Krankheit, Familie und die Liebe 6.

Bill

Vidím jen černo. Cítím bolest celého těla, chlad, ale především něco žhavého na zápěstí. Ale i přes to nemám sílu otevřít oči. To pálení už začíná být nesnesitelné, a to mě konečně donutí pootevřít víčka. Přejel mi mráz po zádech, naběhla husí kůže, a nahrnuly se mi slzy do očí. Že by to vše s Tomem byl jen sen? Ne! To není možné. Tak proč jsem tady? Na tomhle místě se mi vrací vzpomínky. Ale jen ty nejhorší.

Topení, u kterého jsem připoután kovovými pouty. Příčina pálení mé pravé ruky. Ani kus oblečení. Příčina, proč se tak klepu. A ta bolest? Na stehně mám dvě velké modřiny, a jsem celý dobitý. Opravdu to vše krásné byl jen sen? Z očí mi tečou slzy jako vodopádem. Musím je zavřít. Vše se mi mlží. Třeba když zavřu oči, budu zpět u Toma. Zpátky v jeho teplé náruči, kde se cítím tak moc milován. Kde se cítím v bezpečí.

Zavřel jsem víčka která vyhnala slzy z mých očí, ale hromadily se tam další. Myslel jsem na Toma, na jeho nádhernou vůni, oči, a dokonalou tvář. Rty, které mě každý den líbaly, a ruce, které se mě každý den dotýkaly. Na oči, v kterých jsem se každá den topil, a krásné tělo, na kterém jsem každou noc usínal. Na to vše. Na tu dokonalost.

Uslyšel jsem dveře. Někdo vešel. Skoulel jsem se do klubíčka. A čekal co bude. Ani za nic bych teď neotevřel oči. Ne!

Slyšel jsem kroky. Ta osoba šla ke mně. Přibližovala se. Měl jsem strach.

„Au!“ Zakřičel jsem, a v ten moment se i naplno rozbrečel. Něco narazilo na mou nohu tak, abych nohy oddělal od sebe. Něco Tvrdého. Nejspíš bota nebo tak. Rychle jsem dal nohy zase k sobě.

„Ty nebudeš poslouchat?“ Vzala mě něčí ruka za krk, a přitáhla trochu víc nahoru. Sykl jsem, a z očí mi padaly slzy. Všechno mě bolelo. Chci zpět za Tomem!

„N-ne!“ Sykl jsem přes zuby, ale oči jsem pořád neotevíral. Do obličeje jsem ucítil jen ránu, a pak už jsem viděl zase jen tmu…

Tom

Promnul jsem si oči, a rozhlídl se okolo sebe. Nejspíš sem usnul. Všude bylo bílo, které nedělalo dobře mým očím. Co? Nemocniční pokoj? Nebo kde to jsem? Kam jsem se to dostal?

„Bille? Billí? Lásko? Jsi tu?“ Šeptl jsem do děsného ticha. Nikdo se neozval, jen opět ticho.

„Bille! Bille, kde jsi?“ Zakřičel jsem. Otevřely se dveře, a vešla nějaká slečna v modrých… eh, šatech? Prostě v sesterském oblečení.

„Pane Kaulitzi, jste v nemocnici, měl jste lehký otřes mozku. Dovezla vás sem policie. Byl jste tady celou noc. Ještě musíte na nějaké vyšetření, a jestli budou dobré výsledky, můžete jít domů“ Přicourala se ke mně.

„Já nechci na žádné testy! Já chci k Billovi! Bojím se o něj! Pusťte mě k němu!“ Rozkřikl jsem se, a pokoušel jsem se vstát. Postavil jsem se na nohy, a sestřička mě chytla za loket.

