autor: Rachel
Velké, nablýskané auto zaparkovalo před vchodem a oslnilo tak jasnou září svých světel celou ulici, nořící se do ztmavlého kabátu blížící se noci. Jeho majitel pomalu zastavil před garážovými vraty, vypnul motor a očima přelétnul po digitálních hodinách, svítících před sebou.
Bylo něco málo po půl osmé a Tom se teprve vracel domů z práce. Pomalu si odepnul svůj pás a rukou zašmátral v kapse svých obrovských XXL džín, vytahujíc tak svůj luxusní telefon. Zadíval se do jeho svítící obrazovky, když mu však odpovědí byl prázdný displej, znova jej zastrčil na jeho původní místo. Za celý den mu Bill nezavolal, ani nenapsal zprávu, což Toma mírně překvapilo. Jeho mysl byla zaměstnána po celou dobu jeho cesty z práce, když projížděl Berlínem, a snažil se ze svých zamotaných myšlenek najít to nejvhodnější řešení. Byl velmi zvědavý, jaký byl Billův první den a jak moc si na něj Hailie stačila zvyknout či ne. Otevřel dveře své nablýskané Audi a vzhlédnul k velkému domu. Už teď se nemohl dočkat, až po dnešním náročném a pracovně vytíženém dni zmizí za jeho dveřmi a pořádně si odpočine…
Jeho kroky téměř automaticky zamířily do předsíně, když vstoupil do domovních dveří a pečlivě za sebou zamkl. Pomalu se zul a tiše vešel do dalších dveří, vedoucích na chodbu. Celý dům byl až zvláštně klidný a ponořený do šera a ticha, narušovaného jen Tomovými, sotva slyšitelnými krůčky. Na jeho čele se vytvořila vráska při pohledu do ztichlého horního patra a on si jen sám pro sebe zavrtěl hlavou. Všechno bylo velmi zvláštní… to největší překvapení však teprve mělo přijít.
Pomalu popošel o pár krůčků dál a jeho pohled přelétnul po prázdném, ztichlém obýváku. Přeci jen v něm však bylo něco jiného, něco, co Toma udeřilo do očí hned v prvním okamžiku, kdy do místnosti vstoupil. Zdálo se mu to… nebo opravdu vyhlížela jinak, než když ji ráno opouštěl? A nejen ona, ale i chodba, předsíň… celý dům se během těch několika hodin změnil… a i když zůstával pořád stejný, Tomovy oči jej vnímaly jinak, úplně jinak, než předtím. Omámeně se rozhlížel kolem, neschopen jediného slova. Kam se poděly popadané fotky, poházené časopisy či jen cédéčka, položená všude možně? Najednou jako by mělo všechno svůj řád a své místo, věci byly uložené a pečlivě srovnané a působily tak na více než překvapeného Toma uklidňujícím dojmem. Přivřel víčka a stále ještě nechápavě zavrtěl hlavou. Kdyby se jej teď někdo zeptal, klidně by mu odpřísáhl, že tu byl kouzelný domácí skřítek, o kterém své dcerce nejednou vyprávěl.
Tok všech jeho myšlenek a otázek přerušily až tiché krůčky na schodech a Tom se k nim automaticky otočil. Jeho tvář okamžitě prozářil milý úsměv, když se pohledu jeho očí naskytlo malé děvčátko, kráčející dolů.
„Hailie,“ vydechl s neskrývanou úlevou, že svou holčičku konečně vidí, v hlase, jaké však bylo jeho překvapení, když mu bylo odpovědí nesouhlasné zavrtění hlavou.
„Nejmenuji se Hailie. Odteď mi říkejte Vaše Veličenstvo,“ Hailiin naoko přísný hlas se roznesl celým domem a malá jen pyšně vztyčila hlavu, dávajíc svůj malý nosík hrdě nahoru.
