autor: Lea
Můj život se pár posledních dní skládal ze tří věcí.
Pípání, které bylo tak nepříjemné. Zabodávalo se mi do hlavy a nutilo mě křičet.
Pak tu byl ten laskavý a milý hlas. Věděl jsem, že když ho uslyším, tak všechno ustane. Bolest, strach i smutek. Jakmile jsem uslyšel ten hlas, tak mě zavalila vlna nevědomí a klidu.
A poslední věc byl Tom. Chodil za mnou neustále. Odháněl jsem ho, ale on chodil pořád dokola. Byl na mě zlý. Říkal mi strašné věci. Že mu neuteču, že si mě všude najde, že mě zabije…
„Doktore, jak mu je?“
„Vypadá to, že jsme ho dostali mimo ohrožení života,“ usmál se doktor.
„Díky… díkybohu,“ zasténala vděčně Simone. Bylo to už třetí den, co byl její syn v bezvědomí, a ona netrpělivě vyčkávala na tuto zprávu, která by jí umožnila alespoň trochu klidného spánku.
„Je docela možné, že se brzy probere,“ zahleděl se doktor do papírů. „Je tu ale ještě jedna věc, paní Kaulitzová.“
„Děje se snad něco? Nějaké trvalé následky?“ vyděsila se rusovláska. Doktor se na ni podíval skrz brýle.
„Trvalé následky vám nyní s určitostí neřeknu, ale je tu ještě jedna věc. Na těle vašeho syna jsme našli modřiny a tržné rány,“ sdělil Simone, která na něho zírala.
„Tržné rány… modřiny?“ zopakovala nevěřícně. „Billovi někdo ubližoval??“
Doktor se na ni vážně díval. Bylo jeho povinností jí to říct, i když se mu to příčilo. Nevěřil tomu.
„Paní Kaulitzová, policie bude podezřívat i vás.“
Simone na něho mlčky hleděla s otevřenou pusou. Chvíli si ujasňovala, co právě slyšela. Pak ale spustila vodopád slov.
„Já, že jsem někdy Billovi ublížila?? Nevztáhla jsem na něj ruku poslední dva roky! Jak si vůbec můžete dovolit…“
„Klid, klid, paní Kauliztová, netvrdím že jste Billovi ublížila… jen říkám, jak to je,“ uklidňoval ji doktor.
Simone se leskly oči. Jak vůbec někdo může říct, že ubližuje svému synkovi? Synkovi, který tu leží tak bezmocný…
„Pane doktore, musíte na sál,“ vyklonila se ze dveří mladá sestřička. Doktor přikývl a otočil se zpět k Simone.
„Omluvte mě, paní Kaulitzová… a nebojte se, všechno bude dobré,“ kývl hlavou a odešel.
Simone se jako ve snách dopotácela k jedné místnosti u Billova pokoje, kde pravidelně sedávala s manželem a Tomem. Sesunula se na židli a dala se do pláče. Proč je život tak nespravedlivý? Co komu udělala, že musí ona i Bill tak trpět?
„Mami? Co se děje?“ ozval se Tom, který právě vešel do dveří., když spatřil matčin uslzený obličej, hrozně se vyděsil. „Co je s Billem??“
„Tomi,“ vzlykne Simone a natáhla k němu ruku. Tom k ní přistoupil, sedl si vedle ní a rukou ji objal kolem třesoucích se ramen.
„Řekni mi co se děje,“ naléhal na ni, srdce až v krku. Snad nezemřel… to by si asi neodpustil.
„Bill… on… někdo mu ubližoval, moc ubližoval,“ rozvzlyká se znovu a zaboří si obličej do dlaní.
„Jak to myslíš?“ zachraptí Tom, i když tuší. Jak mohl být tak blbej? Copak si myslel, že to doktoři nezjistí?
„Někdo ho týral… má na sobě modřiny a tak… a oni podezřívají mě,“ pláče žena.
