autor: Sajü & Lorett
Štědrý den
Tom
Rozlepím unaveně oči od sebe, automaticky natočím hlavu k budíku, abych si upřesnil čas, neboť za okny je ještě tma. Zazívám a nadechnu se. 06:02. Vánoční trefa. Od mala se budím na Štědrý den v určitý čas mezi šestou a čtvrt na sedm. Děda si do mých deseti let myslel, že mám někde schovaný budík, s nastaveným časem, ale můj mozek si nejspíš podvědomě naprogramoval buzení na Štědrý den v takový čas. Zavrtím nad svými myšlenkami hlavou a okamžitě se otočím na bok, abych mohl sledovat tu nádheru vedle sebe. Jsou to jeho první Vánoce a já chci, aby je prožil se šťastným úsměvem na tváři, aby se mu to líbilo. Pohladím ho prsty po tváři, maličko nakrčí nos a zavrtí se. Nechci jej probudit, ale slíbil jsem mu, že na Štědrý den, pokud tu bude, budeme spolu od rána tak, jak jsem mu vyprávěl. Dívat se na pohádky, jíst cukroví a čekat na dárky a Štědrovečerní večeři. Ještě pořád si nemůžu zvyknout na to, že je tady vedle mě. Že je to moje panenka, přesto už je to živý člověk – z masa a kostí. Vím, že se nepromění v porcelán a já jej budu moci dál, doufám, že do konce života, hlídat. Nadechnu se jeho vůně, prohrábnu mu černé vlasy a drobnými polibky začnu zasypávat jemnou tvářičku. Lehce se zaculím, jakmile se mi před očima naskytne obraz ze včerejšího večera, kdy jsem mu dopřával chvilku uspokojení. Byl tak… tak dokonalý! Jak se chvěl a všechno. Znovu jej začnu intenzivněji pusinkovat po tvářích a čele, načež jemně přejedu dlaní v jeho ebenových vlasech, jež má rozprostřené po polštáři.
„Polárko,“ zašeptám něžně a opatrně vyklouznu rukou z jeho nádherně jemných vlasů. Vypadá pohádkově. Kouzelně. Dokonale. On je a vždycky byl a bude nejdokonalejším výtvorem planety. Přirovnal bych ho k něčemu, ale ani přirovnání k nádherné porcelánově panně není ten správný výraz, který by se pro jeho dokonalost hodil. „Vstávej, lásko. Dnes máš svoje první Vánoce,“ vtisknu mu drobný polibek na čelo. „Dávají pohádky,“ doladím to další větou, se rty přitisknutými k jeho spánku. Něco tiše zamumlá, jakoby mé jméno, ale přesto to téměř nevnímám a dál jej pusinkuju, jak jen je to možné, a kam všude moje rty dosáhnou.
„No tak, lásko!“ zasměju se znovu. Odtáhnu se od něj, abych jej mohl sledovat, načež se zahledím do jeho nádherně hnědých, pronikavých očí.
„Tomi,“ usměje se, dlaní přejede po mém obličeji a položí ruku na moje rameno, po kterém něžně přejede prsty. Přikývnu hlavou, načež se skloním a něžně vtisknu polibek jeho plným, růžovým rtům. „Dobré ráno,“ špitne svou, zcela automatickou ranní větu a pohladí mě znovu po tváři, jako by se chtěl přesvědčit o skutečnosti mého bytí. Lehce rty přitisknu proti jeho čelu, které začnu zasypávat drobnými polibky. Nadechnu se jeho vůně – dělám to pořád a mám pocit, že jeho nádherná, podmanivá vůně, mě nikdy nepřestane bavit. Usměju se, když na mě vycení svoje bílé zuby, a prohlédnu si jeho tvář. Je možné, aby byl stále dokonalejším? Přijde mi, jako by každá vteřina, kdy opravdu žije, dýchá a není porcelánovou panenkou, na kterou se co nevidět promění, ho dělala neskutečně nádherným. Možná to je i tím, že si stále nemůžu zvyknout na jeho nenalíčené oči. Že stále nemůžu pochopit, jak někdo může být tak nádherný, jako je právě on.
„Dnes je tvůj velký den,“ zaculím se na něj, když se mi upřeně dívá do očí. Jeho veliké oči jsou prostě dech beroucí. Kdykoli se mu do nich zadívám, lapám po ztraceném kyslíku, a jediné, čeho jsem schopný, je nechat se utápět v té záplavě oříškovo-mléčné čokolády.
