autor: Fabiana
Bill usnul krátce potom, co jsem přišel. Nesnažil jsem se mu v tom bránit, vypadal opravdu vyčerpaně. No a Victorii jsem mohl být poprvé za celou dobu, co jsem tady, vděčný. Kdyby mě dostal na starost někdo jiný, nemusel bych se přece s Billem vůbec setkat. Victoria to nedává najevo, ale v hloubi duše je docela milá. Dokonce mě tu s Billem nechala o samotě. Což už není nijak riskantní, protože když mám svou lásku, svého malého, statečného brášku, nikam bych bez něj nešel.
„Bille, Bille…“ Šeptal jsem. „Odpusť, že jsem pochyboval…“
„Bille, Bille…“ Šeptal jsem. „Odpusť, že jsem pochyboval…“
„Tome, vstávej!“ Zaslechl jsem. „Vstávej!“ V mysli se mi okamžitě promítla myšlenka, možná vzpomínka. Tohle mi přece říkala Victoria, když jsem cestou sem v autě usnul. Takže všechno tohle… byl jen jeden dlouhý, krásný sen? Zdálo se mi o Billovi?
Ucítil jsem něčí ruku na své tváři, chvíli mě hladila a pak se přemístila do mých vlasů. Celým tělem se mi rozlévalo příjemné teplo, vší silou jsem se snažil udržet zavřené oči, v touze vychutnávat si tento okamžik, jak dlouho to jen bude možné. „Tomi, probuď se…“ Šeptal kdosi. Ten hlas… zněl tak upřímně. Tohle je hlas, který budí do krásného dne. No tak, Tome, ten hlas přece znáš…
Znám… Takový hlas měl… Bill…
„Bille!“ Vykřikl jsem a otevřel oči.
Ucítil jsem něčí ruku na své tváři, chvíli mě hladila a pak se přemístila do mých vlasů. Celým tělem se mi rozlévalo příjemné teplo, vší silou jsem se snažil udržet zavřené oči, v touze vychutnávat si tento okamžik, jak dlouho to jen bude možné. „Tomi, probuď se…“ Šeptal kdosi. Ten hlas… zněl tak upřímně. Tohle je hlas, který budí do krásného dne. No tak, Tome, ten hlas přece znáš…
Znám… Takový hlas měl… Bill…
„Bille!“ Vykřikl jsem a otevřel oči.
Byl tam. Viděl jsem jeho obličej, bledý a zjizvený, lemovaný rozcuchanými černými vlasy, a tak krásný. Usmíval se.
„Dobré ráno…“ Zašeptal. Až teď jsem si všiml, že stále sedím na židli, již jsem si k Billově posteli přinesl nejspíš před několika hodinami, a hlavou přitom spočívám na jeho klíně. Narovnal jsem se (cítil jsem, jak mi několikrát luplo v zádech) a pokusil jsem se Billův úsměv opětovat (nepříliš úspěšně, levou polovinu obličeje jsem měl úplně ztuhlou). Pozorně jsem se zahleděl na Billa; deku měl opět pečlivě vytaženou až pod bradu.
Mlčeli jsme. Vůbec jsem nevěděl, co mám říkat, a Bill v podstatě pořád podřimoval. Spočíval jsem hlavou na jeho klíně, držel ho za ruku a on mě hladil po vlasech. Pořád jsem mlčel. Chtěl jsem toho Billovi tolik říct. Můj vztek se ve mně hromadil a chtěl jsem mu vyčíst, že mi neřekl, kam jede, že se neozval… měl jsem v plánu vykřičet mu do tváře svůj strach o něj, ale když jsem ho viděl… nešlo to.
V poledne dorazila Victoria s dalšími dvěma chlapy v uniformách a nějakým doktorem. Nesla nějaké papíry, a vyhodili mě na chodbu, kde na ně čekal „černý šerif“. Docela jsem se ho bál, byl aspoň o hlavu větší než já a určitě mnohem silnější. Chvíli jsem se krčil u zdi, nakonec jsem to ale vzdal a posadil se na podlahu. Po očku jsem toho muže pozoroval. Nehýbal se. Měl holou hlavu a jednodenní strniště, no a v uchu typické sluchátko. Pohrával jsem si s myšlenkou zkusit ho polechtat.
