autor: Flixo
Tento text vznikal při mnoha a mnoha písničkách, ale jen jedna je naprosto výstižná: ZDE
Příjemné čtení. 🙂 flixo
Ztěžklými kroky procházím velkými dveřmi, jejichž dřevěný rám je zajímavě vyřezán. Všude okolo sebe slyším čilý pracovní ruch zaměstnanců této budovy. Dali by se směle přirovnat k těm pilným včeličkám, které poletují z jedné strany úlu na druhou. Každý tu má svou nepostradatelnou pozici a úlohu. Cítím jejich vtíravý pohled. Nikdo si mou maličkost nenechá ujít. Nedivím se jim…
Chodba je honosně zdobena tmavým mramorem, který působí velmi chladně. Tak chladně jako je mé srdce, pomalu umírá. Pozoruji si špičky svých okopaných tenisek. Jedna nekonečně míjí druhou, a tak posouvají mé neposlouchající tělo k východu. Hluk z ulice ke mně doléhá ve stále větší intenzitě. Polije mě vlna horka a začnou se mi nadměrně potit ruce. Zdá se mi, že se snad začíná zpomalovat čas. Lidé se přestávají věnovat své činnosti, zastavují se a netrpělivě čekají, co se bude dít dál. Udělám posledních pár kroků… a vyjdu ven.
Křečovitě ses mě držel za boky… Vím, jak nemáš rád rychlou jízdu. Opřel jsi svou hlavu o má záda a já i tak zřetelně cítil tvůj horký dech na svém krku. Bylo nám čerstvých šestnáct let a já ti slíbil, že jakmile si udělám řidičák na tuhle malou motorku, tak první jízda bude s tebou. Jemně jsi drkotal zuby, protože ti do všech koutů tvé lehké bundičky zalézal rychle proudící vzduch, který i v dnešním slunečném odpoledni studeně štípal do tváří.
Ze zapomenuté výpadovky jsem odbočil podél lesa k polní cestě. Brzy nás zcela obklopila tahle zlatavá nádhera. Začal jsem přibržďovat, až jsem zastavil úplně, nohou jsem se postavil na zem a mírně se tělem natočil k tobě. Stále jsi se ke mně tiskl, tvé dříve dokonale zplihlé vlasy byly roztomile rozcuchané. Nevinně ses mi podíval do očí. Bál jsem se v tu chvíli promluvit. Jako kdyby každé mé slovo mělo to vystrašené zvířátko, které jsi mi připomínal, ode mě vyhnat na kilometry daleko. Tvé koutky se roztáhly do toho nejněžnějšího úsměvu. Stále jsem vnímal jen tvé dlaně svírající mé tělo. I přes tlustou látku mých džínů propalovaly jako dvě želízka právě vytažená z pekelného ohně. Nečekaně jsi se odtáhl a sesedl dolů. Těžce jsem se z proběhlého jedinečného okamžiku snažil vzpamatovat.
Rozeběhl jsi se směrem do pole, které sotva dosahovalo nad kolena, a nastavoval svou porcelánově bledou tvář slunci. Rozdával jsi svůj úsměv na všechny strany, jak už máš ve zvyku a slastně jsi přivíral víčka.
„Je tu nádherně, Tome!“ nemohl ses nabažit toho kousku přírody.
Šel jsem pomalu za tebou a nechával se strhnout tím tvým dětinským dováděním. Vždycky jsem na tobě moc obdivoval tvůj věčný optimismus, a jak ses dokázal těšit i z těch nejmenších maličkostí.
Sledoval jsem tě s blaženým výrazem a nemohl uvěřit, jak kouzelná osůbka jsi. Vánek babího léta si pohrával s tvými černými pramínky vlasů, které působily ještě oslnivěji. Stál jsi ke mně zády a ohromeně ses zadíval do dáli. Přistoupil jsem těsně k tobě, a aniž bych si uvědomil, co a proč to vlastně dělám, jemně jsem ti odhrnul vlasy z krku a bříšky prstů se tak dotkl tvého zátylku, který jsem nesměle pohladil. Projela tebou neskutečná vlna horka a vzrušení. Vím to. Cítil jsem to samé. Několik nekonečných chvil jsme setrvali v tomto sousoší. Snad jsme se snažili vstřebat své pocity. Náhle jsi sklopil hlavu, přitočil ses čelem ke mně a opět ses na mě zadíval s jasnou otázkou v očích.
