autor: Jájinka
Bill
Probouzím se do jasného rána. To je perfektní, dneska byla asi poslední noc, co jsem se pořádně vyspal. Ne to byl vtip, ale už se na Toma neskutečně těším. Kolik je? Devět? Musím jet pro ty věci, aby Tom viděl, že to myslím vážně, ale to mohu vyřešit hned, vezmu s sebou do Hamburku Toma, aspoň bude Anita při vyjednávání povolnější. Máma tu s námi taky může chvíli zůstat, může bydlet dole. Jdu se tam po cestě podívat, dole je to ještě víc luxusní, a navíc, když se tu můžu volně pohybovat, je to tu i útulné. Není to tu až tak moc velké, je to normální vila. Nebo dole můžou bydlet kluci, Georg s Gustavem, je to tu tak dost velké. Musím se jich zeptat. Kdyby se ale ten dům celý přestavil, bylo by to mnohem hezčí a mnohem útulnější. Sbíhám schody do garáže, nasedám do auta a rychle do nemocnice za Tomem.
Přijíždím před vchod. Zamykám auto a rychlejším krokem si to mířím ke vchodu, na recepci dnes není Elen, asi má volno.
,,Dobré ráno, doktor Stein? Je u sebe?“ ptám se sestry.
,,Ano, je.“
Děkuji jí a mizím se domluvit s doktorem.
Tom
Moc věcí s sebou po té nehodě nemám, a to si mě Bill chce stěhovat k sobě. Doktor tu byl před půl hodinou, že mě dnes pustí. Podepsal jsem mu jakýsi papír a odešel. Oblékám si své volné kalhoty a triko. Jdu k zrcadlu, teda Tome, ty vypadáš. Divím se Billovi, že se mu líbím. Uvazuji si šátek kolem hlavy, ještě na sebe koukám a myslím, že pohoda. Dopadám na židli za sebou, tak kde je ten Bill? Cvakne klika, nakláním se přes opěrátko židle, abych viděl, kdo vchází do dveří. Do místností vchází vysoká postava, moje černovlasá, štíhlá a senzační láska.
,,Bille,“ šeptám užasle.
Sluší mu to, vstávám se židle a jdu k němu, aspoň se s ním přivítat. Rukama přejíždím po jeho bocích a za zády je spojím, je pořád o něco vyšší, sjíždím jeho tvář očima a nemohu je odtrhnout, nakonec sjíždím ke rtům. To už jen pohledem nevydržím a vpíjím se do jeho krásných, plných rtů. Svým jazykem mi vychází vstříc, cítím, jak se svými rty tře o ty mé. Skousává mi ret s piercem, to je mi velice příjemné, jednou rukou si mě přitahuje za boky a druhou mi zajíždí na zátylek, skousnu mu jemně jazyk, odezvou je mi tichý vzdech do úst. Mráz po zádech mi značí, že mě to vzrušuje, odtahuji se od něj. Kouká na mě vyděšeným pohledem.
,,Nech si nějakou energii,“ mrknu na něj.
,,Pravda, musíme ti jet pro věci do Hamburku, to nám zabere skoro celé odpoledne.“
On to nepochopil, nechtěl jsem říct skrz řízení, ale skrz to, co se bude dít, až přijedeme domů. Chci to, strašně, chci si zažít ten krásný pocit… mít s Billem sex. Mít s ním něco intenzivního, vzrušujícího, a hlavně plného lásky. Ne té bratrské, ale té partnerské, milenecké. Ani nevím, kde se ve mně tato slova berou, když si nepamatuji ani kde bydlím, ale tohle si prostě člověk pamatovat musí. Stojím a dívám se na něj nepřítomným pohledem.
,,Tome, co se děje?“ ptá se mě.
,,No, jen… Bille… víš… kde… já bydlím?“ koktám.
Jde ke mně a tiskne mi polibek na nos.
,,Po cestě zavoláš Anitě, a omluvíš se jí a vysvětlíš jí, že chceš být teď s rodinou, a jestli by to nepochopila. A jestli ti může říct, kde bydlíš, na to se jí zeptej jako první, kdyby ti to pak náhodou nechtěla říct.“
Nechce toho po mně nějak moc? Pomůže mi vzít tašku, absolutně si nepamatuji, že bych si tyhle věci bral a proč. Mám oblečení tak na týden minimálně. Otáčím se a dívám se zpět do pokoje, díky… tys mi dal moji největší lásku. Vycházím z pokoje a následuji Billa tichou, bílou chodbou. S doktorem Steinem se loučit nebudu, uvidím ho ještě na terapiích a budu si sem chodit pro léky, jejichž soupis má Bill v tašce. Vycházíme před nemocnici, jak dlouho jsem nebyl na vzduchu, zastavím se, natahuji čerstvý vzduch do plic, je to hrozně dlouho a já jsem tak zmatený, že si nic nepamatuji, je to jako skládačka. Bill, ta taška na týden, Anita… všechno. Připadám si jako z jiného světa. Teď už to bude lepší… začínám znovu.