Postupně jsem měnil polohy, chvíli jsem seděl rovně, pak jsem si lehl na záda, na bok…
„Ta podlaha je asi pohodlná, že?“ uslyšel jsem najednou. Rychle jsem se ohlédl. Slova skutečně vyšla z ostře říznutých úst ochranky. Měl hlas, který se k němu přesně hodil. Drsný a hluboký. Kdysi jsem o těchto lidech viděl dokument, byl tak i rozhovor s jedním z nich, a dokonale si vzpomínám na větu: „Čůráme, když je možnost, ne když musíme.“ Zde přítomného bych odhadl přesně tak.
Něco jsem zahuhlal jako odpověď a on si ke mně přidřepl. „Víš, co to je za vopruz, dělat v ochrance?“ zašeptal.
„Netuším.“ Zašeptal jsem.
„Buď rád, takhle někdy čekáme i hodiny, než se ti vevnitř vykecaj a začne se jim chtít domů.“ Zasmál se. Po chvíli přemýšlení na téma co-je-na-tom-sakra-vtipného jsem se váhavě přidal. Pro jistotu. Ten chlap vypadal jako typ, který se urazí, když registruje projevy nezájmu o svou osobu.
„Jak dlouho děláš v ochrance?“ ptám se tiše.
„Skoro patnáct let. Život v hajzlu, ale je to pro dobrou věc. Sloužím správný straně.“ Najednou mě něco napadlo.
„Hele, a ty pracuješ celou dobu pro tenhle… pro tuhle… no, prostě… pro tohle?“ Připadal jsem si jako blbec, který neví, jak tuhle… věc vlastně nazvat.
„Pro tuhle organizaci?“ nadhodil. „Jo. Makám pro ně, ale kdyby udělali něco, co by se mi zdálo špatný, nechal bych toho.“ Usmál se a ze mě spadl všechen strach, zůstala jen opatrná zdrženlivost.
„No, a co tahle… organizace vlastně dělá?“ Snažil jsem se odstranit z mého hlasu co nejvíce vzrušeného napětí, aby nedošlo k případnému odhalení, úplně se mi to ale nepodařilo. Naštěstí mě neprokoukl.
„Klasický vojáci, co chceš slyšet. Furt maj nějaký války nebo co, prý se znepřátelenejma klanama, já přesně nevim, dělám jenom doprovod na důležitejch jednáních s generálama. Je to něco jako takový ti teroristi, nevim teď, jak se jim říká.“
Všechno to ze sebe doslova vychrlil, takže myšlenky jsem si mohl srovnat, až když skončil.
„No a… mají nějaké jméno?“ ptal jsem se opatrně.
„No to maj, ale to bych ti asi říkat neměl, ne? Nejseš nějakej zvědavej?“
Než jsem stačil říct něco na svoji obhajobu, otevřely se dveře a člen ochranky se bleskově narovnal a ztichnul. Z pokoje vyšla Victoria a v patách jí byl Bill. Měl na sobě uniformu a vlasy stažené do ohonu. Hlavou mi pokynul, abych šel za nimi.
Šli jsme rychle. Vzpomněl jsem si na cestu sem a napůl jsem se zhrozil, nešli jsme ale stejnou chodbou. Pokoušel jsem se Billa zeptat, kam že to jdeme, ale pokaždé mě umlčel.
Vešli jsme do výtahu a Victoria stiskla nějaké tlačítko. Bylo mi to jedno. Natlačil jsem se na Billa.
„O co jde?“ Zašeptal jsem, on ale jen zavrtěl hlavou. Popudilo mě to.