Okamžitě jsem podlehl těm čokoládovým hlubinám. Polohlasně jsi polkl a nevědomky sis jazykem přejel po rtech, na kterých zbylo ještě trochu bezbarvého lesku. Nedokázal jsem odolat pohledu na ty jemné kontury, zatoužil jsem okusit jejich chuť a měkkost, sváděly mě k tomu skoku do propasti, z které nebude už nikdy návratu. Bráška si uvědomil cíl mého pohledu a lehce pootevřel ústa. Byla to jasná výzva a tys věděl, že se nenechám dlouho pobízet. Naše obličeje se k sobě milimetr po milimetru přibližovaly, až se dala vzdálenost počítat na setiny. Bez rozmyšlení jsem ji zrušil a nepatrně svými rty přejel po těch tvých. Omámeně jsi zavřel oči a ten další polibek byl od tebe.
Přitáhl jsem si tvé roztřesené tělo na to své. Ty sis přidržoval mou hlavu několika svými prsty, jimiž jsi mě sem tam pohladil, jako by ses bál, že snad ucuknu. Naše vzájemné polibky byly čím dál vášnivější a dravější. Každou chvilku jsi mi v náručí poklesával, jak se ti bláznivě podlamovala kolena. V okamžicích, kdy jsme oba nabírali čerstvý kyslík, ses mi oddaně zavrtával do mé obrovské mikiny.
„Chutnáš po třešních, bráško…“
Uvolněně ses zasmál a já cítil, že tvůj stisk ještě zesílil. Neboj se… teď, když tě konečně mám, už tě jen tak nepustím.
Ovane mě studený listopadový vítr. Hluk se mění na řev. Přivírám oči pod náporem nepříjemných blesků z fotoaparátů. Stále mám skloněnou hlavu a rty pevně tisknu k sobě.
„Styď se!“ projel mnou hrubý ženský hlas jako dýka. Prudce jsem svěšenou hlavu zvedl a uvolnil rty z jejich sevření. Začíná mi v nich zvláštně brnět. Lehce jsem se nadechl inverzního vzduchu, jenž mě teď studí na plících, a několikerým mrknutím jsem se snažil zahnat slzy, které se mi derou do mých vyhaslých očí. Snažím se na sobě nedat znát své pocity. Poslední dobou přestávaly totiž být jen mou soukromou záležitostí. Nechci na sobě dát znát svou prohru. Naši prohru.
Konečně se rozhlédnu po okolí a roztřesou se mi nohy, které mě už teď těžko drží. Třeba je zahlédnu, napadá mě. Třeba tu opravdu někde stojí a chtějí mě vidět tak, jako já je. Třeba mě nezavrhli… V klamné naději se snažím pod černými deštníky rozeznat alespoň jednu známou tvář. Ale není tu nikdo. Ani má rodina, ani přátelé, natož snad nějaký věrný fanoušek. Stojí tu jen několik zvídavých reportérů a znechucený dav lidí, který se přišel nabažit pohledu na pád slavného Toma Kaulitze.
Zaskočil jsem do kuchyně a snažil se vykutat z lednice nějakou dobrotu, kterou bychom se s Billem v tomhle letním parném dnu osvěžili. Uslyšel jsem zvonkohru od hlavních dveří, kterou nechali rodiče před nedávnem zabudovat místo protivného bzučáku, a sám pro sebe se usmál. K uším mi velmi tlumeně doléhala změť hlasů a hned na to za mnou mamka přicupitala svými drobnými krůčky.
„Máš návštěvu.“ ozvalo se roztřeseným hláskem od kuchyňských dveří.
Nikdo za mnou dlouho dobu nebyl. Se svými kamarády jsem se přestal tak často vídat, protože jsem všechen volný čas trávil jen s bráškou. Přešel jsem tedy ledabyle do chodby, kde na mě čekali dva po zuby ozbrojení muži zákona.
„Thomas Kaulitz?“ zeptal se ten menší. Pf, no jistě, kdo jiný bych asi byl. Pokýval jsem hlavou na znamení, že nikdo jiný tu s mým jménem neběhá.