Bill
Několikrát zamrkám, takže mě moje řasy polechtají pod spodním víčkem. Srdce se mi rozpumpuje, když si uvědomím, co za den dnes vlastně je. Vánoce. Den, který musí milovat snad každý na světě. A já mám možnost jej prožít. Mám možnost být v tento den po boku mého prince. Mého prince z pohádky. Šťastně se zaculím, načež natočím hlavu k oknu, jakmile se ode mě Tomi odkulí, jako by mi chtěl dát prostor k tomu, abych mohl vstát, a já toho využiji. Vylezu z postele, div z ní nespadnu a přihrnu se k oknu. Fascinovaně sleduji vločky, jež padají z nebe. Dnes jsou speciální, neboť je speciální den. Až sem můžu cítit několik různých vůní, prolínajících se do sebe, vedoucích z kuchyně. Babička určitě už připravuje samé dobroty, díky kterým budu mít znovu, jako obvykle, přecpané bříško, ale rád jím. Chutná mi to. Babička si minule stěžovala, že sním toho tolik, a přesto jsem tak štíhlý, a to samé Tomi, a že když ona si dá pár zákusků, přibere alespoň 15 kilo navrch. Pokrčím nad tím znovu rameny jako tenkrát a otočím se po Tomim. K mému překvapení však stojí v těsné blízkosti za mnou, usmívá se jako nejjasnější sluníčko. Opatrně mě chytí za boky. Mé tělo se začíná třást, díky těm dokonalým dotekům, jež věnuje mému tělu. Miluji, když se mě dotýká. Dělá to s takovou něžností, láskou a oddaností, že nikdy nemám strach, jestli mi ublíží nebo ne. I kdyby mě rozbil na malé kousíčky – leč vím, že nyní to není možné – vždy by to udělal on a vím, že mě by to nebolelo, kdybych se roztříštil o podlahu, jako tenkrát babičky talíř, který jí vypadl z ruky, jak se lekla Scottyho.
S rychle se zvedajícím hrudníkem omotám ruce okolo krku Tomiho a rty mírně našpulím. Stoupnu si na špičky, neboť potřebuji dosáhnout svými rty na ty jeho. Pomůže mi přidržením dlaní pod mým zadečkem, načež své nohy obmotám okolo jeho pasu, takže nyní jsem o pár centimetrů vyšší než on. Lebedím si v jeho silných pažích. Ten pocit, když se mě dotýká, když mě líbá, či na mě jen kouká nebo mluví, je ten nejkrásnější pocit, jaký člověk může prožít. Mé tělo vždy ochabne, na těle mi naskočí husí kůže a srdce mi bije samou slastí, radostí a láskou.
„Těch vloček, dnes si jich ještě užiješ,“ vydechne tiše, než přitiskne své rty k těm mým. Naše jazyky se začnou samovolně proplétat a já pod přívalem slasti přivírám víčka.
(…)
Odvrátím na pár sekund pohled od pohádky, která běží v televizi. Přitisknu si Tomiho mikinu víc na svoje tělo a podívám se na babičku, která donese nějaké zákusky na stoleček a znovu si začne povídat… vlastně s kým si to povídá? Jsem si stoprocentně jistý, že na mě nemluví, neboť babička na mě vždy kouká, jakmile mi něco vypráví. Tentokrát to však tak není. Povídá si něco pro sebe, i když odchází do kuchyně a já nerozumím tomu, CO to vykládá a KOMU to vykládá, když Tomi pro nás připravuje snídani. Sice v televizi stále říkají, že by se na Štědrý den mělo jíst až večer, ale i moje břicho mluví a divně v něm kručí. Vždycky se začnu chichotat přes celý barák, až se za svůj smích z tak přirozené věci stydím.
Znovu se zaměřím na koukání se na pohádku, která mi před očima pobíhá, a nohy si stulím pod zadek. Na stromečku blikají světýlka a mně to stále nedá, a i když se chci soustředit pouze na děj pohádky, moje oči rejdí samovolně i po stromečku. Je to vůbec poprvé, co můžu takhle sledovat blikající stromeček. Nádherně se střídají barvičky a vypadá to tak… zvláštně tajemně, magicky… Stulím se víc do mikiny. Příjemně zahřívá moje tělo. Zajímalo by mě, zda měl někdo tolik štěstí jako já, a také ho láska k milované osobě dokázala proměnit v živou bytost, protože bytí je nádherná věc. Neustále mi každá vteřina, kdy se beze strachu můžu nadechnout, připadá krásná a stále krásnější. A už jen z toho důvodu, že vím, že po mém boku je on. Kolik takových porcelánových panenek nikdy nepozná, jaké to je být milovaný a milovat? Kolik porcelánových panenek nikdy nepocítí hřejivou náruč lásky? Nikdy neucítí chuť kakaa nebo kyselost gumových bonbonů či slanost soli? Tichý povzdech se samovolně vyline z mých úst, hlavu si opřu o opěrku, stále pohledem zkoumajíc blikající světélka na voňavém stromečku. Všechny vzpomínky, jako by rejdily mojí hlavou a dostávaly se před moje oči jako zpracovaný film. Mou tvář zdobí lehký úsměv. Každá vzpomínka, kterou mám, je s ním. Vždy je vedle mě, vždy se na mě dívá, vždy je to ON!