Toma polilo horko a následně chlad. Tohle nečekal, ne ne… tohle opravdu ne. Mohl tušit, že doktoři přijdou na to, že se s Billem něco děje, ale nikdy by ho nenapadlo, že budou podezřívat jejich mamku. Mamku, která by pro ně obětovala život. Tohle nechtěl, v žádném případě.
„Víš, Tome,“ popotáhla Simon. „Já jsem špatná matka.“
„Co to povídáš, mami, ty jsi…“
„Ne, Tomi, ne. Kdybych byla dobrá matka, tak bych si všimla, že se s mým synkem něco děje. Ale já si toho nevšimla. A přitom se tolik změnil. Byl vyhublý, bledý, smutný… bez života… připadalo mi, jako by mu umřel někdo hodně blízký,“ vydechla.
Ano, umřel mu někdo blízký. Umřel mu jeho bratr. Ten bratr, kterého obdivoval a miloval. A nahradilo ho bezcitné a nelítostné monstrum.
„Billí,“ volal bezelstný, sladký hlas.
Pootočil jsem smutně hlavu, i když jsem věděl, koho uvidím. A taky že ano. Stál tam s úšklebkem na rtech, sledující můj unavený a vyděšený obličej.
„Chceš si hrát na schovávanou, viď, bráško?“ prohodil Tom, oči zabodnuté do těch mých.
Slabě jsem zavrtěl hlavou.
„Ale ano. Schováváš se. Myslíš si, že můžeš v téhle sladké bezvědomosti zůstat navždy… je to velice příjemné, když nic necítíš a vidíš jen tmu, že?“ pokračoval lehkým tónem Tom. „Jsi tu skrytý před lidmi… před bolestí… ale já vím, že se schováváš přede mnou,“ zabodl do mě oči a já se neklidně zavtěl.
„N-Neschovávám,“ šeptnul jsem a snažil se odsunout pryč.
Všiml si toho.
„Ublížíš si,“ řekl nečekaně jemně a starostlivě. Ale já nevěřil jeho milým slovům a vlídnému obličeji. Věděl jsem, co je zač.
„Ty jsi mi ubližoval pořád,“ zamumlal jsem. Tomova tvář se změnila. Jeho pohled byl naléhavější.
„Musíš odejít, Bille… odejdi… jdi zpět na světlo. Nenech mamku trápit. Je to naše máma, ona se nesmí trápit,“ v hlase se mu začal objevovat výhružný podtón. Polkl jsem.
„Já nechci…“
„Okamžitě,“ zasyčel.
,Ne!“ zakřičel jsem nečekaně hlasitě. „Já prostě nechci! Ne… kam jdeš? Počkej!“ ječel jsem hystericky a sledoval, jak se můj bezcitný bratr rozplývá v bílé mlze…
Zamrkal. Do očí ho uhodilo ostré světlo, které nepříjemně řezalo. Nechápal to. Kam se poděla ta klidná a sladká tma? Proč je tu najednou tolik nepříjemného světla? Umřel už snad?
Tma zmizela, ale… to hnusné pípání ne. Je tu pořád. Chtěl si stisknout rukama hlavu, aby trochu utišil ten nepříjemný pocit, jak se mu zvuk zabodával do hlavy. Nešlo to. Párkrát zamrkal, aby si zvykl na to podivné světlo, a podíval se na své ruce. Zmateně vydechl. Pravou ruku měl obvázanou bílým obvazem, z kterého vedly různé hadičky. Jedna byla naplněna tmavě červenou tekutinou, která děsivě připomínala krev.
Ztěžka otočil hlavu a podíval se na zbytek svého těla. Byl přikrytý peřinou, ale stejně viděl velké množství hadiček, které vedly z jeho těla. Chtěl otočit hlavu, aby viděl zdroj otravného pípání, ale nemohl ji otočit. Hrozně to bolelo. Připadalo mu, že mu praskne hlava. Nic nechápal. Bolelo ho celé tělo. Tak moc si přál, aby se vrátil do té uklidňující tmy…
Najednou zaslechl nějaký zvuk. Pootočil hlavu. Byly slyšet nějaké hlasy. Unaveně si povzdechl a snažil se zaslechnout útržky slov, které se linuly z chodby. Ale byl až příliš unavený. Nerozeznal jednotlivá slova, ani nedokázal odhadnout, jestli jsou hlasy mužské nebo ženské.
