autor: Áďa & Bitter
„Bille? Seš si jistý, že to zvládneš?“ promluvil po chvíli ticha Tom. „Jestli se ti do toho nechce, nemusíš to dělat. Najmeme si právníka a bude…“
„Ale já to chci udělat,“ namítnul tiše Bill. „Když to neudělám, zůstanou nepotrestaní… a ublíží dalším, ne jenom mně…“
„Ale-„
Tomovi se to moc nelíbilo. On sám si získal zpátky Billovu alespoň částečnou důvěru teprve po měsíci, a pořád to bylo docela křehké, to ho má v tomhle stavu nechat svědčit? Aby je tam znova viděl? Aby se znova zhroutil?
Vypadalo to však, že Bill je odhodlaný jít k soudu za každou cenu, a pokud to bylo z jeho vlastní vůle a dobrovolně, což bylo, nechtěl mu bránit. Jen tedy odevzdaně přikývnul.
„Dobře… tak kdyže se teda máme dostavit a kam?“
„K okresnímu soudu v Hamburku, dvacátého třetího března. Je to příští úterý,“ odpověděla pohotově právnička poté, co si platnost svých slov ověřila v pečlivě vedeném diáři.
„Dobře,“ přikývnul Tom a stěží zamaskoval přidušený povzdech. „Budeme tam.“
Vyprovodil ženu ven, ale když se vracel, tak měl z toho značně těžkou hlavu. Neměl z téhle akce vůbec dobrý pocit. Nejen, že tam bude hafo lidí, ale hlavně tam budou ti dva parchanti. Hodně se bál toho, že Bill jejich přítomnost nevydrží, že se mu opět zhroutí. Avšak Bill si to zvolil sám… a život je naučil, zejména v posledních měsících, že když jsou spolu, tak to dřív nebo později zvládnou, i kdyby byl proti nim celý svět. Holt tam prostě půjdou a jak to dopadne, to je celé ve hvězdách…
Vrátil se do obýváku a viděl, jak Bill stojí ve své typické pozici, zády k němu, u okna a mlčky hledí skrz záclonu ven. Okno bylo pootevřené a mírný předjarní vánek jemně čechral Billovy dlouhé vlasy a vlnil záclonu kolem jeho útlého těla, až to občas vypadalo, jako by jej halil do svatebních šatů. Pocítil silné nutkání se k němu přiblížit a obejmout ho, sevřít do bezpečného sevření svých rukou a ujistit ho, že už je dobře, že se mu nic nestane, že mu už nikdo neublíží. Jenže nitro ho varovalo, že by mohl své dvojče polekat, proto radši vykročil směrem ke křeslu. Netušil, že ho Bill celou dobu pozoruje v odrazu ve skle, a že i on svádí duševní souboj, ve kterém se utkával mozek, vysílající mu před oči obrázky děsivých hrůz, které zažil, se srdcem, které mu velelo běžet k Tomovi a vyhledat u něj ochranu a lásku, o níž věděl, že tam pro něj vždycky bude…
Otočil se a nejistě popošel ke svému dvojčeti. Kousek před ním se zastavil a na okamžik se na něj zadíval, ale pak sklopil pohled k zemi. Nevěděl proč, ale měl trošku strach. Když však viděl, že Tom roztáhnul ruce, aby mu mohl poskytnout objetí, ale přitom na nic nenaléhal a zůstal klidně sedět, mihnul se mu na tváři slabý úsměv a o vteřinu později už se choulil ve hřejivém objetí a schovával hlavu pod jeho bradu tak, aby na temeni cítil krásně teploučký dech. Chvilku se spokojeně tulil, a Tom, když viděl na jeho tváři se zavřenýma očima úsměv, neodolal a lehoulililince ho do vlasů líbnul. Jenom opatrně, aby o tom Bill nevěděl a zbytečně se nevyděsil, černovlásek si však toho všimnul. Ano, trošku v něm hrklo, ale když cítil ten báječný pocit, který se mu po tom místě vzápětí po polibku rozlil, vzdychnul blahem, spokojeně zavrněl a sám nastavil Tomovi svou tvář poté, co za jeho krkem sepjal ruce. Ne naučeně a nuceně, ale dobrovolně a vděčně.
Tom vykulil oči. Okamžitě pochopil, co mu Bill tím gestem dává najevo. Hodně ho to překvapilo, ale zároveň ho to dojalo. Znamená to snad, že se Billova důvěra vůči němu ještě o něco prohloubila? Odpovědi ho zajímaly, a to hodně, nechtěl však kvůli nim rušit tuhle nádhernou chvíli, o níž si myslel, že se jí jen tak nedočká. Zatímco levačkou hladil Billa po zádech, pravou dlaní se něžně dotkl jeho tváře. Jak dlouho ji už nehladil! I přes ty všechny útrapy, jimiž Bill prošel, i přesto, že se po ní táhla jizva po biči v místech, kde kůže ještě před měsícem byla ošklivě rozšklebená, přesto byla ta tvář pořád heboučká jako tehdy, když se jí Tom před hafo měsíci dotknul poprvé. Přivřel oči, aby tu hebkost mohl vnímat ještě víc, a teprve když se s ní dostatečně vymazlil, konečně k ní velice opatrně přitisknul své rty. Laskal jimi Billa jako tu nejkřehčí věc na světě, jako by se bál, že trošku výraznější dotyk mu navrátí strach a odtažitost.
