem na něj.
„Tome…“
„Seš normální idiot! Víš, jakej jsem měl strach?“
„Tome…“ řekl zřetelněji, ale já dělal, že ho neslyším.
„Tos jako tušil dopředu, že udělám to, co jsem udělal?“
„Tome…“
„Že zneškodním toho chlapa mezitím, co TY si budeš v klídku ležet a čekat, až všechno udělám za tebe?“
„Tome, víš, že umíš dávat perfektně umělý dýchání?“
„Že se pak… CO???“
Bill se pousmál a olízl si rty.
Já se asi vážně zblázním! Ať mi tohle nedělá! Aach, Bože, odpusť mi za hříchy, co jsem spáchal. A nedělej mi tohle!
Jsem ztracen v kruhu, z něhož nemohu nalézt východ, Stále bloudím. Stále chodím kolem dokola a nic nenacházím.
„Kdybych ti řekl, co mám v plánu, nebyl bys tak… tak… věrohodně vyděšenej.“ Zadíval se na mě jako by nic.
Cože? Slyšel jsem dobře? Řekl věrohodně vyděšenej? VĚROHODNĚ VYDĚŠENEJ?!
Kdybych teď byl komiksová postavička, lítaly by ze mě blesky. Ne! Já ho nezabiju. Já ho uškrtím, rozkrájím na malinkatý kousíčky a zahrabu někde na zahradě. Tak co, Bille. Líbila by se ti taková smrt?
„Tome, co to děláš?“ koukl se na mě vyděšeně. Byl jsem rudej zlostí a postupoval jsem směrem k němu. „Vypadáš. No… hodně naštvaně.“
„Naštvaně, jo? To ne, Billí. To se ti jen něco zdá.“ Odpálkoval jsem ho ironicky.
„Já vím. Nebylo to ode mě hezký. Já, nechtěl jsem…“
„No hezký to nebylo ani náhodou.“ Přerušil jsem ho. Zhluboka jsem oddychoval, stejně jako Bill. Naše obličeje byly těsně u sebe. Zpříma jsme si hleděli do očí.
Ty do těch mých, plných zlosti.
Já do těch tvých, zářivých.
Do očí plných nevinnosti.
Tak jak zlobit se na tebe mohl bych.
Když na tě pohlédnu, vidím sebe.
A přece bytost odlišnou.
Kdybys chtěl, snesl bych ti celé nebe.
Než abych se díval, jak bloudíš tmou…
I přes pocity ukřivdění, i přes všechnu bolest, vztek… Nedokázal jsem se zlobit dlouho. Ne, když se na mě takhle díval. A pak udělal něco, co jsem ani v nejmenším nečekal – Políbil mě.
autor: Elis
betaread: Janule
No ideme od začiatku…
Tak ako pri tejto poviedke som sa nenasmiala asi nikde!!! Vážne!!! Tom vypúšťa také hlášky a tak ma rozosmieva hlavne preto že mi pripomína mňa!
Viem viem je to vážna téma…uniesli ich a ja sa tu nemôžem udržať smiechu ale inak to nejde! Proste sa mi to páči a hlavne Tom celý dej ako sa správa a čo robí a vlasne všetko je to úžasné…ja som aj tušila čo sa deje…a už pri konci predchádzajúceho diela som sa smiala ako bude na Billovu lesť Tom reagovať…nemohla som sa dočkať a dočkala…nemalo to chyby…
AS ten koniec??? No čo sa iné dalo čakať??? Len toto ale mali by pohnúť kostrou lebo neujdú…a hlavne Tom keď sa zloží po tom bozku neujdú už určite…hah
já nwm proč ale musela sem se smát prej VĚROHODNĚ VYDĚŠENEJ 😀
Tak tohle bylo něco..:D Z Toma prostě nemůžu…ty jeho hlášky…:D A je prostě roztomilej..:-)
A jak ho Bill na konci políbil…skvělý..:-)
Těším se na další díl…jestli ti dva utečou nebo ne..:D
býk spatřil rudou záři..xD