autor: Lady Kay
Blondýnka na mém klíně se lačně vrhne na mé rty a bez okolků se začne dobývat jazykem do mých úst. Něco mi říká, že nezůstane jen u polibků, o čemž mě vzápětí přesvědčí i moje společnice, když začne dorážet na můj klín. Ta se nezdá, vypadá jako neviňátko, ale opak je pravdou. Jo, takový, co nevypadají, jsou nejhorší, Tome. Sjedu dlaněmi na její malý zadeček a chtivě jej stisknu, načež se její oči rozšíří úžasem a z jejích úst ozve toužebný sten. Náš chtíč po tom druhém roste a roste, a slečna v mém klíně mě svými pohyby dráždí na nejvyšší možnou míru. Drze z ní strhnu kratičké minišaty, čímž se mi naskytne pohled na její dokonalou postavu. Nad tou podívanou se mi až tají dech. Výstavní kousek, jen co je pravda. Mám to ale štěstí! I když na druhou stranu… kdy tys štěstí neměl, chlape?
Znovu si ji přitáhnu blíže k sobě, a začnu vášnivě líbat její rty. Její záměr je však jiný, vysvobodí mě nejprve z mého obřího trika a následně i kalhot a se smíchem mě povalí na prostornou postel. To si nechám líbit, zavřu oči a užívám si její laskání. Její plné rty bloudí po mém těle, stejně jako dlaně, které cítím snad naprosto všude. Když její ruka doputuje k mému rozkroku a začne jej hladit přes tenkou látku, vydechnu blahem.
„Miluji tě,“ zašeptá a najednou mi její hlas přijde takový divný… zvláštně povědomý. Jako bych ho už někde slyšel… Ne, jako bych ho slýchával až moc často. „Ani nevíš, jak moc tě miluji, Tomi.“ To oslovení… Ten hlas… Vyděšeně otevřu oči a krve by se ve mně v ten okamžik nedořezal. Moje prsatá kráska se začíná před mýma očima měnit. Její dlouhé blond vlasy začínají tmavnout, po jejím bujném poprsí ani stopy, místo na ně, civím na chlapeckou hruď. Pod jejími kalhotkami se jasně rýsuje vyboulenina, a když vzhlédnu k jejímu obličeji, div nevykřiknu zděšením. Bože… Ježiši, to není pravda, to nemůže být pravda. „Copak se stalo, lásko?“ Nad mým ležícím tělem balancuje Bill… Moje dvojče… „No tak, Tomi, vím, že mě chceš stejně jako já tebe. Toužíš po mně, přiznej si to,“ zašeptá vzrušeně a jeho oči jsou zastřené touhou.
„Ne! Nechci!“ kroutím zběsile hlavou a snažím se zpod něj vyprostit. Přece nebudu dělat tohle s mým vlastním bratrem. To je zakázané, nepřípustné, vyloučené!
„Ale no tak, Tomi, nelži sám sobě,“ olízne špičkou jazyka moje ucho a snaží se dostat pod moje boxerky. Nejde mu to, protože pevně tisknu jeho zápěstí, snažíc se mu zabránit v tom, co se chystá udělat.
„Nechci tě, nechci…“ opakuji pořád dokola.
„Nechci!!!!“ S výkřikem se celý zpocený posadím na posteli. Poplašeně se rozhlížím kolem sebe, Bill nikde, blondýna nikde. Díky bohu, byl to jenom sen! Přerývavě dýchám, můj tep má tempo cválajícího koně. Tohle bylo šílený a nejšílenější na tom bylo, jak moc to působilo reálně. Sice byl Bill naprosto zdravý, ale i tak to bylo neuvěřitelně skutečné… děsivě skutečné. Třesu se po celém těle. Jsem šťastný, že odsud zítra vypadnu a modlím se, aby s odchodem z tohoto domu zmizely i moje noční můry. Nejprve mi Bill umírá před očima, a teď mě chce ve snu… Bože, za čí hříchy já trpím?!