„Musíme vás poprosit, abyste laskavě jel s námi na stanici. Hned.“
„Proč? Co se stalo?“ tak teď už mi vážně zatrnulo.
„Byl jste obviněn z trestného činu proti lidské důstojnosti… za zneužívání vlastního bratra.“ oznámil mi ten starší a větší, jako by se nechumelilo.
Nezmohl jsem se ani na slovo. V mé tváři se prvotní výraz šoku změnil na rozhořčení. Co to tady mele?
„Tomi…?“ zazněl mi v uších ten nejmilejší hlásek na celém světě. Překvapeně stál nahoře na schodech a malátně se přidržoval zábradlí. Máma duchapřítomně vyběhla těch několik schodů k Billovi, uchopila ho za ramena a snažila se ho dostat zpět do jeho pokoje.
„Ale pánové, to snad nebude nutné…“ zapojil se i o kus dál stojící Gordon, když se mi ten starší snažil nasadit pouta.
Začal jsem hned jednat. Staršího policistu, který se ke mně tak aktivně hrnul s želízky, jsem udeřil loktem do obličeje a do druhého jsem vší silou strčil, že svým dopadem rozbil dvě skleněná okénka vedle dveří. Okamžitě jsem vzal schody po dvou a vtrhl jsem k Billovi do pokoje zrovna ve chvíli, kdy od sebe odstrkoval chlácholící matku a křičel na ní, že ho nikdo nezneužíval.
„Tomi…! Tomi, to se svět dočista zbláznil? Co se to děje?“ snažil se mi vtěsnat do mé náruče, přes kterou jakoby se chtěl dostat do každého kousíčku mého těla.
„Billi, poslouchej. Poslouchej mě! Bille!“ třásl jsem s ním za ramena, aby konečně vnímal, co říkám.
„Slib mi něco… Ať se stane cokoliv… cokoliv, ano? Slib mi, že budeš silný. Že nebudeš kvůli mně plakat. Slib mi to! Musíme být oba silní.“
Neznatelně mi na to přikývl. Samovolně se rozklepal ještě víc, než jsem s ním zatřásl já a křečovitě mačkal mou mikinu. Matka seděla s pootevřenými ústy, víc než se sluší, na posteli a nehnutě sledovala tuhle scénu. Přidržel jsem si Billovu hlavu v úrovni mých očí, jak to míval ze zvyku on, a nedočkavě jsem ho políbil. V tu chvíli jsem ucítil slanou příchuť jeho slz, kterými mi smáčel mé prsty.
„Miluju tě. Miluju tě víc, než cokoliv jiného… Nezapomeň!“ ale to už se mnou někdo smýkl za rameno, zkroutil mi ruce za záda a ozvalo se cvaknutí.
„Já tebe… Já tebe… Já tebe…“ opakoval stále dokola můj bráška. Podlamovaly se mu nohy a rozvzlykal se naplno. Nebýt mámy, která ho na poslední chvíli zachytila, odporoučel by se k zemi. Kopla nohou do dveří od pokoje a ty se pomalu přivíraly.
„Nezapomeň!“ stačil jsem ještě z plných plic zakřičet na schodech. Už jsem ale neslyšel jeho zoufalé volání ani usedavý pláč. Byl jsem násilím natlačen na zadní sedadlo policejního automobilu a všemožně jsem se snažil otočit směrem k našemu vzdalujícímu se domu. Než mi za roh zmizel úplně.
Stále kamenně stojím a marně shlížím na všechny ty znechucené a rozzuřené tváře. Až když ucítím drknutí do zad, začnu pomalu scházet schod po schodu dolů. Chtivé ruce se začínají natahovat po mém těle. Sápají se po mé nebohé, nepochopené duši. Snaží se ji rozdrápat do posledního zbytečku.
„Zrůdo!… Úchylná bestie!“ sype se na mou hlavu jedna nelichotivá poznámka za druhou. Opět jsem pod jejich návalem přivřel oči. Za poslední týdny neslyším vlastně nic jiného. Procházím uměle vytvořenou uličkou až k silnici, kde na mě čeká můj odvoz.
