autor: Elis
„Panebože! Panebože!“ panikařil jsem. „Bille. Stoupni.“ Podal jsem mu ruku.
„Já-já nemůžu. Ta noha se mi sama podlamuje.“ Zakroutil bezradně hlavou.
Slyšel jsem ho. Auto se nebezpečně přibližovalo.
„Sakra, Bille. Musíme pryč.“ Srdce mi už zase bilo jako o život. Ale ono tu o život opravdu šlo. A ne o jeden. Bráška to zkusil ještě jednou. Stoupnul si na jednu nohu. Motor zněl hlasitě. Každou chvíli tu budou. Nebyl čas na rozmyšlenou. Proto jsem udělal, co jsem považoval za nejlepší. Vzal jsem si Billa do náruče. Vyděšeně se na mě podíval. Snad kvůli tomu, co jsem právě udělal, nebo pro to, že nás asi každou chvíli někdo odpráskne. Tak posuďte sami.
Na nic jsem nečekal a dal jsem se, i s Billem v náručí, do běhu. Netvrdím, že to bylo lehký. Zvláště v případě, kdy dotyčná osoba, jež se zdá být na první pohled lehká jako pírko, v dané chvíli, hlavně v té, kdy si potřebujete zachránit krk, nepředstavitelně ztěžkne. Musel jsem odbočit někam hluboko do lesa, to dá rozum. Přece se nemůžu rozběhnout těm únoscům naproti! Billí mi hleděl přes rameno a informoval o situaci: „Auto právě projelo. Vůbec si nás nevšimli.“ Vydechl.
Spadl mi nepředstavitelně těžký kámen ze srdce. Ovšem k rychlejšímu běhu mi to nijak nepomohlo.
„Víš. Je to od tebe hezký.“ Vysoukal ze sebe Bill.
„Jo?“ zafuněl jsem. Ještě aby ne. „Co bych pro tebe neudělal.“ Pokusil jsem se o úsměv.
„Ne. Já to myslím vážně. To všechno, co pro mě děláš. Já-já… neměl bych na to sílu. Asi bych to nezvládl. Nejsem tak… tak… dobrej jako ty.“ Zadíval se mi do očí.
Chyba! Jsem to ale idiot. Zastavil jsem se. Klidně jsem se zastavil.
„C-co…“ nebyl jsem schopen ze sebe vysoukat jediný slovo. Jen jsem mu hleděl do těch zářivě čokoládových očí, které se do mě vpíjely pohledem a čekaly, co udělám.
Proč? Proč jen mám takovou smůlu?
Proč nemůžu udělat to, po čem tolik toužím?
Proč nestane se to, co tak dlouho očekávám?
Proč každá drahocenná chvíle, kterou bych si chtěl v srdci uchovat navždy, se něčím zaviněním nenávratně rozplyne?
„Prásk!“ Ozval se hlasitý výstřel. Ten křehoučký okamžik byl ten tam. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizel někam do neznáma. Kdybych tak věděl, kam…
Ale to už jsem se znovu rozběhl. Budou nás hledat, to je víc než jasný. A jestli nás najdou… ne! Nenajdou. Nikdy nás nedoženou. Pokazil jsem hodně věcí, ale tohle, tohle nedopustím. Ne, když nezáleží jen na mně, ale na životě osoby, která je mi vším. Vším, čím jsem i nejsem já sám. Osoby, která na mne spoléhá. Už ji nechci znovu zradit, nechci zradit svého bratra.
Doběhl jsem k příkopu u silnice. Ne, že by byla nějak frekventovaná, ale byla to naše jediná šance na záchranu. Bill se zase postavil na jednu nohu a opíral se o mě. Cítil jsem, jak mu srdce splašeně bije, stejně jako mně. A kdo ví? Možná ještě víc…
V hlavě jsem měl zmatek. Choval se tak odlišně. Vždy a všude. Jinak na pódiu, jinak při rozhovorech, jinak při focení, jinak s Gustou a Georgem, jinak doma a… jinak tady. Teď. Nebo tam… před chvílí. Nepochopím ho. Zřejmě nikdy. Je to tak složitá bytost. Jsme dvojčata. Víme o sobě všechno, a přece se mi zdá tak vzdálený. Jako bych o něm nevěděl vůbec nic.
„Tome.“ Zatřásl se mnou.
„Co je?“ Já vím. Zasnil jsem se.
„Vždyť támhle jede auto!“ vykřikl radostně.
Dokonale mě to probralo. To by člověk nevěřil, jaká maličkost jako například jedoucí auto, ho může přivést do stavu, který se snad (ne)dá popsat jako nepopsatelný pocit radosti a štěstí. O poskakování ani nemluvě.
„Honem, Bille. Seskoč sem.“ Ukázal jsem na silnici. „Musíme ho zastavit.“ A natáhl jsem k bráškovi obě ruce. Úspěšně doskočil (na jednu nohu) na zem.
Když nás řidič bílého Fordu uviděl, jak na něj zuřivě máváme a pokřikujeme, šokovaně dupnul na brzdu a málem vrazil hlavou do předního skla. Okamžitě jsem se přihnal k jeho okénku a nejcivilizovaněji, jak jsem dokázal, jsem ho požádal o svezení. Díky, Bože, že jsi alespoň teď při mě. Už se i modlím.