„Pane Kaulitzi, nemůžete nikam jít! Lehněte si, prosím, nebo zavolám doktora!“ Pokoušela se mě dostat zpět do postele, ale já jsem se jí vytrhl, a rychlým krokem jsem vyšel z pokoje. Sestřička utíkala za mnou, tak jsem trochu zrychlil. Už jsem byl u výtahu, a tak jsem do něj rychle nastoupil, než mě dohnala ta sestřička. Všichni tam na mě koukali. Byli tam dva doktoři, pár sestřiček, a jeden stejně oblečený jako já. Že by taky na útěku před ďábelskou sestřičkou? Asi ne no… Všechny jsem si prohlížel. Jeden doktor měl takové srandovní brýle, druhý velké uši. Sestřičky byli roztomilé. Blondýnka, brunetka, zrzka… Aa… No, ale já mám Billa. Bill! Sakra! Nechtěl by si ten výtah pohnout? Co když se mu něco stalo? Nikdy bych si neodpustil, jak jsem se k němu choval. Tedy, nikdy si to neodpustím! Je to jenom moje vina. Naběhly mi slzy do očí. Představa, že teď mojí vinou Bill někde leží, svíjí se bolestí, a pláče…

Proč myslím teď na takové věci? Proč sakra!?

Otevřely se dveře výtahu, a já jsem vystoupil. U hlavních dveří stáli nějací doktoři, tak jsem se posadil na křeslo. Vzpomínám si na první okamžiky, kdy jsem Billa po sedmi letech viděl. Přitáhl jsem si kolena k bradě, a slzy se mi nahrnuly do očí. Tak rád bych vrátil čas. Dal bych za to cokoliv na světě!

Eh… To bylo. Byl jsem překvapený když mi tak řekl. Znělo mi to jak pro malé dítě… Ale teď? Teď mi tak říká pořád, a moc se mi to líbí.

Billovy oči… Tak moc bych se zase chtěl topit v té čokoládě. Tak moc! Má tak nádherná, velká čokoládová očička. Znovu bych se do nich chtěl podívat. Jdou plné citu, lásky, upřímnosti, důvěry…

Po tváři mi stekla slza.

Nechci, aby se mu cokoliv stalo. Nechci, aby to ještě někdy zažil. Nedopustím, aby zase trpěl. Už ne!

Bill

Zamrkal jsem. Cítil jsem, jak mě přelívá horko, a bolelo mě bříško. Rozplakal jsem se, když jsem si opravdu uvědomil, kde jsem. Jsem zase tady… Vážně ty krásné chvíle s Tomem byly jen sen? Opravdu se mi to jen zdálo? V tom případě, už se nechci nikdy probudit. Nikdy!

Ale co když se mi to nezdálo? Co… Co si vlastně pamatuji naposled? Nemůžu si nějak vzpomenout. Sakra!

Lavička, dětské hřiště… A dál? Dál nic. Nic víc si nedokážu vybavit. Ah bože.

Posadil jsem se, ale zatočila se mi hlava, tak jsem si musel zpět lehnout. Vůbec se necítím dobře. Mám nejspíš horečku, a to bolení bříška určitě nebude z přejedení.

„Tomi…“ Pípl jsem do ticha. Odezvou byla jen tichounká ozvěna, když se můj hlas odrazil ode zdí. Po tváři mi sjelo hned několik slziček. Nechtěl jsem je zadržovat, utírat nebo cokoliv. Chci se vyplakat. Slzy padají na studenou dřevěnou podlahu, a vytvářejí na ní mokré stopy. I když by mi to bylo někdy moc nepříjemné, a raději bych se natiskl na hřejivé topení, které zahřívá kov na poutu, které je taky připoutáno k mé ruce, tak jsem se přitiskl k chladivé zemi. Jak už jsem řekl, měl jsem horečku, a zem trochu chladila mé až moc teplounké tělíčko. Za chvíli byla už podlaha pode mnou teplá, a nechladila mě. Musel jsem se trošku překulit do boku, kde byla zem opět příjemně chladná.

Jednou rukou, kterou jsem měl volnou, jsem si přitáhl kolena k bradě, a tiše jsem vzlykal.