Uslyšel tichý zvuk. Nějaké klapnutí. Zavřel oči a oddechoval. Bylo tu nějak moc věcí najednou.
„Bille?“
Zarazil se, když uslyšel své jméno. Pomalu otevřel oči. Spatřil nějakého muže… Tom! Blesklo mu hlavou, ale… nebyl to Tom. Byl to nějaký starší muž, který se na něho díval s jakousi směsicí napětí.
Znovu oči zavřel… chtěl spát… tak moc chtěl utéct pryč… zpět do černé tmy…
„Bille otevři oči, no tak, chlapče,“ řekl ten muž naléhavě.
Černovlásek neochotně otevřel oči. Proč ho pořád otravuje? Nechce ho poslouchat, nechce s ním mluvit… mohl by mu také ublížit…
Muž vydechl a zadíval se mu do očí. Něco si prohlédl na přístrojích, které byly u Billovy postele.
„To je úžasné,“ řekl a usmál se na chlapce, který ho sledoval. Byla z něj znát ostražitost a strach. „Nečekal jsem, že se probereš tak brzy, Bille.“
„C-Co… co se děje?“ vykoktal nakonec Bill. Nic nechápal. „Kde to jsem?“
„V nemocnici,“ odvětil doktor a něco řekl směrem k sestře. Ta kývla a odešla.
„Nemocnice? Já… ne!“ vykřikl chlapec a z ničeho nic se mu po tvářích rozkutálely slzy. Nepovedlo se mu to… měl být mrtvý, ale žije!
„Uklidni se, Bille… no tak… klid,“ snažil se ho uklidnit doktor. Bill se ale neuklidnil. Naříkal stále hlasitěji a údery srdce a tep se povážlivě zvýšily. Doktor vzal jehlu a vpravil Billovi do těla uklidňující látku.
Chlapec cítil, jak se jeho tělo otupuje a uklidňuje. Najednou se cítil jako tehdy, když byl ponořen ve tmě. Přestal naříkat a jen doktora klidně sledoval.
„No vidíš, že to jde,“ usmál se muž, pak ale zvážněl. „Vítej mezi živými, Bille. Tvá maminka o tebe měla velký strach, byla tu pořád i s tvým bratrem.“
Bill ztuhnul nevídaným strachem. V hlavě mu začaly blikat výstražná světla. Tom tu byl. Někde blízko. Hodně blízko. Ublíží mu. Musí pryč… musí pryč… ne… to ne… s vypětím všech sil se převalil na bok a snažil se dostat na zem. Slyšel nějaký podivný, chrčiví zvuk, ale nevěnoval tomu pozornost. Slyšel, že ten muž na něho něco křičí, ale nevnímal to. Chtěl pryč… co nejdál…
Najednou si uvědomil, že ten chrčiví zvuk vydává on. Z hrudi se mu ozývalo chraptění, při každém nádechu roztřeseně zakvílel a hlasitě vzlykal. Třásl se po celém těle a začínal vše vidět rozmazaně. Viděl Toma všude. Propaloval ho svými pronikavě hnědými zorničkami a na tváři mu pohrával zlý úšklebek. Natáhl po Billovi ruku a v druhé se mu zaleskla spona od pásku, který byl celý od krve… krve jeho dvojčete…
Bill hystericky vykřikl a jeho tělo bezvládně kleslo k zemi.
Flashback
„…abys věděl že máš poslouchat!“ zavrčel Tom a znovu ho udeřil páskem.
„Nee!!“ vykřikl Bill zoufale a cítil, jak mu z rány začíná téct krev poté, co se mu spona bolestivě zařízla do kůže. Zvedl se na čtyři, aby utekl, ale vzápětí se mu podlomily ruce a on bezvládně dopadl zpět na postel.