Potichu otevřu dveře od pokoje a jako zloděj se plížím domem. Když procházím kolem bratrova pokoje, přitisknu ucho na dveře. Zevnitř neslyším žádné zvuky, okamžik váhám s rukou na klice, zda nakouknout dovnitř a zkontrolovat situaci, ale nakonec se na to vykašlu. Co vlastně čekám, že za dveřmi najdu? Bill stejně spí a spokojeně si sní o… to je jedno. Doploužím se do kuchyně a do sklenice si napustím studenou vodu. Stále se ještě třesu a ne a ne ten třes uklidnit. Dech i tep se mi ale naštěstí začínají vracet do normálu. Pořádně si ze sklenky loknu, okamžik ledovou vodu převaluji v ústech, až ji nakonec polknu. To bude dobrý, Tome. Zítra budeš doma a všechno zmizí jako mávnutím proutku, uvidíš. Ještě jednou se napiji a sklenici odložím na linku.
Při dalším průchodu kolem Billova pokoje se ale neubráním a dveře otevřu. Nejprve setrvávám mezi dveřmi a pozoruji siluetu bratra ležícího na posteli. Pak se ale ohlédnu za sebe, jako bych snad měl strach, že mě někdo může nachytat, už trpím snad i stihomamem, a vykročím směrem k němu. Našlapuji zlehka jako kočka, abych ho neprobudil. Co jsem říkal? Spí a dle jeho výrazu se mu zdá něco… ehm, zajímavého? Pokud máme pořád stejné sny, tak raději asi ani raději nechci vědět, co nebo spíše kdo je tím, co způsobuje tento blažený výraz. Raději půjdu. Co kdyby se náhodou probudil? Jak bych mu vysvětloval, že tu nad ním stojím a čumím na něj?
Moje hlava ztěžka dopadne na polštář, nechci spát, ale moje oči se automaticky začínají zavírat. Snažím se je držet otevřené, nemůžu usnout. Co když se ten sen vrátí? Co když se to celé vrátí a Bill dokončí to, co započal? To se nesmí stát, nechci to prožít, byť jen ve snu. Musím se nějak udržet vzhůru, nesmím za žádnou cenu usnout. Ze všech sil se bráním přicházejícímu spánku, únava mě pomalinku přemáhá, víčka se mi klíží. Mám dojem, že jsou z olova, připadají mi těžší a těžší, moje mysl začíná vypovídat činnost, ztrácím pojem o prostoru i čase. Dnešní vyčerpávající den, šokující zjištění, pocit bezmoci… únava si nakonec prosadí svou a já svůj boj s ní prohraju…
..::Bill::..
Sluneční paprsky mě polechtají po tváři a ten zlatý neřád mě přinutí otevřít oči. Když procitnu ze sladkého spánku a od vysněného Toma se vrátím zpět do reality, překvapí mě ticho všude kolem. Nic neslyším… Žádné zvuky zespoda, ani z Tomova pokoje. Předešlé dny tu byl hned po ránu rámus. Buď bratr koukal na televizi nebo, poslouchal svého oblíbence Sammyho, a protože je nejspíš nahluchlej, řvalo to přes celej dům. Nyní se všude kolem mé osoby rozprostírá jen ticho, které protne až můj kručící žaludek. Zvláštní… Něco se mi tu nezdá.
„Tomi!“ vykřiknu a pokusím se přivolat bratra. Pokud je u sebe a nemá sluchátka v uších, určitě mě uslyší a přijde. Okamžik vyčkávám, jestli neuslyším kroky, ale když se nic neděje, zavolám na něj znovu. Ani na druhý pokus Tom nepřijde. Kde se zase fláká? Blbost, že by spal, to se mi moc nezdá. Šel spát kolem deváté, to už musí být dávno vzhůru. Pokud ovšem jako já nečuměl do stropu a neusnul až k ránu.
