autor: Ainikki
Tom před sebou tlačil již téměř z poloviny naplněný nákupní vozík, zvolna projížděl uličkou s těstovinami, a Bill mu na tu kupu přidával další a další věci. Vůbec si nedovedl představit, jak tohle chlapec odtáhne jen v rukách sám domů. Sice část nákupu patřila jemu, ale i tak mu toho připadalo hodně a to ještě nedojeli k mléčným výrobkům. Až tam přibudou nějaké ty jogurty, sýry a máslo, váha i objem o to víc naroste.
„Tenhle kompot mám moc rád.“ Ukázal Bill na plechovku se zavařenými broskvemi a šup. Už přistála ve vozíku.
„To neuneseš.“ Tom konečně vyjádřil svoje obavy. Doteď jen mlčky chodil za Billem a pozoroval ho, jak si prohlíží jednotlivé potraviny, vybírá a ukládá je do košíku. Jemu samotnému již připadalo, že by si s tím docela máknul. Minimálně by byl pěkně rozmrzelý, kdyby ten odnos byl na něm. Úplně živě měl před očima, jak by se mu ta plastová ucha igelitových tašek zařezávala do rukou. A co teprve takový Bill? Ten se pod těmi taškami zláme. Možná svoje představy malinko dramatizoval, ale nemohl si pomoct. Péče o Billa se prodrala na první místo. Svrbělo ho na jazyku, že chlapce přesvědčí o odvozu autem až domů, ale Bill nad jeho poznámkou jen mávl rukou.
„To je v pohodě. Jsem na to zvyklej. Navíc to mám od zastávky pár kroků.“
Tom si jen nenápadně povzdechnul a dál Billa následoval. Ulevilo se mu, když dlouhovlasý klučina k tomu všemu přidal jen pár lehkých maličkostí a zamířil konečně k pokladnám. Nikde žádná fronta, proto mohli rovnou zboží začít vykládat na jezdící pás. Bill oddělil Tomovy a svoje potraviny zarážkou a na svou část přidal ještě tři velké igelitky. Tom utrousil něco o tom, že na tu hromadu jich bude potřeba minimálně pět, ale Bill to už uměl docela dobře odhadnout, takže všechno se mu do těch tří bez problémů vešlo. Slečně prodavačce podal bankovku na zaplacení a Tom mezitím Billovy věci vrátil zpět do vozíku. On už měl svých pár drobností zaplacených, takže mu nic nebránilo, aby se rozjel na parkoviště. Bill ho po pár krocích doběhl.
Tom vše uložil do kufru auta a o pár minutek později to zase tahal ven. To když spolu dojeli na nádraží S-Bahnu, aby se Bill mohl včas dostat domů. Bylo za deset minut šest, to znamená, že to měli tak akorát. Billa nechal nést jednu tašku a sám popadl ty zbývající dvě. Hodlal mu to co nejvíce usnadnit, dokud mohl. Vysupěl s tím schody k nástupišti a úlevně to postavil na zem. Napřímil se a chňapl po Billovi. Za ruku si ho přitáhl blíž k sobě a schoval ho v náručí.
„Zavolám ti.“ Sliboval, ševelíc mu do ucha. „Budeš mi chybět.“ Toma se zmocnila melancholie. Těch pár hodin s Billem jim tak neuvěřitelně rychle proklouzlo mezi prsty a on se jen těžce vyrovnával s myšlenkou, že ho opět celé dva dny neuvidí. Bill sice přislíbil, že by se mohli vídat i o víkendech, ale i když se na to neptal, podvědomě tušil, že tuhle sobotu a neděli Bill ještě na mysli neměl.
„Ty mně taky.“ Ujistil ho Bill. „Určitě zavolej. Budu čekat.“ Žádal a otíral se při tom svojí tváří o tu Tomovu.
„Spolehni se.“ Tom se pokusil na rtech vyloudit úsměv, ale když viděl v dálce blížící se vlak, vzdal to a raději Billa políbil. Byl to procítěný a hladový polibek, protože jim musel vydržet na dny, které ležely před nimi jako nějaký strašák.
Tom ze země rychle sesbíral tašky a poponesl je k nejbližšímu volnému sedadlu ve vagonu. Naposledy Billa líbnul a dřív, než se zavřely dveře, vyběhl ven. Pak už zbývalo jen zvednout ruku a zamávat tomu, jenž ukradl jeho srdce. Neuvědoměle mu povadnul výraz ve tváři, když se mu černovlásek ztratil z dohledu. Vrazil ruce do kapes a loudavým krokem se vydal zpět k autu. Co jen teď bude dělat s blížícím se volnem, neměl ani tušení.