Přes Tomovy rty přelétnul úsměv a Tom očima přelétnul celou dětskou postavu. Vypadala opravdu krásně a on by mohl přísahat, že hezčí a roztomilejší děvčátko, než byla právě jeho malá Hailie nikdy neviděl. Dlouhé, třpytící se šaty jí spadaly sotva na zem, ke špičkám bílých střevíčků a krásně jí padly. Její hustá kštice už dávno zmizela, teď se na její hlavě vyjímal krásný, pečlivě načesaný účes, po neposedných pramenech nebylo ani památky. Poslušně lemovaly dívčinu tvář, posetou stříbrnými třpytkami, na které stále ještě pohrával povznesený výraz.
„Tak to se ovšem hluboce omlouvám a klaním,“ Tomovy oči zamrkaly k malé, stojící nad ním a Tom se sklonil, aby mohl vtisknout malý polibek na hřbet její dětské ručky… a využít tak své situace. Netrvalo dlouho a on si svou princeznu stulil do náruče, šťastně se usmívajíc.
„Ahoj, koťátko moje. Tolik se mi po tobě stýskalo, ani nevíš, jak moc jsem se na tebe těšil. Byla jsi hodná, nezlobila jsi? Jaký byl den ve škole? Vypadáš tak krásně, kdo tě učesal?“ nedočkavě chrlil jednu otázku za druhou, objímajíc malé, dětské tělíčko… odpovědí mu však bylo něco, co ani v nejmenším neočekával.
Tichý, až zastřený hlas se ozval někde za ním a Tom vzhlédnul k hornímu patru, odkud vycházel.
„Dobrý večer, konečně, už jsme se nemohli dočkat. Čekáme jen na vás,“ Billova slova přerušila všechny Tomovy otázky a Bill pomalu sešel ze schodů dolů, k Hailie a k Tomovi, který se na něj díval s neskrývaným úžasem a překvapením v očích, jako by jej snad viděl poprvé. Nešlo si totiž nevšimnout Billova tajemného úsměvu, pohrávajícího na jeho rtech a spikleneckého mrkání jeho dlouhých řas směrem k Hailie v Tomově náruči. A Tom si toho všimnul. Jeho zvědavost ještě zesílila, když se k jeho uchu dolinul tichý, dětský šepot.
„Podívej, tatínku,“ Hailiina tvář se odtrhla od té Tomovy a jakmile Hailie zaznamenala souhlasné kývnutí Billovou hlavou, její dětská dlaň konečně spočinula na vypínači světla.
Stačil jen jediný dotyk… a Tomovým očím se naskytlo něco, co ani v nejmenším neočekával. Srdce se mu na okamžik zastavilo a hlas vytratil, když jen na okamžik spočinul svýma očima na pohledu před sebou. Před ním se skvěla krásná, prostřená tabule, ozářená malými svíčkami a drobnými kuchyňskými světélky. Vypadala opravdu krásně, stejně jako pečlivě poskládané talíře, příbory a mísy s jídlem na ní. Jejich vábivá vůně se linula celou kuchyní až k Tomovu nosu a Tom se jí jen omámeně nadechl. Všechno tu bylo tak krásné a působilo na něj tak nádherně, až mu přecházel zrak. Netušil, co by měl říct nebo udělat. Už podruhé měl během několika málo minut dokonale vyražený dech.
„Kdo… k-kdo…,“ vykoktal tiše náznak své první otázky, která mu přilétla na jazyk, malá Hailie v jeho náruči mu však dobře rozuměla. Pohledem přeletěla pečlivě prostřený stůl a spočinula jím na tatínkově tváři.
„To já a Bill. Byl to Billiho nápad a já jsem mu pomáhala vařit i prostírat stůl. Chtěli jsme tě překvapit a udělat ti radost, tati,“ vysvětlila Hailie a s očekáváním se zadívala do Tomovy, stále ještě překvapené tváře.
„Líbí se ti to, tatínku?“ šeptla nadějným hláskem, na odpověď však nemusela čekat dlouho. Tomovy ruce ji pevně, avšak láskyplně objaly a Tom ji šťastně políbil do jemných, voňavých vlasů. Miloval ji, tolik to krásné stvoření ve své náruči miloval.