Těsně u auta se naposledy zastavím. Nedaleko po mé levé ruce stojí malá culíkatá dívenka. Má havraní vlasy a pronikavé oči barvy tmavého ebenového dřeva. Prohlíží si mě zkoumavým zrakem dítěte. Její oči lemované hustými vějířky z řas mi jsou až příliš povědomé. Bodne mě kdesi, kde tuším zbytky svého srdce. Ve chvíli, kdy ke mně natáhne svou drobnou ručku a už už se chystá něco říct, ji její matka chytne prudce za rukáv a začne ji tahat pryč. Neunikne mi ten vyčítavý pohled, kterým mě sežehne stejně, jako horoucí oheň spalující spadané podzimní listí. Strnule sleduji děvče tak dlouho, dokud mi nezmizí až za roh další ulice. Tolik bych si přál vrátit čas o několik měsíců nazpět. Všechno by bylo jiné, viď, Bille?
Panebože, ten mundůr ale štípe. Začínala se mi na těle objevovat nepříjemná vyrážka a já se nemohl přestat škrábat. Seděl jsem v rohu své tvrdé postele a nepřestával hypnotizovat dveře.
„Uááá…“ celý jsem se otřásl. Je to jako kdyby po mě pořád lezla všelijaká hmyzí havěť. Z čeho ty uniformy vyrábí? Ani bych se nedivil, kdyby to byly nějaké recyklované PET-lahve. To už raději nikdy recyklovat nebudu… Konečně se ty ztěžklé dveře, které mě tu vězní, otevřely.
„Kaulitz? Máte návštěvu.“ Na tahle slova jsem čekal jako na spásu.
Vězeňská služba mě dovedla o pár pater níž a dlouhou chodbou až do úplně jiné budovy. Je to tady jako obrovský labyrint. Ani bych si netroufl utéct.
„Deset minut,“ upozornil mě hlas strážného a já bázlivě nahlédl do malé místnůstky. Máma seděla na židli a zaujatě zkoumala své ruce. Okamžitě jsem si přisedl.
„Mami! Jsem tak rád, že tě vidím. A kde jde Bill? Jak mu je?“ vysypal jsem na ni hordu otázek, které mě už tak dlouho pálí na jazyku.
Dotkl jsem se jejích prstů a hned zaregistroval, že jsou moc ledové. Uhnula a poplašeně se mi podívala do očí.
„Mami…?“ zkusil jsem to znovu, ale opatrněji a měkce.
„T… Tome…“ vydechla uvzlykaně mé jméno. Začínal jsem mít nepříjemný pocit v oblasti žaludku. Ať je v pořádku, jen ať je prosím v pořádku!
„Tak jak je Billovi?!“ nevydržel jsem to a zoufale jsem na ní vyjekl. Konečně jsem poznal, že se jakoby probudila. Na její tváři se objevil úšklebek.
„Tobě snad pořád nedochází závažnost téhle situace?! Tome, napadl jsi dva policisty a jsi obviněn ze zneužívání vlastního bratra! Dvojčete!“
„Tak to není!“ zakřičel jsem a bezmocně rozhodil rukama a hned na to potišeji dodal: „…milujeme se.“
Matka zavřela oči a utekly jí dvě potlačované slzy.
„Ať je mezi vámi vztah, jaký chce… to, co spolu provádíte, je nezákonné a nemorální!“
Prudce jsem vydechl a zadíval se malým zamřížovaným oknem ven. Nevěděl jsem, co jí na to říct. Má možná pravdu, ale nikdy nepochopí, jak silné pouto mezi mnou a Billem je. Už od prvních chvil našeho života patříme jeden druhému.
„Tvůj bratr se zhroutil,“ vytrhly mě ze zamyšlení tahle čtyři příšerná slova. Šokovaným pohledem jsem jí vyzýval, aby mi řekla víc. A tak šeptem vyprávěla.
„Po tvém zatčení byl jako smyslů zbavený. Pořád dokola opakoval, že ho nikdo nezneužíval, že to nedělal z donucení…“ na chvilku se odmlčela, neříkalo se jí to lehce.
„…že tě miluje a nikdy to nebude jinak.“
Ve mně by se v tu chvíli nikdo krve nedořezal. Nemohl jsem udělat absolutně nic. Můj bráška se trápí a já tu budu jen bezmocně sedět a čekat, jak si s námi osud opět pohraje. Za okamžik máma zase pokračovala.