„Nad čím přemýšlíš?“ vydechne svým nádherným, omamujícím hlasem u mého ucha, na kterém mi v následujících několika sekundách přistane polibek, a s mlasknutím se ode mě odtáhne, aby se mohl posadit na místo vedle mě. Konečně odtrhnu svůj zrak od světélek, neboť jeho shledávám zajímavějším než nějaká světélka. Téměř okamžitě od něj přijmu nabízený hrneček s horkou čokoládou. Miluji ji. Nezapomněl přidat tři žužu bonbonky, i když je z nich vždy vylovím a nechám na talířku, protože mi nechutnají, dodá to kakau ještě jinou chuť, a to se mi líbí. Nikdy není stejné. Nasaji sladkou aromatickou vůni a lehce prstem šťouchnu do bílo-růžových polštářků, jež si klidně lebedí na hladině kakaa.
„Přemýšlel jsem, že ty panenky,“ rozhlédnu se kolem. Je jich tu tolik a mé tváře rázem zčervenají, když všechny panenky prolétnu očima. „…nikdy nepoznají, jaké to je, když jim je dávána láska. Čím jsem si to zasloužil, Tomi?“ vydechnu otázku, která mě už dlouho svrbí na jazyku. Stulím se k němu do náručí, položím hlavu uvolněně na jeho rameno a přivřu víčka. Chci znát jeho odpověď. Zná jí vůbec? Nehtem znovu šťouchnu do žužu a usrknu horký nápoj, jehož chuť se mi vryje do všech chuťových pohárků.
Tom
Těžší otázku mi snad nikdo nikdy nedal! Možná tak ve škole, když po mně chtěli v matice, abych u tabule vypočítal binomický rozvoj. Brr! Otřesu se nad vzpomínkou matematiky a udělá se mi téměř mdlo! Sám bych chtěl znát odpověď, jak je možné, že u něj to bylo možné! Že se proměnil v první advent v člověka. Je to tak… nepochopitelné? Jo, to je ten správný výraz. Nejspíš bych musel být nějaký vědec, abych rozluštil tuto záhadu světa pohádek. Políbím jej do voňavých vlasů, dlaní promnu štíhlou paži, jeho tělo se znovu chvěje, tak příjemně, až mi to přijde naprosto rozkošné, jak rozechvělý je, kdykoli se jej byť jen minimálně dotknu.
„Já sám přemýšlím nad tou odpovědí, lásko,“ zašeptám tiše. „Ale myslím, že pokud bylo tvým snem stát se opravdovým člověkem, někdo ti to dokázal splnit. Možná proto, protože jsi nadpozemská bytost. Někdo, kdo existuje jen jednou a ty jsi jediný a pravý dokonalý originál. Neexistuje NIKDO, kdo by tě mohl nahradit nebo se ti byť malinko vyrovnat, Polárko. Vím, že to není to, co jsi chtěl slyšet, ale víc ti říct nemůžu. Sám nevím odpověď,“ pokrčím rameny, když na mě upře svůj štěněčí pohled, kterým mě dokáže kdykoli dostat do kolen. Nadechnu se a skloním svou tvář k té jeho, než se nosem otřu o jeho obličej.
„Miluji tě, Tomi, víš to?“ zašeptá nesměle. Tváře mu zase zrůžovějí a rty maličko našpulí, takže vypadá jako roztomilé koťátko. On JE moje koťátko. Přitisknu své rty konečně na ty jeho. Sám je pootevře, dá mi tím tak najevo, že chce víc a já mu to VÍC jsem ochoten dát. Špičkou jazyka obkreslím konturu Billiho bezchybných rtů, načež on zopakuje pohyb jazykem po mně, na mých rtech, a oba tiše zasténáme proti rtům toho druhého v okamžiku, kdy se naše jazyky střetnou a spustí tak vášnivou hru v líbání. Automaticky si jej přitáhnu za pas na sebe, proniknu razantněji jazykem mezi jeho rty a s hlasitým vzdychnutím se na pár sekund odtrhnu, než naší malou, zamilovanou hru spustím znovu. Kdybych umřel v tuhle chvíli, byla by to pro mě snad ta nejkrásnější smrt, jaká může existovat. Když ve svém hřejivém náručí držím svoji lásku, zahřívám ji a svým hbitým jazykem plením její ústa. Vůbec, když se zamyslím nad tou onou skutečností, že mi shůry seslali a nechali moje malé kuřátko navždy při mně, stále se chvěji nad tím, že bych jej někdy mohl ztratit. Uvědomím si ten fakt, jaký zázrak moje Polárka je, a to, že na tomhle vcelku zkaženém světě čistá jako okvětní lístky lilie zůstala. Vím, že tady je se mnou a že mě neupustí, že mu byl darován život jako takový, kterého si cení jako nikdo jiný na světě, ale přesto i nadále v mém podvědomí zůstává jistá klapka. Klapka, která i v obyčejných chvílích spouští návaly strachu, že se mému broučkovi něco stane. Že si zlomí ruku a bude ho to bolet. Že vyjde na silnici a přejede ho auto. Anebo jen to, že se opaří čajem, který se mnou s oblibou pije, i když má sám raději sladké kakao.