„Tak Tome!!!!“ zařvu z plných plic a konečně uslyším kroky blížící se ke dveřím pokoje. Už bylo na čase. Doufejme jen, že se ze všeho vyspal a bude se mnou normálně komunikovat a nebude tak divný jako včera. Stejně mi nepřestává vrtat hlavou, co mu přeletělo přes nos. Jsem si jistý, že to má spojitost s mou osobou, to bez debat. Pokud s ním bude kloudná řeč, pokusím se to z něj nějak nenápadně dostat. Jen aby se mi tu nezjevil ten vetřelec vypadající jako můj starší bratr, to by bylo v háji. Chci Toma, svého starého Toma, co mi jde někdy na nervy svým optimismem a neustálým popichováním všech kolem něj. Toma, co je vždy nad věcí, co má sám sebe tak moc rád, až mě tím vytáčí. Toma, co všechno ví, všechno zná a všude byl. Ale i tohle na něm zbožňuji, bez toho by to nebyl on. Konečně vidím, že se klika pohnula směrem dolů a dveře se začínají otevírat. Ten ať si mě nepřeje, zajímalo by mě, co tak dlouho dělal. Kdybych tu umíral, bylo by mu to jedno. Ale já mu to vytmavím, jen co…
„Mami???“ s pusou dokořán hledím do tváře ženy, co mi dala život. „Co tu děláš?“
„Dobré ráno broučku,“ vlídně se na mě usmívá, dosedne na postel a vezme mou dlaň do své, „překvapení. Vrátila jsem se brzy ráno. Oba jste ještě spali…“
„Kde je Tom?“ zajímám se. Vím, že to jistě vyznělo hodně ošklivě, že to vypadá, jako bych vůbec neměl radost, že je tu se mnou, ale mně je teď docela jedno, kdy se vrátila. Nic víc než mé dvojče mě nezajímá. Proč je tu takové ticho? Proč mě neterorizuje tou šílenou hudbou? Proč neslyším jeho dupot na schodech? Proč nepřišel, když jsem ho volal? Kde Tom ksakru vězí?
„Mami, tak mluv. Kde je Tom?“ dožaduji se znovu odpovědi. Musím působit jako nějaká bláznivá hysterka, ale začíná se mě zmocňovat zvláštní tušení, že Tom… Ne, určitě si to nalhávám. Za chvilku se jeho hlava zjeví ve dveřích, Tom se opře o futra a za mamčinými zády se mi bude pošklebovat, jak mě naše rodička bude k sobě tisknout. Ale kde je tak dlouho? Kde je? Proč sem nevpadne a nevypálí na mě to svoje ‚dobrý ránko, brašule‘?
„Odešel už před hodinou.“
„Cože???“ Dočkal jsem se odpovědi, dočkal, ale rozhodně to nebylo to, co jsem chtěl slyšet. On odešel… odešel, aniž by se se mnou rozloučil. Neřekl ani půl slova a zmizel. Jak mohl? Proč to udělal?
„Byl tu za tebou, chtěl se rozloučit, ale spal jsi,“ vysvětlí mi mamka. Zřejmě se mě snaží uklidnit nebo povzbudit, ale moc se jí to nedaří. Počínání mého sourozence se absolutně vymyká možnostem mého chápání, a k tomu mám ještě pocit, že mi mamka lže. Podle mě se totiž Tom vůbec nechtěl rozloučit. Kdyby to chtěl udělat, vzbudil by mě. Kdyby se mnou chtěl opravdu mluvit, počkal by, až se vzbudím. Zbabělec jeden! Tohle přehnal! Nejprve se chová jako blázen, lže mi do očí, že je v pořádku, není ochotnej se mnou strávit ani poslední večer, a nakonec mi udělá ještě tohle.
„Měl naspěch, že?“ obrátím se s otázkou na matku, v očích mě začínají pálit slzy. Ani nevím, zda se mi chce brečet smutkem nebo vztekem. Nedokážu říct, jestli jsem zklamaný nebo naštvaný. „Spěchal odsud, že je to tak?“
„Broučku, mrzí mě to,“ pohladí mě konejšivě po vlasech. „Vy jste se pohádali? Tom byl takový zvláštní, nesoustředěný, roztržitý. Na všechno mi odpovídal na půl pusy,“ pronese zamyšleně, „jako by to…“
„…ani nebyl on.“ dokončím její myšlenku s pohledem upřeným z okna. To mi neříká žádnou novinku, takový byl už včera. Teď alespoň s jistotou vím, že jsem si nic nenalhával, všimla si toho i ona. Něco se mu stalo, a já nevím co, a to mě žere!