„Psychiatr, který nám s ním pomáhal, mu předepsal nějaká silná sedativa. Takže teď většinu dne prospí. Když je ale vzhůru, odmítá jíst a jen apaticky sedí ve tvém pokoji a tiskne k sobě tvé věci. Nejhorší je, že s námi přestal komunikovat…“
Zrychlil se mi tep. Mé srdce se rozbušilo na poplach, jako by chtělo z mé hrudi vyskočit přímo do Billových rukou. Mé oči přestaly pobírat ty návaly bolesti a smutku.
„Billí…“ volaly rty mou lásku.
„Jak dlouho… Jak dlouho už… spolu?“ zeptala se rozpačitě.
„Dlouho,“ nemohl jsem matce přeci v téhle chvíli přibližovat náš roky utajovaný vztah.
„Thomasi, je ti jasné, že až se prokáže, že to všechno nebylo vynucené, tak půjde policie i po Billovi? V jeho stavu ho to zničí ještě víc.“
Sklopil jsem hlavu. Tohle byla vyřčená myšlenka, která mě za poslední noci neskutečně trýznila. Bráška by vězení prostě nepřežil. Natož teď, když je na tom velice špatně. Cítil jsem se, jako by ze mě vyprchával život.
„Neumíš si představit, jak moc jsi mě zklamal. Ty i tvůj bratr. Netuším, kde jsem udělala ve výchově chybu. Co se tak pokazilo… Asi jsem vás neměla nechávat jako děti tolik spolu. Nedokázali jste se osamostatnit a jeden na druhém byl závislí víc a víc. Až to přerostlo v něco tak… zvráceného. Zničili jste celou rodinu. Zničili jste sami sebe,“ zakončila matka tvrdě svůj monolog.
Vstala ze židle a puntičkářsky ji za sebou zašoupla. Zvedl jsem k ní uplakaný, leč odhodlaný obličej.
„Ničeho nelituju,“ zabodl jsem se do jejích očí.
Prásk. Přilítla mi na levou tvář facka. Cítil jsem, jak se mi na obličeji tvoří rudý otisk prstů. Počáteční brnění se měnilo na pořádný žár. Pohledem jsem ovšem neustoupil.
„Budeš,“ utrousila na půl úst, otočila se na podpatku a zmizela.
Utřel jsem si umoulaným rukávem líce a opět se zadíval oknem ven. Už zase prší.
Cítím, jak na můj ustaraný obličej, postrádající úsměv, dopadají první těžké kapky z více sílícího deště, v které se nepříjemné mrholení proměnilo. Snaží se ze mě smýt všechny mé hříchy, ale bezvýsledně. Kdosi mi drkne do zad.
„Běž!“ pobídne mě hlas zhruba čtyřicátníka, chlapa jako hora, a trochu se na mě zamračí. S menšími obtížemi vylezu na malý stupínek a nasoukám se dál do vozu. Usadím se na nepohodlnou sedačku a po mé pravici i levici mám hned společnost. S nepřítomným výrazem zjišťuji, že mi začíná hučet v uších. Hlava třeští čím dál více. Jako by si nějaký škodolibec dělal z mých spánků trampolínu. Předkloním se před sebe, lokty si zapřu o kolena a pálící oči schovám do dlaní. Nemůžu teď přeci brečet. Nesmím.
Slíbili jsme si, že budeme vždycky silní. Co jsem chtěl, to mám. A já své sliby držím, Bille.
Auto se pomalu rozjíždí a siréna, která se právě spustila, se mi jako další z řady desítek pomyslných nožů snaží probodat až do mého nejhlubšího nitra. Proplétáme se hustou sítí berlínských ulic. Je středa, alespoň myslím. Poslední měsíce už nevnímám, jak se pravidelně střídající dny mění. Slily se mi do jednoho jediného… nekonečného. Každý někam, či za někým spěchá, tak není divu, že se i při dnešním připozdívajícím se odpoledni tvoří menší kolony. Já mám ale čas. Moře času.
Nervózně jsem seděl skrčený v malém křesílku, snažil jsem se stát jeho neviditelnou součástí, a nebo přinejlepším rovnou zmizet. Pohrával jsem si s prsty a levou rukou se snažil vybavit akordy, které jsem tak rád vybrnkával na svou Gibsonku. Roztřásla se mi noha a já nevědomky bubnoval kolenem zespod stolu. Jazykem jsem si přejel po rozpraskaných a suchých rtech. Nemohl jsem skoro ani polknout, jakou jsem cítil bolest v krku… Myslel jsem na Billa. Usilovně jsem se snažil vybavit jeho andělskou tvář. Vždycky mi to dodalo mnohem více tolik potřebné síly. Žiji už jen pro něj.