„Tak ty se ještě budeš snažit utíkat, ty svině?“ rozčílil se Tom. Bill zoufale zavzlykal, a pak už jen cítil, jak mu Tom svazuje něčím ruce k posteli. Černé slzy pomalu zkrápěly polštář a barvily ho na temnou barvu…
Už nepočítal rány, když se pásek opět roztančil na jeho zádech. Snažil se moc nekřičet, když mu plamen bolesti ožehl záda. Snažil se nebrečet, když cítil pramínky krve, které mu stékaly po zádech. Snažil se odvrátit tu temnotu, která se ho zmocňovala čím dál tím víc…
Konec flashbacku
„Je nám to líto paní Kaulitzová, netušíme co se stalo,“ pokrčil doktor lítostivě rameny.
Simone si utřela uplakané oči a pokývala hlavou.
„Věřím vám,“ zašeptala. „Hlavní je, že je můj brouček na živu… a že se probral,“ na tváři se jí mihl úsměv.
„Brzy se probere znovu, slibuji. Děláme, co je v našich silách. Absolutně netuším, co ho tak rozhodilo… poprvé se rozčílil, když zjistil, že je naživu, nejspíš litoval, že se mu nepovedla sebevražda, a po druhé… řekl jsem, že se o něho vy a váš syn bojíte, a pak… prostě zkolaboval. Vykřikoval nějaké nesrozumitelné věci a pak utichl.“
„Doufám, že nechcete zase tvrdit, že ho týrám,“ tvrdě se na něho zadívala Simone. Doktor zakroutil hlavou.
„Ne, paní Kaulitzová, to ne, vy ne,“ odpověděl a zadíval se bokem. Už nějakou dobu si pohrával s myšlenkou, že by mu mohl nějak ubližovat i jeho bratr… ale to ne, to není možný. Kolikrát toho mladíka viděl brečet, když hodiny stál za sklem a sledoval svého brášku, který se ne a ne probrat. To je pitomost, ten milý hoch to nebyl.
„Potřeboval bych se s vámi poradit. Víte… už jen to, že Bill spáchal sebevraždu, nám dává jasný podnět k tomu, abychom mu opatřili psychologa. Ale k tomu potřebuji váš souhlas.“
„Bill není cvok,“ rozčílí se zrzka. Doktor zvedl ruku, aby ji zarazil a zakroutil hlavou.
„To samozřejmě nikdo netvrdí. On není blázen. Jen to vypadá, že jeho život utrpěl větší ránu, než on mohl unést. A naše psycholožka by mu pomohla se se vším vyrovnat,“ vysvětloval.
„No, já nevím…“ váhala Simone.
„Paní Kaulitzová, terapie je jediná šance, jak zjistit, co vašemu synovi je, a pomoct mu. Dáme mu toho nejlepšího psychologa, získá si během chvíle jeho důvěru a pomůže mu.“
Simone vzdychla. Neměla na vybranou. Uchopila propisku a podepsala souhlas k povolení terapie.
Tom, který stál za rohem, všechno slyšel. Opíral se o stěnu a hleděl do stropu. V lesklých očích se mu odrážela světla zářivek.
Jedna neposedná, slaná kapka si našla cestu mezi řasami a stékala po chlapcově tváři. Ten ji setřel prstem a nevěřícně se na ni podíval.
On nikdy nebrečí…
Ale teď ano.
Proč?
Protože věděl, že bude prozrazen a bude mít z toho opravdu velký, velký problém?
Anebo proto, že se právě dozvěděl, že jeho bráška znovu zkolaboval jen proto, že zjistil, že je blízko jeho?
