autor: Rachel
První sluneční paprsky vycházejícího slunce pronikly skrz hustou, neproniknutelnou mlhu, vznášející se nad spícím Berlínem a otevřely mu tak svou zlatavou, hřejivou náruč. Rozlétly se po ještě ztmavlé obloze jako hejno třpytivých odlesků, napily se z kapek rosy, které se na zelené trávě v parcích skvěly jako nejkrásnější drahokamy… a stočily svůj směr i pohled k dalšímu z tisíců a tisíců oken v celém městě. Opravdu netrvalo dlouho a jim se povedlo proniknout skrz bílé sklo, svým hřejivým teplem a světlem naplnit celý pokoj, zahalený závojem snů… a spočinout svým příjemným, slunečním dotykem na tváři spícího černovlasého chlapce.
Dlouhé, černé řasy se jen nepatrně zachvěly a zamihotaly ve svěžím, ranním vánku a jejich víčka se mírně, jen nepatrně pohnula nad jasným, slunečním světlem, které skrze ně stačilo proniknout. Až doteď byla zahalena kouzlem spánku, jehož opojením se nechala unášet, nyní se však mírně zamihotala, a konečně odhalila to, co pod sebou tak dlouho skrývala. Čokoládově hnědé, mandlové oči poodhalil hustý závoj řas a ony se jen ospale rozhlédly kolem. Chvíli jen putovaly po pokoji svým pohledem, pečlivě zkoumaly každé místečko a všechno, co je obklopovalo, netrvalo však dlouho a jejich zvědavý, až překvapený výraz, se během jediné vteřiny změnil na spokojený. Jejich majitel se jen sám pro sebe pousmál a znova přivřel víčka, užívajíc si příjemného tepla pod vyhřátou peřinou. Jeho hubené tělo se stočilo do klubíčka a Bill si přitáhnul bílou peřinu blíž k sobě. Moc dobře však věděl, že teď už nad ním spánek nezvítězí…
Jak mohl být tak zmatený, jak si jen nemohl pamatovat, kde se vlastně nachází? Pomalu se posadil na své posteli a pohodlně se uvelebil ve svých peřinách, rozhlížejíc se kolem sebe. Jeho nový pokoj – to bylo to, po čem teď putoval pohled Billových očí, které si černovlásek ospale protřel, aby mohl zamrkat a pečlivě se rozhlédnout po své nové malé místnůstce. Byla opravdu krásná, útulná a na Billův vkus i velmi pěkně a moderně zařízená. Velké okno s výhledem na celý Berlín, útulná pohodlná postel s nočním stolkem, křeslo a velká prostorná skříň – to bylo to, co Billa nyní obklopovalo, a co si teď bedlivě prohlížel.
Znova se rozhlédl kolem sebe, stačil však jen jediný pohled na druhé dveře, vedoucí z jeho pokoje a na Billově tváři se usídlil spokojený úsměv, skrývající blaženost. Moc dobře věděl, co se za kusem dřeva skrývá. Stačilo jen, aby vyskočil ze své postele, popošel o pár kroků dál… a za okamžik už se kochal pohledem na velkou, luxusně zařízenou koupelnu. Velké nablýskané zrcadlo působilo moderním, až elegantním dojmem a čistá rohová vana Billa téměř vybízela k tomu, aby se do ní alespoň na pár minut položil. Myšlenka na příjemně teplou vodu a vonící pěnu v ní, proletěla chlapcovou myslí jako blesk, svádějící po sladkém pokušení, netrvalo však dlouho a černovlásek si rázně sám pro sebe zavrtěl hlavou. Věděl, že horká vana by teď v žádném případě nebyla dobrým řešením. Pomalu přivřel víčka a vyšel z nablýskané koupelny zpět do sluncem prozářené místnosti. Věděl, že má před sebou ještě spoustu práce.