„Broučku, to… t-to je tak krásné překvapení,“ vydechl tiše do jejích vlasů a rozhodně nelhal. Takhle příjemně jej už dlouho nikdo nepřekvapil.
A Tom věděl, komu za ten nádherný pocit vděčí. Jeho oči vzhlédly… a setkaly se s pohledem těch čokoládových, které se na něj usmívaly. Šťastně jim oplatil svůj úsměv a vděčně se zadíval na černovlasého chlapce před sebou. Najednou nepotřeboval vědět ani slyšet, jaký dnes měla jeho malá dcerka den a jak si jej užila. Stačilo tu jen stát a vnímat tu nádhernou, hřejivou atmosféru kolem sebe, tu radost, přímo čišící z děvčátka v jeho náruči a on věděl, že šťastnější už jeho dcerka nemůže být. A to bylo pro Toma to nejdůležitější. Ke spokojenosti mu stačilo jen jediné – aby byla Hailie v pořádku a cítila se dobře. A o tom teď ani v nejmenším nepochyboval. Už dlouho ji neviděl tak šťastnou a uvolněnou jako právě teď.
„Tak… to bychom měli jít jíst, aby nám to vaše dílo nevychladlo,“ připomněl a už teď nedokázal potlačit sliny, sbíhající se na jeho jazyku díky vůni, která se k němu linula snad ze všech stran. Tázavě se zadíval do Billovy, stále se usmívající tváře… a nato do té Hailiiny, ve které se objevil náznak hlubokého přemýšlení.
„Dobře, ale… nejdřív se musím jít nahoru upravit, abych nebyla rozcuchaná. Princezny nikdy nebývají rozcuchané,“ zavrtěla hlavou a nato hbitě vyskočila z Tomovy náruče, utíkajíc ke kousek opodál stojícímu Billovi.
„Bille? Billi, pojď, ještě ty sponky do vlasů a čelenka,“ připomněla černovláskovi a sevřela jeho dlaň v té své, vedouc jej ke schodům do horního patra. Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom se pousmál nad tou malou parádnicí, která si teď pečlivě přidržovala svou vlečku, aby si ji nepřišlápla. Oplatil Billovi svůj souhlasný úsměv a když mu černovlasý chlapec s jeho dcerkou zmizel z dohledu, pohodlně se usadil na svou koženou židli, těšíc se na vábivě vonící, teplou večeři.
„Tyhle mi moc nesluší… ale tyhle se moc líbí tatínkovi. Vždycky říká, že vypadám jako víla a usmívá se,“ Hailiin hlásek protrhl ticho v dětském pokoji a Hailie se už asi posté zvědavě zadívala do velkého zrcadla před sebou. Vždycky se jí líbilo, protože se v něm mohla vidět celá… stejně, jako teď. Překvapeně zamrkala na princeznu v zrcadle a usmála se na černovlasého chlapce v odrazu, berouc do svých dlaní poslední růžové sponky, které jí zůstaly.
„Tyhle už asi ne, mně by ve vlasech ani nešly vidět, mám je moc žluté,“ zavrtěla svou pečlivě učesanou hlavou a otočila se k Billovi, stojícímu za sebou, stačil však jen jediný pohled na něj a jí se v hlavě zrodil ten nejbáječnější nápad. Pomněnkovýma očima nejprve přeletěla jeho tvář a když její zvědavý pohled spočinul na Billových, uhlově černých vlasech, zářivě se usmála, tleskajíc svými dětskými dlaněmi.
„Tak, a teď ty, Billi. Udělám ti ten nejkrásnější účes, co umím, bude se ti moc líbit, uvidíš,“ slibovala horlivě a už se sháněla po různých hřebenech, a hlavně po růžových sponkách, kterých jí zbývalo ještě několik.