Když jsme vystoupili z výtahu, zarazil jsem se, protože jsem čekal dlouhou šedou chodbu. Ale byli jsme venku. Po dlouhé době strávené v podzemí bylo příjemné cítit na tváři jemný vánek. Vítr rozechvíval větve stromů, přesněji jednoho bližšího, a na Billově tváři vykouzlil úsměv. Victoria nás ovšem nenechala dlouho stát.
Zamířili jsme k takovému divnému domu, u jehož dveří nám Victoria jen krátce pokynula a odcházela, následována celým svým doprovodem. Zůstali jsme s Billem sami.
„Co se děje?“ zeptal jsem se. Bill se ostražitě rozhlédl. „Pojedeme domů?“ dodal jsem ještě. Zahleděl se mi do očí.
„Tome,“ oslovil mě, stále se rozhlížeje kolem sebe, „Domů už se nevrátíme.“
„Cože?!“ Vykřikl jsem. Bill mi okamžitě rukou zakryl ústa a přitáhl si mě k sobě. Na to, jak byl hubený, měl neuvěřitelnou sílu. „Ššš…“ zasyčel a odtáhl mě do křoví.
„Cože?!“ Vykřikl jsem. Bill mi okamžitě rukou zakryl ústa a přitáhl si mě k sobě. Na to, jak byl hubený, měl neuvěřitelnou sílu. „Ššš…“ zasyčel a odtáhl mě do křoví.
autor: Fabiana
betaread: Janule
tak teď bych Billovi ale vážně vynadala.. urazila se a šla pryč.. a kdyby mě měli zabit..
Dočkáme se konečně vysvětlení o co vlastně jde? 😀 😀 Ne fakt, je to dost…divný. Z
celého dílu mi dala naději ta poslední věta. 😀 😀
Krásný příběh…jakto že sa domu nevrátěj?? Tohle mi leze na mozek 😀
Fakt už nevim jak si to mam složit v ty hlavě 🙁
Já doufám, že se domů vrátějí nu 🙂
Ty jo…jak že se domů nikdy nevrátí..? Kam to Bill Toma sakra dostal..? 😮
Já chci hnedka další díl…to je hrozný, když nevím co bude….
Nwm nwm ae pořád pořádně nwm o co jde 😀 Doufám, že to brzy bude wyswětleno jinak mě už šibne 😀
Každopádně jsem ráda, že jsou už spolu ae nelíbí se mi to, že pořád nwm o co go 😀
Teď bude nejen Bill woják ae i Tom ne? 😀 Jžš no snad tady bude brzo díl a my se dowíme zase něco wíc 😉
Ha! Bill jako tajnej! Dělá v nějaký protiteroristický zásahovce?? Ty jo! Tohle miluju! xD Ale ti díly by možná mohli být aspoň delší, když už jsou tak nepravidelně.
do háje honem dááál!!!!!!kua kam ho to dostal???že von musí bill dostat tom dycinky do nějaký polízanice xD
joo, sláva, další dílek! jsem ráda, že už jsou ti dva spolu, ale stejně furt nechápu, co se děje 😀 proč se nevrátí domů??
To je hrozné,dvacátý díl,a pořád vlastně netuším,vocogou…
Měla jsem složenej obrázek, ale jak tak koukám, musím celý puzzle rozebrat a začít znovu. Opravdu jsi mě teďka naprosto zblbla. xD
A dál? =) 😉
Myslím, že se autorka vesele baví, že vůbec netušíme, o co de. Ani já ne, sakra 😀
Honem dál, nebo se zblázním 😀
nevím o co jde a začíná mě to deptat..xD
hele jako ja uz se vazne docela ojim jako co se stane
Tak jo… a co dál??
Jsem asi blbější než sem si myslela… že nic nechápu… =D Ale co, že?? ty víš co tam bude… To je důležitý…
NEBO NEVÍŠ??
A JEŠTĚ NĚO MĚ ZAJMÁ… *začíná mluvit tichým hlaskem* "co budou dělat v tom křoví??"