Jeho kroky pomalu směřovaly po hebkém koberečku, který svou jemností hýčkal jeho bosé nohy a zastavily se před velkou prostornou skříní. Billova dlaň se mírně pohnula a Bill spočinul svými prsty na chladném dřevě. Stačil jen malý pohyb… a jeho pohledu se naskytly jím vzorně poskládané komínky triček, mikin, kalhot, ale i nejrůznějších svršků a bundiček, pověšených na malých věšácích.
A právě to byl Billův první problém. Dnešní den byl pro něj významným, nastupoval do své nové práce a v žádném případě nechtěl už napoprvé zapůsobit nevzhledně a neupraveně. Ano, vzhled – to byla jedna z věcí, na kterých si dával Bill vždy záležet, ať už byl kdekoli. Nikdy nevyšel ven, nebo i z postele bez upraveného, perfektně padnoucího outfitu… a o dnešku to platilo dvojnásob. Na dnešní den se těšil a to poslední, co si přál, bylo, aby mu jej cokoli překazilo.
Jeho ruce se mírně roztřásly nad jednou jedinou myšlenkou a Bill si trošku váhavě skousnul rty. Ano, na svou práci se těšil a to moc, přeci jen však byl ještě trošku nervózní. Nikdy nepracoval v domácnosti, rodiny střídal stejně jako děti, které měl na starost a hlídal, tohle však bylo přeci jen něco jiného. Tohle byla jen jedna rodina, u které Bill musel být pořád a nepřetržitě… a právě toto neznámo jej činilo trošku nervózním. I přes všechen strach, který v sobě ještě pociťoval, jej však uklidňovalo prostředí, ve kterém se právě nacházel. Tom i Hailie se k němu chovali už od včerejšího odpoledne, kdy sem přišel, velmi mile a přívětivě a ani v nejmenším mu nedávali důvod k jakékoli nespokojenosti. Dostal svůj pokoj i s novou koupelnou, která byla zařízená moderně, stejně jako celý dům. Stačilo několik málo minut procházení se po něm a po velké zahradě včetně nového bazénu, a Bill poznal, že lepší místo už mu agentura vybrat nemohla. I přes všechnu tu nervozitu z prvního nastávajícího dne byl rád, že je tu… a nebylo to jen díky modernímu stylovému domu a luxusu, který byl znát všude, kam se jen podíval…
Hailii si zamiloval už včera, hned v první chvíli, kdy si s ní podal ruku a promluvil pár slov. Malá dívenka s velkýma modrýma očima, kudrnatými vlásky a zářivým úsměvem si jej získala na první pohled a Bill už teď věděl, že bude mít problémy jí jen něco odepřít nebo zakázat. Jen málokdy dokázal odolat prosícím očím, škemrajícímu hlásku a dětské roztomilosti… a právě té měla malá Hailie na rozdávání. Stačilo pár chvilek a ona si plně získala Billovu pozornost… už jen tím, jak se k němu chovala a mluvila na něj. To bylo to, co Bill na dětech tolik miloval. Dětskou fantazii, myšlení, to, jakým pohledem se dívaly na svět kolem sebe, jak se jím rozcházely s dospělými. Přesně toho si Bill na dětech tolik vážil a právě proto svou práci tolik miloval. Ani v nejmenším nepatřil k těm nudným, prací otráveným lidem, kteří odcházeli nespokojení do práce a vraceli se z ní znudění, a to všechno jen proto, aby měli dostatek peněz. On svou práci miloval, nebral ji jako svou pevnou povinnost, ale jako něco, co jej baví a z čeho může mít a má dobrý pocit. A nejvíc ze všeho si přál, aby jej měl nejen on, ale i druhá strana…
Jeho ruce, přejíždějící po různých bundách, ustaly v půli pohybu a Bill jen mírně sklopil svůj pohled, upírajíc jej na bílý kobereček před sebou. Přál si, aby byla spokojenost na obou stranách. To bylo to, na čem mu záleželo nejvíc. Nechtěl Toma zklamat a zapůsobit na něj špatným dojmem, zvláště ne po tom, jak se k němu Tom choval. Byl milý, vlídný a přátelský, i přesto, že jej vůbec neznal a celá situace s agenturou měla dopadnout úplně jinak. A právě toho si Bill na něm vážil. Tom mu vyšel vstříc – dal mu vlastní pokoj, nabídnul velmi dobrý plat i pracovní podmínky, teď byla řada na něm.