„Na co myslíš?“ šeptne tiše, jeho oči probodávají ty mé.
„Na tebe,“ připustím bez ostychu a pokorně sklopím hlavu, jako kdybych se klanil před jeho krásou, která z něj dělá všemocného vládce nad mým srdcem. „Přemýšlel jsem nad tím, co jsi mi říkal. Přemýšlel jsem nad odpovědí, kterou jsem ti nedal, a kterou sám nevím,“ posmutněle se usměju. „Bojím se o tebe,“ špitnu tiše.
„Proč?“
Zavrtím hlavou a líbnu jej na čelo. „Nedělej si starosti, je to zbytečné, když mi slíbíš, že na sebe budeš vždycky dávat pozor.“ Vezmu si jeho dlaně do svých a začnu je jemně mnout mezi sebe. Rád je zahřívám, neboť jsou povětšinu času studené jako kousky ledu, jež se nachází tam venku za okny. Miluju, když je mohu jen tak jemně líbat, stejně tak, jak to on dělá mně.
Polkne a nakloní se ke mně, rukou mne chytne za bradu. „Dáváš na mě pozor přeci ty,“ usměje se a svou dlaní, obdařenou mým teplem, mě pohladí po tváři. Jeho gesto mě donutí si ho přisunout blíže k sobě, natěsnat jeho tělo na to své, aby mezi námi nebyla jediná škvírečka. Prohne se v zádech a pootevře rty nad tichým vzdechem. Opět se vpiju do těch jeho měkkých polštářků, jemně je laskajíc těmi svými, jež by se k jeho hebkosti jistě nemohly ani kapičku přirovnat. „Přesto,“ vzdychnu tiše. „Slib mi, Bille, moje zářící Polárko, kuřátko, lásko, to, že na sebe budeš vždycky dávat pozor,“ žádostivě olíznu jeho rty svým vlhkým jazykem a jeho tváře vezmu do svých rukou, čelo opřu o to jeho.
„Slibuji,“vydechne.
Bill
Pohádky v televizi hrají vždycky hned za sebou, a když navazující film není čistě klasická vánoční pohádka, je to zase většinou idylická, jak jinak než vánoční komedie. Vůbec celý den si jen tak lebedíme zachumlaní v dece před televizí a koukáme se na ty filmy. Tom občas probleskne program, co kde a kdy dávají, načež to zhodnotí trošku znuděným povzdechem, že to, co v televizi hrají, je každičký rok stejné, tudíž všechny pohádky a filmy zná nazpaměť. Opravdu žasnu, když se s ním vsadím o sladkou pusu, a to doslova, jelikož pořád něco pojídám jak prasátko, i když by se měl držet ten půst, jak všichni říkají, abychom to zlaté prasátko viděli na vlastní oči skákat po stropě sem a tam… jenže já se prostě přemoci nemohu, chuť je sviňa, jak řekl Tomi, a tak pořád něco sladkého chroustám, proto tedy fakt už po několikáté žasnu, že vždycky nějaké zápletky nebo konce, jestli to skončí šťastně, nebo smutně, Tom uhodne. No musím tedy chtěně připustit, že jsem sázku prohrál a splatit mu ji ne jednou, ale zrovna tuctem dlouhých a sladkých pusinek. Nemohu říct, že by se mi ty drobné mlaskací pusinky nebo jemné polibky od mojí lásky nelíbily. Pokaždé jsou jiné a vždy mě spolehlivě roztřesou a nabíjí elektřinou.
„Tomi,“ vzdychnu do jeho úst.
„Hm?“ utne náš polibek a mezi našimi rty se rozhostí vzduchoprázdno, pouze naše dechy narážejí o sebe.
„Musím na záchod,“ pípnu a pohotově si uhladím rozčepýřené vlasy.
„Tak utíkej nebo mi tady uděláš loužičku, když pořád nasáváš to kakao jak křepelka,“ zasměje se, přitáhne si mě k sobě a vtiskne mi polibek do vlasů, čímž mi je zase nepatrně zdeformuje. Povzdychnu si a trochu zčervenám. Má pravdu, kruciš. Pořád piju to kakajíčko, jež mi babička s takovou oblibou sama pořád vaří, evidentně potěšená, že aspoň jedno z jejich dětí vždycky všechno sladké spořádá a vypije, jako ten Jeníček v perníkové chaloupce. Babička ale není ježibaba, oh bože to ne! Tomova, a vlastně teď už i moje babička, je ta nejlepší babička! Přikývnu si a přidám více do kroku. Jsem rád, že se Tomi naklonil pro nějakou sladkost a nedíval se po mně. Jsem opět celý červený, jak si potvrdím svoji domněnku v zrcadle. Ještěže jsem se dneska s Tomem nesnažil zpátky namalovat, pravda, ve své nynější podobně se vůbec necítím, připadám si děsně nevýrazný a úplně jiný, než jsem, takže se v zrcadle vždycky leknu, než si zase uvědomím, že ta černota z mých víček je pryč a že to jsem skutečně já, ale jak jsem se už přesvědčil, když jsem si ty sarapatičky vybíral, fuška své oči vrátit do původního stavu bude jistě velká, však ještě větší to bude během dne udržet nerozmazané a stále tak pěkně výrazné.