Ale nebylo tomu tak. Bill šťastně vydechnul, když ty doteky ucítil, začal se k Tomovi tulit o to víc a sám mu tváří začal vycházet vstříc. Chvíli si toho spokojeně užíval, celé to umocňovaly sluneční paprsky, které na něj zvenčí dopadaly, a ač bylo ještě chladno, tak skrz okno kouzelně hřály… a po chvíli opět začal provozovat chování, které do něj ti dva vmlátili, ale tentokrát to opět udělal sám a dobrovolně. S nadále zavřenýma očima vyhledal Tomův krk a rty ho něžně začal zasypávat něžnými mazlivými polibky, jako štěně, které se roztomile snaží zavděčit svému páníčkovi. Věřil, že když se to těm dvěma líbilo, když to dělal se strachem a plachostí, tak že se to bude líbit Tomovi, když to bude dělat s radostí a láskou.
A Tomovi se to skutečně líbilo. Jediné, co mu na tom nesedělo, byl fakt, že věděl, že tyhle doteky bratr dříve nedělal, nebo alespoň ne tak dlouho a tak intenzivně, a nedělalo mu problém si domyslet, odkud to Bill má. Ale na stranu druhou věděl, že pokud by Bill nechtěl nebo měl z toho strach, neudělal by to. A v jeho těle přitom cítil takovou uvolněnost a vstřícnost, že si chtě nechtě musel přiznat, že to Bill teď asi opravdu dělá rád a jen pro něj, dobrovolně, nikoliv z povinnosti…
Chvilku se k sobě ještě tulili, než se od sebe malinko odtáhli. Tom se zpočátku maličko obával podívat se do Billových očí, nebyl si zcela jistý tím, co v nich uvidí, ale když se k tomu konečně odhodlal, nemohl skoro ani uvěřit tomu štěstí a vděku, které na něj z čokoládových duhovek zářilo. Úplně jako z pohádek, přesně takhle se vždycky tvářily zakleté princezny poté, co je udatní rytíři na bílých ořích zachránili z děsivých kleteb.
„Billí… tolik tě miluju,“ šeptnul rozněžněle a jemně palcem své dvojče pohladil po tváři.
„Já tebe taky,“ šeptnul Bill, vzápětí však provinile sklopil hlavu. „Ale pořád ti všechno nedokážu oplácet… Jsem slaboch… pořád mám z něčeho strach, i když vím, že už to je za mnou…“
Tom si opatrně za bradu nadzvedl jeho obličej, aby se mu Bill díval do očí.
„Billí, ty nejsi slaboch,“ zavrtěl hlavou. „Po tom, co sis prožil, není divu, že v tobě ten strach pořád ještě zůstává.“
„Jenže… jenže když ty jsi na mě tak hodný a já…“
„Ty co?“ nadzvedl obočí Tom. „Myslíš, že když jsem na tebe hodný, tak ty musíš být taky? Že po tom, když tě pohladím nebo obejmu, přede mnou budeš muset na oplátku roztáhnout nohy? Bože, broučku, neblázni,“ pousmál se. „Vždyť mně to nevadí, že neděláš hned to samý, co já…“
„Opravdu se na mě za to všechno nezlobíš?“ kníknul Bill a nejistě se na Toma zadíval.
„Ne, nezlobím… a času máš, kolik potřebuješ,“ ujistil ho Tom s úsměvem, čímž si vysloužil Billův dojatý úsměv, načež mu Bill padl na kolena k nohám a pevně mu je objal. Další jeho vnucený zvyk, dávat najevo vděčnost tím nejponižujícnějším způsobem. Taky se mu to zezačátku nelíbilo, ale když o tom pořád jenom slyšel, jak to má dělat, pořád na něj kvůli jeho vzdoru byli zlí, a když mu po třech dnech donesli malý talířek se zapečenou brokolicí, ve vděku se složil k zemi přesně podle jejich vůle, aniž by věděl jak. A pak zjistil, že poslouchání bude skutečně lepší než muka, která si díky vzdoru musel vytrpět.
„No tak, broučku,“ šeptnul Tom a okamžitě ho vytáhl zpátky na svůj klín. „Už jsi doma, tady tohle dělat nemusíš, nikdo to po tobě nechce.“
„Já vím,“ hlesnul provinile Bill. „Odpusť… ale já musel… musel…“
Padnul Tomovi kolem krku, ale slzy za víčky udržel. Měl s tím teda neuvěřitelnou práci, ale povedlo se mu to.