A Bill si to moc dobře uvědomoval. Jeho pohled spočinul na hodinách visících na stěně a on se sám pro sebe pousmál, zhluboka se nadechujíc. Zbývala mu ještě hodina…
Slunce už stačilo rozeslat všechny své zlatavé paprsky na cestu po blankytně modrém nebi a teď spokojeně shlíželo dolů, zpříjemňujíc tak pondělní ráno všem ospalcům a spáčům u snídaní. Dlouhé, štíhlé prsty odložily téměř prázdnou pánvičku a jejich majitel si dlaní otřel mírně zpocené čelo.
„Hailie, dáš si ještě vajíčka?“ Tomův hlas přerušil ticho v kuchyni, narušované jen hlásky animovaných postaviček v televizi a Tom vložil ruce pod tekoucí vodu, pohledem směřujíc ke své malé dcerce. Netušil proč, ale příprava snídaně jej vždy dokázala vyčerpat, ať už se ráno cítil jakkoli.
„Ano, prosím,“ Hailiin hlásek se dolinul k Tomovým uším a Tom se spokojeně pousmál, berouc do dlaně další talířek s chutně vonící dobrotou. Věděl, že Hailie jeho speciálním míchaným vajíčkům nikdy nedokáže odolat… a teď se o tom opět přesvědčil.
„Tak, už se to nese. Ta nejlepší míchaná vajíčka pro nejkrásnější malou slečnu přímo od mistra šéfkuchaře,“ pronesl slavnostním tónem hlasu a jeho rty se opět zvlnily do úsměvu, když vedle sebe uslyšel Hailiin smích. Posadil se na svou židli a dlaní přejel po hustých, ještě zacuchaných zlatavých vlasech.
„Dobrou chuť, zlatíčko,“ popřál jí s úsměvem a sám se sklonil nad svou porcí.
Už už chtěl ochutnat své mistrovské dílo, jeho činnost však přerušilo tiché šeptnutí někde za jeho zády.
„Dobré ráno,“ tichý hlas protrhl ticho v kuchyni a jeho majitel se jen rozhlédl po snídaní provoněné kuchyni, do které právě vstoupil. Jeho nohy trošku nesměle přešláply mezi dveřmi… a jeho pohled se okamžitě střetnul s tím oříškovým, který se na něj upřel.
„Dobré ráno,“ Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom pohledem přeletěl po chlapci před sebou. Byl oblečený v novém outfitu, nalíčený i upravený… snad ještě pečlivěji než včera.
„Posaď se, Bille, a dej si něco k jídlu. Dělal jsem míchaná vajíčka, určitě ti budou chutnat,“ nezapomněl pochválit sám sebe a ukázal na volnou židli naproti sobě, vybízejíc tak stále stojícího Billa k sezení.
Opravdu netrvalo dlouho a Bill se posadil k prostřenému stolu a přitáhnul si talířek s vajíčky blíž k sobě. Nejdřív jen zvědavě očichal jeho vonící obsah, za pár vteřin si však už pochutnával na jeho prvním soustu. Pousmál se a blaženě přivřel víčka, když se mu sousto začalo rozplývat na jazyku.
„Mmm… je to výtečné,“ pochválil obdivně a znova se sklonil ke své porci, takže nemohl vidět úsměv, který se rozlil na Tomových rtech, než si jeho majitel nabral další sousto.
Několik dlouhých minut se v kuchyni rozprostíralo jen ticho, narušované zvonivým cinkáním příborů a jejich tichým přežvykováním. Billova víčka se mírně přivřela a Bill nechal tu výtečnou, nezaměnitelnou chuť, aby si podmanila všechny jeho smysly. Neznal lepší snídani, než právě tuhle. Znova se sklonil nad svým talířem… jaké však bylo jeho překvapení, když se k jeho uším dolinul tichý, dětský hlas.