„Tak dobře, nechám se překvapit,“ Billovy rty se zvlnily do úsměvu a výraz v jeho tváři se změnil na plný očekávání, přestože černovlásek tušil, jaké překvapení mu Hailie připraví. Stačil jediný pohled na zářivě růžové sponky a on věděl, co má malá za lubem. Přesto se však jejímu nápadu učesat jej nebránil, ba právě naopak. Uvolněně přivřel víčka a s úsměvem zaznamenal drobné dětské prstíky, které se mu okamžitě vpletly do vlasů. Spíše jej za ně tahaly a točily s nimi na všechny strany, Billovi to však vůbec nevadilo. Už kolikrát dovolil malým dětem, aby si hrály s jeho vlasy a Hailie se k nim chovala obzvlášť citlivě. Netrvalo dlouho a její mistrovské dílo bylo u konce. O pár krůčků poodstoupila a spokojeně se na Billa zadívala.
„Hotovo, Billi,“ oznámila mu s úsměvem a viděla, jak jí jej Bill oplatil, vstávajíc ze země.
„Děkuji, Hailie. Ale teď se ještě rychle uprav, musíme jít večeřet, aby na nás tatínek nemusel dlouho čekat,“ připomněl důležitou věc a na Hailiin souhlas poodstoupil, čekajíc, až se malá dostatečně prohlédne.
Jeho oči přeletěly svým pohledem celý dětský pokoj, až příliš přeplněný hračkami… a zastavily se na malé poličce, visící na stěně. Zvědavě přistoupil blíž a zadíval se na několik fotek v rámečcích, které na ní byly postaveny. Většinou na nich byla Hailie – jednou s velkým dortem, podruhé na karnevalu, poté s Tomem a velkým méďou… Billovy oči zvědavě putovaly z fotky na fotku… až se zastavily na jedné, stojící přímo uprostřed všech a mírně v popředí. Tázavě zamrkal a pozorně na ni upřel svůj pohled. Opět na ní byla Hailie, asi o dva roky mladší než teď, Billa však mnohem více zaujala osoba vedle ní. Její vlasy a nebesky modré oči se až velmi nápadně podobaly těm Hailiiným stejně, jako tvář, která už na první pohled vypadala šťastně a zářila, když se její majitelka usmívala do objektivu. Pomalu vzal fotografii s rámečkem do svých prstů a pootočil se směrem k Hailie.
„Kdopak je tohle?“ zeptal se svou otázku, ukazujíc fotku Hailii, vzápětí však poznal, že tahle otázka nebyla tou nejlepší. Hailie odtrhla svůj pohled od zrcadla a stočila jej ke stříbrnému rámečku, v tom okamžiku se však její nitro sevřelo steskem a nenadálou bolestí, kterou v ní jediný pohled na osobu, skrytou v rámečku vyvolal. Její šťastná, rozzářená tvář zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a její oči smutně sklopily svůj pohled, upírajíc jej někam do země.
„To je moje maminka,“ šeptla tiše a cítila, jak se její spodní ret mírně roztřásl. První slza si našla cestu zpod jejích dlouhých řas a pomalu stékala po její jemné líci.
A Bill si jí všiml. Jeho srdce vynechalo jeden úder a on si jen skousnul rty. Stačil jen jediný pohled na malé stvoření před sebou a on zřetelně pocítil, že se právě dotknul jejího citlivého místa. Celé odpoledne se snažil, aby byla Hailie šťastná a veselá… a teď jí její radost překazí jedinou hloupou otázkou. Nejraději by sám sobě nafackoval. No bravo, Bille, líp už jsi zabodovat nemohl.
„Ale ne, ne, broučku, to jsem nechtěl. Nechtěl jsem, abys plakala. Mrzí mě to,“ zašeptal tiše a klečíc před malým stvořením, nadzvedl si její dětskou tvář k té své. Viděl malý náznak úsměvu, který přes ni přelétl a také se usmál.
„Vidíš, úsměv ti sluší mnohem víc. Princezny nepláčou. Ale teď už bychom vážně měli jít na večeři, nebo nám vystydne,“ dodal a na Hailiin slabý úsměv a kývnutí hlavou se s ní ruku v ruce vydal dolů.