Pod studenou tekoucí vodou si namočím prvně pravou ruku a poté i tu levou, poněvadž usoudím, že by to chudince bylo líto, a obě své dlaně si přitisknu na hořící tvář. Je to kontrast studených rukou, jež se pod spalujícím žárem z mých tváří pomaličku ohřívají. Osvěží mě to však a všechna ta silná energie z Tomových polibků pomaloučku mizí zase zpátky. Uklidnění jde ztuha a skutečně pomalu, tudíž si sednu na prádelní koš a unaveně si opřu hlavu o kachličkovanou zeď koupelny. Tome, Tome, ty mi dáváš.
Tom
Můj bože, je tak sladký. Jak pořád něco jí. A s tím kakaem! Vždyť už se ho musel snad dávno přepít! Usměju se. Všechny jeho polibky byly ještě sladší než všechno to, co pořád papá, i když to je taky dost a dost sladké. Opět smíchem zavrtím hlavou a čekám na něj, až se ke mně vrátí. Už se pomalu začíná schylovat k večeři, takže na mě už vždy akční babička volala, abychom jí trochu pomohli.
„A neměli bychom, Tomi, jít babičce pomoct?“ sedne se vedle mě to moje kuřátko a kouká na mě psíma kukadlama. Usměju se a přitáhnu si ho za týl k sobě, nemohu odolat, bože, musím se aspoň letmo otřít o jeho rty. Teď, když konečně vím, že jej nezničím, mám neustálou potřebu dotýkat se ho, jak kdybych na něm byl závislý. Oh můj bože! Vždyť já na něm už od první adventní neděle závislý jsem! Tak, jak to bylo v tom filmu, tuším cosi s upíry, Bill je mojí osobní značkou heroinu, které nemám nikdy dost a nemohu její chuti nikdy odolat. Požitkářsky přivřu oči, když se rty otřu o ty jeho, a on do těch mých měkce vzdychne.
„Měli. Čekám tady na tebe, babička už se po nás shání, určitě to má hotové, vždyť víš, že ona je pořád taková rychlá a dochvilná, takže po nás chce jen něco, víš, jen aby se neřeklo,“ zaculím se a vpiju se do těch měkkých polštářků. Stulím si ho raději do objetí a skloním se k němu, to aby nás babička nesledovala, jejímu oku detektiva neunikne snad nic. S pískotem se ode mě po několika dalších polibcích vymaní a utíká za babičkou, které se po mně tak směšně pohoršeně dívá, jako kdyby ten její pohled říkal: „Co to provádíš naší panence?! Tomane, jeden! Raději mi pojď pomoct, ty lenochu líná!“ Úplně to slyším, jako kdybych to měl naprogramované na svůj mozek, kde by mi to ten její pohled předčítal. Usměju se jako neviňátko á la já nic, já muzikant a vydám se za nimi.
„Tome, Bille, nachystejte mi ty talířky,“ zasměje se bábi, strkajíce je Billovi do rukou.
Bill
To připravení stolu na večeři nám s Tomem šlo raz dva. Podpořeni delikátní vůní, linoucí se z hrnců a misek, ke konci i s talířů, do nichž nám naše malá babička pohotově nabrala, to abychom jí z toho půstu neumřeli hlady, jsme pracovali rychle jako fretky. Nebylo to tak těžké nachystat jen talířky a příbory a skleničky a další skleničky a pití a zapálit svíčky a všechno to jídlo a… a… a… Nakonec však, ještě předtím, než jsme si usedli ke svátečně prostřenému stolu, jsme se s Tomim pochválili, jak hezky a rychle jsme to zvládli, načež jsme si s kručícími žaludky konečně sedli na svá místa.
„Babičko, to voní překrásně,“ obdivně jí vylíčím svůj kompliment a široce se usměji.
„Děkuji, ale přece… pokud to bude i tak dobře chutnat, bude to báječné, ale jestli to bude jen pěkně vonět a stát za nic, to byste mi asi moc nepoděkovali,“ zavtipkuje babička. Je mi jasné, že se svou mnohaletou praxí ve vaření v něm musí být jistě zběhlá natolik, že si svými pokrmy je maximálně jistá a že ony i tak úžasně a maximálně dobře chutnají. Všechno to, co jsem tady vždycky jedl, mi moc chutnalo, až na tu… ehm… až tu zelenou škaredou brokolici!