„Přece ti tu něco nechal,“ promluví znovu máma a zamává složeným papírem, který mi vzápětí vsune do ruky. „Ty si to nepřečteš?“ zeptá se mě překvapeně, když dopis odhodím vedle sebe.
„Ne,“ odseknu jí. Kašlu mu na nějaký výmluvy, proč nepočkal a sprostě zdrhl bez rozloučení. „Mami, mohla bys…“ podívám se na ni. Pochopí a jsem ji vděčný, že se na nic nevyptává a nic se mnou nechce rozebírat. Zřejmě je jí jasné, jak mi právě je. S povzdechnutím vstane a zamíří ke dveřím.
„Nechám otevřeno, kdyby něco, zavolej,“ otočí se na mě, a když ji přikývnu na znamení souhlasu, odejde. V ten moment propuknu v pláč, připadám si podvedený, obelhaný a neuvěřitelně osamělý. Kdybych věděl, co s sebou dnešní ráno přinese, ani bych ty oči neotvíral. Probudil jsem se a nemám zdání proč. Proto, abych zjistil, jaký je můj bratr zbabělec? Proto, abych se znovu kvůli němu trápil? Pěkně děkuju. Můj svět vystavěný na Tomovi se dnes zhroutil jako domeček z karet, a byl to bratr, kdo vytáhl tu nejspodnější kartu.
Okamžik pozoruji dopis, co mi tu zanechal a nakonec po něm sáhnu a otevřu jej. Divný, žádný výmluvy… Na papíru je jen pár vět, narychlo naškrábaných Tomovou rukou. ‚Přijdu, Billi, vrátím se za tebou. Přísahám. Mám tě moc rád, jsi moje všechno! Pamatuj na to a netrap se. T.‘ Nic víc, nic míň. Jak se nemám trápit? Copak to jde? Jemu se to povídá… Prý se vrátí. Ale kdy? Kdy se vrátí? Zítra? Za týden? Měsíc? Za rok? S námahou se natáhnu po mobilu, rychle prsty vyťukám Tomovo číslo a přiložím mobil k uchu. I když mi parádně hnul žlučí, chci ho alespoň chvilku slyšet, když mi odepřel vidět jej. Mám štěstí, má ho zapnutý a zvoní to. Tak, Tome, zvedni to! No tak, rychle, vezmi to! Jeden táhlý tón střídá druhý, dokud se na druhé straně…
autor: Lady Kay
betaread: Janule
BNo teda, zase to takhle useknout!!!! To se dělá? 🙂
Už jsem se lekla že ten Bill v Tomově snu je skutečný, škoda že Tom odjel bez rozloučení…
kolik tohle rposím bude mít asi dílu???
No ty ale vieš pekne napínať to je pravda!!!!
Každipádne bolo to hnusné zo strany Toma že ušiel ale čudovať sa mu nemôžem po tom všetkom…dúfať len môžem že sa všetko raz ujasní a budú spolu…lebo ako sa mi zdá, Tomovi to mocky po vôli zrovna nie je…že by mal mať niečo s Billom…to veru nie!!!
ta blondýna na začátku ěm pěkně namíchla teda,ještě že to byl jen sen :D:D
ale takhle to utnout a Tom mě pěkně naštval teda 🙁
takhle to useknout kdo to má vydržet taková nádherná povídka 😀
Obávám se,že Tom to nezvedne…těžko říct,kdo tady má vlastně pravdu,oba to vidí jenom ze své strany,ale Tom udělal velkou chybu,že si s Billem nepromluvil pěkně na rovinu,takhle si Bill myslí,že na něj Tom kašle i jako na bratra..i když ten dopis to trošku zachránil.Jinak se znovu opakuju,krásná povídka ♥
supr hodně rychle dááál!! nádherná povídka, jen tak dál holka :))
Nevím proč mu to sakra Tom normálně neřekl že to ví. Takhle se Bill musí trápit! Honem dál x)
neozve krátké přerušované pípání…no je mi to jasný..xD