„Tati, a proč se Bill maluje, když není paní?“ Hailiina otázka přerušila Tomovu činnost a Tom se zasekl v půli pohybu. Jindy tichá otázka by možná nebyla slyšet, v tom neuvěřitelném tichu však působila jakoby právě vyslovená do rozhlasu. Pevně semknul víčka k sobě a modlíc se, aby ji černovlasý chlapec nezachytil, pozvedl své oči k osobě, sedící před sebou. Stačil však jen jediný pohled do hlubokých mandlových očí před sebou… a všechny jeho naděje se proměnily v prach. Cítil, jak jej polévá horko, když se do nich jen na zlomek vteřiny zadíval. Trapněji se snad ještě nikdy necítil.
„Hailie,“ napomenul svou dcerku o něco přísnějším hlasem, když mu však odpovědí byl další tázavý pohled malého děvčátka, zhluboka se nadechl.
„Zlatíčko, běž se obléci a nachystat do školy, ať na tebe nemusí Bill čekat, hm?“ vybídl Hailii a pohledem přeletěl její prázdný talíř. Malá jen zamrkala, souhlasně kývla hlavou, hodila očkem po tiše sedícím Billovi a zmizela na schodech, vedoucích do svého pokoje.
„Bille, j-já… omlouvám se, tohle… t-tohle bylo opravdu nevhodné, Hailie si to nejspíš neuvědomila a…,“ Tomův hlas protrhl ticho mezi nimi a Tom omluvně vzhlédnul k očím černovlasého chlapce. Nevěděl, jestli se Bill zlobí nebo ne… úsměv, pohrávající na jeho rtech a krátké zavrtění hlavou mu však bylo jasnou odpovědí.
„To je v pořádku, Hailie je ještě malá, nemusíte se za ni omlouvat,“ zavrtěl hlavou a pousmál se, vybavujíc si Hailiinu otázku. Dětí viděl snad už tisíce, ještě žádné se jej však na tohle nezeptalo.
Tomovy oči zamrkaly a Tom krátce kývnul hlavou. Rozhodl se tedy celou situaci přejít… proto teď odložil svůj příbor a zvedl se ze své židle.
„Tak… já už budu muset do práce. Hailie má svačinu do školy na kuchyňské lince, nezapomeň ji vzít. Zaveď ji do školy a kolem půl dvanácté ji zase vyzvedni, ukáže ti teď cestu. Přijedu nejspíš až kolem šesté až sedmé večer, takže si jí můžeš užít. Kdyby se stalo cokoli, jakýkoli problém, tady je moje číslo,“ dodal Tom a vytáhl z kapsy své XXL mikiny malou kartičku, pokládajíc ji na stůl před Billa.
„Samozřejmě, můžete se spolehnout. S Hailie zvládneme všechno na jedničku,“ odvětil Bill a oplatil úsměv Tomovi, který si přes rameno přehodil svou velkou tašku. I on se pomalu zvednul ze židle, když se k jeho uším dolinuly dětské kroky, dupající na schodech.
„Zlatíčko, už musím jet. Ve škole se snaž a hlavně Billa poslouchej na slovo a nezlob ho. Vrátím se večer, tak buď hodná. Měj se krásně, hm?“ Tomovy paže objaly malou holčičku a Tom vtiskl malý polibek do hustých, kudrnatých prstýnků. Pousmál se, když viděl, jak Hailie horlivě přikyvuje hlavou.
„Neboj, tatínku. I ty se měj krásně. Mám tě moc ráda,“ zašeptala a naposled políbila tatínkovu tvář, dívajíc se, jak se za ním s posledním zamáváním zavřely domovní dveře.
„Tak, můžeme vyrazit?“ navrhla nadšeně stále stojícímu Billovi a než stačil odpovědět, už si v předsíni vybírala nejvhodnější tenisky.
Cesta jim netrvala dlouho, sotva půl hodiny, i přesto si však stále měli o čem povídat. Netrvalo dlouho a oni se zastavili před velkou, školní budovou, oplocenou školní bránou. Billův pohled spočinul na malé Hailii, stojící vedle něj, a její dlani, kterou ochranitelsky svíral v té své. Pomalu si před ni dřepl a dlaní upravil pár neposedných, kudrnatých pramínků.