„Dobrou chuť,“ popřeje nám babička a my dva s Tomim ji už pouze s plnýma pusama přikyvujeme a v šišlavé a brumlavé řeči, opatrně tak, abychom všechno to, co je před námi, nepoprskali, děkujeme a přejeme jí taky dobrou chuť. Babička se potěšeně našimi reakcemi usměje, ale to už se taky pustí do jídla a místností se ozývá akorát cinkání příborů o talířky, jak si všichni pochutnáváme.
Moje první vánoční večeře byla opravdu famózní. Všechno to výborně uvařené jídlo a všudypřítomná zvláštní a mírumilovná atmosféra, na mě působí jako med na duši či krásná zamilované symfonie s věnováním pro srdce. V břiše cítím zvláštní chvění jisté známky jakéhosi vzrušení. Nemohu to přesně popsat, neboť tyhle prazvláštní pocity pramenící někde hluboko ve mně cítím poprvé. Moc dobře si pamatuji, jak jsem se ještě před rokem touhle dobou smutně díval z výkladních skříní na zářící zimní měsíc a pochodující či vzájemně držící se za ruce, jak si míří ke kostelům na půlnoční. Pamatuji si to prázdno uvnitř sebe, ale tak i spalující touhu a nehynoucí přání, jež každým dalším a dalším rokem sílilo. To přání, abych se někomu zalíbil, aby si mě někdo aspoň koupil a odnesl si mě domů, abych ožil a pocítil tíhu a lehkost života na vlastních bedrech. Tolik jsem šťastný za to, že se mi mé přání splnilo. Vím, že nic není pro nic za nic, a že všechno má nějaký důvod. Každopádně každým svým nádechem, každou novou chutí, citem či polibkem neskonale děkuji. Přitulím se ke svému Tomovi a vtisknu mu polibek na krk, usměje se jako sluníčko a přitiskne si mě k sobě. Naklání se ke mně, chce mě políbit.
„Tome? Nechcete jít vyhlížet ven Ježíška?“ houkne na nás právě přicházející babička.
„Co? Babi, nejsme děti…“
„Co?“ podivím se. „Vyhlížet Ježíška? Já chci vidět Ježíška!“ zatleskám rukama. „Tomi pojď se podívat, jak tam hezky padá snížek a zima určitě není,“ s našpulenými rty a pejskovským pohledem se ho snažím uprosit. Sepnu ruce k sobě jako k modlitbě a začnu s nimi o sebe jemně třít.
„Ach jo,“ povzdychne si ta moje láska a rezignovaně pokrčí rameny. „Tak dobře.“
„Supeeer!“ zaraduji se a vyskočím na nohy oběma, babičce i Tomovi pošlu vzdušnou pusu a utíkám se obléknout. Kabát, rukavice, šálu pořádně, tak jo, to by mělo být dobrý, vlezlá zima by se k mému tělu neměla dostat, čepičku a boty! Slyším, jak babička ještě Tomimu cosi říká, ale nevím pořádně co to je, neslyším jí, ale nějak mě to netrápí.
„Scotty, pojď s námi!“ zavolám na černého hafana, který se ke mně ihned přiřítí jako raketa, div mě nepovalí na zem.
Mihnoucí se stín mi napoví, že se Tom blíží, načež se po pár vteřinách skutečně octne u mě. Široce se usměje a skloní se ke mně. Svojí jemnou dlaní mi nadzvedne tvář a začne upravovat čepku.
„Měl jsi ji obráceně, víš,“ cvrnkne mě do ucha a pobaveně se zaculí.
Tom
„Vidíš něco?
„Ne?“
„Tak se dívej pořádně.“
Přikývnutí.
Zasměju se. „Pojď sem, ty můj medvídku,“ napřáhnu k němu ruce a on se ke mně ihned přitulí. Jak se na něj koukám, jak chci, skutečně mi připomíná medvídka, protože ten jeho kabátek, místo aby byl černý, je skoro celý bílý od sněhu, spolu s jeho huňatou šálou, čepkou a rukavicemi, to je můj malý lední medvídek. Velké, ladné, sněhové vločky se z nebe řítí k nám. Obdivně vydechnu. Tyhle Vánoce jsou tak dokonalé. Nejkrásnější, které jsem kdy zažil. Vše okolo je pokryto bílou sněhovou peřinou, domy zdobí rampouchy a všechny do jednoho mi přijdou jako chaloupky z pohádky. Pouliční lampy nám osvětlují ulici lemovanou zasněženými stromy. Nádhera. Babička chtěla, aby měl Bill pravou vánoční atmosféru. Vždyť my všichni jsme si zažili vyhlížení Ježíška, jen Billi ne, a tak ho tedy vyklížíme. Je mi jasné, že Bill ví, jak se věci mají, přesto ani v tomhle našem světě skutečných pohádek se nebrání fantazii a vzrušeně sleduje oblohu, jako kdyby to byl malý chlapeček. Usměju se. Je strašně sladký. Vzpomenu si na to, jak jsem vždycky, když jsem byl malý já, vyhlížel s dědou Ježíška. Byly to krásné časy a moc rád na ně vzpomínám… Škoda, že tady s námi není. Myslím, že by moji Polárku měl rád.