Celá večeře byla neskutečně výborná a chutná. Atmosféra u stolu se ani v nejmenším nepodobala hrobovému tichu a tichému mlčení, ba právě naopak. Pohoda a dobrá nálada čišela ze všech tří a o to víc si dobré jídlo všichni užívali. Tomovy ruce odložily příbor na prázdný talířek a Tom se spokojeně pohladil po plném břiše, dívajíc se na své hodinky.
„Měla bys jít spát, Hailie, už je po deváté,“ připomněl Hailii, které se pusa na chvíli nezastavila a viděl, jak souhlasně přikývla, otáčejíc se k černovláskovi vedle sebe.
„Billi, půjdeš mě, prosím, uložit?“ zaprosila a zamrkala na sedícího Billa tak prosebně a krásně, že jí nedovedl dlouho odolávat.
„Tak dobře,“ přitakal s úsměvem a vstal od stolu, dívajíc se, jak se malá naposled přitulila ke svému tatínkovi.
„Dobrou noc, tatínku,“ šeptla a s posledním polibkem na tvář se s Tomem rozloučila, následujíc Billa ke svému pokoji.
„Billi, podáš mi, prosím, medvídka?“ Hailiina prosba se dolinula k Billovým uším a Bill souhlasně pokýval hlavou, ukládajíc Hailiino oblečení na své místo. Opatrně vzal plyšového medvídka do rukou a s úsměvem zamířil k Hailie, ležící ve své posteli už jen v dlouhé noční košilce. Pousmál se a položil medvídka vedle ní na polštář, sedajíc si na okraj postele.
„Dobrou noc, Bille,“ Hailiiny ruce se ovinuly kolem Billova krku a její rty se lehce otřely o jeho tvář, kterou rozzářil úsměv. Pomalu položil malou do peřin, přikryl ji pokrývkou a naposled pohladil po tváři.
„Dobrou noc, zlatíčko,“ zašeptal tiše a malým pohybem zhasnul světlo malé lampičky na nočním stolku. Jeho kroky se u dveří naposled zastavily a on se s úsměvem zadíval do spící dětské tváře, nořící se do říše snů.
autor: Rachel
betaread: Janule
to je tak něco nádherného takovýhle povídky miluji … už chci aby byl Tom s Billem .. bude to úžasný 🙂
no a teď by sis mohl sednout k Tomovi a povídat si..x)
[2]: jen povídat? XD
Je to naozaj úžasná poviedka…
Tie vzťahy a celá atmosféra…no dúfam že sa nepokazí a už sa teda vôbec nebudem čudovať keď sa Tom do Billa zamiluje…malaá ho muluje a je úžasný…ako celá táto poviedka…nádhera!!!
Oh, opravdu úžasné! Miluji malé děti, jak už jsem jednou psala, tudíž miluji v téhle povídce i Hailie. Je opravdu kouzelná. Jako malá jsem byla taky taková princeznička s blonďatými vlásky a pomněnkovýma očima. Vrací mě to do dětsví, abych pravdu řekla. Opravdu úžasné. Jen mě opraravdu zajímá, jak to bude dál. Zatím se to víceméně točilo jen okolo malé princezny.. No, jsem zvědavá.
No coment
jedno slovo: krása 😉 xD
ted podle mě pude bill za tomem a bude se ho ptat co se stalo máme heily..:D:D
Jo jo fakan spí tak si mužou dospělí užít xD awr.. je to dokonalé! Bože… píšu koment jako poslední… sakriš xD
[8]: jo že xDD…ježišiš honem dál..malá spí..a kluci sou plnoletí a sou sami..nooo xDDD..neeee…je to bombová povídka
nemohu se dočkat dalšího dílu 🙂
Naprosto úžasná povídka!!!!A ve které agentuře že to Billi pracuje,to by se mi taky líbilo!!
Tak,Bill uložil Hailie,a teď půjde uložit tatínka Tomiho…♥♥♥
[9]: Fakan spí xD xD xD,z toho fakt nemůžu xD
Děkuju, děkuju moc za komentáře, holky, jsou nádherné:-D:-* A vy jste úžasní!!! xD