Ozval se další výstřel. Co tím jako sledujou? Jestli si myslí, že když nás vystraší, tak za nima přijdem, to jsou teda pěkně vedle. Vzápětí řidič šlápl na plyn a ujížděli jsme do nejbližší obce. Cestou si neustále mumlal: „To mi nikdo neuvěří. Ale jo, uvěří. Budu v televizi. Budu slavnej.“
Tak takový starosti bych chtěl mít. Teď jsem se spíš strachoval o to, aby se třeba ti únosci nerozjeli za náma, nebo aby to neměl Bill s tím kotníkem zas tak zlý. I když musím říct, vypadalo to ošklivě. Jako tenisovej míček, co se mu přilepil k noze. Nedal však na sobě nic znát. Hleděl před sebe a nervózně poklepával na přední sedačku.
Konečně. Konečně jsme dorazili do vesnice a mohli zavolat jak policajtům, tak mámě a ostatním. Ten chlap totiž u sebe neměl ani mobil. Co to je v dnešní době za lidi?
„Tak jo, Bille. Ty brnkneš mámě a já poldům. Pak tě odvezeme do nemocnice, aby se ti na ten kotník podívali, jo?“ Sdělil jsem mu, když jsem se chystal běžet k jiné telefonní budce. Lidi z té vesničky se za mnou ohlíželi a ukazovali si na mě prstem. To by nebylo nic neobvyklýho, jenomže teď mi to připadalo nezvykle divný. Ti novináři to museli pěkně rozšířit po Německu. A možná ještě dál…
>>> * <<<
„Měli by tu být každou chvíli.“ Díval se na mě nervózně Bill, zatímco chlapík – náš zachránce – vedl už několikátej barvitej rozhovor s některým z dalších příslušníků své početné famílie.
„Už jsou tady!“ Křiknul jsem. Opravdu. Byli tu. Policie, máma…
Vrhli jsme se jí do náručí, jako už dlouho ne. „Ach kluci moji, já měla o vás takový strach.“ Brečela.
Pár neposlušných slz mi začalo stékat po tváři. Nikdo to však nemohl vidět. Obličej jsem měl schovaný za kšiltem a máminým ramenem.
„Bille!“ vypískla najednou. „Co to máš s nohou?“
„Ale… Zvrtnul jsem si kotník.“ Vysvětloval.
„Prosím, mohli byste nám sdělit, kde se ukrývají ti únosci?“ ozval se jeden z policistů.
A zase další šok. Z tohohle se budu dostávat ještě hodně dlouho.
„Já-já s váma pojedu.“ Kývnul jsem hlavou. „Bille, mami, vy jeďte do nemocnice. Sejdeme se doma.“ A nasednul jsem do auta.
>>> * <<<
Jeli jsme po cestě a už jsme byli skoro u té odbočky do lesa, když jsem uviděl to auto. Ujíždělo pryč. A zase to známý bušení srdce…
„Támhle jsou!“ vykřikl jsem. Dvě policejní auta za náma se ihned po sdělení z vysílačky rozjeli za únosci.
>>> * <<<
Všechno se seběhlo tak rychle. Zatýkání těch lidí. Sepisování protokolu, a konečně cesta domů.
Už byl večer. Seděli jsme s Billem na posteli v jeho pokoji. Nohu měl obvázanou. Usmíval se na mě. Byl jsem tak rád. Tak rád, že všechno dobře dopadlo. Že jsme prakticky v pořádku a hlavně – že jsme spolu. Podíval jsem se na hodinky.
20:00
„Bille?“ šeptnul jsem.
„Ano?“
„Čas vypršel…“ a udělal jsem to, co jsem měl už dávno. Políbil jsem ho…
KONEC
autor: Elis
betaread: Janule
krásné moc … úžasné … 🙂 škoda že už je Konec 🙂
no konec bejt ještě nemusel no 😉 ale jinak úžasný jak tenhle díl tak celá povídky, fakt moc hezký 😉
Prostě DOKONALÉ když jsem viděl konec řekla sem si COŽE už ? .. ale bylo to moc hezký 🙂
Čas vypršal…a je koniec…nádherné!!!
Tedy tys mi dala!!! Vůbec jsem nevěděla, co od tebe můžu očekávat. Necháš zabít Billa, aby se Tom nadosmrti trápil? Nebo to odnese Tom? Případně oba dva? 🙂 Přiznávám, že jsem se zbaběle podívala na konec celého příběhu, než jsem se odvážila dočíst si poslední kapitolu. 🙂
Škoda, že čas už vypršel, opravdu jsem si čtení o unesených dvojčatech užívala. Vážně moc. 🙂
paráda…dokonalost..ten konec..ale i celá povídka byla nádherná, jen mě upe dostal ten konec..jen škoda že tohle byl poslední díleček, moc mě to bavilo 🙂
no naštěstííí všechno dobře dopadlo..x)
Tak tohle bylo vážně skvělý…x)
Jak Tom chytl Billa na ruce a utíkal s ním…srdce mi bušilo s ním jak sem se bála, že je ti únosci najdou a pak opravdu zabijou…jsem ráda že to dopadlo dobře a jsem ráda, že si konečně Tom uvědomil, co mělo celou dobu udělat a políbil ho…
Vážně, tahle povídka se mi strašně moc líbila…x)
To bolo pekné. Som rada, že Billovi sa okrem vyvrtnutého členka nič nestalo a že ho Tom zachránil a že sa milujú 🙂 Na začiatku som sa bála čítať, myslela som si, že budú Billovi ubližovať, takto to ale bolo znesiteľné a Tomove pokusy vtipné.