Billovi se hlavou honily podobné myšlenky. Ne snad, že by očekával, že se bude nějak zvlášť nudit. To on si nějakou činnost najde, a když ne on, tak se mu o ni postará Brenig. Jen věděl, že bude Toma skutečně postrádat. Ty víkendy se s Tomovým vpádem do jeho života najednou zdály tak šedivě pochmurné a především zdlouhavé. Nikdy dřív mu čas tak pomalu neutíkal.
Byl na místě. Rychle hmátl po uchách od igelitek, zmáčkl kulatý knoflík pro otvírání dveří a vystoupil ven. Věděl, že velká ručička se už přehoupla přes celou, tudíž je po šesté hodině, a měl by si pospíšit. Přidal proto do kroku, jak jen mu to jeho objemný náklad dovoloval. Ignoroval bolest a ztuhlost prstů, které už začínaly protestovat proti té tíze, a rychle se prosmekl brankou. Vyšlapal pět schodů k hlavnímu vchodu, odhodil tašky a v kabelce zalovil pro klíče. V předsíni se rychle zbavil kabátu a bot a tiše a rychle jako lasička zaplul do kuchyně. Televize sice běžela, ale na majitele domu nikde nenarazil. Pak uslyšel spláchnout záchod a kroky na chodbě.
„No to je dost, že jsi tady.“ Ucedil místo pozdravu zhruba šedesátiletý muž v hnědých manžestrácích a flanelové kostkované košili, pod kterou se mu rýsoval nevzhledný pivní mozol. Vlasy měl šedivé a značně prořídlé, a těch pár chomáčků, co mu na hlavě ještě zůstalo, trčelo do všech světových stran. Figurka vskutku radost pohledět.
„Dobrý den.“ Řekl Bill vycepovaně a dál se věnoval uklízení potravin, které nakoupil. Když bylo vše uložené na svém místě, sáhl do kapsy svých kalhot a vytáhl odtamtud účtenku za nákup. Ukázal ji Brenigovi. Ten bez námitek šel pro svoji peněženku a na stůl před Billa vysázel přesnou půlku. V tomhle byl muž čestný. Netahal z Billa peníze. Společná domácnost, společné účty. Bill shrábnul bankovky a pár drobných mincí a uložil je do své tašky, kterou po svém příchodu postavil vedle krabice, kam házeli papírový odpad.
„Co máš dnes v plánu vařit?“ Zeptal se dědek, ale odpověď vlastně ani nečekal a rovnou diktoval. „Dal bych si něco pořádnýho. Udělej pečený brambory a kus flákoty.“
„Ano, pane.“
Bill se dal rychle do práce. Neměl strach, že by to nestihnul na požadovanou hodinu, každopádně času nazbyt neměl. Oškrábat brambory pro dva bylo ve vteřince. Na menší kousky je pokrájel do pečící misky, posypal trochou grilovacího koření, přidal na hrubo nakrájenou cibuli a kapku oleje a vložil vše do trouby. O to už se v podstatě nemusel starat. Jen pohlídat, aby je nepřipálil. V lednici našel jednu rozmraženou kotletku a pro sebe si udělal plátek kuřecího. Maso mít nemusel, jen občas si dal již zmíněné kuře. Brenig po celou dobu seděl v kuchyni u jídelního stolu, před sebou rozložené noviny a otevřenou láhev piva, ze které co chvíli hlasitě usrknul. Předstíral, že je velmi zaujatý svým čtivem, ale Bill moc dobře věděl, že více než článkům v tisku se věnuje zíráním na něj.
Pár minutek po sedmé už před něj pokládal vonící talíř. Pěstoun ochotně odložil noviny stranou, a aniž by snad utrousil jediné slovíčko díků, vrhnul se na jídlo. Bill si ke stolu přisedl také a zvolna jedl svou porci, která byla poloviční než ta staršího muže. Nemluvili. Ozývalo se jen hlasité mlaskání a funění, které u jídla jeho pěstoun vydával, co si pamatoval. Když vyluxoval i ten poslední drobeček, odsunul nádobí stranou, hltavě do sebe vyklopil zbytek piva a rozvalil se v židli.
Bill po něm automaticky všechno uklidil, stoupnul si ke dřezu a napouštěl vodu na špinavé nádobí.
„Dneska se ti to povedlo.“ Ozvalo se od stolu. To znamenalo jediné. Brenig byl v dobrém rozpoložení, jinak se nestávalo běžně, aby ho za něco pochválil.