Bill
Celou cestu z pokoje až sem ven Tom nepromluvil jediné slovo, asi nad vším přemýšlí, otáčím se a on stojí. Je roztomilý, ještě k tomu, jak má ty nechápavé pohledy, které se za několik týdnů změní. Zamilovaný na nenávistný, starostlivý na ignorující, roztomilý na neutrální. Bude to hrůza, vzpomene si jak hrát, a já asi nebudu schopný fungovat jako Bill z Tokio Hotel, ani jako Bill Kaulitz. Bude mě nenávidět tolik lidí. Bráška, láska moje… a jeho láska Anita. Měl bych přemýšlet, co pak budu dělat. Mezitím už Tom stojí u mě.
,,Tak co, bráško? Jedeme?“ usmívá se.
Kdybys, Tome, jen věděl, vzdychám uvnitř svého těla, navenek se ale tvářím velice neutrálně až šťastně.
,,Ano, jedeme,“ oplácím mu úsměv.
Odemykám auto, Tomovu tašku hážu dozadu a sedám si na sedadlo řidiče. Tom již sedí na sedadle spolujezdce se zapnutým pásem. Následuji ho, otáčím na něj hlavu, usměju se a startuji motor.
,,A jedeme, směr Hamburk.“
,,Bille, počkej. Ještě mě prosím polib,“ žadoní.
Nakláním se k němu, tisknu mu do rtů jen letmý polibek, a hned se zase odtahuji.
Na dálnici je poměrně pohoda, Tom usnul hned, co jsme vyjeli z Berlína. Myslím jen na to, co řekneme Anitě, co ona udělá? Jestli Toma opustí, tak se mnou brácha do smrti nepromluví, jenomže jak mu mám vysvětlit, aby se k ní choval stejně jako předtím, aniž bych mu musel říct, že my dva vlastně mezi sebou nic nemáme a do ní je zamilovaný jako blázen.
Flashback
,,Bille, prosím tě, potřebuji s tebou mluvit,“ vletí mi do pokoje jako velká voda.
Po koncertě jsem byl tak hotový, že jsem si musel dát sprchu, takže stojím uprostřed pokoje s ručníkem kolem pasu, rukama v bok a povytaženým obočím. Tom na mě upírá pohled, jeho tváře zrůžoví.
,,Jo, promiň… přijdu později.“
,,Když už jsi tu… co jsi mi chtěl?“ ptám se ho.
Tom nervózně, zapichuje oči do koberce. Zhluboka se nadechuji a stejně tak i vydechuji. Čekám, co z něj vyleze.
,,Co bys řekl na to, kdybych se oženil?“ vystřelí hlavou nahoru, šťastné oči se vrývají do mých.
Co mu na tohle mám ksakru říct? Ne, Tome. Neber si ji, já tě miluji? Nebo já nevím.
,,Cože?“ jediné na co se zmůžu.
,,Chtěl bych si Anitu vzít.“
Kývám, jakože rozumím. V hlavě mi stále dokola hučí jeho slova, slova, která jsem nikdy nechtěl slyšet. Nadechnutí, vydechnutí. Jediné, na co se zmůžu, je, že se otáčím k němu zády.
,,Ať ti to vyjde,“ prohodím neutrálně, abych vyjádřil nestrannost v této záležitosti.
,,Děkuji, Bille, mám tě rád.“
Rád? Co je to mít rád oproti mému miluji. Tvář si skrývám do dlaní, jemně prsty masíruji čelo, sjíždím na spánky. No to bude ještě zajímavé…
Konec Flasbacku
,,Bille, lásko… kde mi lítáš?“ doléhá ke mně hlas.
Otáčím se po zvuku, Tom se na mě široce usmívá.
,,Ale nic, jen jsem se zamyslel…“
Tom mě hladí po ruce, kterou mám jako vždy položenou na řadící páce. No jo, čeká nás těžký život… hlavně mě.
,,Zavolej té Anitě.“
autor: Jájinka
betaread: Janule
jak to že u takovýho nádhernýho dílu nejsou žádný komentáře??
Krásné…až na to, že se bojím, že Tom bude potom zase s tou Snitou 🙁 ale nepřeju si to..chci aby byli dvojčátka spolu 🙂
Úplně se těším na ten díl, kdy si Tom vzpomene, to bude asi hustý. 😀 😀
Doufám, že se dočkáme nějaké té "akce" taky. 😀 😀 A ta Anita ať neprudí nebo dostane. 😀 😀
Billa je mi celkem líto,ale mnohem více Toma,až ten zjistí,že ta úžasná a velká láska s Billem je jenom jedna velká lež..!!
Až si Tom vzpomene, to bude… hustý xD těším se na to 😀
až si Tom vzpomene tak Bill bude v pr….xD
Ne ne ne ne ne ne ne….toto dopadne buť veľmi zle alebo veľmi dobre…podľa mňa si Tom spomenie ale bude sa robiť že nič…a hrať že stále nemá pameť späť…
Děkuji moc za komentáře jste moc hodní, že si najdete čas tuhle ,,slátaninku,, číst:)…nebudu prozrazovat nic dopředu ale jen podotknu, že Bill se ještě pěkně vybarví 🙂