„Tomi!!!“ vypískne. „Tam něco bylo!“ Rukama gestikuluje a cosi hučí, míří s nimi k nebesům a celý vykolejený mi ukazuje na jakési místo. „Víš, jak jsou ty čáry na obloze od letadel, jak jsi mi říkal, tak teď tam bylo něco podobného, ale jako když stříbrné třpytivé sáně! Vážně!“
Usměju se. „Ale kde? Já nic nevidím,“ pokrčím rameny a nahlížím s ním. Billi si stoupá na špičky, snažíc se být vyšší a lépe vidět.
„Tam!“ vydechne a usměje se jako sluníčko. „Vidíš to třpytivé a slyšíš ty rolničky všude okolo?“ šťastně se usmívá ten můj brouček. Pohledem zabloudím zpátky k nebesům a musím mu dát za pravdu. Možná je moje fantazie podnícena Billovou, ale možná taky ne, to nikdo neví. Jisté však je, že třpytící se prach ze stříbrných sání jsem skutečně viděl. Sklopím hlavu a skloním se ke své Polárce. Přitáhnu si jej za pas. Cítím, jak se vyvýšil stoupnutím na špičky, usměju se a jemně se vpiju do jeho jemných, hebkých rtů. Dokonalé.
„Tome, Bille! Všude jsem slyšela rolničky. Pojďte už domů.“
(…)
„Tolik dárečků?“ Billi kouká pod stromeček jak puk.
Babička přikývne. „Taky jsem koukala.“
Usměju se.
„Tome, dones nám to. Ty máš mladé nohy.“ Celý omámený vůbec neprotestuji a začnu chodit ke stromečku. Nosím dárky babičce, sobě, ale především Billovi. Když se to tak všechno sečte pohromadě, taky trochu žasnu, kolik toho každý zase máme. Sednu si vedle svého Billa, jenž má zabalené dárečky na kolenou a všude po sedačce. Strašně rychle mrká dlouhýma, hustýma řasama, poznám na něm, jak moc se snaží, aby mi ty nezbedné slzičky neukáply. Které stejně uvolní všechny zátky a dostanou se na jeho bělostnou tvář.
„Já… já nevím, co mám říct,“ šeptá tiše. „Moc-moc děkuji, za všechno,“ pípne opravdu jako kuřátko a úplně rozčarovaně a dojatě mě obejme. Brouček, můj. Pevně ho sevřu ve svém náručí a pomaloučku s ním pohupuji sem a tam. Kolébám se s ním v našem objetí, tiše mu šeptajíc do ouška.
„No tak, Billi, ještě jsi to ani neviděl.“
„To nevadí. Tomi. J-já jsem šťastný hlavně za to, že vás mám,“ chvěje se mu hlásek. Vtisknu mu polibek do vlasů. Drobně, je celý dojatý a slzičky kanou po jeho lících. Políbí mě. Slzy si otře hřbetem ruky a vydá se za babičkou, kterou silně obejme, děkujíc jí za všechno.
Všechen čas plyne opravdu rychle. Babička je z našich dárků nadšená, Bill se třesoucíma rukama opatrně dobývá do posledních dárečků a já úplně zaostávám. Už jsem jich taky několik rozbalil, ale pořád jen sleduji svou rozpačitou Polárku. Přesto se mi ale konečně podaří rozbalit pečlivě a zvláštně umělecky zabalený tenký dáreček. Bylo mi líto ho rozbalovat, protože si s jeho zabalením museli dát strašnou práci, o tom nepochybuju. Oddělám poslední kousek balicího papíru a v rukou držím modrostříbrný skleněný rámeček, v němž se vyjímá naše společná fotka v iglú. Bill mě objímá oběma rukama okolo krku, líbá mě tam s přivřenými víčky na tvář, tudíž jde vidět délka jeho nadměrných řas, do polibku se sladce usmívá, nepřirozeně bílé tváře mu kontrastují s ebenovými vlasy a s růžovými tvářičkami. Jeho oči na fotce jsou ale i s přivřenými víčky veliké, tmavé, až černé, jen občasný pigment v nich prosvítá, co však zvláštní je, jak smutné tam jsou. Vůbec nejsou takové jako jeho rty, nesmějí se s nimi, přesto v nich je ukrytá jistá plnost a oddanost, smířenost a štěstí? Ne… no možná. Ale je v nich především jen samá láska. Láska ke mně! Do očí mi vyhrknou slzy. Ty chvíle, ty strašné chvíle strachu a nevědomost, co bude příští den. Tolik jsem se o něj tehdy bál. Trhavě polknu. Uvědomím si, že kdybych se jeho čistoty a věčné nevinnosti bál, nebyl by tady se mnou a byl by pouze zase kus porcelánu. Uvědomím si všechno to, co teď mohlo být. Srdce mi prudce bije a ruce se potí, slzy z očí tiše kanou jako vodopády.