„Děkuju. Jsem rád, že vám chutnalo.“ Otočil se na něj Bill od linky a doprovodil to o úsměv. Hodlal jeho nálady využít a vymámit tak z něj svolení, aby mohl trávit více času mimo dům. Už nějakou dobu přemýšlel nad tím, jakou zástěrku si vymyslet, aby byl pěstoun svolný, protože nepřipadalo v úvahu, aby mu na rovinu řekl, že si našel přítele. To by ho jenom popudil.
„Pane Brenigu.“ Oslovil ho uctivě. Když k němu muž zvedl oči na důkaz, že vnímá, pokračoval Bill dál. „V práci mám jednu kolegyni. Je to asi čtyřicetiletá moc milá paní a má dvě malé děti. Slečna, co jí je hlídala doposud, už dál nemůže a ona se mě ptala, jestli bych to třeba nechtěl dělat já. Řekl jsem, že si to rozmyslím. Já bych ale moc rád. Prosím, směl bych?“ Chtěl vědět Bill a v duchu se div nezačal modlit, jak úpěnlivě si přál, aby na to ten chlap kývl.
Brenig na něj ihned nevyrukoval se striktně zamítavou reakcí, což chlapec považoval za docela dobré znamení. Poposedl si na židli a doslova rentgenoval Billa pohledem.
„A kdy by to mělo být?“ Chtěl si upřesnit.
„Ta paní chodí v pátek a v sobotu od čtyř do šesti zpívat do sboru. A v sobotu nebo v neděli večer potom ven s kamarádkami. Samozřejmě bych to nedělal zadarmo a nikdy by to nezasáhlo do mých povinností tady.“ Ujišťoval ho.
Brenig se podrbal v zátylku a dlouze se zamyslel. V podstatě na tom ale neshledával nic závadného. On se vždy jen snažil Billa separovat od možnosti, aby se seznámil s někým, kdo by ho od něj později odtáhnul. V tomto případě to ale nevypadalo, že by něco takového hrozilo. Teď jen jestli to od něj nebude příliš velkorysý ústupek a kluk mu nezačne vlčet. Se dvěma malými haranty a jejich matkou by snad ale ani neměl.
„A to se jí o ta děcka nemůže postarat manžílek?“ Napadlo ho ještě.
„Jsou rozvedení.“ Vypálil Bill pohotově. Samotného ho překvapovalo, jak bez uzardění lže. Zamlčet nějaké drobnosti, to ano. To už párkrát udělal. Nikdy si ale nevymyslel takhle celý nepravdivý příběh. Nebylo mu po chuti, že to dělá, ale touha být s Tomem, byla mnohem silnější.
Z dědka dlouho nic nelezlo. Ošíval se na židli a snažil se v tom najít sebemenší důvod, proč to Billovi zakázat.
„A kdy se tak vrací, když jde ven s těma bábama? Nehodlá tě tam snad držet přes noc?“
„Nene. Říkala maximálně do půlnoci.“ Vyvrátil mu Bill jeho obavu. „Prosím.“ Žádal, když Brenig znovu jen mlčel a bylo na něm vidět, jak se mu to vše přemílá v hlavě. „Budu poslušný a udělám, co jen si budete přát.“ Sliboval a přistupoval blíž k němu. Brenig si Billa mlsně přeměřil.
„Možná, že by to i šlo.“ Uvolil se, když si chlapec před ním rozepnul kalhoty.
…
Bill raději ještě jednou nehlučně seběhl schody do přízemí, aby se přesvědčil, že Brenig zařezává u televize s mísou chipsů v klíně, rychle vyhopkal zpět nahoru a zamkl za sebou dveře od pokoje. Zhruba před půl hodinkou si všiml zmeškaného hovoru od Toma, ale to se ještě pohyboval dole, takže na to neměl jak reagovat. Teď si zalezl do postele a peřinu přetáhl přes hlavu. V tomhle svém malém úkrytu rozsvítil displej telefonu a navolil „psát zprávu“.
Ahoj, Tomi. Tys volal? Promiň, měl jsem vypnutý zvuk, ale už jsem na příjmu. Líbá Bill
Bill se na ta písmenka připitoměle culil a pak dal odeslat. Sotva mu stačil dojít výpis o doručení, Tom mu volal nazpět.
„Ahoj.“ Vyhrknul do mluvítka, když přijal hovor.
„Ahoj.“ Odpověděl duchaplně Tom a v aparátu se rozhostilo ticho.
„Proč voláš?“ Optal se tedy Bill.
„Chtěl jsem tě jen slyšet.“ Přiznal mladý muž, že se rozhodně nic velkého za jeho telefonátem neskrývá. „A jak se máš? Jak jsi to zvládnul s nákupem?“
„V pohodě. Říkal jsem, že to nebude problém.“ Poslouchal Billův hlas ve sluchátku, a při tom si pod sebe strkal nohy, aby se mu na sedačce, kde právě byl, pohodlněji sedělo.