„Přichází soudce Bernstein.“ Oznámil strážník, který stál u dveří vyplněných neprůhledným sklem, přes které bylo za poslední hodinu vidět jen tlumené světlo stolní lampy. Tam se přesně rozhodovalo o mém osudu. Všichni účastníci soudního líčení se postavili a do místnosti vešel zhruba padesátiletý muž v dlouhém hábitu, s prošedivělými vlasy a drobnými brýlemi na špičce nosu. Nesl s sebou hromady knih, spisů a papírů. Posadil se na své místo a i my ostatní učinili to samé.
„Nebudeme tento případ déle protahovat. Toho jsme si užili již dost. Díky obrovskému mediálnímu zájmu budeme všichni jistě ještě dlouho vláčeni tiskem.“
V tom má pravdu, za tuhle nevítanou popularitu může poděkovat jen mě. Určitě dostanu nějaký ten měsíc navíc, jako malé vykompenzování za celý ten humbuk. Stejně jsem už smířený se vším. Moje nejhorší noční můra se stala skutečností.
„Obžalovaný Thomasi Kaulitzi, povstaňte prosím.“
Zhluboka jsem se nadechl. Připadal jsem si jako pár vteřin před popravou. Zapřel jsem se rukama o stůl a snažil se stát trochu civilizovaně. Právě jsem dal hlavu na špalek. Můj kat si posunul své brýle více ke kořeni nosu a napřáhl svou mohutnou sekerou…
„Vrchní zemský soud shledává zde přítomného Thomase Kaulitze vinným spácháním skutků posouzených jako trestný čin znásilnění, ke kterému se sám obžalovaný přiznal, dále spácháním trestného činu pohlavní styk s příbuzným, a navíc útokem na veřejného činitele…“
Právě se popravčí zasekl ostřím svého pracovního nástroje do mého pohublého krku…
„…Je mu tedy udělen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 5 let nepodmíněně, který bude vykonám v berlínské věznici. Rozsudek nabývá právní moci dnešním datem.“
Klepl soudcovským kladívkem. Opravdu jsem pocítil, že má hlava a tělo už k sobě nepatří. Každá ta část si dělala, co chtěla. V hlavě mi běsnily miliony myšlenek, ale tělo nedokázalo poslechnout ani jednu. Nebýt za mnou křeslo, asi bych se opravdu odporoučel k zemi. Před očima se mi udělalo temno, nohy mi vypověděly službu a ve vyprahlých ústech mi snad hořelo.
Odpusť mi, Bille, můj sladký bráško. Musel jsem. Snad jednoho dne pochopíš, proč to všechno takhle muselo být. Mírně jsem předpažil ruce, na kterých mě zastudila pouta.
„Jdeme,“ pobídl mě strážník.
A tak jsem se rozešel směrem k mohutným a precizně vyřezávaným dveřím od soudní síně. Dobrovolně jsem jimi vykročil do toho mumraje, který mě venku čeká. Nechtělo se mi tam. Pch, ale už to dávno není o tom, co chci a co ne. Nastoupil jsem do tohoto rozjetého vlaku a už nebylo cesty zpět.
Zpomalujeme. Už? Tak přeci jen něco rychle utíká. Jak ironické. Posouvám se v rámci možností ke dveřím, když mě v tu chvíli do očí udeří nečekaný příval sluneční záře. Počasí se dneska zbláznilo, jako celý tenhle zpropadený svět. Zrádče! Taky ses mi přišlo vysmát? Posluž si.
Seskočil jsem z vozidla ven a nohou jsem se zabořil do louže. Jako naschvál.
„Scheiße!“ ulevil jsem si a začínal jsem cítit tu ledovou vlhkost, která se prosakuje mou botou a následně i silnou ponožkou. Při tomto nepříjemném pocitu jsem sebou vynervovaně škubl a i hned na to zaskučel bolestí, když se mi ty nevkusné náramky zařízly do zápěstí. Tyhle nejsou tak rozkošné a s různými cingrlátky jako nosíval můj Billi. Ale on není ten, kdo si teď musí zvykat na jejich ocelovou chladnost.