„Tomi?“ špitne Bill.
„Je to… je to tak krásný!“ dostanu ze sebe přidušeně a přitáhnu si ho k sobě. Políbím ho, leč musím se vzdálit. Ostatně tak, jako vždycky, když jsem příliš slabý. Vyběhnu schody po dvou, sednu si až na samý jejich vrch a obejmu Scottyho. V krku mám takový knedlík a všechny mé slzy odcházejí pryč, zasychají mi po tvářích. Zabořím si hlavu do černého kožichu a vydýchávám se. Láska je slepá a mocná čarodějka. Z tvrdého kluka se svojí hlavou dokáže udělat zamilovaného blázna. Usměju se sám nad sebou a nad tím, že všechno zlé je na něco dobré. Že všechno to naše trápení a starosti se jistě pro jednou vykoupily. Usměju se nad tím, že nám skutečně svítá na světlé zítřky, v nichž se budu se svou Polárkou ruku v ruce drát kupředu. Usměju se nad tím, že mi patří dokonalost. Usměju se nad tím, že jsou Vánoce. Usměju se nad tím, že mi odběhl Scotty. Usměju se pro mou lásku, jež si sedá vedle mě. Obejmu ji a nikdy už nepustím. Moje Polárka.
Bill
Vůbec poprvé jsem svého Toma utěšoval já. Vůbec poprvé mi ukázal svou křehkou stránku a dovolil mi, abych ten silnější byl chvíli já. Objímal jsem jej. Tomi mi hlavu bořil do krku a buď mi jej občasnou slzičkou zmáčel, anebo svými rty něžně políbil. Kolíbal jsem ho tak, jak to on vždy dělal mně. Špital jsem mu tiše do ouška, že je moje láska. Šeptal jsem mu prosté díky za vše, co pro mě dělá. Babička už dávno odešla na půlnoční a my si pak zase sedli do obývacího pokoje do pohodlné sedačky, a v kulise jsme měli praskající dřevo v ohni velkého krbu, jehož plamen nás slastně ohříval. Hlavu jsem zabořil do jeho mikiny a nasál jeho příjemnou vůni. Políbil mě jemně na rty a já si v naší melancholické, krásné náladě vzpomněl, kdy mi poprvé řekl, co je to mít rád, jaké to je skutečně milovat. Vzpomněl jsem si na jmelí a náš první polibek. A ještě před tím, než jsem slabě usnul v jeho teplé náruči, zaslechl jsem jeho melodický hlas. Tiše jsem se usmál, protože jsem věděl, že tu pro něj zůstanu už na věky věků a budu se svojí lásce snažit dát samotné dary z nebes v podobě mých citů, té abstraktní lásky a štěstí z ní.
„Krásné Vánoce, Polárko.“
autor: Sajü & Lorett
betaread: Janule
Opět pocit absolutního štěstí. 😀 😀 Tahle povídka mě nutí být závislou 😀 😀 Bože, doufám, že nikdy neuvidím to hnusné slovíčko "konec", prosím, ať je to nekonečné. 😀 😀
Já umírám!!!!Nádhera!!!Co k tomu mám říct?Nic,protože opravdu není co,je to překrásné,vzpomínám na Vánoce a vidím přitom Polárku a Tomiho….♥♥♥ Příště už tady asi bude poslední díl,tak to budu brečet jako malá holka,protože s touhle povídkou se nejde,prostě nejde rozloučit.
ááách…tohle nevydýchám…tak naprosto dokonalé, jak to mám vyjádřit? miluju každé slovíčko…jak tohle dokážete napsat, holky? klaním se, fakt. tohle byly nejkrásnější Vánoce. dokonalé. a tak hrozně moc si přeju, aby to nikdy neskončilo.
*utírá si slzy*
dokonalé..já..já prostě nevím co k tomu víc říct…<3
Tohle bylo naprosto kouzelný…Normálně mi vhrkly slzy do očí…**
Napsaly jste to nádherně…x)
Nádhera, dokonalost, krása = tahle slova tuhle povídku nedokážou popsat! Tahle povídka je mnohem víc! Jsem na ní totálně závislá! Kéžby nikdy neskončila…
neopísateľne nádherná GALAKTICKA!
Nádhera! Krásný díl, jako všechny předtím!
Tak tohle byl naprosto nádhernej dokonalej a perfektní díl….
To je tak krásný až se mi chce brečet.
Táto poviedka…nedokáže byť zlá…nikdy!!!
Každý dielik je nádherný a predsa nie nudný…niečo neuveriteľné a nepopísateľné….na to komentáre nestačia!!!