„Tak to jsem rád. A co jsi vařil dobrýho?“
„Pečený brambory a přírodní plátek.“ Tomovi se do úst nahrnuly sliny. To skutečně neznělo vůbec špatně.
„Jejejej. To mi ani neříkej. Já měl mraženou pizzu.“ Zaskučel.
„Vážně? Ale, Tomi, tu když strčíš do trouby, tak ona potom už zmrzlá není.“
„Tak sranda?!“ Na oko soptil Tom, a při tom s pobavením poslouchal, jak si Bill na druhé straně tlumeně bublá do dlaní.
„Jen trošku. Nezlobíš se, že ne?“
„Vůbec ne, ty blázne. Jsem rád, když vtipkuješ, a ještě radši, když se tomu pak sám směješ. Mám rád tvůj smích.“ Upřímně mu Tom přiznal. Byla to pravda. Bill, když se smál, vyloženě svítil. Tedy alespoň Tom měl ten pocit, že září do všech stran jako malé sluníčko.
„Mám pro tebe skvělé zprávy.“
„Vážně, tak povídej.“ Vybídl ho Tom a netrpělivě čekal. Z Billova hlasu bylo patrné, že je z nich nadšený, tudíž nepochyboval, že on bude taky.
„Každý pátek spolu můžeme být jako dneska. Do šesti hodin. Pak chvíli odpoledne v sobotu, a potom v sobotu nebo v neděli večer až do půlnoci. Co na to říkáš?“ Vychrlil na něj a čekal, co Tom na to.
„Páni,“ Vydechl muž s copánky. „Nečekal jsem, že to zařídíš tak rychle.“ Vážně byl překvapený. Počítal, že bude Billovi chvíli trvat, než uvede věci do pohybu. Když si v hlavě prokalkuloval, kolik času mu vlastně Bill nabízí, zrovinka radostí do stropu se mu skákat nechtělo. On by s ním s chutí byl mnohem víc, každopádně to byl odrazový můstek, a i za něj byl rád. Rozhodně to bylo lepší než nic. „Je to super. Tak na příští víkend vymyslíme nějaký fajn program.“ Plánoval hned Tom.
„Jo, a nebo taky…“ Bill se kousl do rtu. „Můžeme být u tebe.“ Dopověděl a zatajil dech v očekávání, jak Tom zareaguje. Ten jen prudce vydýchl nosem a zřetelně cítil, jak mu cuklo ve slabinách, protože si po téhle Billově větě vybavil, co se tu dnes odpoledne odehrálo. Na sucho polkl.
„No… to můžeme taky.“
autor: Ainikki
betaread: Janule
hurá další dílek xD. nádherná povídka xd. ale koukám že ten pitomej pěstou billa využívám i z jiných stránek než jen na uklid a vaření…. šmejd jeden
týý woe.. když sem četla že si rozepnul před brenigem kalhoty uplně se mi zastavilo srdce.. ten hajzl brenig.. že se nestydí.. doufám že se Bill nakonec a co nejdřív k Tomovi nastěhuje.. ae kráása..
Tak ono mu nestačí ho mlátit, on si z něj dělá i kurwu.
já řikala, že ho do toho nutí…x(
Normálně sem přestala dýchat při té větě, jak si Bill rozepnul kalhoty…Tohohle přesně sem se bála..:( Chudák malej…
Tak jsem si opět dělala o lidech iluze,když jsem si myslela,že v případě Breniga nejde o žádné to sexuální harašení,to jsem prostě celá já…i když mi bylo divné,že na sebe Bill nenechá ani šáhnout.Chudák Bill,a ono mu to asi ještě přijde normální,když ho vůbec nenapadlo,že by mohl taky odejít.Doufám,že se brzo zbalí a hupky šupky k Tomimu.Ale tuším,že tak jednoduché to asi nebude…
Boze, som zvedava, ako to pôjde dalej, kazdopadne tak ako kazdemu aj mne sa totalne zatajil dych, ked bill rozopol nohavice. kedy sa to tom dozvie ..?
No a už je to tu…vieme prečo Bill nechcel aby ho Tom urobil…to musia všetci našeho chudáčika len týrať??? Úchyl jeden!!! Ale ten čas čo budú s Tomom si užije…a dúfam že mu Tom pomôže…konečne začínam chápať názov poviedky…prekrásne….a ďalej!!!
já to miluju… rychle dááááál
hajzl ten pěstoun ! rychle dál 😀
Wow, to je tedy něco :O Billík to má mnohem horší než jsem si myslela, když si jen pomyslím, jak je ten hajzlík starý…brr