Až teď jsem se rozhlédl kolem sebe. Tak jsem tady. Tohle je můj nový domov. Zpod těžkých černých mraků na mě stále vykukovalo podzimní slunce, které se hlásilo o své právoplatné místo na nebi. V dálce se objevil oblouk pestrobarevné duhy, na kterém byla nejzřetelnější bráškova oranžová… Křivdil jsem ti. Nepřišlo ses mi pošklebovat. Přišlo jsi mi věrně posvítit na mou poslední cestu. Do pekla.
autor: Flixo
betaread: Janule
*no coment* dokonalost
Co k tomu říct?Že to je srdcervoucí,děsivé,strašné a překrásné….
ježiš to je tak smutný 🙁 a ještě k tomu poslouchat tu písničku 🙁 ale jinak moc hezky napsaný fakt krásný
Velmi krásná povídka. ♥
Mě u toho zcela náhodou hrálo Rette mich…. Je to strašně smutné, nevím co jiného k tomu říct. Normálně se mi do očí tlačí slzy….
Nemám slov..Dokonalost!!
Tak tohle bylo nádherný… Nádherně smutný 🙂 Dostalo mě to do takové nálady… No, dnes už se asi nic nenaučím… 🙂
Svět je někdy TAK nespravedlivej. Přesto… Mohlo to být ještě horší. Tohle se dalo ještě nazívat kompromisem. Žádná sebevražda a podobně. Všechno reálně. Tak moc reálně. Děsivě. Tak beznadějný… Jednu chvíli jsem naprosto přišla o chuť do života. Jen díky Tomovým pocitům. Opravdu děsivý!
Nevím, co napsat, obvykle píšu delší komentáře, ale teď… teď mi opravdu došly slova…
Musím to zopakovat: Nádhera!
Nikdy jsem při žádný ffce takhle nebrečela…Tak srdceryvně napsaný…Moje oči sou teďka rudý stejně jak krev…mám pocit, jako kdybych si vybrečela všecko, co ve mě bylo…V tomhle je úplně všecko…to je jedna z nejlepších ff co sem kdy četla…Klaním se ti až k zemi…TY máš můj největší obdiv!
Dop**le…omlouvám se, ale tohle nešlo. Nemůžu nic…myslet, psát natož dýchat. Vybrečela jsem ze sebe snad i tu poslední vodu co byla v mém těle. Úžasná povídka. Nikdy v životě by mě tenhle námět a příběh nenapadl a v hlouby duše a svého srdce doufám že se tohle NIKDY NIKDY NIKDY nestane!!!! 🙁 Opravdu překrásný příběh…děkuji…moje deprese je 3x větší než byla…Krásné *tleskám*
brečím jak želva,tohle se prostě nedá,je to tak krásně napsané…představa, že by se tohle někdy doopravdy stalo mi rve srdce
nadherne, mala som so robit aby som sa nezozplakala, nevem co dodat
Naprosto skvělá povídka. Škoda, že to je jen jednodílovka. Nemám ráda otevřené konce, když nevím jak je na tom Bill atd. Ale je to moc pěkné. Originální…=)
Nevím, jestli mi náleží právo to vůbec komentovat, protože jsem četl jen takový úryvky, tomuhle tématu, kdy je chytí a oba jsou na dně se vyhejbám obloukem. Je to pro mě až příliš tramatizující, radši mám happy end… Ale je to otevřený konec takže, až Tom za pět let (?) vyjde ven, klidně si můžou dělat, co chtějí, někde dál stranou od lidí, ale jak říkám, možná ani nemám právo to hodnotit…Jinak je to zase něco novýho, pěkně napsaný a vcítěný, jak to má být.
jo je to moc krásný a zajímavý…x)
sedim tu a bulim. ta písnička k tomu, naprosto dokonalá, ale ten příběh? panebože…naprosto dokonalé, nemám slov. něco naprosto úchvatného. je to tak…prožité…jedna z nejkrásnějších ff!
Nádhera ♥ Vymyšleno do posledního detailu… jako ostatní prostě nemám slov, fascinuje mě to a hrozně moc děkuji za zrealizování ♥ má poklona ♥♥