„Zlatíčko, máš všechno? Nezapomněl jsem na nic?“ optal se ještě jednou pro jistotu, když však malá zavrtěla hlavou, pousmál se a stiskl její dlaň v té své.
„Tak se měj krásně a buď hodná, Hailie. Budu tě tu čekat, až ti skončí škola. A až přijdeme domů, tak…“
„Tak co?“ Hailiin zvědavý pohled se upřel do Billovy tváře a Hailie nedočkavě zamrkala víčky s dlouhými, panenkovskými řasami.
„To je překvapení,“ přes Billovy rty přelétnul tajemný úsměv a Bill se pousmál nad tou nedočkavostí, zračící se v modrých studánkách. Naposled se s Hailie rozloučil dětskou pusou na tvář a pozoroval, jak mizí v davu dalších a dalších dětí, dokud mu nezmizela za dveřmi školní budovy…
Jeho kroky samovolně zamířily do obýváku, když se za několik málo minut vrátil a zavřel za sebou domovní dveře, zouvajíc se v předsíni. Pomalu přešel k bílé, kožené sedačce a pohodlně se na ní uvelebil. Neměl ponětí a ani tušení, čím se teď zabaví. Tom sice řekl, že v jeho volném čase jej nebude zatěžovat prací, i přesto však Billa nenapadalo nic, co by měl dělat. Do půl dvanácté zbývaly ještě téměř čtyři hodiny a to bylo i na odpočívání na gauči příliš moc. Alespoň pro Billa…
Pomalu vstal a rozhlédnul se po obývacím pokoji, propojeném s kuchyní. Jeho pohled spočinul na popadaných rámečcích s fotkami, koberci s částečkami smetí, až na poličkách, pokrytých bílými vrstvami prachu. Billovy oči se odtrhly od zaťapkaného skleněného stolku a Bill sklopil svůj pohled, tiše se zamýšlejíc. Celý dům sice působil moderně a krásně, podle něj mu však přeci jen něco chybělo.
A právě to chtěl Bill teď napravit. Pohledem znova spočinul na hodinách, ukazujících přesně osm hodin a zhluboka se nadechl, protahujíc své ruce. Nezbývalo nic jiného… než se pustit do práce…
autor: Rachel
betaread: Janule
ooooo krásné … opravdu krásné … těším se na další dílky sem upa nedočkavá 😀
Ty jo nejen chůva,ale i uklizečka ty jo. Super rychel další díleček
to neni možný co se mnou dokáže udělat jedna povídka 😉 fakt moc krásně napsaný i ten příběh je zajímavej 😉 xD
To není možné,uklízející Bill xD!!!Je to skvělé,moc se těším,až spolu budou jako rodina,doufám,že to má hooooodně dílů ♥!
Krásný dílek. Hailie je zlatíčko.
Myslím, že kdyby Bill musel hlídat to moje třeštiprdlo, tak by si to malování a oblíkání hodně rychle rozmyslel. Úplně by mu stačily tepláky xD xD
No krásne a z Billa bude aj upratovaška…no ako chce veď Tom bude jedine rád…
A časom bude mnoho viec ako len upratovačka alebo opatrovateĽka…to som si istá a veľmi sa na ten okamžik teším…aj keď si budem musieť asi počkať…
Stejne je to nádherné…
no joo tak on i uklidííí…xD
A vzhůru do úklidu, ne? :o)
Bill bude uklízet, teda to bych chtěla vidět xDDD Zrovna on, se do toho ještě namaloval vystiloval, teď mop do ruky a pojede xDDD Šílená představa xDDD
Děkuju vám moc za komentáře, holky, jsem ráda, že se vám to tak líbí:-D♥
Prekvapilo ma, že Tom nenavrhol teda aby mu Bill tykal, keď on automaticky Billovi tykať začal. A tá otázka od malej tak hrozná nebola 🙂