Zato Tomovi se to nepovedlo. Slzy mu začaly samovolně stékat po tvářích, když k sobě pevně tisknul chvějící se tělíčko. Znovu, i když se snažil radši na to vůbec nemyslet, si uvědomil pekelnou drezuru, kterou musel jeho malý bráška absolvovat k tomu, aby vůbec přežil. Opět si uvědomil, že jeho dvojče je mnohem silnější než on sám. On by nedokázal přežít klubovou výchovu. On by jim vzdoroval tak, že by se radši nechal zabít, a už by se pak s Billem nikdy neviděl. Ne tak Bill, ten se radši statečně, ač ne dobrovolně, tomu všemu podřídil, protože v něm musela někde v hlubinách srdce plát byť téměř neznatelná, tak přesto alespoň nějaká naděje na záchranu, jinak si Tom nedovedl vysvětlit, jak to tohle křehoučké stvořeníčko mohlo přežít.
„Tomi… ty pláčeš,“ šeptnul Bill zaskočeně, když se maličko odtáhnul a spatřil přitom smutnou tvář svého dvojčete. Setřel mu jednu slzu a zamyšleně si prohlížel, jak se třpytí na jeho prstu. „Je to kvůli mně, viď?“
Tom zavrtěl hlavou a vyloudil na tváři úsměv.
„Nene… není to kvůli tobě, zlatíčko…“
Bill mu ale moc nevěřil a radši popřemýšlel, jak Toma rozptýlit. Chvilku mlčel, ale pak se svým obličejem mazlivě otřel o ten jeho.
„Tomi… nepůjdeme na chvilku na procházku, když je tam tak hezky?“
Tom překvapeně zamrkal.
„A tobě se chce ven mezi lidi?“
„No,“ skousnul si Bill rozpačitě ret. „Já myslel spíš někam, kde budeme jen my dva… třeba tam, jak jsme byli tehdy na tom útesu…“
„No jestli chceš, tak není problém,“ pousmál se Tom. „Tam dojedeme autem, a na místě se projdeme a kromě nás dvou tam nebude nikdo jiný.“
„Dobře,“ věnoval mu Bill zářivý úsměv a už se pelášil obléknout.
Tom jenom se smíchem zakroutil hlavou. Ve skutečnosti byl hodně rád, že to Billa napadlo, byl hezký den, i když pořád ještě chladnější, a čerstvý mořský vzduch mu jedině prospěje. A to je před tím soudem zapotřebí. Navíc to, jak Bill odběhnul pro věci… v tu chvíli vypadal poprvé od svého návratu domů jako před únosem. Veselý, akční…
K útesu se dostali docela bez problémů. Tom Billa přesvědčil, aby pro jeho vlastní dobro radši nastoupili do auta s kouřovými skly už v garáži, aby na jeho brášku nekoukali před domem náhodní kolemjdoucí a tím ho zbytečně neznervóznili. A na útesu strávili dost příjemný zbytek odpoledne. Napřed se chvíli jen tak ruku v ruce procházeli mezi stromy, vdechovali slaný vzduch a povídali si, a pak Tom z auta vytáhnul deky a piknikový košík, v němž se skrývala termoska s horkým čajem a něco dobrého k snědku. Musel se usmát, jak Billa dokázaly rozněžnit takové drobnosti, jako třeba pár svěžích zelených stébélek nové trávy, která se mezi tou ze zimy již odumřelou probojovávala směrem ke slunci. Konečně začínal mít pocit, i když to pořád ještě nebylo ono, že se k němu jeho malý bráška vrací v té podobě, kterou u něj znal dřív, za celé ty hodiny, které u vody strávili, na něj nepadl jediný chmur. Třeba už to bude jen a pouze dobré a všechno špatné, čím si oba prošli, Bill fyzicky a Tom ze strachu o něj psychicky, už je nadobro za nimi, a nikdy se už nic špatného dít nebude.
Ach Tome… nikdy neříkej nikdy.
autor: Áďa & Bitter
betaread: Janule
Vy dvě zákeřný!!!
Tú poslednú vetu nemyslíš vážne…že nie!!!
Čo sa ešte stane?? Billovi už nie!!! Ten už to nezvládne…ja sa zbláznim…
To snad není pravda!!!!To nejsou autorky,ale krvelačné bestie!!!!Ony toho Billa nemůžou nechat ani chvilku v klidu,nebožátko malé….
to už tu raz bolo 😛
ne jestli mu ještě něco uděláte tak to fakt nepřežiju 😉
[4]:Že jo? Po tom útok s manym..poslední věta byla nějak Bezpečno? Nikde není bezpečno Tome..a ted tohle xDD
Vy dvě zákeřné potvůrky!! CO jim kurnik chcete ještě udělat?? A zase Billovi co?? Tom to pěkně prošustí a nic se mu nestane, jen bdue psychicky v pr..v háji x)
no přece jste nečekali, že my dvě, vrchní blogové sadistky, napíšeme pohádku na dobrou noc, že ne? museli jste tušit, do čeho jdete, když jste to začali číst 🙂 no uvidíte, co to bude, a nebojte, osud dopadne na všechny, ne jenom na Billa 🙂
ale moc děkujeme za komentáře 🙂