Zvláštní… zatímco jeho rozum říkal, že pravdou je ta první možnost, jeho srdce tvrdilo pravý opak…
autor: Lea
betaread: Janule
yeah Tomane,aleto je tvůj problém.Všechno je díky tobě,ty idiote. Ani brečet nemáš právo..!pche.
honem další díl,bo mě šibne xD
nevím co dodat…. prosím ale ať už Bill nezkolabuje… myslím že se nadočkam dalšího dílku :DDD
Rychle dál…! Tohle je dokonalý…
Pořád doufám, že se Tom nadobro změní…
A Billa je mi líto..chudák..:(
Nemůžu se dočkat dalšího dílu, je to naprosto super, úžasné a dalších milion věcí, které trvá hodně dlouho vyslovit…Takže piš ať se nám nestíská.
krásné,krásné!! miluju tuhle povídku :)) znovu si mně rozbrečela, holka 😀 skvěle napsaný, hlavně ty pasáže o Tomovi :))
Naprosto dokonalá povídka … Prosím ať se Tom už změní a Bill mu to odpustí … Jinak asi umřu … Brečím u každýho dílu … =) … Úžasně napsané =) …
je to super. Vzdycky to hltam kazdy slovo. Toma mi neni lito ani trochu. Jen at si to vyzere hajzl jeden. At taky neco zkusi. Nejvic je mi tam lito Simon. A doufam ze se dozvi kvuli cemu to vsechno Bill udelal. Jen at si taky Tom uzije trochu ty nenavisti ze strany blizkych. Porad zastavam nazor, ze nechci aby byli spolu. Kazdopane se necham prekvapit dalsim vyvojem.
Chudák Bill :(( Ten psycholog je nejlepší řešení- a rozhodně nechci, aby byl Bill zase s Tomem… prostě nějak nevěřím, že by to mohlo skončit dobře. Ježiš, zas ty mojy dohady 😀 Každopádně už chci další díl! 🙂
Ale ten Toman mě fakt štve… jsem na něho úplně alergická v téhle povídce, fakt :/ Každopádně je to fakt skvěle napsaný – když to vzbuzuje takové emoce, jaké má, je to jen a jen dobře 🙂
Další! Další! Další! Prosíííííím!!!! 😀 😀 😀 Ať se už Bill uzdraví natolik, aby to Tomovi mohl vrátit i s úrokama!!! 😀
Bože ja to neviem pochopiť!!!!
Ten debil si to ešte neuvedomil??? Že má Bill rád??? Veď sa aj prebrala ale kôli nemu znova skolaboval???
Možno by to mali zistiť a zavrieť ho do vezenia na pekne dlho aby si to konečne uvedomil čo robil a že to bolo zlé…že ho má rád…tam by na to mal viac času…ale ak si myslí že by sa to zvrtlo a mohol by ho mať Bill rád sa mýli…ale poriadne aj po tých nočných morách čo má…Tomovi veriť nebude…niekdo sa musí poriadne snažiť!!!
Nádherné a naozaj výstižný nadpis poviedky…
Souhlas ten Tom je fakt blb,ale vypadá to,že toho hodně lituje a že už si to pomalu začíná uvědomovat honem dááál
Doufám,že se k němu Tom už ani nepřiblíží!!!!!Natož,aby byli spolu,to jenom přes moji mrtvolu!!!Ubožátko Billí!!
[7]: Moje řeč!!!!
Jsem toho stejného názoru aby jsi tohle Tom pořádně wyžral. Jen ať má wýčitky a nese winu. Může za to totiž ON! Jen ať taky trpí a wí co je to bolest.
Hltala jsem každé slowo a už se těším na pokračowání.
Jsem zwědawá jak se to bude dál wywíjet a co se mezi dwojčaty ještě stane…
Oprawdu tuhle powídku žeru <3
ryclo dalej som strasne nedockava ako to bude pokracovat
Takovéhle povídky by se měli zakázat! XD Já jse maximálně napnutá, vždycky když to čtu.
Bože Tomík nám procitá úžasné
bože…opět jsem dočetla až do konce bez jediného nadechnutí…
Dobre ako vzdy, som zvedava ako to pojde dalej
Mám normálne chuť kričat a hystericky plakať keď to čítam ale nič. je to úžasné, nepopísateľné, je to ako droga tak rýchlo dalej 🙂
To čumíš co blbečku! Zasloužíš si kriminál abys wěděl.
koukam ze Toman pěkne dostava v komíkách..ja ho taky nemam rad a nechci aby byl s Billem ani kdyby se zmenil. Chtěl bych aby Bill mel jinýho kluka
teď teprve bude mít poblém…